Čarotábor, 8. den

Má milá sovo Brunhildo,

předem mého dopisu Tě srdečně pozdravuji a vyřizuji pozdra-

už je pryč, už můžu psát, baba jedubaba šla kontrolovat dopisy ostatním. Hildo, sovičko, přileť si pro mě! Já už tu nechci být! Proč musí mladé čarodějnice na léto jezdit na tábory, když celý rok můžou být doma samy? Já nechci proměňovat zvířata na čolky a nechci stírat žábám sliz a vařit jedůvky! Prosím, pomoz mi nějak!

Tvoje Margitka

Čarotábor, 10. den

Hildičko! Píšu v poledne, tábor spí, všichni jsme celou noc museli tančit jako kolem ohně! Jako! A k tomu mazurku! A sebrali mi koště, abych nemohla za tebou! Prý rostu jak dříví v lese a nejhorší je Trefajxla a taky ta druhá, co ji neznám jmé-

Čarotábor, užnevímkolikátý den

Hildí! Zkusila jsem udělat náhradní koště, ale nabourala jsem do kuchyně! Teď musím za trest škrábat brambory až do konce tábora! Dopisy píšu tajně, tak se nezlob, že nejsou celý, občas se tu objeví výr, co je ochotný je odnést. Doufám, že je nosí tobě, ale už tomu ani moc nevěřím. Kde jsi?

Čarotábor, prý 15. den

Má milovaná Brunhildo,

předem mého dopisu Tě srdečně pozdravuji a vyřizuji také pozdrav od ostatních. Velmi se mi tu líbí a už jsem se toho naučila mnoho nového. Paní Trefajxla vedle mě souhlasně přikyvuje. Už umím:

• Proměnit kohokoliv (mimo paní čarodějnice) v čolka (ale ještě ne zpátky).
• Oslavný dřevákový dupák na tři doby (na čtyři se budeme učit za rok, už se těším).
• Malovat kruh svěcenou křídou (hrozně blbě pouští z prstů).
• Oškrábat brambory pro celý tábor za hodinu a půl (bez zaklínadel).
• Celkem spolehlivě vařit nápoj zatracení.

PS: V osobním volnu jsem se naučila ze slovníku jedno slovo: Akrostich!

Sova dočetla poslední dopis a pokývala hlavou. Je nejvyšší čas. Popadla nové koště a vydala se pro svoji malou paní.

Tu zprávu jsem tehdy prostě přehlíd. Člověk nemůže vidět všechno, i když si náš šéf myslí, že nejen může, ale musí. Jenže takových zpráviček se každý den vyrojí hafo. Takže jsem vůbec nezaznamenal, že v Arecibu zachytili zvláštní zvuk, který nedovedli rozklíčovat. Co že je Arecibo? Neříkejte, že vám na tablefonu ještě nikdy nevyskočila reklama "Poslechni si s námi vesmír!", či slogan "Uši země?" Nic? Tak extra pro vás – Arecibo je město v Portoriku. Lidstvo tam postavilo obrovské radioteleskopy. A právě tam zachytili zvláštní zvuk, který poplašil spoustu vědců a rozbouřil fantazii milovníků fantastiky. Výsledkem všech bádání ale byla naprostá nula. A tak zvuk pomalu zapadal hvězdným prachem a nikdo si ho nespojil s tím, co se začalo dít po nějaké době.

Seděl jsem tehdy v soudní síni, kde probíhal výslech obžalovaného. Samosebou, že se cítil nevinnej.

"Já jen zavolal záchranku, to je dobrej skutek, né?" šklebil se odrzlý týpek na soudce, který ho znechuceným gestem poslal zpátky na lavici.

Tyhle soudničky mě nebaví, ale něčím se živit musím. Chtěl bych ulovit sólokapra. Něco pořádnýho. Udělat si jméno, mít vlastní kancl a šikovnou prdelatou sekretářku, jo, to bych chtěl. Probojoval jsem se sice do nejčtenějšího celostátního deníku, ale pouze k okrajovým zprávám. Zasnil jsem se ohledně svý budoucí úžasný kariéry a probral mě až šum v sále. Soudce vůbec nic nevnímal a jen zmateně zíral do tablefonu. Pak vstal a odročil jednání. Nikdo to nechápal. Hlavně to nechápal ten drzej chlápek, protože na příštím sezení žalobce vytáhl fyzický důkazy, který vyšťáral kdovíkde, a milej odrza vyfasoval patnáct let natvrdo za brutální vraždu.

Potom nám přistála na počítači podivná zpráva. Teda šéfovi, ale komupak on ten žhavej brambor hodil? Prej, Orty, koukni na to, on to je asi jen nějakej slint, ale možná, že z toho něco vytlučeš. Přišlo mi to teda fakt hodně přitažený za vlasy, nějakej hejt, pomyslel jsem si, šel jsem radši na rande a nenapsal o tom nic. Když pak večer v holovizi nejžhavější kandidát na prezidenta vážně odstoupil, pokoušel se o mě málem infarkt. O šéfa se nepokoušel, šéf ho chytil naplno, což jsem mu sice nepřál, ale na druhou stranu to byl jedinej důvod, proč se mnou nevyrazil futra.

Pak to šlo ráz na ráz. Policajti byli najednou tak úspěšný, až všichni zírali. Pochytali kde koho, i ty raubíře, kteří se, kluzký jak úhoři, prosmejkávali úspěšně policejníma sítěma pěkný desítky let.

Šli bručet úplatný politici i šéfové gangů. Ti, co si mysleli, že na ně policie nikdy nic nenajde, i ti, který se už před policií skrejvali. Přišli si pro ně najisto, jako by šli vylovit kapříky z rybníka.

Pro vrahy si policajti občas chodili už ve chvíli, kdy další jednotka teprve jela najít oběť. Někdy dokonce vrahouna sbalili ještě dřív, než svůj čin dotáh do konce. Policejní mluvčí rozjařeně mávali na všechny strany grafama, kde křivky úspěšnosti letěly až do nebes, zatímco křivky zločinnosti se propadaly do horoucích pekel.

Až když už veřejnost hulákala jako jeden muž, cože se to vlastně děje, odtajnila policie své zdroje. I když odtajnila se tomu ani říkat nedalo.

"Tak, dámy a pánové," zahájil poradu zastupující šéf.

Ó jé, dneska to tu bude lítat.

"Paráda, co? Plné noviny špeků, milovníci bulváru jen mlaskají! Těch dopadených! Těch srdcervoucích případů! Těch lidiček, co vyvázli z nějakého maléru na poslední chvíli!" Šéf, zvaný Prskal, se rozhlédl po sklopených hlavách.

"A my co? My si málem nohy ušoupeme, abychom všechno stihli nacpat do nejbližšího vydání, a v duchu si navzájem klepem po ramenou, jakou to děláme skvělou novinařinu! Houbeles! Skvělá novinařina vypadá úplně jinak! Skvělý novinář neběhá sem a tam jako nějaký ratlík, kterému zamávali pod nosem kusem flákoty! Skvělý novinář přemýšlí a ptá se! Kdyby tady nějaký takový byl," rozhlédl se po auditoriu, "už by touto dobou dával dohromady článek o tom, co za tím vším doopravdy je. KDO fotí ty fotky, jasný a bez kazu i v noci. KDO vidí do hlavy kdejakému hejhulovi a dokáže poslat policajty na místo činu pomalu dřív, než dotyčného hejhulu vůbec napadne, že něco vyvede! A jak je možné, že toho stíhá tolik – je to skupina? Sekta? Nebo superman? Zamyslel se nad tím někdo z vás, vážení? Asi bych toho po vás chtěl příliš, kdybych chtěl, abyste u své práce přemýšleli, co? Ono je jednodušší běhat za senzacemi, že. Jenže, moji milí, lid to brzy přestane bavit. A začne se ptát. A jen ten, kdo bude mít odpovědi, bude náš hledaný skvělý reportér, víme? A takové chci mít v týmu! Takže, dámy a pánové, koukejte mi toho experta, co tohle všechno dokáže, donést pěkně na zlatém tácu. Protože vysvětlení, že všechna ta odhalení vznikla jen díky pozorným spoluobčanům, nevěřím ani za mák. Nejsem tři dny starý pes, abych na to policii skočil. Tak laskavě zapněte těch pár zbylých mozkových buněk, co se vám potuluje v hlavě, a koukejte s tím něco dělat. Protože takové články, jako mi dodáváte vy, mi napíše každá žába z třetí třídy, která udrží v ruce tablefon!"

Krčil jsem se až úplně vzadu, nemá smysl lízt Prskalovi do rány. Jenže tentokrát má pravdu. Policajti v megapolích fakt najednou řeší případy skoro levou rukou. Tichou poštou jsem zaslechl, že důkazy snad někdo posílá do jejich komplů jak na běžícím pásu, posílené směny policejních centrál prej už jen třídí a přeposílaj příchozí fotky podle džípíesek. A nikdo se už ani nestará, odkud se vlastně berou. Policie podle nich najde fyzický důkazy, pachatele usvědčí raz dva a to všem stačí. Jen Prskalovi ne. No, mně to taky vrtá hlavou, od tý doby, co jsem tehdy prošvih tu první zprávu.

Jenže jak se tomu dostat na kloub? Kontaktoval jsem kámoše, co se zabývá počítačema, špičkovýho specialistu. Jeho odpověď mě fakt pobavila. Mezi ajtý se šíří zprávy, že ty důkazy se objevujou samovolně a nejde je dosledovat. Žádná ájpí adresa či co to povídal, prostě tam vyrašej jak houby po dešti a nikdo neví, odkud. Lup ho, najednou vyjede mesídž a v zajištěným počítači se objeví nový soubory. Už několik počítačových guru to prej odneslo hodně pošramoceným sebevědomím. Hodiny zkoumali kanály, čistili softvéry, posilovali fajrvóly, a k ničemu. Prostě všude to řeší spousty chytrejch mozků, ale výsledkem je holá nestydatá nula.

Tak tohle asi z placu nerozluštím. Popadl jsem kabát, vyzved kolegu a vyrazili jsme na oběd. Třeba se mi po dobrým jídle rozsvítí.

"Zítra s tebou nejdu," oznamoval mi nad talířem Marty. "Jedu do Lacia. Otvírají tam nový sklopalác, bude tam každý, kdo něco znamená. Ty skleněný hrací vodoplastiky jdou na dračku, ten mladej, co je vymyslel, si pěkně namastí kapsu. Každej boháč to chce mít v zahradě. Je to teda prdel světa, ale bude tam super raut, krásný hostesky, spousty pití…"

"Všichni pracky na stůl a žádný hrdinství, jasný?!"

Trhli jsme sebou. U vchodu sklepní restaurace stály dvě postavy s kuklama na hlavách, každá v ruce pistoli. Před nima ležela otevřená taška. Hlaveň zbraně opsala oblouk.

"Každej hodí do týhle kabely všecko, co má, jasný? Šperky, prachy, tablefony. Komplet všecko! A pěkně svižně!"

Přiznám, že jsem se strachy klepal jak ratlík. Kolikrát jsem už na místě činu mluvil s postiženýma, pozůstalýma a tak, ale vždycky po činu. Nikdy, opravdu nikdy jsem zatím nebyl obět. Až teď. A je to sakra hnusnej pocit, to vám povídám. Do odřený brašny jsem jim okamžitě naházel všechno, i služební tablefon. A oddech jsem si, až když se díra v hlavni otočila jinam. Zbyl mně akorát identifikační náramek na ruce, nic víc, ale bylo mi to úplně fuk.

Kukláči zmizeli, my se ještě nestačili ani nadechnout a už jsme se zas všichni příšerně lekli, protože se znovu rozlítly dveře. Tentokrát to byla policie, ale bohužel pro nás s křížkem po funuse.

Seděl jsem naproti policajtovi a znovu mu všechno vyprávěl.

"Určitě vaše věci najdeme," prohlásil sebevědomě muž zákona. "Takže podle hlasu jste prvního chlápka nepoznal a druhý asi byla žena, ano?" Naťukal pár slov na klávesnici. "Ráži a typ zbraně nevíte, barvou očí si nejste jistý, výšku, váhu netušíte. Víte, pane redaktore, že nejste moc všímavý svědek? Pro vaši informaci, to přepadení netrvalo asi hodinu, jak jste odhadl vy, ale zhruba deset až patnáct minut. Bohužel je ta restaurace od naší služebny dost vzdálená a hlavně je tam těch podniků víc. Ale nebojte, my je dostaneme. Tady mi podepište výpověď a můžete jít. Jakmile pachatele zadržíme a zajistíme ukradené předměty, dáme vám vědět."

Ten je ale drzej! Chtěl bych ho vidět na mým místě, hrdinu. Podepisoval jsem papíry, když mi to konečně docvaklo. Kdy jindy už můžu zjistit něco víc než teď, když jsem sám byl svědkem toho, jak se to stalo? Líná huba, holý neštěstí, tak jsem se zeptal.

"Klidně se podívejte, pane, máte právo nahlédnout do spisu. Vidíte? Tenhle snímek nám přišel v 13,23 hodin a tyhle další s malým zpožděním."

Ty fotky byly něčím divný, ale nedokázal jsem z fleku přijít na to, čím. Poprosil jsem tedy, jestli by mi je nemohl stáhnout na můj starej tablefon. Za velkýho dohadování jsem nakonec obdržel výřez ze dvou snímků, kde jsem byl vidět pořádně jen já a z ostatních včetně kukláče leda záda.

"Nezlobte se, ale jiné fotky vám dát nemohu," omlouval se strážce zákona. "Zákon o ochraně osobnosti platí pro všechny, to přece víte.

Další den jsem znovu naklusal do sklepní restaurace. Teda lidí tam bylo jak much – zpráva se už rozšířila a lovci senzací se do restaurace hrnuli, jako by tam ty dva zakuklence měli vycpaný v kleci nebo naložený v lihu. Urval jsem si stejný místo jako minule a začal se pořádně rozhlížet. Hloubal jsem nad fotkama a očima střílel po místnosti. Divný. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vycházelo mi, že některý snímky byly pořízený z police nad výčepním pultem, jiný zas odkudsi od podlahy, což nedávalo žádnej smysl. Kamery u země? Proboha proč? Přitom tu žádný ani nejsou – můj osobní identifikátor, co mám na zápěstí, je nejnovější typ, nabitej všema novinkama včetně pěkně drahýho Edgara. A ten by jakýkoliv sledovací či nahrávací zařízení střelhbitě hlásil. Mrknul jsem na něj pro jistotu znovu. Náramek si spokojeně mrkal zeleným písmenkem E na znamení čistýho prostředí. Moh včera blikat červeně? No, možný je všechno…

Zvednul jsem se a přešel k výčepnímu pultu. Objednal jsem si další pití a jen tak mezi řečí se pokusil zavést hovor na polici vzadu na stěně.

"Ne, pane, tady nebyl včera žádný přístroj," zasmál se vrchní. "To by to dopadlo. To je police naší Mišpule. To je kočka, víte? Ta by s nějakým přístrojem rychle zatočila. Ona mezi hosty moc nechodí, ale když je tu klid, ráda lehává na té polici. Vzadu ve sklepích je spousta myší, bez kočky by to tu nešlo." Ukázal na dveře za sebou, kde v dolní části zel otvor tak akorát pro průchod malého zvířete. "Dneska vpředu není, je tu na ni moc frmol," zasmál se ještě vrchní a už se věnoval dalším hostům.

Zklamaně jsem se vracel ke svýmu stolu, ten už ale zabraly nějaký ženský a vzrušeně švitořily. Kukláče na vás, baby zvědavý! Postavil jsem jim nedopitou sklenici pod nos a šel zpátky do redakce.

Nenapadlo mě ale vůbec nic. Prostě v hlavě duto. Nakonec jsem vstal a zašel za naším redakčním archivářem.

"Hele, kde bych našel fotky, co nám tehdy přišly k případu tý prezidentský kandidatury? Pamatuješ? Velkej skandál tehdy před rokem, úplatky, dohody, podrazy, co k němu přišly fotky do všech redakcí?"

Kolega na mě uštvaně pohlédl.

"Máš pocit, že mám málo práce? Já musím najít ilustrační fota asi k padesáti článkům a ty chceš takovouhle blbost? Hele, najdi si je laskavě sám, jsou v archivu pod heslem Neprůstřelný."

Vrátil jsem se ke svýmu počítači a načetl složku, otevřel fotky a začal je pečlivě studovat.

Kdyby mě někdo sledoval druhej den, asi by si ťukal na čelo. Schůzka se tehdy konala v zastrčeným koutě jednoho městskýho parku. Místo fakt vybrali dobře. Rozhled široko daleko, pár laviček a jeden koš na odpadky, jinak jen keře. Stromy až hodně vzadu. Promítal jsem si těch pár fotek, co tehdy přišlo do redakce. Kandidát stál tady, foceno je to – no to mě podrž, to jako někdo visel támhle na tý borovici? Že by ochranka neměla okolí prošacovaný skrz naskrz? Tomu nevěřím. Že by si nevšimli, že jim nahoře na borovici dřepí někdo s foťákem? Tak tupý nemůžou bejt ani jejich hlídací gorily. Hm. Dron? Blbost. Vrčej mu motorky. Družice? Při tomhle úhlu fotky by musela viset hodně nízko a při její velikosti by musela bejt slepá nejen ochranka, ale i půlka světa.

Byl jsem v hajlu.

V tom pitomým parku jsem byl nejmíň pětkrát. V tom ještě pitomějším baru taky a stejně nemám v ruce nic. Jen fotky z divnejch úhlů. Nebejt toho, že podle těch fotek vážně policajti odhalujou kdejakou špínu, měl bych ze všeho akorát tak pocit, že si z nás někdo utahuje. Z tohohle teda sólokapr fakt nebude. Seděl jsem sklesle na inkriminovaný lavičce a zíral na vysokej strom. S tímhle opravdu před šéfa předstoupit nemůžu, to bych asi nestih počítat ani schody, natož zuby. No nic, Orty, říkal jsem si, zanech planejch nadějí a sypej domů. Za stejnou chimérou se honí už jen pár bláznů a ty. Trápíš se tím už dlouho, kašli na to a běž si užívat života. Zvedl jsem se k odchodu.

Chlápka jsem si prvně vůbec nevšiml. Sotva jsem ho zaslechl.

"Dobrý den, měl byste na minutku čas?"

Tos uhád, bobečku, neměl.

"Ne, dík, pojištěnej už jsem a pračku nepotřebuju," odpálkoval jsem ho. Chlápek se ale nedal.

"Viděl jsem, jak to tu prohledáváte. Vím, co hledáte. Víte, možná bych vám mohl pomoci. A pak byste zas třeba mohl pomoci vy mně."

Obrátil jsem se. Byl zvláštní. Ne, byl divnej. Fakt. Bledej obličej, velký tmavý oči, věk se nedal se odhadnout, chvílema vypadal mladě, chvílema na sto let. Oblečenej jak z béčkovýho filmu, dlouhej kabát, tmavý džíny, lehký strniště na obličeji, kdyby vylez na plátno, tak ze sebe fanynky rvou spodní prádlo v cukuletu.

"Prosím? To jste mluvil ke mně?" Umím mluvit jak největší slušňák, když je zapotřebí. A před tímhle chlápkem jsem se ostýchal mluvit, jak mi zobák narost, ani nevím proč. "Jak asi můžete vědět, co tu hledám?"

"Vím," řekl prostě cizinec. "Už delší dobu vás sleduji. Potřebuji někoho, jako jste vy. Někoho s nezatíženým myšlením, někoho, kdo je zvědavý, ale zároveň dokáže pochopit i věci, které se prostě jen tak pochopit nedají. A mám pocit, že jste dospěl do stadia, kdy už jste schopen poznání přijmout."

Zíral jsem na něj jak tele na nový vrata. Sledoval? On mně sledoval? No to si dělá kozy, ne? Jak sledoval? Co si myslí? Si hraje na FBI nebo co?

"Co si to dovolujete?" vyjel jsem na něj. "Okamžitě mi dejte pokoj! Nepřeju si, aby mě kdokoliv sledoval, rozumíte? Nechci s váma mít vůbec nic společnýho!" Obrátil jsem se a mazal pryč. Chlápek se ale nedal. Držel se za mnou a furt do mě hučel.

"Děláte chybu, pane. Chcete přece vědět, jak se do policejních složek dostávají zprávy o zločinech, korupci a tak dále, ne?"

V tý chvíli jsem toho měl právě tak akorát.

"Vážený pane," otočil jsem se a začal jsem mluvit spisovně, a když já mluvím spisovně, tak to už se to ve mně opravdu vaří: "Nevím, kdo jste a z jakého důvodu vás sem kdo poslal, ale já opravdu nemám zájem zesměšnit se v nějakém vašem připitomělém pořadu, či co to na mne hrajete. Já vám na vějičku neskočím. Tuhle věc řeší největší mozky na světě a neví si s ní rady. A vy si myslíte, že vám uvěřím, že k tomu všemu máte klíč?

"Děláte chybu, pane Orty," pronesl cizinec.

Do hajzlu, on ke všemu zná i moje jméno! Znovu jsem se nadechl, tentokrát mu to teda dám sežrat i s kostma.

"Počkejte," zvedl cizinec ruku a mně tak nějak zůstala slova trčet v krku.

"Rozmyslete si to," pokračoval. "Znovu a naposled vám nabízím možnost, že budete moci zjistit, jak je to s těmi zprávami, které dostávají policisté. Jestli chcete odpověď, přijďte zítra do Centrparku. Ke staré oranžerii, je zastrčená úplně vzadu, u vchodu ze západní strany. Slibuji vám, že se opravdu nebudete nudit."

"Vy jste fakt magor," bylo to jediný, na co jsem se zmohl. Obrátil jsem se k němu zády a šel pryč, co nejdál od toho blázna. Jen jsem se ohlídnul, jestli mě zas nepronásleduje, a strnul jsem. Nikde nikdo. Kam se, kruci, vypařil? Přece za tu chvilku nemohl stihnout doběhnout za stromy?

Tu noc jsem toho moc nenaspal. Rázoval jsem po pokoji a přemejšlel. Stokrát jsem se ujistil, že nikam nejdu. Po stoprvý jsem vyhrabal tablefon a vyhledal západní kout Centrparku. Samozřejmě, oranžerie nikde. Po stopátý jsem ale v historii našel, že oranžerie tam stávala. Hm. Po stopadesátý šestý jsem se rozhodl, že uvidím ráno, a zapadl konečně do peřin.

Den byl celej na levačku. Nic mi nešlo. Furt jsem váhal, jestli mám nebo nemám do toho zatracenýho parku jít a všechno se mi pod rukama bortilo. Když jsem nakonec ještě omylem poslal nedodělanej článek o prodloužení metra do jakýhosi prdelákova celý redakci, vypnul jsem raděj tablefon a odkráčel, abych nenadělal ještě větší národohospodářský škody.

Jestli je to nějaká sranda a ten chlápek je nastrčenej, tak to abych pak chodil kanálama, dumal jsem. To už mě nevezmou ani v Listech z Horní Dolní. Jenže jestli ne… Bloumal jsem městem, a aniž jsem chtěl, octnul jsem se najednou u toho vchodu do Centrparku, který mi neznámý popsal. No tak když už tu jsem… Vešel jsem dovnitř a hledal tu zatracenou oranžerii.

"Tak vám to přece jen nedalo," ozvalo se z ničeho nic za mnou. Leknutím jsem až nadskočil. Byl bych přísahal, že před chvilkou tam nikdo nebyl! Můj včerejší neznámý tu ale teďka stál, stejnej kabát, stejnej pohled.

"Rozmyslel jste si to? Opravdu? Tak pojďte. Nezapínejte tablefon. Stejně byste na něm nic nenašel. Nakonec sám pochopíte, že ten příběh nepatří do novin."

Pokynul rukou, jako by mě zval za sebou, a bez ohlédnutí se protáhl mezi dvěma keři. Zůstal jsem tam stát jak zaraženej prd, ukazovák nad tablefonem. No dobrá, tak když už jsme se teda potkali… Prolezl jsem se mezi těma pichlavejma keřema za ním a zůstal stát s otevřenou hubou. To snad není možný! Dyk jsem chodil kolem dokola jak pešek a nikde žádná budova vidět nebyla! A za ty dva mizerný křáky se přece nemohla schovat!

Neznámý už zmizel uvnitř, přiklapnul jsem teda čelist a šel za ním. Moh jsem si ale ušetřit práci a hubu nechat otevřenou, protože čelist zas hned putovala dolů.

Oranžerie byla starej, obrovskej skleník, směrem vzhůru mírně zkosenej, boční strany vyzděný. Vnitřek byl zaplněnej obrazovkama. Visely v prostoru kdoví na čem, míhaly se na nich domy, pokoje, lesy, louky, až oči přecházely. Muž v tmavým plášti mě zavedl doprostřed, kde to vypadalo jako v ne moc povedeným obýváku, a nabídl mi křeslo.

"Tady to všechno začalo a tady, jestli nepomůžete, to taky všechno skončí," začal tajemně. "Myslím ale, že nejdřív bych se měl představit," dodal. "Říkejte mi Ab Mundi."

Zíral jsem jak u vytržení na obrazovky, takže mi jeho slova došla až po chvíli.

"Ab Mundi? Hm… latina?" Vyhrábnul jsem zbytky vědomostí: "Něco jako jiné světy? Ale to by mělo být správně Ab Mundo, ne?"

Muž se usmál. "Chytrý. Máte pravdu, ale mně Ab Mundi zní lépe, tak jsem si to upravil. Vím, že to ve vašich očích bude vypadat šíleně, ale já jsem opravdu z jiného světa. Sem na Zemi jsem se dostal před několika roky omylem. Nevyšel pokus. Bránu času jsme otevřeli chybně, špatné výpočty i předpoklady. To se stává, ale nepočítali jsme s tím, že budeme až tak mimo. A tak jsem trhlinou v čase prošel sem, do téhle opuštěné oranžerie. Mohl jsem dopadnout hůř. Zhmotnit se ve skále nebo někde v černé díře, co já vím. Ať tak či onak, osud mi byl nakloněn a já jsem náš namyšlený pokus přežil. Trvalo mi nějakou dobu – asi dva vaše roky –, než jsem se zorientoval a zjistil, co s tím mohu udělat."

Odkašlal si, vzal do každé ruky sklenici, jen tak napřáhl ruce do prostoru a sklenky se začaly plnit jakousi tekutinou. Jednu z nich přede mě postavil. Whisky. Zíral jsem na ni jako puk a v hlavě mi začala vířit myšlenka, že jsem se asi opravdu zbláznil.

"Víte, váš svět je hrozný," pokračoval neznámý. "Hlučný. Nevoní. A lidé… je tu spousta obyčejných, normálních lidí. Ale pak jsou tu lidi dravci. Zlí dravci. A když jsem zjistil, že konstelace k tomu, abych se mohl pokusit vrátit zpět, bude až za dalších pár let, začal jsem se nudit. No a vedlo to k tomuto," mávl rukou kolem sebe.

Připadal jsem si jak ve špatným snu. Seděl jsem konsternovaně na kraji křesla a snažil se pochopit, co mi to ten chlápek říká. Cizí světy? Časový brány? Jeden z nás je buď cvok, nebo je to všechno nějaká zinscenovaná šou, na konci který vyskočí z nejbližší skříně krasavice s nápisem – Dostali jsme vás, jste ve Skryté kameře! – či jak se ta šílenost jmenuje. Protože tohle se normálně nestává, po naší planetě nepochodujou mimozemšťani, nota bene jako správnej mimozemšťan by měl mít aspoň tykadla nebo bejt zelenej a já fakt nejsem ani Superman, ani Pavoučí muž, prostě tohle všechno je špatně.

"Je vám dobře?" zeptal se muž. Napil se ze své sklenky a postavil ji zpět. "Bude hůř, pane Orty. Budu po vás chtít, abyste uvěřil tomu, že jsem mág. Opravdový mág. Ne kouzelník jako ti vaši, co si vše připraví předem a jen lidi ošálí. Mág, který čerpá ze syrové magie. Tady jí sice moc není, ale pro jednoho je to až až."

Konečně jsem se probral. "Ne, ne a ještě jednou ne," zaskřehotal jsem. "Tohle přece není možný. Nejde brousit časem sem a tam. Magie není. A správnej mimozemštan je minimálně zelenej a má tykadla. Tohle je sranda, že jo? Tak ať už přijde ten chlápek ze štábu, zajuchá, jak jsem vám skočil na špek, a vysvobodí mě. Ano, přiznávám, dostali jste mě. Ale stačilo. Jdu domů, tam se opiju, jak zákon káže, a na všechno zapomenu. Hlavně mi řekněte, kdy to budete vysílat, abych stihl včas vyhodit holovizi z okna." Vstal jsem a zvedl se k odchodu.

Ab Mundi jen mávl rukou a najednou jsme stáli po kotníky zabořený v teplým písku, pár metrů od vln moře. Horký vítr přinášel slanou vůni a nad hlavou nám řvali rackové. Ani jsem se nestačil leknout a ten člověk mávl rukou znovu a stáli jsme na vrcholku vysoký hory, kde byla zima jak v Rusku, zabořený po kolena ve sněhu. Po třetím mávnutí jsem zjistil, že stojím na vrcholu Eiffelovy věže a koukám na Paříž.

"Jak moc mám, pane Orty, pokračovat, než vás přesvědčím, že opravdu nejsem jen obyčejný blázen? Co mám udělat, abyste mi uvěřil?"

Nikdy jsem nikomu nepřiznal, jak šíleně se bojím výšek. Svíral jsem křečovitě zábradlí a snažil se nečumět dolů.

"Domů," zaúpěl jsem. "Domů!"

Neznámý se usmál a rázem jsme oba stáli v mým bejváku. Zhroutil jsem se do křesla. Je to jistý, normálně mi hráblo. Nebo ne?

"Nechtěl jsem vás vyděsit," omlouval se Ab Mundi. "Já jen opravdu potřebuju, abyste mi uvěřil. Nemohu vás vzít do vesmíru, tam byste mi nejspíš umřel, ale snad vás má malá demonstrace přesvědčila. Nebo by opravdu pomohlo, kdybych byl zelený a měl tykadla?" podíval se na mě po očku. Potom ho ale konečně napadlo lepší řešení a nalil mi z mých vlastních zásob pořádnou dávku ginu.

Když mi do krku vklouzl třetí panák, konečně jsem se uvolnil.

"Přesně to jsem potřeboval," usoudil jsem. Zul jsem si botu, obrátil ji podrážkou nahoru a na koberec se vysypal zlatavý písek.

"Ach bože. K čemu jsem se to sakra přimotal?"

Znovu jsem stál v oranžerii. Ještě před chvílí mě bolela hlava jak střep, ten gin byl sice výtečný, ale myslím jsem to s ním krapítek přehnal. Naštěstí mi můj novej kámoš jen přejel palcem přes kořen nosu a bolest byla pryč. Pořád jsem nevěděl, co si o tom všem mám vlastně myslet. Ab Mundi, šťastný, že konečně kápl na někoho, komu může všecko říct a on se mu nezblázní (jsem třetí, dva to prej prostě nedali, musel je pak zaklít či co, aby to celý zapomněli) se mi už poněkolikátý snažil vysvětlit, co se to před mýma očima vlastně děje.

Už mi vyložil, že po svém příchodu – či propadu – prostě potom, co přistál v oranžerii a jakž takž se vzpamatoval, první, co udělal (no dobře, tak hned potom, co upřímně poděkoval všem bohům, na který si jen vzpomněl), bylo maskovací kouzlo. Holt si ten skleník oblíbil, asi jako si káče oblíbí první věc, co v životě vidí. Usadil se a začal bádat, kde nechal tesař díru. Tesař byl ale důkladnej, díra se hledala těžko a Ab Mundi brzo zjistil, že na naší starý dobrý planetě zkejsnul na pěknejch pár let. Naučil se teda jazyk – vysvětloval mi cosi o dorozumívacím kouzlu a jakýmsi šému, na který potřeboval rybí ocásek – a začal se zajímat i o okolí.

Fascinovaly ho stroje. Fascinovali ho lidi. U nich prej teda taky maj lidi, ale nějaký jiný, jakože jednodušší, teda ne rozumově, ale nemaj tolik emocí či co. Prvně jsem si myslel, že ho prostě chytl bulvár, ale ono to bylo jinak. Jeho fascinovalo zlo. To prej u nich neznají.

"Nechápu to, pane Orty. Proč si lidé navzájem ubližují? Kde se v nich bere to zlo, které je nutí okrádat a zabíjet ostatní? Nedělají to z hladu, většinou, ani pro lepší pozici ve smečce, ehm, ve skupině. Většinou jen tak, někdy dokonce z nudy… Myslím, že to jsou prostě vadné kousky. Chyby, hříčky přírody. Víte, prvně jsem si říkal, že ty 'dravce', jak jsem si je pojmenoval, prostě nechám zmizet. To bych uměl. Ale je to docela složité kouzlo a vyžaduje oprávnění. To já pro vaši planetu nemám. Asi by to nikdo nezjistil, ale kdoví. Abych se pak někde zpovídal z porušení pravidel… to ne."

Usrkl ze skleničky, zatímco já fascinovaně poslouchal. Páni, to bylo, mít takovou moc! Lusknout prsty a zločinec je v trapu! To by se to řešily případy!

"…ale moc se to nedaří, mám pocit," zaslechl jsem, jak mág pokračuje v monologu. Škubl jsem sebou a začal ho znova poslouchat.

"Vaše policie, víte?" zopakoval mi Ab Mundi. "Moc se jim nedaří, ale snaží se. A tak jsem si řekl, že bych jim trochu pomohl. Víte, já mám spoustu možností. Magii, která tu volně poletuje v ovzduší, nikým nespotřebovávaná, a nepřeberné množství pomocníků, kteří mi pomohou vše monitorovat. Zvířata. S pomocí magie mohu jejich očima vidět vše, co se kde děje. Kdekoliv, kde žije pes, kočka, papoušek, vrabec, holub, nebo třeba myš či moucha. Nejdřív jsem nastavil magii tak, aby jakékoliv negativní vibrace a emoce přenášela prostřednictvím očí zvířat na obrazovky v oranžerii. Z těch se pak automaticky dalším výběrem vytahují inkriminované chvíle – jednoduché otisky stop zla, a ty pak převádím do počítačů, a odesílám na policejní servery. Nejhorší bylo propojit magii a servery. Musel jsem ukotvit magický fraktál tak, aby…"

Tak teď jsem se v tom kompletně ztratil. Počítače pro mě byly vždycky španělskou vesnicí samy o sobě, a magický fraktály, komunikátory a další slova, o kterých jsem vůbec netušil, co znamenají, mně totálně umrtvily.

"Proč mi to vůbec říkáte?" přerušil jsem mága, který zrovna do vzduchu črtal jakýsi vzorec "Vždyť vy nepotřebujete žádného pomocníka. Co s tím vším mám vlastně dělat já?"

Ab Mundi se otočil, barevný stopy zmizely s jiskřivým zábleskem.

"Přesně tak, pane Orty. Nepotřebuji pomocníka. Už brzy odejdu. Chci, abyste to tady za mě kompletně převzal."

Kdyby vedle mě odpálili bombu, víc bych se asi leknout nemohl.

"Já? Převzít? Jak… já ale… to jde? Copak já můžu provozovat tohle?" začal jsem koktat. "Já nejsem mág. Neumím to…"

"Neumíte," odsouhlasil mi mág. "Ale to neznamená, že byste se to nemohl naučit. Lépe řečeno – to neznamená, že bych vás to nemohl naučit. Samozřejmě to bude chtít trochu magie a tak, ale to už je jen otázka vyzkoušení a tak dále. To zvládneme. Musíte umět nabít tuhle malou krabičku. To je jediný krok, který se mi nepodařil zautomatizovat. Stačí na to špetka magických schopností, a to má v podstatě každý. Udělám z vás protomága." Znovu zabředl do technických výrazů a já přestal poslouchat.

Páni, já budu mág! No dobře, tak protomág, ať už to znamená, co chce. Budu ovládat všechny tyhle obrazovky! Já vlastně budu ten, kdo bude jako první vědět, co se kde stalo a co se kde chystá! Začnou mi padat sólokapři jeden za druhým! A přímo do klína! Prskal bude zírat na drát! A nakonec, proč bych měl zůstávat u Prskala, že. Budou se o mě prát. Kdo si bude jako první vyzobávat ty pěkný tlusťoučký rumem napuštěný rozinky z tohohle koláče? Já!

Srdce mi bušilo jak o život. Životní šance! Moc dobře jsem udělal, že jsem sem tehdy šel! Však jsem tušil, že to je šance jak hrom, nemám nadarmo novinářskej nos, jsem dobrej! Koho jinýho by si asi tak měl mág vybrat, než mě! Znovu jsem se zamyslel a probral se, až když mi Ab Mundi poklepal na rameno.

"Nechte si to všechno projít hlavou, pane Orty. Až budete rozhodnutý, zavolejte. Přijdu za vámi a domluvíme se, co dál. Jen neotálejte. Máte na to tři dny. Pak by nám zbylo asi půl roku na to, abych vám to tu kompletně předal. Všechno dohodneme, až se rozmyslíte." Opět mávl známým gestem a já byl rázem doma. To by mě taky mohl naučit, sakra, to by se mi šiklo, to přesouvání. Nakonec on potřebuje mě, že jo, tak co by nenaučil. Počkám ty tři dny, aby to nevypadalo, že jsem na tu jeho magii celej hr, ale není o čem přemejšlet. Samozřejmě že to chci. Byl bych blázen, kdybych to odmítl. Takovýhle šance se neodmítaj. Ty se berou plnejma hrstma. Spát jsem šel tentokrát natěšenej jak malý dítě a v noci se mi zdálo o tom, jak vládnu světu z barevnýho trůnu.

Seděl jsem v oranžerii a pot mi stýkal po čele. Mág stál za mnou, prsty mi bolestivě zarýval do ramen. Už poněkolikátý se snažil probudit ve mně protomága. Zatím se nedařilo. Upřímně řečeno, čekal jsem to jednodušší. Myslel jsem si, že Ab Mundi vytáhne hůlku, zamumlá nějaké abrakadabraka a bude. Že bude dolovat protomága ve mně, to mi teda nenapadlo ani náhodou. Au, to co bylo? Jak by mi projel tělem blesk či co. Otřásl jsem se. Mág mi přestal lámat klíční kosti a ukázal znovu očima ke krabičce. Byl už celej šedej, moc mu to teda nešlo. Přešel jsem ke krabičce rozhodnutej. Kašlu na to. Jestli se ten krám nerozsvítí, končím.

Jsem dobrej! Fakt jsem dobrej, dokázal jsem to! Krabička svítí jak o život! Jsem protomág!

Vlastně na tom nic není. Jen si jednou za týden připnu pás, ukotvený na takovém velkém sloupu, stoupnu si k tý krabičce, vložím prsty do otvorů po stranách a počkám, až začne svítit světlo na vršku. Když září temně rudě, je krabička zas na týden nabitá. Ale to je taky bohužel všechno, co umím. Žádný přesuny. Žádný zhmotnění whisky ze vzduchu. Vlastně z toho, že takhle sloužím lidstvu, mám prd. Informace jdou tak rychle, že je vidím první jen o pár minut, tudíž vejvar veškerej žádnej. Zbyla jenom povinnost, abych tu krabku vždycky nabil včas. A jsem k ní přikovanej jak ten Prométheus, na delší dovolenou můžu zapomenout. Takhle jsem si to teda fakt nepředstavoval. Stojí mi to vůbec za to? Ani říct to nikomu nemůžu, natož o tom napsat článek. Nevěřili by mi. I kdybych jim to tu ukázal, nakrásně vysvětlil a svět to pochopil, tak co z toho? Akorát mi tak nějakej lump dá jednu po palici, protože když krabičku nenabiju, tak se to tu postupně všechno časem rozpadne a důsledky jsou jasný.

Ještě pár měsíců a Ab Mundi odejde. Už tu skoro nebejvá, kam mizí, netuším. Pak se objeví, zkoukne krabičku, pokývá hlavou a je zas fuč. Nabíjím ji a připadám si jak pitomec. Jak já na tohle mohl skočit? Přemýšlím, jak dlouho mě to bude po mágově odjezdu bavit… vtom si všimnu dění na nejbližší obrazovce. Toho chlapa, co zrovna praštil tu svou babu, až chytla druhou o stůl a teď se nehejbe, přece znám! Nějakej ředitel, kdysi se mnou chodil na šachy, hrával sice urputně, ale hodně při zdi. No to ses vybarvil, hošíčku! Teď ti všechny ty prachy, co máš nasyslený na kontech, budou tak akorát na prd.

Ani nevím jak, ale najednou jsem držel v ruce obrazovku, vytrženou z jejího připojení. Obraz strnul. Rozhlídl jsem se, monitor zastrčil pod kabát a vypadnul.

Tehdy jsem konečně pochopil, jakou věc mi dal Ab Mundi darem. V redakci jsem mrsknul s radostí výpovědí o stůl. Už mám jinou práci. Sleduju bedlivě, co se kde děje. Vzdálený věci mě nezajímaj, ale spoustu se toho děje tady nebo u obecně známejch lidí. Obrazovky mi doma ve skříni utěšeně přibejvaj. Budu muset někde pronajmout pořádně velkej trezor, aby se mi tam všechny vešly. A taky si budu muset najmout nějaký tupý gorily. A nějakýho vyjednavače, co bude za těma křenama chodit pro výpalný místo mě. Nejdřív ale musí vypadnout ten mág. Nechci, aby věděl, co dělám, kdoví, jak by se na to tvářil. Už to ale bude trvat jen necelý dva měsíce. A pak ten byznys rozjedu ve velkým. Už nikdy nebudu muset do tý pitomý redakce. Mám volnost. No dobře, pryč můžu jen na tejden, ale nakonec i to je dlouhá doba a letadlem jsem všude hned. A koupit si letadlo, to brzo nebude žádnej problém.

Zrovna jsem si prohlížel nový rolexky, když se objevil Ab Mundi. Většinou jen zkontroloval krabičku a vypadl. Dneska se ale zjevně hodlal zdržet.

"Býváte tu teď hodně často, pane Orty," řekl, sotva dosedl na sedačku. "To nemusíte, víte? Všechno jede automaticky, stačí nabít krabičku."

"Já vím," odpověděl jsem. "Bývám tu rád."

"Doufám, že děláte vše, jak jsem vám řekl?" zeptal se. "Už to nebude dlouho trvat a zůstanete na to sám. Zvládnete to?"

Jasně že zvládnu, o to neměj strach, nádhero. Jen už se mi tu teď moc nemotej. Jdi si někam připravovat to svý nádobíčko, ať neskončíš v nějaký tý černý díře, a o mně se už moc nestarej, myslel jsem si, ale nahlas jsem to říct nemoh.

"Bez obav, šéfe," zahlaholil jsem. "Jde mi to jedna báseň."

"To vidím," řekl suše Ab Mundi. Zas jen tak zlehka mávl a mezi náma se naráz zhmotnily všechny ty monitory, který jsem schoval u mě doma. Okamžitě se napojily na systém a začaly sypat informace do policejních databází. Zůstal jsem na ně zírat jak u vytržení.

"Víte, pane Orty, oba jsme se spletli. Vy jste mě měl za hloupého cizince, který vám bude slepě důvěřovat. A já jsem si opravdu zprvu myslel, že vy jste poctivý člověk, který bude mít radost z toho, že dělá dobrou věc. Že takhle začnete zneužívat mé zařízení, to jsem nečekal. Velice jste mě zklamal Tak nadějný, a tak zkažený! Udělal jste chybu. Kdybyste vydržel ještě dva měsíce, tak jsem vás před odchodem odblokoval. Ještě nejste protomág. Zatím jste jen přenašeč, víte? Protomágem byste se stal až těsně před mým odchodem. Pak by vám síla magie, i když jenom jako protomágovi, umožnila dělat pro vás neuvěřitelné věci. To přenášení například. I tu whisky byste uměl. A spoustu dalšího. Pro jednoho je tu magie dost a i protomág má slušné možnosti. Jenže vy byste je asi zneužil. Takže je dobře, že jste svou hamižnost projevil tak brzy. Poučil jste mě. O tom, že se tu nevyskytují jen dravci, ale i příživníci. Protože co jiného jste, pane Orty, než příživník? Z mého záměru, jak pomoci potrestat zlo, jste udělal parodii. Vybíráte si ty, kteří se vám hodí a kteří jsou ochotní sypat vám peníze, a jejich zločiny utajíte."

A do prdele práce! Nevěřícně jsem zíral na mága a nevěřil svým uším. Jak to ksakru ví? Já blbec! Měl jsem počkat, až vypadne, kruci! Takhle si tu jedinečnou šanci podělat, ach bože! Sevřel se mi žaludek.

"Rozloučíme se, pane Orty. Experiment nevyšel. Už vám mohu nalít čistého vína. Nedostal jsem se sem omylem nebo chybou, ale záměrně. Měl jste jedinečnou možnost posunout vaši civilizaci výš. Kdybyste neselhal a dokázal můj experiment několik let táhnout sám, mělo lidstvo šanci být přijato do Hvězdného společenství. Já v to doufal. Varovali mě, ale já opravdu věřil, že náhodně vybraný člověk – jak zněla podmínka – to dokáže. Bohužel, pravdu měli skeptičtí kolegové. Nemá cenu to prodlužovat, takže to ukončíme. Zprvu jsem byl rád, že jsem vás poznal, ale teď to již říci nemohu. Měl jsem vás za lepšího člověka. Spletl jsem se a to mě bolí. I tak vám přeji hodně štěstí do dalšího života. Budete ho potřebovat. Sbohem."

Než jsem stačil otevřít hubu, abych ho zkusil nějak ukecat, mávl známým způsobem rukou, v Arecibu jim to zas hvízdlo a já najednou stál v prázdné oranžerii mezi zatuchlejma květináčema a zbytkama vegetace.

Sám.

Zítra se stěhuju. Už nemám co prodat, abych měl na nájem. Šéf mě zpátky nevzal, prej mu jeden infarkt stačil. Navíc jsem získal nálepku lháře, přestože reportáž, kterou jsem nakonec v zoufalství sepsal, byla skoro pravdivá.

Policajti už zas honí lidi jako za starých časů. Nikdo kromě mě neví, proč najednou ustal proud důkazů do policejních počítačů. A já zítra nastupuju do Listů z Horní Dolní. Na zástup do zemědělský rubriky. Ještě že tam už aspoň jezdí metro. Co bude dál? Kdo ví.

Blbej, pitomej mág! Takhle mi podělat život!

Zarputile šlape rozbahněnou cestou do kopce.

"Slyšíš? Kam až chceš jít?"

Ví, že partner měl zcela jinou představu sobotního odpoledne, ale nakonec ho uprosila. Ostatně, slibem nezarmoutíš.

Má svoje důvody, proč zrovna dnes a zrovna sem, chce konečně uzavřít kus života. Už je načase. Ale sama by na to neměla sílu. Potřebuje přítelovu pevnou ruku, o kterou se bude moci opřít ve chvíli, kdy bude potřeba. Byl první, kdo prolomil její ulitu, kdo se dokázal vetřít do její samoty podobné klauzuře, do které se dobrovolně uzavřela na dlouhých dvacet let.

"Nechceš se už vrátit?"

Šlape dál.

Vítr studí, březnový den je šedý, kalný a chladný. Tak nepodobný tomu před dvaceti lety, kdy šla po stejné cestě, jen s jiným mužem. V duchu se usmála. Co mužem, spíš chlapcem. Svou první láskou, s tím, s kým chtěla prožít život, koho milovala tak, jak od té doby už nikdy nikoho. Koho ztratila tak hloupě a na koho tak dlouho čekala.

Tehdy byl březen teplý, les voněl jarem, příslibem léta a oni se smáli a do kopce k jeho chatě téměř vyletěli.

Dnes do stejné stráně stoupá pomalu a její doprovod už vyjmenoval tisíc důvodů, proč by se měli vrátit. Neposlouchá. Brzy už tam bude. Les je už dávno jiný, ale velký bílý balvan na počátku stoupání ji ujistil, že je na správné cestě.

Na okrouhlé pasece zůstane překvapeně stát. Tady přece měla být chata, ten velký dub poznává. Udělá pár kroků a po páteři jí přeběhnou mrazivé prsty.

"Sem jsi mířila? Co tu hledáš?" ozve se za ní.

"Nic," odvětí, zrak upřený doprostřed paseky, kde v náletu stromů zarůstají rozvaliny domu. "Kdysi jsem tu už byla." Nedokáže se přimět k tomu, aby řekla pravdu. Aby promluvila o tom víkendu, kdy svět byl zářivý a ona šťastná. Aby si přiznala, že si jen z fanfarónství a pocitu bezbřehé moci ten svět rozbila. Aby se znovu vrátila k té nafrněné, uražené holce, která se kvůli maličkosti do krve urazila.

Opět se uviděla, jak utíká dolů s pocitem křivdy a hořkosti a čeká, že ji zavolá zpátky. Jenže i on byl mladý a horkokrevný. Nezavolal. Nepřišel, nenapsal, nezavolal. Už nikdy. Stáhla se do sebe, zatrpkla.

Po letech zkusila hledat. Facebook, Spolužáci, tisíc variant vypsání jména i přezdívky. Jako by se do země propadl, na síti prostě nebyl. A proto teď, po dvaceti letech, stojí na kraji paseky a kouká na místo, kde prožila nejkrásnější dny svého života. Jenže úleva se nedostavuje. Hlavu zaplavují otázky.

"Hele, co jsem objevil," slyší najednou svého průvodce.

Na zarostlém kameni je prostá deska:

Na památku Kamila Bendy, člena MS Krajová. Tragicky zde zahynul 17. 3. 1996. Čest jeho památce!

"Zas ňákej, co se nechal odbouchnout na čekaný, MS bude určitě myslivecký sdružení. Já bych jim ty flinty sebral," mudruje její společník, ale ona jen nepřítomně zírá na datum na desce.

Datum víkendu, co odtud utekla.

Zadívá se na paseku, tělem prokmitne děs. Vnitřním zrakem vidí plamínky sirek, kterými si v rozčilení zapaloval jednu cigaretu od druhé, láhev vodky, z které si mezi jednotlivými tahy přihýbal, šermující ruku, kterou podporoval své argumenty…

Fantazie jí vykreslí ohnivý výjev, ve kterém se hroutí krov chaty.

Otáčí se a utíká pryč, od minulosti i současnosti.

Co čekala? Z tohoto popela už žádný Fénix nevzlétne.

· I. Městská rada

"Jednou jsme městská rada, tak bychom se tak měli chovat!" práskl do stolu první radní. "Musíme zabránit tomu, aby se nám sem pořád dobývali ti nemožní cizinci! Není jim rozumět! Nikdo neví, kde se berou! Za branami je jich stále plno, a když je, nedej Bože, pustíme dovnitř, začnou se okamžitě šíleně roztahovat! Jakmile zaberou nějaké místo, je jich tam za chvíli hned chumel! Jako bychom neměli svých starostí dost!"

"Navrhuji jet podle programu, prosím, " snažil se prosadit zapisovatel. "Abychom tu zas nebyli až do noci," brblal směrem k vedle sedícímu radnímu.

"Klid," zvedl se starosta, sedící v čele stolu. "Zapisovatel má pravdu. Pojedeme podle plánu. Ten váš námět je na seznamu také, ale až jako poslední bod. Nebojte se, i na něj dojde. Co máme na dnes na pořadu?"

Zapisovatel povstal.

"Vážený pane starosto, vážené dámy a vážení pánové, dnešní schůze rady Města slov má dva… ehm… tři body. Všichni jste dostali program včetně podkladů. Prosím, podívejte se na materiály k bodu jedna."

Zašustily papíry a ozvalo se slabé zakašlání.

"Demonstrace spojek? Žádost o pronajmutí Písmákova náměstí na den 31. března? Co to má znamenat? Je tu někdo, kdo by to vysvětlil?" ozval se hlas prvního radního.

Vzadu v sále povstala hubená postava.

"Tady!"

"Demonstraci jsme v našem městě neměli už hodně dlouho," prohlížel si první radní nevraživě žadatele. "Pokud vím, kdysi dávno tu demonstrovaly jakési spřežky, či co to bylo za kreatury. A stejně si nic nepomohly, kdeže je jim konec!" Zakabonil se na hubeňoura, který se mezitím dostavil k řečnickému pultíku a rovnal si papíry.

"Máte tři minuty na svůj projev," vyzval budoucího demonstranta zapisovatel. Otočil tříminutové přesýpací hodiny. "Můžete hovořit!"

"Vážené dámy, vážení pánové," spustil vyzvaný. "Žádám o schválení naší demonstrace na Písmákově náměstí. Chtěli bychom ji uspořádat příští rok, 31. března. Demonstrovat budou všechny spojky, částice a citoslovce. Podpořit nás přijdou i přídavná jména a také zájmena. Rozsah předpokládáme minimálně tři až čtyři hodiny a zápis z našeho shromáždění hodláme prosadit do celostátního tisku."

"To je sice hezké, ale zatím jste nám neuvedl žádný důvod," mračil se starosta. "Nemyslím si, že bychom s vámi jednali tak, že byste museli demonstrovat. Vždyť máte své ulice! Lidé se o vás učí ve školách! Patříte do slovních druhů? Patříte! Proč, proboha, hned manifestace?"

"Ano, pane, máme své ulice. Někteří sice – zvláště my spojky – spíš uličky, ale jsme štíhlé, takže nám to nevadí. Nepotřebujeme nabubřelé bulváry, jako jiní," ušklíbl se do publika, které ho napjatě poslouchalo. "Ale nelíbí se nám ten zvyk, kdy jsme u spousty píšících celý měsíc utlačováni! Duben, měsíc drabble to nazývají! Zapisují vše ve sto slovech a nás, nás vyhazují! Vyškrtávají! Mažou! Celých dlouhých třicet dní! Ta trýzeň!"

Rozčileně přešlápl, odkašlal si a pokračoval: "Víte, jak si připadáme? Každý den je nás sice spousta napsána, ale ihned obratem vymazána! 'A' a 'I' celý duben jen pláčou! Natož citoslovce! Ta jsou beztak vytlačena až na kraj města, hned pod hradby. A v dubnu? To si ani neškrtnou! Právě proto chceme všem pisatelům v březnu připomenout, že my také existujeme! Že jsme právoplatná slova, která mají stejný nárok na to, aby byla napsána, jako každá jiná!"

"To se opravdu děje?" otočil se starosta na zapisovatele.

"Ano, děje, pane starosto," nedal se odbýt hubeňour. "Vy, podstatná jména, to nepociťujete! Ale zeptejte se zájmen! Zeptejte se přídavných jmen! Ti všichni vám to dosvědčí!"

"Dobře, dobře," chlácholil starosta rozčileného řečníka. "Mějte si tu vaši demonstraci, beztak vám sice k ničemu nebude, ale ať nemáte pocit, že vás odsouváme na vedlejší kolej. Já mám spojky, přídavná jména i zájmena rád, občas se bez nich ani sám neobejdu. Já jsem pro. Nicméně musíme hlasovat."

Po chvilce handrkování, počítání a zapisování si hubený budoucí demonstrant spokojeně sednul. Svůj úkol splnil, Písmákovo náměstí bude 31. března patřit jen jim!

"Bod druhý," hlásil zapisovatel. "Stížnost skupiny pozdravů. Podle jejich vyjádření jsou nemístně překrucovány. Zvolený zástupce, sousloví 'Přeji krásný den', se bohužel nemohlo dostavit, protože bylo v poslední době tolikrát překrouceno do 'Mějte hezký den', že mu prý z toho ruply tři obratle a nyní leží v jazykovém koutku na resuscitačním lůžku."

"A co jako s tím máme dělat?" zeptal se druhý radní. "To je prostě život, jazyk se mění a žije, bude si muset zvyknout, hošánek."

"Že mě to nepřekvapuje, drahý kolego" ozval se jedovatě starosta. "Od chvíle, kdy jste si na dům zavěsil nápis 'Sekt Pavilon' místo bývalého 'Hospoda na růžku', se spíš jen divím, že ještě máte tu drzost chodit na naše jednání. Ale co, za chvíli budou volby a ona vám to čeština spočítá."

Druhý radní se nespokojeně zavrtěl. "Jdu s dobou! Nemám důvod se za to stydět! Podívejte se na slova, jako je fotbal, tramvaj nebo šortky! Jak se panečku vžila a už vůbec nikoho nenapadne, že to nebyly české výrazy!"

"Pokud nechápete rozdíl mezi slovem šortky a nápisem 'Sekt Pavilon', nemá smysl se o tom s vámi bavit," ušklíbla se na druhého radního jediná žena u stolu na pódiu.

"Já bych stížnost přijala. Ale nechala bych udělat studii, jak na tyto patvary kouká lid. Do doby, než bude studie hotová, bych zatím nečinila žádné další kroky."

Starosta, který se mezitím věnoval něčemu úplně jinému, zaslechl jen část poslední věty a s tím, co slyšel, vřele souhlasil. Vyskočil. "Ano, ano, žádné další kroky. Kdo je pro?" rychle spočítal les zdvižených rukou. "Proti? Nikdo? Výborně. Zapište, že stížnost byla zamítnuta všemi hlasy. Pardon, kromě jednoho, dáma se zdržela hlasování."

Obtloustlou radní rychlost starostova konání nadobro zaskočila, takže se nezmohla ani na slovo protestu.

"Třetí část jednání," ohlásil zapisovatel. "Na podnět našeho prvního radního," uklonil se směrem k protějšímu stolu, "byl na seznam přidán bod 'Cizinci', neboli, jak říká pan první radní" – opět lehká úklona – "barbaři za branami našeho města. Vzhledem k tomu, že předkládající je členem městské rady, má na svůj proslov minut pět." Otočil se a vyměnil přesýpací hodiny za větší. "Můžete začít, pane první radní," řekl a servilně s otočením hodin počkal, až se řečník postaví za pultík a ujme se slova.

"Vážené dámy, vážení pánové," začal radní obligátně. "Všimli jste si? Sotva jsme se ubránili minulému nájezdu, už jsou tady zas. Obléhají brány, ustavičně na ně buší a protahují se každou škvírkou. A jak jsem říkal už na začátku, jakmile se kdekoliv chytnou drápkem, rozkošatí se a najednou zjistíte, že část města je jejich. Jak k tomu přijdeme? Neustále ustupujeme, neustále uhýbáme!"

Starosta přestal poslouchat a začal poklimbávat. Neměl klidnou noc, často byl buzen. Na jednu stranu byl rád, slovo starosta se před časem opravdu moc nepoužívalo, dokonce jednu dobu živořil jen v malé místnůstce pod hradbami, nedaleko od citoslovcí. Doba však kráčí dál, změnily se poměry a najednou se opět dostalo do módy. Začalo se používat na úřadech, tisklo se v novinách, bylo ho plno i v elektronických médiích.

Pravda, už zas bydlí ve velkém bytě na hlavní třídě, ale přece jen… občas se mu po době, kdy měl u hradeb klid, zasteskne. Byl tehdy potřeba jen ve chvílích, kdy někdo četl starší knihy či psal příběhy z dávných dob. Zato teď… včera šly do tisku noviny s výsledky místních voleb, a to byl frmol. Není divu, že je tolik unavený.

Zvedl hlavu. Písek v hodinách se dosypal, první radní domluvil a všichni teď zírali na něj, na starostu, a čekali řešení.

Povstal.

"Měl bych nápad," prohlásil sebevědomě. "Existuje přece Vědecká akademie. Ať se toho úkolu ujme. Ať zjistí, odkud se ti vetřelci berou, kde je jejich původ a jak zabránit tomu, aby se tlačili k nám za hradby. Zatím se v tom jejich slavném ústavu jen válí. Prý zkoumají historii, cha. Sedět na zadku a vrtat se v starých textech, to by jim šlo. Teď budou mít možnost ukázat, co v nich je. Zadáme jim to," obhlédl kolegy u stolu. "Máme na to nárok, jsme městská rada."

Úkol byl odhlasován, tentokrát opravdu všemi hlasy.

Vědecká práce na téma "Barbaři – kdo, odkud, jak a proč" – jak zapsal úkol zapisovatel – byla zadána.

· Město

"Práce zatracená! Čert nám byl toto dlužen! Kdo se má s nima domluvit? To je samé grrr a ugggggggggh a uááá a pak tě vezmou latí! Já jsem vědec, neumím se prát! A nenosím zbraně, sakra!"

"Ohnuli mi háček, vidíš? A to jsem se jen zeptal, jestli jdou skloňovat!"

"Pánové, pánové. Já vás varoval. Neměli jste tam vůbec chodit. Nepotřebujete je vidět, abyste věděli, odkud vítr fouká. Jsem sice jen pomocná vědecká síla, ale na rozdíl od vás nedřepím pořád jen v ústavu a vím, co se kde v městě děje. Pojďte, půjdeme se projít, něco vám ukážu."

Město bylo rozsáhlé, rozsáhlejší, než si vědci, kteří znali jen trasu byt – Akademie dokázali vůbec představit. Měli však štěstí na průvodce – pomvěd, jak zkráceně sám sebe nazýval jejich mladší kolega, znal město jak své boty.

"Tady na těch největších bulvárech bydlí hlavně podstatná jména, přídavná jména, slovesa, za rohem pak číslovky. Hodně si v posledních letech polepšil třeba milion, naopak se stovkou to jde docela z kopce. Ale nejhůř dopadly halíře, ty skončily někde pod mostem, mám takový pocit. Už jsem je dlouho neviděl. I když ty teda vlastně nejsou číslovka."

Vědci souhlasně přikyvovali. Jejich byty byly právě na jednom z těchto naleštěných bulvárů, a že by tam potkali halíř, to už se jim dlouho nestalo.

Zabočili do jedné z užších uliček.

"Tady bydlí zájmena. Jak vidíte, nevedou si špatně. Bohužel. Protože čím líp si vedou, tím hůř je na tom vyjadřovací schopnost obyvatelstva. Pokud je lidská řeč jen samé to, ten, ta, tamta, no tamten anebo takový ten, naše zájmena jen kvetou a stěhují se do lepšího. A teď si začněte dávat pozor, uličky se zužují. Spojky nepotřebují moc prostoru a většina podstatných jmen sem stejně nechodí, je tu na ně poněkud těsno. Abychom se však dostali tam, kam míříme, musíme se tudy protáhnout."

Úzkými uličkami se prosmýkli až k městským hradbám, po širokých ochozech pak pomalu mířili k nejbližší baště. Potkali dva zakuklence, kteří v ruce třímali tvrdou gumu a ostře si je měřili pohledem.

"Strážci jazykové čistoty," zašeptal pomvěd. "Je jich bohužel čím dál méně. A s tím se pojí váš, tedy…" opravil se, "náš problém. Vidíte tady tohle?" Vyklonil se přes cimbuří a ukázal na rozdrbané stavby, přilepené k hradbě zvenčí. "To jsou novotvary. Tyhle pochází z knih, které nejsou moc čtené a známé. Nemají proto velkou sílu a nedokážou proniknout dovnitř. Zná je jen pár nadšenců. Pokud se nestane nic nepředvídaného, brzy zaniknou."

"Takže ti barbaři, co nám buší na bránu…" došlo prvnímu z vědců.

"Ano. Nová slova. Víte, to je poslední dobou taková móda. Vy jste si toho v ústavu asi nestačili všimnout, máte své práce dost, ale vezměte si třeba těch pár ulic, co se teď nazývají Fantasy."

"To existuje?" zeptal se nevěřícně druhý z vědců, který se zvědavě rozhlížel z hradeb. "Víte, že jsem tady nikdy nebyl? Možná kdysi jako malý… ale vůbec si to nepamatuji. Ten rozhled! Co je támhleto tmavé tam vzadu?"

"To jsou Lesy hrubek a před nimi se táhne Jezero zapomnění. Bohužel, oboje se nám neustále lehce rozšiřuje. Ano, ulice Fantasy existují. Nejsou zrovna nové, ale poslední dobou hodně expandují. Vyboulily i hradby, vidíte?"

"Ale pokud vím, městské části byly ustanoveny už dávno – vzadu za mostem byla Lyrika, a zbytek se dělil na části dramatické a epické. O nějakých Fantasy ulicích nebyla nikdy řeč!" Druhý vědec se otočil a rozhlížel po městských věžích.

"Jenže takhle je to už jen pro vás, vědce, zahrabané do starých svitků. Kdyby jen Fantasy, už jsou i ulice Hororů. O lechtivých uličkách Pornografie jste taky nikdy neslyšeli? Ani o čtvrti Odborných výrazů?" zeptal se pomvěd. "Ta praská ve švech kvůli všem těm mikročipům a rekurzím a jediné štěstí je, že tam mají dost statiků a geologů. Částečně se to vyřešilo, když se přistěhoval i mrakodrap, jinak už by se tam asi nevešli. Víte, život nečeká, život se píše. Nebo maluje. Vy jste měli smůlu, přišli jste k bráně zrovna ve chvíli, kdy dorazil poslední komiks, bohužel jeden z těch primitivnějších. Ptát se citoslovce ugggggggh, jestli se skloňuje, to by mě opravdu nenapadlo," podíval se káravě na oba vědce.

"Takže celý ten problém, který nám městská rada hodila na hrb, vzniká ve vnějším světě? Nová slova, která si vymýšlejí autoři třeba té 'fantasy', nebo jak jste to říkal?" ujišťoval se první vědec.

"Tak, tak," přikývl pomvěd. "A co s tím teď uděláte, páni vědci?"

· Vědecká akademie

Jak a kudy sem lezou

Rozbor důsledků imigr

Staré a nové osazenstvo

Nástin osazenstva v prostorách měs

Současné podoby městských čtvrtí

V kanceláři lingvistického institutu se po zemi válela spousta zmačkaných papírů. První vědec nervózně rázoval po místnosti a mumlal si sám pro sebe. Vymýšlel, jak nazvat zadanou výzkumnou práci, kterou s druhým vědcem a pomocnou vědeckou sílou mají za pár dní předložit městské radě. Výsledky už měli jakž takž pohromadě, už dali dohromady i návrh řešení (u kterého se tedy nesmírně pohádali a málem se navzájem vyškrtli), ale za nic na světě nemohl přijít na to, jak to dílo pojmenovat, aby už nadpisem vyjadřovalo svou podstatu.

"Copak? Nedaří se?" Mladý pomvěd vesele vkročil do dveří. "Minule jste říkali, že už to máte skoro hotové. Teď mi ale připadáte vysloveně nešťastný," zarazil se při pohledu na rázujícího vědce.

"Nemám nadpis! Víte, jak je důležitý název? To není jen tak! Titul je esence celé práce! Korunuje dílo! Musí být zvučný, musí mít švih! A já, já nemůžu vůbec na nic přijít," rozhodil vědec nešťastně rukama.

"Nadpis?" nadzvedl obočí pomvěd. "Ale… ten máte přece zadaný. 'Barbaři – kdo, odkud, jak a proč.' Nemám zapisovatele z radnice zrovna rád, ale musím připustit, tohle vystihl přesně. Líp to nenazvete ani vy!"

Uštvaný výzkumník zvedl hlavu a blýsklo mu v očích. "Pravda! To mi vůbec nedošlo! Jak znám městskou radu, mohli by se urazit, kdybychom si vymysleli název vlastní. Ještě že vás máme!" Usedl ke stolu a dal se do psaní.

· Městská rada

Velká síň městské rady byla nabitá k prasknutí. Radní na dav pod pódiem zírali jak u vytržení. Ještě nikdy nezažili tak obrovský zájem o svoje zasedání. V předních řadách se vrtěla rozsochatá podstatná jména, častokrát v těsné dvojici se jménem přídavným. Spojky a citoslovce se tlačily kolem stolů v zadním rohu, slovesa zabrala střed sálu a zájmena se roztahovala na galerii. Číslovky stály po stranách. Halíř nebyl nikde vidět.

Zapisovatel si odkašlal.

"Vítám vás na dnešním jednání rady města."

Pohlédl na neposedné publikum, vstal, přidal hlasu na důraznosti a pisklavě zopakoval:

"VÍTÁM VÁS! NA DNEŠNÍM JEDNÁNÍ! RADY MĚSTA!"

U dveří se strhnul jakýsi hluk, do místnosti se natlačila další slova, ježatá, pichlavá, pokroucená. Zřejmě část z oněch obávaných barbarů. Po menší strkanici sebrali vrátnému stolek a usadili se u něj v posledním volném rohu.

Strážci jazykové čistoty se zamračili, zabouchli dveře a zasunuli závoru. O další vetřelce neměli zájem. Pak už ale vstal starosta a nabitá místnost ztichla.

"Vážené slovní druhy, těší mě, že jste dorazili v tak hojném počtu. Dnes máme na pořadu jen jeden bod, a to projednání výsledku výzkumu, který byl před časem zadán Vědecké akademii. Chválíme, že lingvisté dodrželi zadaný termín, takže si můžeme směle říci, jak to v našem městě s barbary vypadá."

Zvednutím ruky utišil výkřiky: "Topře!" "Pšece v oukeji!""Zme faši bratši!" ozývající se od stolku vzadu, otočil se a mávnutím pozval na pódium zástupce Akademie.

Oba vědci se k řečnickému pultíku sotva ploužili, tréma a nabitý sál jim svazovaly nohy. Starší položil na pult svazek papírů, druhý si sedl na lavici vedle. Zato pomvěd se vesele rozhlížel, připravoval promítací aparát, zubil se na všechny strany a přemáhal nutkání mávat do publika.

"Dobrý den, vážení přítomní," spustil váhavě první z vědců, "dovolte mi, abych vás všechny seznámil s naší prací, zadanou nám městskou radou. Téma zní: "Barbaři – kdo, odkud, jak a proč" a tady jsou výsledky našeho měsíčního bádání."

Místnost potemněla a na zdi za přednášejícím se rozsvítilo velké plátno, na kterém se skvěl název práce, doplněný satirickými obrázky nejrůznějších barbarů. Osazenstvo sálu vydechlo a sálem se rozlehl slabý smích, lehce narušený pohoršenými výkřiky "Fůjjj" a "Chambá" od zadního stolku.

Kdy přišli?

Kde se vzali?

Co zde pohledávají?

Jaká je jejich budoucnost?

A jaká je následně budoucnost naše?

Otázky se na plátně střídaly, aniž by byly provázeny odpověďmi. Diváci napětím ani nedýchali.

"Na začátku našeho bádání jsme stáli před otázkou, kdy se tento jev v našem městě začal objevovat. A přišli jsme na to, že první exotičtí návštěvníci se k nám začali dostávat až poté, co lidé zbořili to, co sami nazývali železnou oponou. Na náš knižní trh tehdy vtrhla masa nových svazků a mezi nimi jeden, který na čtenáře zapůsobil jako bomba, jako zjevení. Ta kniha nebyla žádná mladice, ale do našeho jazyka nebyla dlouhé roky přeložena – z důvodů, které znají opět jen lidé. A nám najednou před bránou stál hobit spolu s elfem, skřetem, vrrrkem, múmakem a dalšími slovy, o kterých dosud nikdo neměl ani ponětí."

Vědec poodešel od pultíku a naklonil se k přední řadě.

"Ano, slyším. Já vím, že s vámi sousedí už pětadvacet let, ale věřte mi, opravdu to kdysi byli taky barbaři. Jenže tehdy jsme netušili, co jsou zač. Samozřejmě, že jsme je rádi pustili dovnitř. Snížili nám věkový průměr a přinesli závan čerstvého vzduchu. Jenže pak, pak se autoři zbláznili."

Světlo bliklo a na plátně za vědcem se objevil obrázek, na kterém byly stohy knih v barevných obálkách.

"Schválně, co mají společného?" obrátil se přednášející na publikum a dal pokyn rukou.

Pomvěd zmáčkl tlačítko ovladače a na plátně se objevily v jednom šiku:

chrochtobuznost, klingonština, flar-ta, třaskavý Skvorejš, hyperlimit, oktarína, chromsten, čaroprávnost, warp, mozkomorové, atul-grack.

Zavládlo ohromené ticho.

"Jsou… to … barbaři?" ozvalo se z hloubi místnosti.

"Samozřejmě," usmál se vědec. "Jinak by tu nebyli. Dál?'

"Jazyk?"

"Kdepak."

"Autora!"

"Kdeže."

Všichni usilovně přemýšleli. Vzadu u stolečku probíhala rušná debata.

"Ty žekni! – Ne! – Ty žekni! – Ty mluvit než on líp!"

Nakonec se váhavě postavila jedna pichlavá osůbka a nervózně se kolem sebe rozhlédla. "My fěděli. Bydlet v Zastr-šené ulíci!" a červenajíc se honem zapadla zpět mezi své druhy.

"Správně!" zaradoval se vědec. "A proč bydlí právě tam? Protože jsou to všechno slova z nových druhů literatury, takže drží pospolu. Fantasy a sci-fi. Barbaři jsou i všichni další obyvatelé této nově vznikající, avšak překotně bující části. Usadili se nám vzadu za Třídou dramatu a hezky si tam vegetují. První otázky bychom tedy měli zodpovězeny. Přišli – a postupně přicházejí – už přes třicet let. Vznikli v chaotických myslích autorů, kteří mají dojem, že pokud sami nevymyslí nějaké prapodivné slovo, jejich dílo zapadne v zapomnění a zalkne se prachem za nejbližší truhlou."

Odmlčel se. Napil se vody, pokynul pomvědovi, Na plátně se objevil čtyřruký dvounožec, obrovský černý panther a jakási nerozpoznatelná příšera.

"A to jsme vás ušetřili jmen osob a zvířat! Namátkou bych mohl jmenovat třebas jen Guenhwyvar nebo D'Nal Cord či Pth'thya-l'ya," ukázal na plátno. "Ostatně, zdá se, že pokud nemají ve jméně ani jeden apostrof, nemohou se zřejmě cítit jako plnohodnotní členové tohoto druhu literatury. Na druhou stranu, čím víc apostrofů, tím větší padouch ten dotyčný většinou bývá." Otočil se zpět k napjatě naslouchajícímu publiku.

"A co u nás pohledávají? To je přece jednoduché. Nemají na výběr. Bloudí od města k městu přesně tak, jak jsou do různých jazyků překládána jednotlivá díla, ve kterých se vyskytují. Běžné výrazy tuto potřebu nemají – jsou překládány, tudíž třebas běžná francouzská slova si v klidu zůstanou ve svém francouzském městě slov. Ale co si má počít například tenhle chudáček?"

Obrázek na plátně se opět změnil a v předních řadách hrklo. Z plátna na ně vybafla rozšklebená tlama obrovského tmavého zvířete, jemuž z hlavy rostly jakési dva rohy, krk mělo chráněné šupinatým límcem a ještě většími šupinami mělo pokryto celé tělo. Za šesti nohama byl zřetelně vidět mávající masivní ocas. Bylo znázorněno v běhu, od srostlých drápů odletovaly kusy země.

"Seznamte se s Patty. Vidíte ji, chudinku? Flar-ta. Příběh, v němž vystupuje, je přeložen z angličtiny. Ale s flar-ta se překladatel nenamáhal. Ostatně, jak by ji přeložil? Brontosaurus? K tomu má daleko. Tyranosaurus? Kdepak, to by čtenáře jenom spletlo. A tak milá flar-ta zůstala flar-tou i v našem jazyce a teď tu bezprizorně bloumá po okolí a nemá kam hlavu složit. Jenže čím víc se prodá knih, v nichž naše flar-ta vystupuje, tím větší vliv a sílu ono slovo má. A pak není divu, že netrvá dlouho a je usazeno v pěkném domečku za Třídou dramatu."

V sále se už delší dobu rozmáhal šum.

"Chcete říct, že tohle všechno už u nás bydlí?" ozval se nevěřícně starosta. "Ti hobiti a flar-ta a ty chrochto…šílenosti? V našem městě?"

"Ano, pane. A ti, co buší na bránu, nebo zatím živoří z druhé strany hradeb, jsou slova buď z knih, které se na trhu neuchytily a nikdo je prakticky nečetl, nebo z knih zbrusu nových. Tam je možné, že jejich čas teprve přijde."

"A co 'ugggggggggh' a 'groww' a jim podobní? Ti už jsou tu také?"

"Jak kteří, pane starosto. To záleží na tom, v jakém komiksu byla použita. Ta nejznámější citoslovce jsou mezi námi usídlena bezpochyby již řadu let. Ti noví závisí na kvalitě a čtenosti, jako všechna ostatní slova."

Šum v místnosti neutuchal, jak si přítomní navzájem sdělovali své dojmy. Vzrůstal a nedal se utišit.

"Myslím, že by byla vhodná přestávka," otočil se vědec na zapisovatele.

Ten přikývl, vstal a svým pisklavým hlasem důležitě oznámil: "Vážené slovní druhy, vyhlašuji přestávku. Sejdeme se zde znovu o půl třetí." Prkenně se uklonil a odešel od mikrofonu.

***

Pauza se sice mírně protáhla, ale strážci jazykové čistoty zvládli strkanici u bufetu v předsálí s grácií jim vlastní. Kolem třetí hodiny se už zas všechny slovní druhy usadily na svých místech a zvědavě čekaly na závěrečnou část přednášky.

Opět se rozsvítilo plátno. Tentokrát z něj na diváky shlížely už jen dvě poslední otázky:

Jaká je jejich budoucnost?

A jaká je následně budoucnost naše?

Slova se ujal druhý vědec. Po nervozitě už v jeho přednesu nebylo ani stopy.

"Již víme, kde barbaři vznikají i proč je máme za branami, potažmo usazené v uličkách Fantasy. Máme povědomí i o tom, co tu pohledávají. A dostáváme se k otázkám závěrečným. Jaká je jejich budoucnost? Budou se jejich ulice rozrůstat? Pokud ano, nebude to na náš úkor? Bude možno s nimi nadále koexistovat? A mají pro nás vůbec nějaký význam? Potřebujeme je?"

Zmlkl a zadíval se do sálu, přejel očima řady naslouchajících. Pohledem se zastavil u zadního stolku – měl pocit, jako by se během přestávky jeho osazenstvo zmnožilo. Zamrkal a pokynul pomvědovi. Na plátně se objevil nový obraz – obrovský bojovník, lesklé svaly, blýskavá zbraň. Přední řady polkly a podstatná jména rodu ženského životného se potěšeně zavrtěla.

"Válečník. Je jich plno téměř v každé fantasy. Mají různá jména, ale jedno společné – kam vstoupí, tam deset let tráva neroste. Potoky krve a hromady zabitých nepřátel. Jenže pozor! Nebýt jich, bydlela by slova jako například meč, luk, šíp či palisáda stále v Lomené uličce těsně pod hradbami, ve špíně a prachu. Jako ještě nedávno, před pár lety. A kde je potkáváte nyní?"

Slova se po sobě vyděšeně podívala. Nikdy je tento úhel pohledu nenapadl. Obraz na plátně však znovu zablikal, bojovník ve sledu tří rychlých obrázků animovaně mrkl do předních řad, ženská podstatná jména se přihlouple zachichotala a než nyvě vzdechla, na plátně už svítily fotografie tří domů. Velké vily z Ústředního bulváru, menšího domu z Příčné třídy a malé, rozdrbané chaloupky odněkud od hradeb.

"Ale to…" Starosta v první řadě nadskočil.

"Ano, dovolil jsem si vypůjčit fotografie vašich domů v běhu času. Začínal jste v pěkném domku, ale pak dlouhé roky strádal v malé chaloupce pod hradbami. A nyní žijete – samozřejmě po právu – v krásné vile na hlavní třídě. Na vašem příkladu jsem chtěl ukázat, že každý z nás" – přítomní mu viseli na rtech, ani nedutali – " se může kdykoliv octnout jak v chaloupce, tak ve vile. Budoucnost nás všech závisí na tom, že autoři budou psát a lidi jejich díla číst. Tudíž – vítejme cizince! Cizinci jsou nová míza, nová krev a přichází s nimi nový zájem o čtení!"

V sále se strhl poprask.

Druhý radní vyskočil ze svého místa a vyběhl na pódium: "Tohle jsme myslím nechtěli slyšet," volal do všeobecné vřavy na vědce.

"Ale tak to je," oponovali mu výzkumníci. "Není jiné cesty, když se budeme bránit, dopadneme ještě hůř, úplně nás převálcují! Musíme je zklidnit, zjemnit a asimilovat!"

"Ale nás je víc! A jsme tradice!"

"Zatím!"

Skupina vzadu v rohu se mezitím úspěšně zabarikádovala za zátaras ze stolku a židlí. Odtud rozverně povykovala: "Buťte v oukeji, né?" "Bes nás ste v háju!" "To čučáte!" "Apostrof do každého slofá!"

Pichlavá osůbka do toho jemně kvílela: "Netachej mě za čarkůůů! To se šekné!"

Když to už už vypadalo, že se strhne bouřlivá bitka, vmísili se konečně do děje strážci jazykové čistoty. Vběhli dovnitř, tvrdými gumami klidnili situaci a největší bouřliváky dokonce i přeškrtli. Netrvalo dlouho a rozhostil se jakýs takýs klid.

Na pódiu pomvěd vlastním tělem chránil promítačku, zatímco vědci strnule zírali na melu v auditoriu.

"To všechno jen kvůli pár novým slovům?"

"Dokonce si i pokroutili háčky! A utrhli čárky!"

"Přátelé," vzpamatoval se starosta a chopil se mikrofonu. "Chovejme se jako slušná slova! Nikdo přece neříká, že si je máte brát domů!"

"No ještě toho trochu!" – "To by nám tak scházelo!"– "Ani k plotu!" –" No to byzme si pomóchli!" Výkřiky z publika nebraly konce.

Starosta zvedl ruce, aby utišil bouřící dav.

"Postavíme jim za hradbami jejich vlastní velkou čtvrť! Takovou, kam se vejdou všichni a nebudou se muset roztahovat… ehm, chtěl jsem říct tlačit mezi námi!"

"Pudeme mít město? Jakoše naše? Flastní?" Dav pokroucených slov se za barikádou stolku a židlí rozjásaně roztančil.

· Nová čtvrť

Muad'Dib's Pub, prozatím jediná hospoda v nové S&F čtvrti praskala ve švech. Otevírat sice měla až večer, ale majitel tlaku návštěvníků neodolal a otevřel podnik už v brzkých odpoledních hodinách. Místním se totiž už nechtělo chodit za původní hradby do starousedlických podniků. Chtěli mít svůj. V novém bydlišti se cítili jako ryby ve vodě, nikdo se neposmíval jejich přízvuku (protože každý měl svůj, originální), nikdo se nepodivoval nad množstvím apostrofů či nezvyklým shlukem souhlásek, nikdo nepoužíval při oslovování druhého posměšný tón.

Navíc dnes bude v hospodě voleno místní zastupitelstvo. Zbrusu nová městská část rostla jak z vody a potřeba samosprávy vyvstávala každým dnem zřetelněji. Bylo veřejným tajemstvím, že největšími kandidáty byla slova, která se zúčastnila památeční schůze rady Města slov. Ve velkém sále pubu to jen vřelo.

"Toprá folba!"

"Pa ne, mjel to být Conan, ten má nejfětší fvaly!"

"Ale je úblně blbej!"

"Sos to řek?"

"Pudou tobrý, tehdy to svládli, svládnou to zas!"

"Je to prošustlováný! Uš teď maj domy na nejlepčí fleky!"

"Kecáž! Bydlá vedle mně a to nejni šádná výhra!"

"Chele, starostě!"

Opravdu. Ve víru debat si slova ani nevšimla, že místa za stolem na vyvýšeném stupínku už jsou obsazena. Městský zapisovatel zacinkal na zvonek, který si s sebou prozřetelně přinesl a pronesl svým pisklavým hláskem:

"Vážení přítomní, žádám o pozornost!"

Dostalo se mu jí ihned a vrchovatě.

"Vítám vás všechny na dnešním shromáždění. Předávám slovo panu starostovi. Ten vám sdělí, která slova budou zastupovat S&F čtvrť v městské radě."

Starosta povstal.

"Vážení a milí barba… ehm… Vážení a milí obyvatelé naší nové čtvrti! Sami jste dali podnět k tomu, aby vaše nově vzniklá část měla zastoupení v městských orgánech. Rada tuto žádost schválila a doporučila, aby vaši čtvrť v ní reprezentovali tři zástupci."

V místnosti vznikl lehký šum.

"To to dopurúčil?" – "So je to podnět?" – "Ja nedat žádný orgán! Sám jich mám akurát!"

Starosta dav utišil zvednutím ruky. "Nebudu vás už dále napínat. Přivítejte své zástupce v radě města slov! Prosím, aby přišli tarkal, technonanie a manuálitida! Potlesk pro nové členy rady!"

Ozval se bouřlivý potlesk. Tři jmenovaná slůvka se otáčela, klaněla na všechny strany. Jen manuálitida si lehce přidržovala čárku, kterou jí pocuchali na onom dnes již proslulém jednání.

"Ostatní technické věci si nově jmenovaní zástupci již domluví se zapisovatelem. A vzhledem ke slavnostní chvíli bych si vás, vážená cizí slova, dovolil pozvat na raut, který je výjimečně hrazen z fondů města slov!"

Výbuch nadšení smetl všechny námitky, které ustanovení nových členů městské rady vyvolalo. Ježatá, pichlatá, pokroucená i uhlazená slůvka se vrhla k stolům plně obložených laskominami.

IV. Městská rada

"Řešení problému s barba… ehm, cizinci bylo jednoznačně skvělé!" prohlásil starosta na výroční schůzi města slov. "Nová čtvrť vzkvétá, starým částím odlehlo, uvolnila se doprava. Myslím, že za tento výsledek by zastupitelstvu měla náležet patřičná odměna!"

První radní se nervózně zavrtěl a zvedl ruku.

"Ano? Máte návrh na odměnu, kolego? Mluvte tedy," předal mu slovo starosta.

První radní vstal. "Vážený pane starosto, situaci jsme tehdy opravdu zvládli na jedničku. Nebyl jste se ale někdy v poslední době podívat u městské brány?"

"Nebyl, neměl jsem čas, kolego. Děje se snad zas něco?"

První radní si povzdechl. "Děje. Za branou je houf dalších barbarů. Jsou takoví… divní. Není s nimi žádná domluva. Jednají zkratkovitě."

V. U městské brány

Strážní vystrčili z města posledního vetřelce a zabouchli dvířka. Pro tentokrát to zvládli. Opatrně vykoukli zamřížovaným okýnkem.

LOL, ROFL, OMG, RIP, WTF, PPL, JJ a další zkratky stály v jednom houfu a zamračeně se ohlížely po vchodu do města. Budou na to muset jít jinak! Použijí BVP nebo BFG a to by bylo, aby se za tu zpropadenou bránu nedostaly!

Tak jsme včera drželi černou hodinku.

Ne tedy, že bychom ji měli v plánu. Já osobně jsem chtěl psát sloupek do nedělních novin, manželka se zas koukat na finále Superstar a syn hodlal vystřílet několik desítek nepřátel ve World of Warcraft, World of Tanks či v čem se zrovna angažuje. Nebylo nám dopřáno. Zničehonic světla zablikala, obrazovky počítačů se zachvěly… a byla tma. A trvala. Dlouho.

Mihotavý svit svíček (díky, IKEA!) nás nakonec všechny svedl ke stolku v obývacím pokoji. Brzy totiž došla energie jak tabletu, tak chytrým mobilům, nakonec i manželce. Usadila se v pohodlném křesle, na stolek vedle sebe nastavěla již zmíněné svíčky, láhev vína, několik skleniček, položila si pohodlně nohy na podnožník a uvolněně relaxovala.

Sladký zvuk vína, klokotajícího do štíhlé skleničky nás přivábil stejně rychle, jako chvějící se plamínky tmavou můru, které se však zářivé světélko brzo stalo osudným. My jsme dopadli podstatně lépe než ona, nám koneckonců vlastně nic nechybělo.

S vínem v ruce jsem vyhlížel z okna panelákového bytu. Tmavé siluety domů probleskovaly chvějivými světýlky, tmu občas naředilo jen projíždějící auto, jemuž byla absence elektrické energie momentálně fuk.

Černou hodinku si udělalo celé sídliště. Ba nejen hodinku, udělalo si pár černých a smutných hodinek, kdy si přišli na své milovníci romantických zákoutí a majitelé dlouhých prstů.

Důvod mi posléze vysvětlil kamarád, pracující u elektrorozvodných závodů. Prý za to můžou elektrikáři, co do odstavené kočky naprali sto procent moc rychle. Vůbec jsem netušil, o čem mluví, takže díky výpadku elektřiny jsem zase moudřejší.

Prý:

Transformátorům, těm výkonovým, se říká kočky (no stoupni si někdy poblíž a poslechni, jak přede!)

Když se do odstavené kočky (potažmo tedy transformátoru) napere zátěž ne postupně, ale narychlo, jak to udělal ten elektrikářský talent, zaprská (však kočka, ne?) bouchne a přestane vrnět.

A když je kočka mrtvá, nepřede.

A když nepřede, sídliště nesvítí. Tečou ledničky, mrazáky a obyvatelům nervy.

Jednu výhodu to však má, je však nutno si na ni počkat. Za tři čtvrtě roku bude místní porodnice praskat ve švech. Kvůli jedné kočce, co na pár hodin přestala příst, začne vrnět spousta nových koťátek. Pardon, miminek.

Vlastně, pohlédneme-li na to z demografického hlediska - jestli on ten elektrikář vlastně neudělal velmi záslužný počin…

Daniela přehodila tašku z ruky do ruky, posunula řemen kabelky výš na rameno a pokračovala v chůzi. Hrozen chodců, kteří spolu s ní vystoupili na malém nádraží provinčního městečka, se pomalu rozpadal. Ve chvíli, kdy odbočila na úzkou silničku, vedoucí k pár domkům se starodávným názvem Hamry, už šla sama. Když se na jaře přistěhovali, vítala každou možnost projít se po práci pod vysokými korunami stromů, lemujícími rozbitou cestu. Omamnou vůni květů však brzy vystřídala zelená clona listů a než se nadála, léto bylo pryč a nad hlavou jí šustily už jen holé větve. Teď začátkem listopadu by raději jezdila autem, ale to je už týden v servisu a ještě nějakou chvíli tam pobude. Nikdy si o sobě nemyslela, že je bojácná, jenže tmavá kroutící se silnička, povrzávající kmeny stromů a temné hučení nedaleké říčky jí na klidu nepřidávaly. Oddechla si, když prošla poslední zatáčkou a před sebou uviděla teplým světlem zářící dům. S radostným zachvěním přidala do kroku.

Okno v pokojíku je zas špinavé, povzdechla si, když otvírala branku a pohlédla nahoru. Už ho myla několikrát, ale pokaždé se po pár dnech znovu potáhlo zvláštní špínou. Konzistencí jí připomínala mastný tuk či saze. Povlak nebyl jednolitý, vedly přes něj čisté pruhy, a ať použila jakýkoliv mycí prostředek, zmizel vždy jen na pár dní. Otevřela dveře a na všechny starosti s oknem rázem zapomněla.

"Mamí, mamí, ona mi sebrala pastelky a já musela vymalovat jablíčka modrou barvou," pověsila se na Danielu okamžitě mladší Esterka.

"Kecá, mami, jen jsem jí je ořezávala," snesla se ze schodů blazeovaně starší Viktorie.

"Holky, nechte mě vydechnout," odložila Daniela nákup. "Kde máte tátu?"

"Jel na basket, mami, je středa," připomněla jí Viktorie. Pak významně dodala: "Mělas být doma už ve čtyři!"

"Táta čekal, ale pak mu volal strejda Břeťa, že už chybí jen on, tak nás tu nechal samotné a odjel!" přihlásila se honem o slovo Esterka. "Říkal, že až se vrátí, tak tě roztrhne jak hada! Že tě neroztrhne, mami, že ne?" zachvěl se jí hlásek.

Daniela obě dcery objala. "Holky moje, nestihla jsem vlak. Tátovi jsem volala, ale telefon mi nebral, asi byl v autě, nebo v tělocvičně. Ale už jsem u vás. Tak co dobrého si dáme k večeři?"

Seděla s knihou v mohutném ušáku, ostrůvek měkkého světla zaléval stolek s naskládanými knížkami, hrnkem voňavého čaje a svíčkou, rozpustile mihotající plamínkem. Obě děvčata už dávno spala. Zasnila se. V duchu už viděla jarní zahradu. Měla s ní velké plány. Některé staré stromy bude třeba skácet, už jsou nebezpečné svému okolí, ale ty ostatní nechají stát. Nechce mít zahradu s anglickým trávníkem, chce…

Zvedla hlavu. Už zase. Ten hrozný škrábavý zvuk ji rozčiloval.

"Rozmarýno, nech toho!"

Tříbarevná kočka, sedící na širokém parapetu přestala škrábat po okenní tabuli a otočila se k Daniele. Pak se ale odvrátila a pokračovala ve svém díle.

"Rozi, to je strašný zvuk," přistoupila Daniela ke kočce a vzala ji do náručí. Ta se okamžitě přitulila a začala se ženě otírat o tváře.

Daniela ji bezmyšlenkovitě hladila. Hleděla přitom z okna. Marně hledala, k čemu se asi tak chtěla Rozmarýna proškrábat. V kalném měsíčním světle – pár lamp, které v Hamrech byly, stálo notný kus od jejich domu – viděla jen lehce se mihotající větve. Od řeky, jako téměř každý večer, začala natahovat prsty mlha. Svíjela se pod keři, obtékala kmeny stromů a pomalu se plížila k domu.

Vtom se z příjezdové cesty ozval zvuk motoru a reflektory přijíždějícího auta tmu a mlhu rázem zahnaly. Po chvíli světlo zhaslo a motor utichl. To už Daniela stála ve dveřích a šťastně se usmívala na vysokého štíhlého muže.

"Prý mě roztrhneš jak hada," stihla říct jen chvilku předtím, než ji popadl do náruče.

***

"Ne mami, fakt nepřijedu. Potřebuju nahoře uklidit. Abyste měli kde na Vánoce přespat. Zbývají mi už jen horní pokoje. Budu ráda, když Petr s holkama pojede sám. Však vy si to užijete i beze mne," mluvila Daniela do telefonu. Slunce na jasně modré obloze svítilo o sto šest. Nádherný podzimní den, pomyslela si. Jak stvořený na výlet. Nebo na úklid, ušklíbla se v duchu. Odložila mobil, otevřela okna i dveře, aby do domu vpustila čerstvý vzduch, otočila se a rozběhla po schodech nahoru do podkroví.

Svůj nový domov hledali hodně dlouho. Přesná představa a k tomu nepoměrná výše financí na bankovním kontě je vražedná kombinace. Tolik domů prošli… když si na to vzpomene, ještě teď má husí kůži. Pak na ně najednou vyskočil inzerát napsaný snad přímo pro ně. Dům ve výborné dojezdové vzdálenosti od města, téměř na samotě. Bývalý mlýn, s rozhlehlým pozemkem, spoustou pokojů… a s cenou, na kterou nevěřícně zírali. Petr dokonce volal do realitní agentury, aby si tu částku ověřil. Když jeli na první prohlídku, tlouklo Daniele srdce až v krku. Poté, co stanuli před starou brankou s umně se kroutícími kovanými lístky, měla co dělat, aby se ke stavení nerozběhla. Pocit, že je doma, byl neuvěřitelně silný.

Samozřejmě, že prošli dům od sklepa až po půdu. Ano, byl trochu zašlý, byl i zvláštně zařízený, s kuchyní a ložnicí v přízemí a s obývacím pokojem v patře, ale všechno byla jen otázka času a ochoty na vylepšení domu zapracovat. Petrův bratr, majitel stavební firmy, proklepal dům skrznaskrz. Prověřil zdi, krov, střechu, topení, elektrické vedení, odpady, přívod vody a pak na Petra souhlasně kývnul. To už seděli v tom nešikovně umístěném obývacím pokoji a Petr se se zástupkyní realitky dohadoval na posledních úpravách ve smlouvě.

"Proč je dům tak levný?" zeptala se Daniela šeptem Petrova bratra. "Není něco špatně?"

"Nemyslím si," odpověděl Robert též šeptem. "Část domu je přestavěná nově, jako by se kus před časem zřítil, či co. Nicméně celkově drží pohromadě dobře, vše je pevně navázané. Statika je v pohodě. V podstatě stačí vymalovat, uklidit a můžete bydlet. Ale zahrada vám dá zabrat, je zarostlá až běda."

"Dům před časem vyhořel," vmísila se jim do hovoru realitní agentka. "Zaslechla jsem vás, promiňte," omlouvala se, když uviděla vyděšené pohledy.

"Je to už hodně dlouho, co se to stalo," prohrabovala papíry. "Po požáru ho důkladně opravili a ještě pár let tu pak žili. Můj klient jej koupil až před dvěma lety. Jeho paní bohužel nedávno zemřela a on se okamžitě odstěhoval. Chce se domu zbavit co nejdřív, proto tak nízká cena. Měli jste štěstí, že jste zavolali hned, jak inzerát vyšel. Chvíli po vás volalo několik dalších zájemců, pokud dům nevezmete, mám na jeho prohlídku pořadník. Ale jestli si plácneme, bude to nejrychlejší prodej domu v mém profesním životě," usmála se na Petra.

Samozřejmě, že si plácli. Byli by hloupí, kdyby dům za takovou cenu nekoupili. Ještě dlouho pak stáli na zahradě a kochali se pohledem na svůj nově nabytý majetek.

***

Otevřela dveře a vydechla. Poslední. Ještě tenhle jeden a bude mít hotovo. Poslední, zastrčený pokojík v horním patře, hned vedle bývalého obýváku, z kterého teď byl luxusně velký pokoj pro obě dcery. Tady bude šatna, rozhodla se. Holky už teď mají hory oblečení, a jak je zná, bude se to s věkem ještě stupňovat.

Stěny byly čerstvě vybílené, porůznu stálo rozstrkáno pár kusů starého nábytku. Nechtěla ho vyhodit rovnou, měla slabost pro starší věci. Uprosila Petra, ať nábytek zatím ponechá na místě, že jej prohlédne a rozhodne se, co upotřebí. Teď ale v duchu viděla šatnu plně vybavenou vysokými skříněmi s posuvnými dveřmi, systémem přihrádek a tyčových závěsů. Staré věci musí pryč, rozhodla. Rázně popadla nejbližší šuplík a zatáhla. Potměšilá zásuvka vyletěla a nejen, že ji udeřila do holeně, ale ještě rozsypala svůj obsah po celé místnůstce. Daniela zasakrovala a začala sbírat papíry ze země. Zběžně je prohlížela a rovnou házela do připraveného pytle na odpad. Staré fotky, vysvědčení, účtenky, ale i rozpadlé knížky, almanachy, kalendáře… vše zažloutlé, vydávající svědectví o čase, jenž už dávno uplynul. Zarazila se. Není to škoda, všechno vyhodit? Ale co, vždyť to zatím může dát na půdu a až bude někdy chuť, mohou vše s děvčaty projít a roztřídit. Do pytle letěly další knížky, noviny, fotoalbum… šuple za šupletem neochotně vydávalo svůj léty nastřádaný obsah.

Třetí pytel byl už skoro plný, když Daniela otevřela poslední skříň. Do nosu jí pronikl nepříjemný zápach kouře. Tohle půjde rovnou do popelnice, pomyslela si. Nač proboha někdo schovával starý kabát? Kožené boty, další, s popraskanou kůží… vytahovala jeden artefakt za druhým. Najednou měla pocit, jako by se v místnosti ochladilo. Pach kouře zesílil. Přece se nezačnu bát, zasmála se v duchu. Hrábla až dozadu do skříně a vytáhla docela velký kožený tlumok. Nakrčila nos. Byl ztvrdlý špínou, začouzený až běda. Už už jej házela do pytle, když vtom dole v domě práskly dveře, až se dům otřásl. Daniela sebou úlekem škubla a srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Zaslechla táhlé žalostné zakvílení Rozmarýny. Zvuk proletěl domem a zmizel. Zlověstné ticho vyděsilo Danielu ještě víc.

"Rozmarýno! Rozi! Kočičko, kde jsi?!

Pustila batoh a rychle seběhla ze schodů dolů do přízemí.

Opět seděla v ostrůvku, vytvořeném měkkým světlem. Oči uplakané, v náručí nehybnou kočku. Ještěže jsou ti sousedi tak hodní, pomyslela si. Potřebuje auto, jednoznačně. Takhle to dál nejde, rozbíhaly se jí myšlenky všemi směry. Museli si pomyslet, že jsem blázen, usmála se v duchu, poprvé od chvíle, kdy uslyšela tu děsivou ránu.

Přiletěla k nim špinavá, zakrvácená, v rukou ječící rozježenou Rozmarýnu, které z pahýlu ocasu cákala krev. Soused neváhal, popadl deku, kočku do ní bleskurychlým pohybem zamotal, vytáhl auto a už frčeli na veterinu. Naštěstí sloužila mladá doktorka, která okamžitě pochopila situaci, vyděšenou kočku obratem ruky zvážila, natáhla stříkačku a za chvíli už Rozmarýna klidně spala.

To bylo štěstí v neštěstí, pohladila Daniela hebký kožíšek. Rukou dojela až k obvazu, kterým končil pahýlek ocasu. Dvacet třicet centimetrů a na místě ocásku byla hlava, otřásla se hrůzou. Ne, na to teď nebude myslet. Znovu se otřásla, zimou, vyčerpáním, kdo ví.

Poprvé od doby, kdy se do domu nastěhovali, se v něm cítila nesvá.

Popadla kočku, zhasla lampu a vystoupala po schodech do patra.

Poprvé od doby, kdy se do domu nastěhovali, se v ložnici zamkla.

***

"Průvan," pronesl už asi podesáté Petr. "Otevřeš okna i dveře dokořán a pak se divíš. Musíš dveře vždycky zaháčkovat, od toho tam háček přece je."

"Ale…"

"Kdybys je zaháčkovala, jak říkáš, tak se nemohly zabouchnout. Uznej prosím tě chybu a už to neřeš. Kočka to bez kousku ocasu v klidu přežije a ty si dáš aspoň příště pozor, ne?"

Nesnášela jeho káravý tón, který měl ve zvyku nasazovat, když se jí něco nepodařilo. V duchu pořád viděla, jak přichází od branky a zastrkuje hák do očka na dveřích. Přece není blázen! Zavrtěla hlavou a zvedla se.

"No dobře. Jak myslíš. Rozmarýny je mi opravdu líto, ale naštěstí přišla jen o ocásek. Jdu dodělat ten pokoj nahoře, všechny krámy poletí bez milosti do popelnice. Jde z nich na mě hrůza, fakt že jo."

"Jdi ty, jsou to jen věci," zasmál se Petr. "Ty tě neukousnou, neboj se nic. Jestli teda nechceš pomoct, my jdeme na chvojí. Vrátíme se asi za hodinu. Nebo možná za dvě, ano?"

Pomalu stoupala po schodech. Prvotní nadšení z úklidu vyprchalo, do šatny se jí opravdu nechtělo. Tady to smrdí, nakrčila nos, když otevřela dveře. Zrak jí padl na batoh a po páteři jí přeběhly mrazivé prsty. Okamžitě půjde z domu. Minimálně do popelnice, ale raději ho snad odnese až do kontejneru na návsi. Fuj. Štítivě ho popadla. Vysmekl se jí z ruky a s kovovým zachřestěním upadl zpátky na podlahu. Přičichla si k prstům. Ten smrad… co jí to jenom připomíná? S tímhle pachem se už setkala, a není to tak dávno. Znovu uchopila batoh. Při pádu se otevřel a vysypal se z něho plecháč a zohýbaný příbor. Proto tolik smrdí! Je vyuzený táborovými ohni. Nejspíš tu bydleli nějací ortodoxní trampové, oddechla si s úlevou. Shrnula všechny věci do plastového pytle a s mnohem lepší náladou otevřela zapáchající skříň. Vyhodí i zbytek věcí. Petr skříň rozštípe, udělají si táborák a ona bude mít konečně klid.

Sáhla dovnitř.

Později si říkala, že měli skříň spálit i s obsahem.

Sešit, který vytáhla, měl linkované stránky popsané drobným písmem. Černé silné desky byly zprohýbané. Zběžně do něj nakoukla, a málem už putoval do pytle, když se jí zrak zastavil na jednom z řádků.

Okno se stále nedaří umýt. Myslím, že (nečitelná změť písmen) měl pravdu, když nás před koupí domu varoval. MLP však tvrdí, že to bylo nejlepší, co jsme mohli udělat. Já si po posledních týdnech už tak jistá nejsem.

Daniela se zamyslela. Okno se stále nedaří umýt… jí se přece taky nedaří umýt jedno z oken. Vzala sešit a přešla do dívčího pokoje. Odhrnula záclonu na okně v zadním štítě domu a sáhla na okenní tabuli. Předevčírem ji myla… a už je to tam zas. Mastný filtr, přerušovaný úzkými čistými proužky. Přičichla k prstům. Ten pach – to je přece pach z vedlejší šatny, pach spáleniště a ještě čehosi navíc… Bude muset zjistit, kdyže měl dům vyhořet. Přece není možné, aby to přetrvávalo tolik let! Promluví si s Petrem. Ale hlavně si prvně pročte ten deník, nebo co to našla.

***

Sešit byl nejenom zprohýbaný. Listy byly různě poslepované, místy se písmo rozpíjelo ve velkých flecích. Daniela seděla na Viktorčině posteli a s námahou luštila další odstavec.

Včera jsem ho zase potkala. Bojím se jeho očí, jsou zlé. Jakmile v dálce vidím černý kabát a klobouk, snažím se jít jakoukoliv jinou cestou, jen abych ho nemusela potkat. Jenže stejně jde nakonec vždycky proti mně. Usmívá se, ale oči má pichlavé. Mine mne, naznačí úklonu a něco zamumlá. Zdravím ho, samozřejmě že ho zdravím, ale mám u toho docela špatný pocit. Včera jsem se opravdu soustředila na to, co bude říkat, a zaslechla jsem jen, ať něco vrátím. Nechápu, co myslel. Doufám, že (rozpitá skvrna).

Klaply dveře, do domu vtrhl dětský smích a Daniela rychle seběhla o patro níž. Zastrčila sešit mezi svoje časopisy. Srdce jí bušilo. Přece nedělám nic špatného, utěšovala se. Nechci Petra děsit. I když on by se mi spíš vysmál, že si hraju na detektiva. Pohodila hlavou a šla se přivítat se zbytkem rodiny. Petr s děvčaty dotáhl chvojí plnou náruč. Ze sklepa přinesli přepravku s květy, které sušili celé léto a zbytek víkendu vyráběli věnce na rodinné hroby. Esterku i Viki výroba opravdu bavila, takže hodiny ubíhaly ve smíchu a hlaholu. Na černé desky už si ani nevzpomněla.

***

Listopad není příjemný měsíc, přemýšlela Daniela v rychlé chůzi. Brzo tma, sychravo, vítr, nemám ho ráda, přemítala v duchu. Ještě že už brzo budou Vánoce. Dumala nad výzdobou, když vtom periferně zahlédla pohyb. Míjel ji muž, lehce pokynul hlavou a cosi řekl. V Daniele hrklo. Ten klobouk a plášť… Otočila se. Nikde nikdo. Opravdu ho viděla? Přitiskla víčka k sobě, zamrkala a přidala do kroku. Listopad a ona ještě začne mít vidiny. Hrozná kombinace. Brr.

Když ho potkala podruhé, nebyla tma ani nefičel vítr. Sobota byla jako stvořená na procházku, ale Petr byl zas na basketbale a děvčatům se ven nechtělo. Nakonec mávla rukou a vyběhla sama. Chtěla si projít aspoň kousek okolí, v létě na to nebyl čas.

A pak ho spatřila. Černá silueta už zdálky přitahovala pohled. Otočila se a odbočila mezi domy. Popošla pár kroků a najednou stál před ní. Naznačil úklonu hlavy a prstem se dotknul krempy širáku.

"Dobrý den," vypravila ze sebe Daniela, hrdlo stažené.

"… vzít s sebou," zaslechla, když ji muž míjel.

"Cože?" otočila se zděšeně, ale zahlédla už jen plášť, mizící mezi ploty domů.

Zůstala stát jak opařená. Vzpomněla si na sešit s černými deskami a žaludek se jí zhoupnul. Otočila se. Domů málem utíkala.

Zavřela se v ložnici, vytáhla sešit, schovaný v posledním čísle Marianne. Má, nemá… nedalo jí to a otevřela jej.

…poslední, co bych chtěla. Bojím se. Po vsi se povídá, že mlýn je prokletý. Babské povídačky, říkal MLP. Prý tomu nemám věřit, sousedi jen závidí, že jsme koupili dům tak lacino. Je ale pravda, že nikdo nechce říct (rozmazáno), jen stará Duráčková mi pošeptala, abych dávala pozor na děti. Pozor na děti! Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Neměla jsem na to stěhování přistoupit, byt v městě nám úplně stačil…

Daniela horečně otáčela listy sešitu a snažila se najít nějaké další informace. Většina toho, co četla, jí připadalo jako bludy nešťastné ženy, která se na vesnici přistěhovala jen kvůli manželovi. Pak vytřeštila oči.

Včera jsme přišli o psa. MLP nechal otevřené dveře a průvan je zabouchl. Alina bohužel byla zrovna na cestě dovnitř a (rozpité fleky) už není.

V Daniele by se krve nedořezal. Rozmarýna! Může to být náhoda, že dveře, které zabouchne průvan, amputují kočce ocas? Tytéž dveře, které před lety tak moc skříply psa, až to nepřežil? Otočila dalších pár listů, slepených k sobě. Snažila se je rozlepit, ale bez úspěchu. Zalistovala dál.

… nebyl čas. Před pár dny Marika spadla ze schodů. Od té doby je v nemocnici, ale už je při vědomí a doktor říkal, že snad bude i chodit… Už týden prosím MLP, abychom dům prodali. Nechce o tom ani slyšet, prý je konečně v domě, který si vždycky vysnil. Že se tu já necítím vůbec dobře, ho nezajímá a…

"Mami! Mami!" Dětský křik ji vymrštil ze sedačky.

"Esterka vypadla z okna!" Viki se zalykala hrůzou.

Daniela ze schodů sjela jak blesk. "Z jakého okna proboha?" vyletěla rovnou ze dveří ven. Na záhoně pod okny leželo bezvládné tělíčko. "Panebože, Ester," sklonila se nad dítětem, srdce bušící. "Telefon, Viki, honem," křičela bezhlavě a snažila se poznat, jestli dcerka dýchá. Podle pokynů dispečinku přiložila prsty na krk dítěte a projela jí obrovská úleva. Tep, sice slaboučký, ale přece jenom tep… Nahlásila to do telefonu, paní na druhém konci ji nabádala, ať zkontroluje dýchání a jinak ať s dcerkou nehýbá, že pomoc už je na cestě. Za chvíli už slyšela spásný zvuk motoru a najednou bylo všude kolem plno lidí. Odstrčili ji stranou a vzápětí seděla vzadu v sanitce, dívala se na ten křídově bledý obličejík orámovaný tmavými vlasy a zalykala se strachem a bezmocí.

Petr přijel do nemocnice téměř ve stejnou chvíli jako sanitka.

"Cos proboha dělala, jak jsi ji hlídala?" byla jeho první slova.

"Já…" nedokázala Daniela ze sebe vypravit kloudnou větu. "Já byla nahoře v ložnici… holky se dívaly dole na televizi… vždyť jí nejsou tři roky… vůbec nechápu, co dělala v pokojíku na okně… já…"

"A kde je Viki?"

"Viki je… Viki…" Daniela už se viditelně třásla.

"Pane, tohle nemůžete," objevila se ve dveřích mladá žena v bílém oblečení. "Nevidíte, že je paní v šoku? A vy jí ještě přidáváte. Nebojte se, malá se z toho dostane. Má zlomená dvě žebra a pohmožděné plíce, měla vyražený dech, omdlela. Je potlučená, ale není to nic fatálního. Žádný pneumotorax, naštěstí. Necháme si ji tu pár dní na oddělení, než se to dýchání trochu spraví, abychom ji měli pod dohledem. Teď sepíšeme papíry a potom se na ni můžete podívat, bude už na pokoji."

"Mami," zašeptala Ester, když se k ní konečně dostali. "Mami, já nechtěla, ale on tam byl za oknem takový krásný pejsek… chtěla jsem se jen podívat," začaly se jí zavírat oči.

"Teď bude celou noc spát, nemá smysl, abyste tu zůstávali. Jestli chcete, přijďte zas zítra ráno," ozvala se sestra, která stála za nimi. "Nebojte se, tady je o ni dobře postaráno," dodala chlácholivě.

***

Petr šlapal na plyn, motor auta řval a auto se smýkalo v zatáčkách. Daniela se křečovitě držela dveří. Viki, kde je Viki, kde je Viki, opakovala si pořád dokola. Nemohla si vzpomenout, jestli se domluvily, že Viki počká doma, nebo jestli jela taky v sanitce… ale kde by se pak ztratila, určitě je doma. Najednou ji prudký náraz hodil kupředu, pásy se jí zařízly hluboko do ramene a zpětný náraz ji vrátil zpátky do sedačky.

"Do prdele, debil jeden, co tu dělá, kretén!" řval nepříčetně Petr. Šlapal na pedály, točil volantem, ale už nebyl pánem situace. Daniela měla pocit, že čas zpomalil. Viděla, jak se auto otáčí v hodinách a horečně přemýšlela, zda má nohy skrčit pod sebe nebo se jimi pevně zapřít. Nakonec nestihla to ani to, auto se natočilo zadkem k příkopu a pozadu skočilo do pole. Zastavilo pár metrů od silnice a motor zhasl.

Vylezli ven, rozklepaní, vyděšení.

"Já ho určitě sejmul, vola!" Petr se hnal k silnici, Daniela v závěsu za ním.

"Prohledáme škarpu, určitě tu musí být, viděl jsem ho, nemůžem ho tu nechat, krucinál to je pech dneska, fakt!"

Hledali dlouho, ale nenašli nikoho. Ani mrtvého, ani zraněného. Podívali se bezradně na sebe.

"Koho jsi vlastně viděl?"

"Chlapa! Debila, co se tu promenáduje v tmavým oblečení, aby se nechal zajet, blbec jeden! Určitě zdrhl, když viděl, co způsobil. Ježíš, to bylo štěstí, že jsem se mu vyhnul, to se mi ulevilo!"

"Jak vypadal?" optala se Daniela nesměle znovu.

"No dyť ti říkám, černej kabát, černej klobouk, debil, víc jsem si nestihl všimnout, byl najednou přímo před autem… Teda ale koukej, jaký jsme měli štěstí, vylítli jsme na pole mezi dvěma břízama! Napálit to do nich, je po nás!"

"Petře, jak se dostaneme domů? Co auto?"

"Autu by nemělo nic být, hele. Zkusím ho nastartovat, když trochu zatlačíme, támhle je výjezd z pole…"

Za chvíli projížděli brankou k domu.

Byl celý temný, jen nahoře v dětském pokojíku, svítilo slabé světlo.

"Viki!" vletěla Daniela dovnitř.

"Mami! Co je s Esterkou," skočila jí do náruče uplakaná Viktorie. "Já jsem se tu sama tak bála!"

"Prosím tě," Petr už byl opět nad věcí. "Čeho by ses tady bála? Vždyť jsi tu přece doma!"

"Právě," šeptla Daniela. "Právě…"

Nedalo jí to a večer, když už Viki tvrdě spala a Petr se zavřel do koupelny, vytáhla černý sešit a namátkou ho otevřela.

… auto do šrotu. Bylo to velké štěstí, že jel kolem pan Petráček. Nebýt (rozmazané písmo), asi by to nedopadlo dobře. MLP byl skřípnutý vevnitř a sám by se ven nedostal. Doktor říkal, že by noc asi nepřežil, ta ztráta krve a zima… Vůbec na to nemůžu myslet. Prý mu kdosi skočil do cesty, neví, jestli srna nebo člověk…

Daniela zaklapla sešit a s hrůzou se na něj dívala.

Je to možné?

Co se to tu sakra kolem děje?

***

"Tak vy jste koupili dolní mlejn," pokyvovala hlavou stará paní.

Daniela přikývla.

"Já vás nechci lekat, mladá paní," pokračovala babka dál, "ale to není šťastný místo. Už moje bába říkala, že nosí smůlu. Prej v mlejnu straší. Děda se jí smával, že tak akorát straší na věži jí, ale pravda je, že lidi odtud většinou nedopadli dobře. Já bych ho nechtěla ani zadarmo."

Daniele se stáhl žaludek. Upekla nejlepší buchtu, co uměla, a vyrazila "na táčky", jak se tady říkalo. Prostě na návštěvu. Vybrala si schválně nejstarší ženu, co tu za těch pár měsíců letmo poznala. Třeba se něco dozví, doufala. Tohle ale zrovna slyšet nechtěla.

"Na mlejně prej bejval kdysi starej mlynář, ale ženu měl mladou a krásnou. Teda tu poslední, snad třetí, tehdy to tak prostě dřív chodilo, nemoce, porody, však víte. A když přišel do mlejna mladej krajánek, bylo jasný, že to nemůže dopadnout dobře. A taky že ne. Mlejn vyhořel, mlynáře našli mrtvého, ale mlynářku ani krajánka už nikdy nikdo neviděl. Je to sice jen pověst," ztišila babka hlas, "ale dům, co pak postavili místo mlejna, vyhořel před lety taky. Moc smutná událost. Zůstaly tam dvě děvčata. Rodiče byli zrovínka někde pryč, a když se vrátili, našli barák v plamenech. A jen viděli, jak se holky snaží otevřít okno v patře, ale nedokázaly to. Ona se pak zbláznila, jejich máma, víte? Všude vykládala, že za to může nějakej černej chlap, co děvčata pronásledoval, prý za nima všude chodil a vykládal jim, že mu budou ležet v nohách, když mu něco nedonesou. Jenže nikdo jinej žádnýho černýho chlapa neviděl… My ji moc neposlouchali, prostě jí přeskočilo, ale za živýho boha se z toho baráku nechtěla hnout. Pořád mlela, že musí umejvat nějaký okno. Když prej ho neumyje, bude zle. Pan Juračka si pro ni vždycky došel a moc se nám za ni omlouval. To byl hodný pán, pan Juračka. A takovou měl smůlu v životě, o dvě dcery přišel a o manželku taky, prvně se mu zbláznila a nakonec stejně skočila z okna. Kdyže to bylo? Počkejte, to se tak nějak narodila naše Bára, jako vnučka… tak jedna,dvaasedmdesátej rok, řekla bych," zadumala se stará paní.

***

"Ročník 1971," dopadl před Danielu velký svazek novin. "Mladá fronta", oznámila knihovnice. "Ještě máme z toho roku Rudé právo a potom místní noviny, Stráž Podjavořicka."

"Tak prosím ještě ty místní," zaprosila Daniela. "Ty budou možná nejlepší."

"A můžu vám nějak pomoci? Myslím, že umím vyhledávat lépe než vy, mám v tom větší praxi," usmála se knihovnice. "A tady stejně není dopoledne do čeho píchnout…"

VELKÝ POŽÁR V HAMRECH, hlásal nadpis na druhé straně lednového vydání tehdejšího místního plátku.

Tak opravdu, vydechla Daniela. Obětem, Marii J. a Květě J., bylo tehdy dvanáct a čtrnáct let, psal redaktor. Článek byl krátký, opěvoval snahu hasičů, celý případ byl označen jako nešťastná náhoda a končil varováním ostatním obyvatelům, aby dávali pozor na otevřený oheň.

O historii mlýna se v knihovně nedozvěděla vůbec nic. To bude muset zkusit jinde.

***

Po týdnu znovu vkročila do budoucí šatny. Nakrčila nos, jak znovu ucítila ten nepříjemný pach. Tlumok stále ležel na zemi v plastovém pytli, halda starého oblečení a bot vedle. Petr už několikrát nabízel, že vše odveze do sběrného dvora, ale Daniela zatím odmítala. Pokaždé, když chtěla tyto věci vyhodit, se stalo něco nepříjemného, přemítala. Kočka. Ester. Auto.

Opravdu byla návaznost mezi věcmi ze skříní, deníčkem a událostmi, co se v poslední době děly, nebo to byl jen výplod její mysli? Pokrčila rameny. Všechny věci opatrně nacpala do jedné ze skříní, zavřela dveře a pro jistotu je zamkla. A cestou dolů ještě umyla okno, opět potažené tukovou mázdrou. Čistič na okno a roli ubrousků už ani neuklízela.

***

Ještě, že mám kamarádky, děkovala v duchu Daniela. Stačilo pár telefonátů a okresní archiv jí byl otevřen. Tedy samozřejmě by tam mohla i tak, ale Simona nad dotazem zajásala a vyjmenovala jí několik archivů, kde pracují její spolužačky. Naštěstí byl mezi nimi i ten jihlavský, kam zrovna vstupovala.

Mladá žena, která ji přivítala v kanceláři, už měla na obrazovce počítače spuštěný web Archivu zeměměřičství a katastru.

"Mlýn v Hamrech je prvně zaznamenán kolem roku 1764. Je vidět na mapě, vzniklé josefským mapováním. To nařídil Josef II, aby konečně zachytil celou podrobnou podobu habsburské monarchie. Naneštěstí bylo prováděné metodou 'a la vue', což sice zní vznešeně, ale znamená to jen 'od oka'. Žádná triangulace, nic takového. Nicméně mlýn na ní už zachycený je. Na stejném potoce tehdy stálo i plno dalších mlýnů, pil či lisoven oleje…"

"Ale já…"

"Pardon, nechala jsem se unést, dlouho jsem do těch map nešla a zase mě očarovaly," usmála se archivářka. "V běhu času ostatní mlýny zmizely, zůstal jen tento jeden v Hamrech. Přežil i první světovou válku, ale v roce 1932 skončil činnost. To tam byl mlynářem jakýsi Altmann. Tehdy došlo k nějaké tragédii, která zamotala vlastnické vztahy a živnost byla ukončena. Je zajímavé, že dům potom docela často měnil vlastníky," zahloubala se do dalších webových stránek. "A hořelo tam vlastně ještě jednou, nedávno, v roce 1971. I když nedávno, ono už je to taky pár let, že jo…"

Daniela byla jak na trní. Co potřebovala, už věděla. Rozloučila se, jak to nejrychleji šlo, aby paní archivářku neurazila. S několika poznámkami v sešitě nasedla do konečně opraveného auta a vyrazila domů. Její další zastavení se jí jasně rýsovalo v hlavě.

***

Sychravý vítr profukoval hřbitovem, honil mezi hroby uschlé listy, promíchané s útržky papírových či umělých květin. Vyhořelé svíčky, zafoukané cestičky, nikde živá duše. Svátek zesnulých byl už před měsícem a Vánoce jsou ještě daleko, pomyslela si Daniela. Není čas navštěvovat mrtvé. Procházela uličkami a pečlivě pročítala jména na náhrobcích. Hřbitov se táhl do mírného kopce, pomalu procházela jednotlivé řady a stoupala stále výše. Doufala, že se ve svých předpokladech nezmýlila a je na správném místě. Postála pod honosnou hrobkou kdysi důležitého úředníka, pod smuteční olší objevila sochu anděla s jedním křídlem umělecky zlomeným. I hřbitovní architektura se vyvíjí, pomyslela si.

Konečně měla štěstí. Téměř nahoře, v druhé řadě od hřbitovní zdi objevila lesklou desku s datem 17. leden 1971 a nápisem Maruška a Květuška. Nikdy nezapomeneme, stálo pod fotografiemi v bílých oválných rámečcích.

Dívky na ni z fotografií hleděly zadumaným pohledem. Vypadají smutně, povzdechla si. Vytáhla kapesník a přejela jím po zašpiněném rámečku. Tady nebyl nikdo už dlouho, pomyslela si. Jenže hrob existuje, musí tedy být někdo, kdo za něj platí. Pokud nebyl zaplacený na hodně let dopředu, i to se dělá… Hrobník, tady by mohl poradit hrobník. Nebo správce hřbitova.

Když už tu je, zapálí jim svíčku, sáhla do tašky. Obešla hrob a snažila se otevřít lucerničku po straně pomníku. Šlo to ztuha, dvířka byla vzpříčená. Zabrala větší silou, rez povolila, Daniela ztratila rovnováhu a v úzkém prostoru mezi dvěma hroby se jí smekla noha. Zapotácela se. Zachytila se pomníku, ale po kluzkém kamenu se jí svezla ruka a ona upadla do uličky, procházející za čely hrobů. Bolestivě se udeřila do zad o dolní obrubu hrobu v další řadě. Zaťala zuby, aby na hřbitově nekřičela, a pomalu se zvedala. Šlo to ztěžka, musela se překulit na kolena. Chytila se vyvýšené obruby horního hrobu a chtěla se zvednout. Místo toho zůstala strnule zírat na starý, mechem zarostlý pomník, opřený o oprýskanou zeď.

Sépiově zbarvená fotka muže s ostrým pohledem.

Johann Friedrich Altmann.

1880 – 1932.

Nebe se zatáhlo, vítr zesílil. Tma z rohů hřbitova natáhla k Daniele lačné prsty.

Nebem se vznesl táhlý kvil.

Daniela sebou trhla. Zatracení ptáci! Nelibý zvuk ji vzpamatoval, přestala zírat na omšelý náhrobek. Otřásla se a snažila se zahnat nepříjemné myšlenky.

Namáhavě se vyhrabala zpátky na nohy, sklonila se k protestující lucerně. Škrtla sirkou, plamínek olízl knot, zatřepetal se a zhasnul. Krucinál, zaklela v duchu a narovnala se. Vítr nepříjemně studil, tma, snášející se na hřbitov deprimovala. Kašlu na svíčku, rozhodla se Daniela. Zacvakala mobilem – aspoň jednu fotku – ostré světlo blesku prořízlo houstnoucí šero. Pryč z tohoto nehostinného místa, už abych byla doma, přála si v duchu. Sebrala tašku, která jí při pádu vypadla z ruky a rychlými kroky chvátala k hřbitovní bráně. V duchu si sumírovala, co všechno zjistila. Budete mi ležet v nohách… Obě děvčata skutečně ležela mlynářovi v nohách, byla to náhoda? Tušili vůbec rodiče dívek, čí je hrob o řadu výš?

Popadla kliku hřbitovních vrat a rázně ji stlačila.

Nic.

Zacloumala jí znovu, ale vrata zůstávala zavřená. Podívala se pozorněji. Bylo zamčeno. Je zavřená na hřbitově.

Sama.

Strnule zůstala stát, kliku v ruce. Pomalu ji zachvacovala panika, na mobil v kapse vůbec nevzpomněla. Otočila se. Hřbitov byl náhle tmavý a tichý. Vítr se utišil, vrzání stromů ustalo. Daniela slyšela jen svůj dech.

A pak uslyšela kroky. Tiché a pomalé. Přicházely seshora. Z míst, odkud před chvíli přišla i ona.

Přitiskla se zády k vratům, kolena se jí rozklepala, srdce rozbušilo. Začala se bát, animálně, pudově. Kroky se přibližovaly. Ze stínů se vyloupla tmavá postava. Dlouhý plášť, tmavý klobouk. Daniele se sevřelo hrdlo, svaly jí vypověděly službu. Měla by se bránit, měla by utíkat, měla by aspoň začít křičet… nedokázala nic. Křečovitě se držela mřížoví vrat a vyděšeně zírala na člověka v tmavém oblečení, přibližujícího se pomalými kroky.

"Co tady děláte?" ozval se hrubý hlas.

Stála, neschopná odpovědi.

"Pani, halo, ptám se, co tu chcete! A kde ste se tu vůbec vzala? Když jsem na řbitov přišel, tak sem vás vůbec neviděl, kde ste byla, sakra? Sem zamk, aby mi sem už nikdo nelez, a teď vy todle! Já vás pustím ven, ale todle mi nedělejte, hrozně ste mě polekala!" Tmavý muž přistoupil blíž. Drobná postava, křivé zuby, neholený obličej. Vojenská bunda, špinavá čepice. Z jeho dechu byl cítit alkohol, smíšený s pachem cigaret a kávy.

"Pani, halo, slyšíte? Musíte mě pustit k vratům, jinak neodemču!"

Daniela měla pocit, že má nohy z gumy. Ze všech sil se odsunula kousek vedle. Mužík vytáhl obrovský klíč, zámek zarachotil a cesta ven byla volná.

"Dě… děkuju," vypravila ze sebe a vyrazila tak rychle, jak jen jí rozklepané nohy dovolily.

"To sou móresy," brblal mužík. "Jako by mi nestačilo, že sem musím chodit zamykat až za tmy, eště mě tady vyděsí taková nána. Ani mluvit neumí, to bude nějaká kráva," mluvil sám se sebou, zatímco přitahoval těžké mřížoví a zamykal zvenčí. "Nemá tucha, jaký měla štěstí, že mi došly zásoby. Jindy zamču a du. Jo, rum schovanej v márnici někdy nejni na škodu, koukám…"

***

Daniela, v tlustém svetru, zabalená do deky, usrkávala horký čaj. Ruce už se jí neklepaly, nejhorší šok odezněl. Zpětně se musela spíš smát, takhle sama sebe vyděsit. Ten chlapík si musel myslet, že narazil na blázna. Na bláznivou ženskou, opravila se. S teplým hrnkem v dlaních se pohodlně opřela a začala přemýšlet nad tím, co zjistila. Mlýn, mladá mlynářka, možná vražda mlynáře, který v něm od té doby straší. Pro ni, pragmatickou osobu, byla představa strašidla absurdní. Nicméně události poslední doby ji lehce nahlodaly. Bylo by opravdu možné, že zabitý mlynář nyní existuje jako entita, která nemůže dojít pokoje? A co s tím mají společného věci nahoře v šatně? Tak staré zas nejsou. I když kdo ví, pořádně ještě všechno neprohlídla…

Petr vstoupil do pokoje, zadíval se na svoji ženu a zavrtěl hlavou. Poslední dobou se mu pranic nelíbila. Její odpor k vyklizení krámů nahoře v šatně ho udivoval. Jeho pořádkumilovná žena zamkne do skříně staré smradlavé hadry. A její vysvětlení… Nebo dnešek. Přijela odkudsi, zelená jak sedma, rozklepaná jak ratlík. Prý se vyděsila cestou, lekla se nějaké srnky. Hm. Něco se děje, ale co? Má chlapa? Nebo, nedejbože, ženskou?

"Ty věci," promluvila najednou Daniela, až sebou Petr trhnul. "No jasně, ty věci. Tam bude klíč, musí, jinak to není možné!" Odložila hrnek a vyskočila.

"Jaké věci? Tak slyšíš, jaké věci?" volal za ní Petr.

Vyběhli oba nahoru, ale než Daniela stačila vzít za kliku šatny, popadl ji Petr za ramena a otočil k sobě.

"Hele, já nevím, co se děje, a mám už toho dost," prohlásil nazlobeně. "Chci vysvětlení, a hned. Chci vědět, kde se touláš, kde jezdíš, kdes byla dneska, a které věci s tím mají co společného. A pokud si myslíš, že mi budeš věšet na nos nějaký bulíky, tak na to rychle zapomeň. Jestli máš chlapa, tak si za ním klidně běž, ale holky ti nedám, rozumíš? Blbce ze sebe dělat nenechám!"

"Blbce? Bulíky? Chlapa?" zůstala Daniela v šoku. "Petře, já… připadám si jako blázen. Já… nechtěla jsem ti to říkat, aby sis o mně nemyslel… já…"

"Danielo, buď mi okamžitě řekneš, co se děje, nebo fakt končím. Nemám na to náladu. Poslední dobou jsi jak vyměněná. Něco za tím je, to mi nevymluvíš! A…" zlomil se mu hlas, "nechci o tebe přijít!"

Daniela se zkoumavě podívala do Petrových očí, zúžených obavou z toho, co se vlastně dozví, a rozhodla se. Stejně se mu už dávno chtěla svěřit, jen nevěděla, jak do toho. Otočila se, vzala svého muže za ruku a odvedla ho do obýváku. Z Marianne vytáhla odřený notes a podala mu ho.

"Všechno to začalo, když jsem chtěla vyklidit nahoře staré věci ze šatny," posadila se vedle Petra a začala vyprávět.

***

Večer přešel v noc, vítr skučel ve větvích a Petr nemohl usnout. Jeho žena, zbavená tíhy svého tajemství, už dávno vedle něj tiše oddechovala. Cítil její nohu přitisknutou ke své. Podíval se směrem, kde tušil čupřinu tmavých vlasů, a tělem mu projel záchvěv citu. Jeho malá Daniela si hrála na detektiva. Pěkně strašidelný příběh si vymyslela, uchechtl se v duchu. Jenže na druhé straně, ať její vyprávění zkoumal ze všech stran, věci do sebe docela zapadaly. Popravdě nejvíc ho znepokojilo okno. Jemná mázdra, páchnoucí po spálenině. A notes.

Kdepak, teď neusne. Občas trpěl nespavostí a pak bylo lepší vstát a jít si číst nebo koukat na televizi. Hodinka dvě a oči se začnou zavírat samy, to už znal. Pomalu se vysoukal z postele, hodil na sebe župan a jemně zavřel dveře. Tiše scházel po schodech, mířil do kuchyně uvařit si čaj, když vtom zaslechl nepříjemné škrábavé zvuky.

Prudce se otočil a kočka, která s vervou drápala po okenní tabuli, s úlekem seskočila z parapetu. Petr přešel k oknu a zvědavě pohlédl ven. Co tam asi Rozmarýna má?

V měsíčním světle viděl jen mihotání holých haluzí. Pod rámem nepříjemně táhlo, vítr bušil do domu vší silou. Petr se bezděčně zachvěl a už se odvracel, když vtom koutkem oka zahlédl v zahradě pohyb. Strnul, instinktivně se postavil bokem vedle okna a jen opatrně nahlížel do tmy venku.

Po chvíli mu po zádech přeběhl mráz. Zpoza mihotavých stínů starých stromů se vynořila tmavá postava v dlouhém kabátě, na hlavě klobouk s širokou krempou. Pohybovala se vláčně, až líně. Petr zatajil dech. Toho chlapa už přece viděl! Skočil mu pod auto, tehdy jak jeli z nemocnice! To je… Už už chtěl otevřít okno a zavolat, když vtom se mu o kotníky otřela Rozmarýna a žalostně zanaříkala. Petr mrknul po zvířeti, které mezitím odběhlo do hloubi pokoje, a vzápětí vyhlédl z okna, aby viděl, kam vetřelec míří.

Zahrada byla prázdná.

Zaklel. Rozhlédl se, popadl pohrabáč – velký kovaný kus nářadí, který visel u krbu – a vyběhl ven. Studený vichr se mu nepříjemně opřel do těla. Zastavil až u branky. Rozhlédl se a tělem mu projel strach. Dům za ním byl tmavý a mlčící. Ze všech rohů zahrady se na něj šklebila tma, kostnaté prsty holých stromů pročesávaly oblohu, nedaleký les hučel větrem. Prvotní elán vyprchal, představa, že propátrává zahradu, už nebyla tak lákavá jako v prvním návalu adrenalinu. Tmavá postava mohla být ukryta za kdejakým keřem a Petr si až teď uvědomil, že tu stojí jen v županu, pantoflích a ke všemu nechal domovní dveře dokořán. Co kdyby… Daniela! Holky! Zaklel podruhé nad svou hloupostí a utíkal zpátky. Zavřel dveře, zamkl a potichu procházel jednotlivé místnosti, stále s pohrabáčem v napřažené zpocené ruce. Ke své úlevě nikoho cizího nenašel. Daniela i obě děvčata jeho extempore zaspaly tvrdým spánkem. Oddechl si a odložil provizorní zbraň. V kuchyni si konečně uvařil čaj a ještě s bušícím srdcem si ho odnesl do křesla. Nestačil se ani usadit, když začala Rozmarýna znovu škrábat na okno jako šílená. Vyskočil, světlo zhasnul a opět vyhlédl ven. Chvilku neviděl nic, ale pak se oči přizpůsobily měsíčnímu světlu a Petr s vyděšeným výkřikem uskočil zpět.

Ve tmě spatřil tmavé uhrančivé oči, horečně sálající z bledého obličeje.

Za oknem stál muž v širokém klobouku a nahlížel dovnitř. Dlouhým vyhublým ukazovákem kýval na Petra. Ten ale stál jak přimrazený, nemohl odtrhnout pohled od křídově bledého obličeje, v kterém se pohybovaly bezkrevné rty. V mysli mu rezonovala slova: "Moje! Moje! Jenom moje! Dej!" Nevědomky udělal pár kroků a už už zvedal ruku, že okno otevře, když vtom cvaknul vypínač a místností se rozlilo jasné světlo.

"Petře! Co to tu vyvádíš?"

Daniela ve dveřích zírala na svého muže, který stál s rukou na okenní klice, neschopen pohybu.

"Mělas pravdu, Danielo. On něco chce," zašeptal. "Něco, co je tady v domě. A co je jeho… dokud to nedostane, nebude klid."

Když opatrně vyhlédli znovu do zahrady, neznámý byl pryč. Kolem domu se proháněl jen studený severák, kvíleje tiše svou ledovou píseň.

Zbytek noci strávili při rozsvícené lampičce. Drželi se za ruce a báli se usnout.

Škrábání na sklo se už ale neozvalo.

***

Uběhly dva týdny.

Petr odvezl obě děvčata k rodičům. Epidemie chřipky, vypuknuvší ve škole, byla dostatečná záminka pro to, dostat děti z domu alespoň na pár dní. Ani on, ani Daniela to nahlas nevyslovili, ale byli rádi, že jsou děti pryč. Cítili, že mají jen dvě možnosti. Buď dům opustí – jako řada majitelů před nimi, kteří zřejmě stejně jako oni zjistili, že nízká cena domu je vykoupena něčím, co nelze penězi vyplatit, nebo se pokusí jeho prokletí zlomit.

Chodili kolem toho jako kolem horké kaše. Dva pragmatičtí lidé z jednadvacátého století… a přízrak, který dusil jejich domov.

"Nikdy jsem neměla ráda fantazy, sci-fi nebo horory. Všechny ty příšery, zombie, upíři, andělé, roboti… nebavilo mě to. Přišlo mi až legrační, proč s tím lidi ztrácejí čas. A teď…" Daniela seděla, otáčela proti světlu sklenku pableskujícího vína, oči nepřítomně zahleděné do zdi.

"Já vždycky věřil, že je něco mezi nebem a zemí. Ale nikdy jsem neměl touhu ani chuť to poznat," poznamenal Petr. "Tak proč si to sakra zrovna našlo nás?"

"My si našli jeho," odvětila Daniela. "Nekoupit tenhle dům, máme klid. Moje babička by řekla – odříkaného největší kus. Jenže, co teď? Jít pryč?"

Podívali se na sebe. Sám o sobě ten dům splňoval vše, co si kdy vysnili. Jen s malým přívažkem navíc…

Petr se zvedl. "Víš co? Projdeme ještě jednou všechny věci, co jsou nahoře v šatně. Jednu po druhé. Třeba nějak poznáme, o co mu jde…" Ani sám sobě pořád ještě nechtěl přiznat, jak moc ho horečnaté oči pronásledují. Že je vidí, kdykoliv večer usíná, že se mu promítají do snů a že jsou i poslední, co vidí, než ráno, zbrocený potem a celý zlámaný, procitne. Kývající se prst, skřípavá slova… ježily se mu chlupy, kdykoliv si vzpomněl. A to bylo častěji, než mu bylo milé.

Beze slova vystoupali po schodech. Před dveřmi šatny se na sebe podívali. Nadýchli se, jako by měli skočit do hluboké vody a otevřeli dveře.

Pečlivě roztřídili vše, co Daniela předtím naházela bez ladu a skladu do odpadkových pytlů. Shlíželi na hromádku plesnivých novin a knih, na kupku starých fotografií, několik zlámaných tužek, rezavých pilníků a nůžek na nehty, štos nečitelných účtů, pár kousků starého oblečení. Nenašli nic, co by mělo jakoukoliv hodnotu.

"Co je tam ještě dalšího?"

"Jeden odporný kabát, hnusné boty a smradlavý vak," odpověděla Daniela. S nechutí sáhla do skříně a vytáhla starý zteřelý plášť.

"Ale… to vypadá jako vojenská uniforma," rozložil Petr kabát na zem. "Počkej, kouknu se na mobil, tohle není normální kabát…" rozčileně zadal do vyhledávače pár slov. "No jasně, podívej, vojenský plášť v barvě štičí šedi, nebo možná polní šedi, kdo se v tom má vyznat…Součást uniformy rakouskouherského vojáka," hleděl střídavě na displej a na starý kus oděvu. "Ale boty ne, ty k tomu nepatří."

"Myslíš, že shání svůj starej mantl?" Daniela se musela usmát. Představa, že je strašidlu zima, ji rozesmála.

"Nevím," zrozpačitěl Petr. "Asi ne. Ale ten mlynář, Altmann, přece mohl být nasazený do první světový. Kdy že se narodil?"

Daniela prohrabávala své zápisky. "Na pomníku má rok narození 1880. Nebyl starý na válčení? V roce 1914 mu bylo už třicet čtyři, v tom věku snad chlapi do války nechodili, ne?"

"Pokud jsem dobře četl, tak byli povoláváni i starší vojáci. Válka si nevybírá, děvče, ta nepohrdne žádným životem. Klidně ve válce být mohl. Jestli byl mlynář, mohli ho ze začátku šanovat, co já vím? Proč pak kabát ale schovával, těžko říct."

Odsunuli uniformu i boty stranou a Daniela vzala do ruky kožený tlumok. Stejně jako už jednou předtím měla pocit, že se v té chvíli v místnosti naráz ochladilo.

"Cítilas to?"

Přikývla se staženým hrdlem.

"Danielo, batoh. Bude to ten batoh. Něco v něm je, něco, co patří tomu mrtvému mlynáři. Cítím to v kostech. Určitě pochází taky z první světový. Vojenský tlumok, co se nosil na zádech. Tady se připínala polní láhev, koukej," nastrkoval své ženě před oči displej mobilu. "A tenhle plecháč a příbory patří k němu."

Opatrně rozepjali staré přezky a prozkoumali tlumok. Prohrabali všechny kapsy, otevřeli všechny klopy.

Nenašli vůbec nic.

"To není možné," pronesl Petr, když už zase seděli dole v obýváku. "Něco v něm být musí. Sama si říkala, že kdykoliv jsi ho chtěla vyhodit, něco se stalo. Můžeme to vyzkoušet…"

"No na to zapomeň," vyletěla Daniela. "Ať tě ani nenapadne! Prohlídneme ho ještě jednou. Důkladně, kousek po kousku. Třeba jsme něco přehlídli." Vyběhla po schodech a přinesla nevábně vypadající předmět. Vytáhla staré noviny, rozprostřela je na stole a batoh na ně položila.

"Je kožený, ještě pořád poměrně dobře drží, podívej. Tedy místy je popraskaný až běda, taky má let. Kdoví, jestli ho pak ještě někdo používal nebo ne."

Přinesla si stolní lampu, pohodlně se usadila a začala prohlížet šev po švu. Úzký, vysoký tlumok měl několik přihrádek, a jak tak jela prstem po spodní hraně, najednou se zarazila. Pod prstem pocítila změnu struktury šití. Místo se ale nedalo dost dobře prohmatat, bylo to v ohbí a nepoddajná kůže nepovolila.

"Petře, nůž! Máš nůž?"

Společnými silami rozřízli boční stranu tlumoku. Postupovali opatrně, nechtěli poškodit to, co bylo do skrýše před dávnými lety vloženo.

Za chvíli před nimi ležel úzký obdélníček voskovaného papíru, pečlivě zabalený a zalepený na všech koncích, o rozměrech asi pět krát deset centimetrů, široký ani ne na palec.

V místnosti se ještě víc ochladilo, vítr venku zesílil a burácivě narážel do oken domu. Daniela se rozklepala a zacpala si rukama uši. "Petře, já ho slyším, já ho slyším!"

"Moje! Moje! MOJE!!!!"

Kvílivý hlas se ozval i v Petrově hlavě. Stejně jako Daniela měl nutkání zacpat si uši prsty, ale věděl, že by to nepomohlo. Skřípavý zvuk sílil, hlava ho začala neskutečně bolet. Z posledních sil se dopotácel k oknu, otevřel ho dokořán a zakřičel do tmy: " Chceš ten balíček? Nebo co vlastně chceš? A kam?"

Burácení v hlavě ustalo, utichl i vítr v zahradě.

"Kam… kammm…" uslyšel Petr za chvíli. "Moje, moje…"

Nahoře v patře cosi třesklo. Daniela ležela na gauči schoulená do klubíčka, hlavu schovanou v loktech a nezvladatelně se třásla. Petr vyběhl po schodech. Dveře šatny dokořán, roztříděné věci rozmetány po celém patře. Prohlédl zběžně ostatní místnosti, ale žádné další škody nenašel.

Seběhl zpátky k Daniele, která se mezitím vzpamatovala a seděla na pohovce jak omámená. "Měla jsem ho v hlavě, Petře… já už všechno vím."

Sáhla roztřesenou rukou po balíčku.

"Najdeš tam prstýnek. Od jeho ženy. Dala mu ho, když rukoval. Pro štěstí. A on to štěstí opravdu měl, zranění se mu vyhýbala. Jeho kamarádi vedle něj umírali jak mouchy, a on… Petře… on je okrádal. Bral jim snubní prsteny, mince… Stahoval je z ještě teplých prstů, probíral kapsy… Zezačátku si namlouval, že vše vrátí vdovám, ale dobře věděl, že to neudělá. Byl chamtivý. Čím déle zůstával nezraněný v první linii, tím víc věřil, že je vyvolený a že má právo…" zlomil se jí hlas. "Pokud mu prsten nevrátíme, nebudeme mít klid. V jeho představách jsme ho okradli a nechceme mu ho vrátit schválně."

"Ale to je přece nesmysl," rozhorlil se Petr.

Daniela sáhla po balíčku, rozpárala nožem užší stranu a zatřepala s ním. Na stůl se vyvalil proud prstýnků. Širších, užších… zlatých. Petr nevěřícně zíral.

"A… který je ten od jeho ženy?"

Rozhrnuli blýskavou hromádku a Daniela neomylně sáhla po jednom z nich. Ničím se neodlišoval. Malý, úzký kroužek. Otočila ho proti světlu.

Vevnitř bylo cosi vyryto, ale rytí již bylo nečitelné.

"Chce ho. Chce tenhle jeden. Ten mu patří a ten chce mít."

"A ostatní? Co s nimi?"

"O tom nemluvil. Ale štěstí mu nepřinesly. Na druhé straně batohu je zašitý ještě jeden podobný balíček. Když se vrátil domů a přiznal vše ženě, neunesla to. Neunesla, že žije s olupovačem mrtvol. Měla křehké zdraví, sebralo ji to natolik, že do roka zemřela. Jenže ani tehdy mu nedošlo, co udělal. Vzal si další ženu, tu utrápil. Až ta poslední ho přežila. Už byl starý. A nemocný. A ona mladá…"

Daniela seděla, oči jak v tranzu. Stále se jí v mysli míhaly představy, které spatřila ve chvíli, kdy jí mozek propalovala slova můj, můj… vysoký voják otvírá dveře, objímá ženu, sype na stůl zlato… hádky, křik… hřbitov. Další žena, další hádky. A nejen hádky. Údery, bití, alkohol… hřbitov. A třetí, mladá, veselá… naráz zahořklá, ale odolávající. Najednou opět svítící, veselá. Pachuť a nenávist, jež prýštila z posledních výjevů, jí brala dech. A pak… mladá žena v objetí vysokého mladíka, vztek, zuřivost… a rázem nic. Prázdno, temno, chlad. Sžíravá prázdná poušť a vědomí světlé, laskavé postavy na druhé straně.

Tak moc chtěl za ní… ale nemohl. Neměl svůj klíč k věčnosti, ke klidnému spočinutí vedle jediné ženy, která ho kdy opravdu milovala. Přihodil kdysi její dar k ostatním uloupeným věcem, vztekle, plný křivdy a pocitu ublížení z nepochopení. Zašil vše zpět do brašny, kde své krvavé úlovky schovával po celé dva válečné roky, poté ji zastrčil do nejhlubších skříní na půdě mlýna. Snažil se zapomenout. Zhrubl a okoral.

A ve chvíli, když měl platit, neměl čím.

Lidé, ti hloupí, natvrdlí, tupí, zaostalí jedinci! Nikdo nechápal, že on chce jen to, co mu skutečně patří. Jeden jediný prstýnek… ale sám si jej vzít nemohl. Ne svým nehmotným tělem…

Ty holky byly tak blízko, když našly jeho věci, zastrčené na půdě. Viděl je, jak objevily tlumok – a smály se mu! Hrály si s ním! Házely! Kopaly do něj a udělaly z něj pelech pro toulavou kočku! A pak jim ho jejich máma, ta stará důra, sebrala a všechny jeho věci naházela dolů do sklepa…

Daniela zaúpěla. Petr ji chytil za ruku, ale ona ho odstrčila. Ne, ještě ne, potřebuje vidět vše až do konce, chce to vidět…

Poslední střípky. Dívky, plížící se půdou starého stavení s petrolejkou v ruce. Hra na schovávanou… stačilo málo, aby polekaná ruka upustila lampu. Zběsilá snaha o uhašení plamenů, zazmatkování, útěk do pokoje a pak už jen prsty, škrábající po tabulce skla v marné snaze otevřít zkřížené okno.

A vzteklé surové zadostiučinění nehmotného těla.

Danielu zachvátila tupá bolest hlavy a propadla se do černé prázdnoty.

***

Stáli tiše před omšelým pomníkem. Petr si prohlížel zašlou fotografii. Muž na ní jako by mu pohled opětoval. Ulízlé vlasy, ostré rysy, jízlivý pohled. Mlynář Johann Fridrich Altmann, voják, olupovač mrtvol, nehodný manžel, zlý pán. A oběť. Oběť doby a příležitosti.

Ještě včera si mysleli, že je to dobrý nápad, ale nyní hleděli na jednolitou kamennou desku na Altmannově hrobě a netušili, co by měli s prstýnkem vlastně udělat. Nechat ho jen tak nahoře na hrobě si netroufali, Daniela Petrovi místního hrobníka vylíčila barvitě. Dlouho by se tu zlatá cetka neohřála. Jenže co teď?

"Nemohli bychom nadzvednout tu desku?" zaslechl Petr nesmělý dotaz.

"Nevím. Připadal bych si jak vykradač hrobů. Taky na to musí být nářadí a grif," zasmál se nevesele.

Daniela zkoumala náhrobní desku, opřenou o hřbitovní zeď. "A co to zastrčit sem, za pomník? Třeba nemusí být přímo v hrobě…"

Petr přistoupil blíž. "Můžeme zkusit…" zabral za pomník. Ten se zakymácel a rázem měli co dělat, aby se těžká deska nevyvrátila. S bušícím srdcem ji opřeli zpátky.

"Fuj, to jsem se vyděsil, představa, že se deska rozbije… huuu," otřásl se Petr. "Ale máš pravdu, pod ní by se prstýnek schovat dal. Jen jestli to bude stačit" zaváhal.

"Uvidíme," poznamenala Daniela. "Pojď, strčíme ho tam a vypadneme. Je mi zima a fakt nevím, jak to vyřešit líp."

Petr sáhnul do kapsy a vytáhl malou plastovou krabičku.

Vítr zakvílel, stromy zapraskaly.

Obrácení ke zdi neviděli, že se u vrat hřbitova objevila tmavá postava.

Opatrně odklopili omšelou desku, Petr ji zapřel celým tělem, Daniela se sehnula, nahmatala volný kámen a nahradila jej plastovou krabičkou.

Společnými silami vrátili pomník na své místo a ulehčeně se napřímili.

Vzápětí leknutím nadskočili, protože se těsně za nimi ozval skřípavý hlas:

"Hej! Co tady děláte? Necháte ten hrob na pokoji?!"

Se srdcem v krku se obrátili.

Mužík v zelené bundě, ten, který před nedávnem zamknul Danielu na hřbitově. Podezřívavě se po ní podíval.

"Vás už sem tu viděl, pani! Co tady zasejc chcete?" Pevně sevřel krumpáč, který držel v rukou a vyzývavě se podíval. "No?"

Petr si povzdechl. Horlivý hrobník jim tu akorát chyběl. Chtěl se protáhnout kolem Daniely, aby mu vše vysvětlil, ale zavadil bokem o špatně usazený náhrobek. A pak se stalo vše najednou.

Pomník se pohnul.

Daniela vykřikla.

Náhrobek se zakymácel a s ohromným prásknutím udeřil do kamenné desky, kryjící hrob. Při úderu se rozletěl na tisíc malých kousků. Náhrobní deska pukla po celé své délce, z hrobu pod ní se vyvalila tmavá zem. Vysoký strom v rohu hřbitova se s ohlušujícím praskotem rozlomil ve dví. Do vědomí jim pronikl kvílivý hlas.

"Máááám… máááám...mojeeee!" Kvílení se měnilo v radostný ryk. Hřbitovem proletěl větrný vír, nesoucí sebou ulámané větve a uschlé kytky. Petr popadl Danielu do náručí a schoulil se s ní k zemi. Zuřivý živel bičoval hřbitov, v hlavách zarezonoval skřípavý jásot. Najednou, jako by někdo v dálce otočil knoflíkem, vše utichlo. Když se všichni tři odvážili napřímit a rozhlédnout, byl všude kolem klid. Jen rozlomený strom stvrzoval, že vše, co zažili, byla skutečnost.

Hrobník se vzpamatoval jako první. "Kruci! Prej nechlastej! Todle sem na odvykačce eště nezažil! A to sem na ni potřetí! To dyby viděl docent Jelínek… teda co to dneska používaj za matryjál? Seru na to!" Odplivl si, zahodil krumpáč, sáhl do vnitřní kapsy a z placatky rumu zbyla po jednom loku sotva polovina. Pak se ještě jednou podíval na vyděšený pár, zavrtěl hlavou, odplivl podruhé a odpotácel se propít k sladkému zapomnění.

Daniela se otočila. Hrob byl pryč. Kámen, náhrobek, sépiová fotografie – vše zmizelo. Zbyl jen mechem zarostlý rov. Zvedla hlavu a pohlédla nad sebe. Dokázala Johanna láska jeho první ženy zachránit před věčným peklem? Jsou konečně spolu? Nebo hříchy převážily? Neodvážila se soudit, ale věděla, že přízrak už je sledovat nebude. Ať je kde je, je pryč.

"Myslím, že už budeme mít pokoj," zaslechla Petrův tichý hlas.

"Ano, je čas jít domů," přikývla Daniela.

Domů.

Tam, kde na ně čeká Rozmarýna, kam si znovu přivezou děti a kde budou žít až… až do smrti. A pak, pak se uvidí.

Bude doufat, že je dva poušť věčnosti nerozdělí.

"Mohli s tím počítat," pokrčila rameny starší žena. Posunula si klobouček dozadu a zvědavě se zaposlouchala do tlumených výkřiků, nesoucích se z blízkého kupé."Holý nerozum," přikývla její mladší sousedka. "To víte, jsou lidé, kteří si prostě nemohou nechat nic ujít. A pak to tak dopadá." Otevřela malou kabelku z krokodýlí kůže, vyhledala pudřenku a pečlivě si zrcátkem zkontrolovala malý špičatý nosík. Ani druhá dáma nelenila, shlédla v zrcadle na stěně svůj zevnějšek a hned poté obě odšustily do jídelního vozu. Třebas tam najdou někoho, s kým mohou tuto prekérní situaci pořádně probrat.Vlak nezúčastněně dál ujížděl po kolejích, odhazoval spršky jisker a vydechoval páru. Přepychové vagóny se kolébaly a souprava ukusovala další a další kilometry ze své cesty. Chodbou k jídelnímu vagónu přicházeli další dva lidé. Najednou vlak na výhybce poskočil, z vedlejšího kupé se ozval další srdceryvný výkřik a starší procházející muž téměř upadl do náručí ustaraného pána, jenž nervózně postával v uličce.
"Promiňte, pane," uklonil se ustaranému pánovi a pokračoval v cestě. Zastavil na prahu jídelního vozu a zamračil se. Stoly byly téměř kompletně obsazeny. Mladý muž, který přišel s ním, mu nakoukl přes rameno, mrštně se protáhl kolem něj, přehlédl situaci a s klidem se usadil u nejbližšího stolu, kde zbývala dvě volná místa. Zamával na svého společníka, aby se posadil k němu.
"Jistě dovolíte, že, milé dámy," usmál se mladík na konsternované ženy. Jedna z nich, s malou krokodýlí kabelkou a roztomilým pršáčkem, se jen vyděšeně podívala, ale druhá, starší, se již již nadechovala k nějaké invektivě.
"Asi by měl mít vlak ty jídelní vozy dva, tenhle jeden je neustále zaplněný a najít v něm volný stůl je umění. A můj otec už má veliký hlad, přece byste dámy neměly to srdce nechat ho odejít bez večeře?" Usmíval se tak neodolatelně, že obě ženy nakonec usoudily, že má vlastně pravdu, že nemohou nechat postaršího gentlemana hladovět, a tak se za chvíli už všichni probírali jídelními lístky.Ustaraný muž zatím dál křižoval chodbičku luxusního vagónu. Neviděl dechberoucí scenérie, ujíždějící za oknem, nevnímal obdivné výkřiky ostatních cestujících, které se ozývaly pokaždé, když vlak vyjel ze zatáčky a předestřel očím pasažérů nový nevídaný pohled. Když poněkolikáté uhýbal železničnímu zřízenci, který po vlaku roznášel občerstvení, zaklel a s povzdechem i on vstoupil do jídelního vozu. Usadil se na jednom z posledních volných míst a při pročítání jídelního lístku neustále nervózně pokukoval po dveřích.
Dámy u stolu jej zpozorovaly hned, jak se objevil. Snažily se na něj necivět, ale přesto se jejich mladý spolustolovník otočil, aby zjistil, co přitáhlo jejich pozornost. Obhlédl situaci a s lehkým úsměvem pronesl: "Tak nakonec přišel sem? Není divu, do kupé teď nemůže. Ale nebojte, určitě všechno dobře dopadne." Dámy strnuly, ta mladší se dokonce začervenala.
"Máme kupé hned vedle, přeslechnout to nelze. Asi to byl nerozumný krok, viďte, ale kdoví, zřejmě měli pádné důvody," pokračoval dále mladík.
"Samozřejmě, milý pane," rozhořčila se starší z dam. "Copak je to normální, vydat se na tak dlouhou cestu, když víte… když jste…" i ona zčervenala, ale spíše rozhořčením než z rozpaků. "Je to sobecké vůči nám ostatním, jak k tomu přijdeme?" Rozpalovala se čím dál víc.
"Ale no tak," pronesl konejšivě starší muž. "Však vás svým problémem nijak neobtěžují, nebo ano?" Také se usmál a mladší dáma se znovu začervenala.
"Víte, ona… křičí!" nedala se odbýt ta druhá. "Je to nepříjemné! Neplatila jsem drahé lístky do Londýna pro mne a mou společnici, abychom tady poslouchaly křik a trávily kvůli tomu všechen čas v jídelním voze!"
"Jděte," řekl konejšivě mladší spolustolovník. "Jako žena byste měla mít víc soucitu, ne? Podívejte, vaší společnici to určitě nevadí, že?" otočil se na mladší dámu, která honem sklopila zrak a rozpačitě si začala hrát s ostře růžovými rukavičkami.Dveře do jídelního vozu se opět otevřely. Ustaraný muž zvedl hlavu a se strachem v očích se zadíval na příchozího. Začal se pomalu zvedat. Příchozí, starší muž v redingotu, se rozhlížel po vagóně a očividně někoho hledal.
"Je tu pan Vazba? Haló, pane Vazbo, kde vás mám? Máte syna Jakuba!" neudržel v sobě redingotový pán nové zprávy. "Jsou oba v pořádku, váš syn i vaše žena. Na ty kulaté narozeniny dovezete vašemu tchánovi nejkrásnější dárek, už bude plnoprávný dědeček," pokračoval, zatímco se ustaraný muž, provázený gratulacemi okolo sedících cestujících, hnal jídelním vagónem ke dveřím.
"Vazba? Jakub Vazba? Co je to za příjmení?" zaškaredila se starší dáma. "To tomu svému chlapci dali na cestu životem pěkný dáreček," dodala.
Mladší dáma mezitím hleděla do očí muže, který seděl vedle ní. "Tak vy jedete domů, do Anglie… Angličan? Vy jste Angličan? A tak krásně umíte česky… maminka? Aha… a jak by se ten chlapeček jmenoval tam u vás? Bond? James Bond? Vidíte, v té vaší řeči to zní naopak krásně…"
"Ano, to asi ano…" mladší muž potřásl nepřítomně hlavou. Otočil se a nesrozumitelně cosi pronesl ke svému otci. Ten si osahal kapsy a zavrtěl hlavou. Mladý muž se zvedl a uklonil směrem k dámám: "Pardon, mé dámy, vzpomněl jsem si, že jsem nechal v kupé otcovu cigártašku. Hned jsem zpět." Otočil se a zmizel ve dveřích jídelního vozu.Netrvalo dlouho a dveře kupé, do kterého před chvílí téměř vběhl onen novopečený otec, se opět otevřely a dovnitř vklouzl muž v železničářské uniformě. Mladík, který šel dle svých slov pro cigártašku, vše pozorně sledoval nedovřenými dveřmi z vedlejšího oddílu. Po chvíli se vrátil do jídelního vozu. Společnost u stolu už byla mezitím po večeři.
"Asi byste potřebovali ženskou ruku," zahrozila na něj rozmarně prstem starší dáma. "Že vám to ale trvalo, než jste tu cigártašku našel!"
"Právě že nenašel, madam," vzdychl si mladík. Nestačil ani obhlédnout prázdné talíře a jeho otec se již kývnutím loučil s oběma dámami a zamířil pryč od stolu.
"Je tam, viděl jsem, jak tam vklouzl," zašeptal mladík staršímu muži, sotva opustili vůz. "Měl jsi pravdu, bylo to heslo. Žádné dítě neexistuje, tu hru hráli jen proto, aby mohl ten rádobydoktor bez obav vykřikovat to jméno po celém vlaku. Teď si předávají informace, možná i ty plány. Vtrhneme tam hned? Nebo počkáme a odchytneme spojku, až se odtud bude vracet?"
"Nemá cenu čekat," rozhodl druhý muž. "Jdeme na to." Stoupl si bokem ke dveřím kupé, z kapsy vytáhl odznak, který si připnul na klopu, a sáhl do podpaždí pro revolver. Kývl na mladšího muže, ten chytil za kliku, trhnutím otevřel a oba vpadli dovnitř. "Policie! Ruce vzhůru!"
Pán v redingotu, který držel v ruce cosi bílého, i muž, který již vůbec nevypadal ustaraně, se prudce otočili. Otočil se i vlakový poslíček, který ještě pořád třímal v rukou láhev s whisky, pro kterou ho před chvílí novopečený otec poslal. Žena, která znaveně ležela na lůžku, slabě vykřikla a v ochranitelském gestu k sobě přitáhla své ještě červené a krabaté dítě, které jí doktor zrovna podával.
Jako první popadl dech lékař. "Okamžitě ven!" rozkřikl se na oba policisty. "Máte rozum, takhle mi vyděsit matku? Já se tady hodiny snažím, aby všechno dobře dopadlo, a ona teď kvůli vám může přijít o mléko! Ven! Okamžitě ven!"
"Šéfe, ale to heslo… vždyť říkali, že odchytili heslo Jakub… a že spojka kurýra nezná…měli jsme hlídat… kdo kde to jméno…" drmolil mladší muž a snažil se uklidnit svého nadřízeného, který v záchvatu vzteku rázoval uličkou sem a tam a střídavě blednul a rudnul.
***
"To vůbec nebyl špatný nápad, Marion," pronesla starší dáma poté, co se obě opět usadily ve svém kupé. "Už jsem se bála, že "Jakuba" mineme. Ještě že ho napadlo využít situaci a objednat celému jídelnímu vozu pití na počest novorozeného jmenovce. Přiznám se, že v tom zdánlivě společensky unaveném gentlemanovi, co k nám upadl na židli, bych spojku nečekala. Dobrý nápad, že jste jako poznávací znamení dala ty vaše šíleně růžové rukavičky. Není divu, že žádná jiná dáma ve vlaku takové nemá," vyprskla."Provedla jste to dobře," pokračovala v hovoru a pokývala pochvalně hlavou. "Ani jsem si nevšimla, kdy jste mu ty informace podstrčila. Inu, mládí vpřed. Zdá se, že naší generaci už zvoní hrana. Nu což," zasmála se. "Teď, když je úkol splněný, žádné kompromitující materiály už nemáme, ve vlaku nikdo nekřičí a v Londýně nás čeká velká odměna, můžeme si zbytek cesty pořádně užít. A pamatujte si, Marion, nikdy neházet flintu do žita. Dobře jsem si všimla, jak jste strnula, když si k nám ti policajti přisedli. Ale dokud vás nedrží za ruku, je vždycky ještě naděje. A teď bych si dala něco na oslavu. A víte co? Dáme si martini!"

Nadpis textu

"Otevřete si notebooky, napíšeme si písemku."

Třída zašuměla nesouhlasem, ale nakonec všichni otevřeli své počítače a nalogovali se na stránky školy. U statusu třídy 8. A už blikala červená hvězdička, oznamující, že test je připraven. Viktorie si povzdechla a proklikla ji. Obávala se, co uvidí. Jejich třídní velmi ráda propojovala jednotlivé učební lekce a její testy byly nechvalně známé v širokém okolí.

"Tentokrát jsem byla hodná a test je jednoduchý," prohlásila učitelka. "Už jste všichni připojení? Testík je krátký, pár otázeček, jen tak na rozcvičení. Na vypracování máte pět minut, po uplynutí doby se stránka sama ukončí, ale to už znáte. Připravte se, začínáme." Naposled přehlédla třídu a odklikla spuštění testu.

Na obrazovkách naskočilo téma: Historie jižních Čech. Žáci se uklidnili. Třídní byla patriotka a tomuto tématu věnovali spoustu hodin výuky i exkurzí po všech cípech jejich krásné země. To půjde.

Historii zemědělství v našem kraji propojuje jako červená nit jedno odvětví. Které to je?

A) Rybníkářství B) Pastevectví C) Lesnictví D) Pivovarnictví.

Viktorie si oddechla. Vypadá to, že dneska to bude opravdu lehké. Neváhala a zaškrtla odpověď. Další otázka se objevila okamžitě.

V kterém období se tato činnost začala významně profilovat?

Dívka zaváhala. Letopočty nikdy nebyly její nejsilnější stránkou. Nakonec, s lehkými obavami, odklikla: A) 15. – 16. století.

Zatrhněte jméno šlechtice, který měl na rozvoji tohoto zemědělského odvětví největší zásluhy.

Tahle odpověď šla ráz na ráz. D) Vilém z Rožmberka.

Rod tohoto šlechtice měl ve znaku květinu. Víte, kterou?

Další lehká otázka. C) Růže, zatrhla Viktorie s uspokojením.

Páni z Růže, jak byli nazýváni, patřili k nejsilnějším domácím rodům. Jak se jmenoval jeho zakladatel?

Dneska je to opravdu jednoduché, radovala se dívka. To je přece jasné, B) Vítek z Prčice.

Co znamená termín dělení růží?

To jsou otázky jak pro třeťáky, podivila se Viktorie. O je přece jasné – D) rozdělení majetku mezi pět synů Vítka z Prčice.

Kdo nebo co byl/o příčinou toho, že se ustoupilo od jiného, původně zamýšleného způsobu obdělávání krajiny, vlastněné rodem pánů z Růže?

A je to tady. Viktorii zatrnulo. Tohle probírali před časem, tehdy jí to přišlo jako nudná záležitost. V té době měla starost, jak je to mezi Vojtou a Julií, a sledovala víc facebook než výklad učitelky. Prsty vyťukávaly na lavici nervózní crescendo, ale než si rozmyslela, kterou možnost zvolit, obrazovka zablikala a objevil se nápis – Test ukončen.

Třída opět zahučela, tentokrát však víceméně úlevou.

Viktorie přemítala, jaká známka jí z testu asi tak kyne – jestli ta chybějící odpověď byla poslední a ty ostatní má dobře, mohla by to být dvojka, a to by doma měli rodiče zas jednou důvod k radosti. Třeba to vyjde.

Učitelka shromáždila výsledky a nechala je zobrazit na tabuli. Viki nervózně jela očima odspodu nahoru, s úlevou konstatovala, že tentokrát nepadla žádná pětka, dokonce i kolonka čtyřek zůstala prázdná. I Petrovi s Alanem, jindy zarytým čtyřkařům, se zadařilo a posunuli se mezi trojkaře. Její jméno tam s nimi naštěstí nefigurovalo. Dvojek bylo nejvíc, chvíli trvalo, než se zorientovala. Je tam! Málem zajásala nahlas. Pro ni, která s učením bojovala od první třídy, byla dvojka z testu úžasná známka. To bude mít mamka radost! Šťastně se kochala svým jménem na tabuli a honem si udělala printscreen obrazovky, aby mohla svůj úspěch sdělit rodičům co nejdříve.

"Dnešní opakovací testík jste zvládli velmi dobře," pochválila třídu učitelka. "Sice jsem očekávala víc jedniček, ale to, že se nevyskytla žádná čtyřka ani pětka, je velký pokrok. Projdeme si test ještě jednou a pro ty, kdo chybovali, si povíme správné odpovědi. První otázka byla jednoduchá a zvládli jste ji téměř všichni. Jen jeden z vás napsal špatný obor. Petře, můžeš mi říct, co vidíš, prosím tě?"

Na obrazovce se objevila lehce zvlněná, zádumčivá krajina, plná remízků, polí a luk, na kterých se pásla stáda ovcí.

"Ovce,", zahučel Petr.

"A ty nám značí co?" nedala mu pokoj učitelka.

"Pastevectví," zněla nabručená odpověď.

"Tak si to zapamatuj, ano? Abys tam příště zas nenapsal rybníkářství."

Několik dětí se ušklíblo, ale učitelka už byla u další otázky. "Století jste definovali víceméně všichni dobře, jen Alana bych poprosila, aby si zapamatoval, že devatenácté století bylo stoletím páry, nikoliv stoletím zemědělským." Viktorie se usmála. Jak znala Aldu, bylo jí jasné, že odpovědi sázel stylem vyjde – nevyjde. To, že by si něco zapamatoval do budoucna, moc nehrozilo.

"Viléma z Rožmberka jste určili dobře úplně všichni. Stoprocentní úspěch! To se ve vaší třídě moc nevidí, mám radost. Ano, byl to právě tento muž, který rozhodl, že jižní Čechy budou krajinou vlny, mléka a sýrů. Ovšem Táňo, to, že by měl některý z jihočeských rodů v erbu lilii, to jsi nemyslela vážně, že ne?"

"Já jsem se prosím přehmátla," pípla oslovená dívka.

"A ty nevíš, že špatnou odpověď můžeš opravit?" podivila se učitelka. "Nebýt tebe, mohli jste mít stoprocentní úspěch i u růže. Další otázka byla možná malý chyták, ale chytili se jen dva ptáčkové. Vítek byl opravdu z Prčice, a ne z Prkvančic, pánové," pohled směřoval opět na Petra s Alanem. Ti se potutelně usmívali a Viki bylo jasné, že tuhle otázku si užili.

"Kdyby to šlo, byl bych tam bejval dopsal, odkud si myslím, že byl," zaslechla záměrně hlasitý šepot Alana. Petr ho vzápětí doplnil a to už smíchy vyprskla půlka třídy.

"Nicméně dělení růží by vám celkem šlo," nedala se vyvést učitelka z míry. "Když nevezmu v potaz Alana s Petrem, kteří se to samozřejmě doučí, měli jste to všichni správně. Dělil se majetek, pánové, ne skleníky. Natož manželky!"

Pak znovu ťukla do klávesnice a na obrazovku vyskočil portrét vousatého muže v černých šatech s bílým krejzlíkem.

"Jsme u poslední otázky. A ta se vám tedy moc nepovedla. Pár odpovědí nepřišlo vůbec, možná jste nevěděli, možná nestihli. A ostatní… správných odpovědí bylo opravdu pomálu. Koho to máme na obrázku, Viktorie?"

Viki sebou trhla. Zírala na obraz, ale za nic si nemohla vzpomenout, jak by se vousáč jenom mohl jmenovat.

"Terko?" obrátila učitelka pozornost jinam.

"Krčín z Jelčan," zazněla odpověď.

"Správně," potvrdila učitelka. "A tento muž je v podstatě zakladatelem a strůjcem naší nádherné jihočeské krajiny. Kdo mi o něm poví něco víc?" Rozhlédla se po třídě. "Tak třeba – Mirek?"

Mirek vyskočil a nadýchnul se. Jihočeskou historii miloval, a rád se blýsknul svými znalostmi.

"Jakub Krčín z Jelčan pocházel z chudého rodu, byl původně zemanem. Zkoušel studovat na Karlově univerzitě v Praze, ale vodohospodářská studia nedokončil. Do služby k pánům z Růže se dostal díky přímluvě Evy z Rožmberka. Zachránil ji v lese po pádu z koně, a ona se poté přimluvila u svého bratra Viléma, aby vzal Krčína do služby."

Viktorie Mirka poslouchala jako u vytržení. Netušila, že má takové hluboké znalosti. V její fantazii se už odehrával příběh, kdy sličná panna padá z koně, zachraňována mladým, krásným jinochem… bude si muset někdy něco o té Evě přečíst.

"Vilém z Rožmberka chtěl pokračovat v díle svého otce, který začal v jižních Čechách budovat rybníky. Pověřil proto Krčína, aby převzal tuto činnost po Štěpánku Netolickém, a svěřil mu výstavbu dalších rybníků. Jedním z nich měl být i velký rybník u Třeboně."

"Ano," potvrdila Mirkovo vyprávění učitelka. "Tam, kde je dnes známé dostihové závodiště, celý ten rozlehlý areál měl být pod vodou. Dovedete si to představit?"

Třída zavrtěla hlavou. Ne, to si opravdu představit nedovedli.

Učitelka pokynula Mirkovi, aby se posadil, a pokračovala ve výkladu sama.

"Rybník, který se začal stavět těsně u města, se měl jmenovat Svět. Krčín si ho pro sebe pojmenoval Nevděk, protože mu bylo kvůli rybníku spíláno i vyhrožováno. Kvůli hrázi totiž nechal zbourat kus tehdejší Třeboně, což ani tehdy nebylo úplně jednoduché. Bohužel během stavby rybníka zemřel, podle kronikářů násilnou smrtí. Nikdy se nezjistilo, kdo ho vlastně zabil. Mohl to být někdo z těch, komu zboural dům. Podezření padlo i na rybníkáře, drsnou společnost lidí, kteří se živili stavbami hrází. Byli to tvrdí chlapi, na svou dobu poměrně sebevědomá cháska, kteří také vedli s Krčínem spory."

Ve třídě bylo naprosté ticho. Všichni věděli, že jejich učitelka zná spoustu věcí z historie, ale že to mohou být až takovéto detektivky, to netušili.

"Práce na dostavbě rybníků se poté ujal jeho bratr, Matěj. Vilémovi tvrdil, že též studoval v Praze, na rozdíl od bratra ale prý studia dokončil. Tak dlouho se mu vnucoval, až byl skutečně pověřen dostavbou Nevděku, tedy Světa, jak se již novému rybníku u Třeboně začalo říkat. A nejen to. Matěj rozestavěl i další velký rybník, Rožmberk. Jenže sotva práce dokončil, přišla pohroma. Při velkých deštích v roce 1589 se totiž protrhly hráze nejen Světa, ale i Rožmberka. Přílivová vlna smetla téměř celou Třeboň, voda z rybníka Rožmberk pak spláchla všechny osady a vesnice v celém širokém okolí. V Třeboni tehdy zahynul i bratr Viléma z Rožmberka, Petr Vok. Jediná naděje na uchování rodu pánů z Růže – Vilém – byl tehdy již starý, a protože z jeho čtyř manželství se nenarodilo žádné dítě, vkládal velké naděje do svého bratra."

Během promluvy promítala učitelka na tabuli dobové obrazy z potopy Třeboně. Ve změti prken a sudů plavaly mrtvoly mužů, žen i dětí, pár přeživších zoufale prohledávalo trosky.

V tichu, jaké nyní panovalo, by byl slyšet snad i ten příslovečný špendlík.

"Není proto divu," pokračovala učitelka, "že Vilém okamžitě všechny stavby zastavil. Hráze Nevděku a Rožmberku nechal rozvalit, ostatní velké rybníky přikázal vypustit a vysušit. Vysušil i mokřady, nechal zregulovat řeku Lužnici a tam, kde nebylo možno pěstovat obilí, poručil chovat ovce, kozy a skot. Bohužel, rod tím stejně nezachránil. Po jeho smrti přešel majetek na Zrinské ze Seranu, ke kterým se přivdala Eva. " Na nechápavé pohledy některých žáků ještě dodala: "Přece Vilémova a Vokova sestra, ta, co ji po pádu z koně zachránil Jakub Krčín z Jelčan. Dalo by se říci, že se kruh uzavřel, že?"

"Ale…" pronesla v zamyšlení Táňa, "tak to by odpověď na poslední otázku měla být správně Vilém z Rožmberka, ne? A ne Matěj Krčín z Jelčan… Vždyť přece Vilém poručil chovat tady dobytek, ne?"

"Otázka ale zněla, kdo, nebo co bylo příčinou, Táňo. To, že Vilém zavedl pastevectví, byl už jen následek toho všeho. Příčiny byly v podstatě dvě. Ta první byla vražda Jakuba Krčína z Jelčan. Kdoví, jak by se jihočeské panství vyvíjelo, kdyby nezemřel. A ta další, jak jsme si právě rozebrali, byl jednoznačně Matěj Krčín z Jelčan. A to proč?"

"Protože postavil špatně hráze?" pípla Táňa.

"Ano. A proč je postavil špatně?"

Třída mlčela, jen Mirek zvedl ruku. Učitelka na něj kývla a Mirek vstal.

"Ty hráze postavil špatně proto, že ač Vilémovi tvrdil něco jiného, vodohospodářská studia v Praze studovat ani nikdy nezačal. Prostě lhal. To, co neuměl vypočítat, maskoval rozhodností a neústupností. Dokonce se tvrdilo, že měl smlouvu s ďáblem, tak rychle hnal práce kupředu. Nedbal ani na zkušenosti rybníkářů, ty umlčel buď silou, nebo penězi. Chtěl se před vrchností blýsknout, šlo mu jen o peníze a prebendy. Řečeno dnešní terminologií – nedodržoval technologické postupy."

"Tak tak," pokývala hlavou učitelka. "Jak vidíte, práce kvapná, málo platná. Ale zas na druhou stranu, jen díky tomu máme naši krásnou jihočeskou krajinu zachovanou tak, jak vypadala již kdysi, nezhyzděnou stovkami nebezpečných rybníků. A za to můžeme být všichni Matěji Krčínovi i Vilémovi z Rožmberka jen a jen vděčni."

Slunce visí vysoko na obloze jak přišpendlené, jeho paprsky nelítostně bodají do zemdlených očí. Velitel znepokojeně sleduje situaci hluboko pod sebou – bitva ohromujících rozměrů graduje. Pod věží sviští stovky šípů, tisíce hrotů kopí se zanořují do krků, pronikají hrudními pláty, vypichují nepřátelům oči. Sténání raněných, výkřiky zasažených, chrapot umírajících. Do nosu se dere sladký pach krve a počínající nasládlý puch hniloby. Houfující se hejna mrchožroutů, čekajících na zkroucených větvích rozložitých starých stromů, dokreslují pochmurný obraz. Čekají klidně. Zatím. Odvrátí zrak. Krutá podívaná ho už neděsí, přesto má neustále sevřený krk a srdce mu tluče jako o závod.

"Jak dlouho ještě?" ozve se za ním ženský hlas.

"Jak dlouho ještě co?" opáčí. Neotočí se, ví dobře, kdo se ptá.

"Jak dlouho tu ještě budeš tahle stát? Kdy už konečně zakročíš? Jsi velitel, měl bys sebrat posily, levé křídlo stojí bez užitku tamhle za těmi kopci, sám jsi mi to říkal…"

"Nevím."

Opravdu neví. Velitelem sice je, ale pánem situace není. Musí čekat. Na rozhodnutí. Stejně jako ona. Jsou svázaní svým osudem.

"Prý velitel…" zaslechne. "Spíš panák. Loutka! Ani jméno nemáš!"

"Nerýpej, buď tak laskavá. Podívej se na sebe. Co jsem tě poznal, nezvedla ses z postele."

"Ty si myslíš, že mě to baví? Víš, jak už mě z toho bolí záda? Ani přetočit se nemůžu."

"Pořád lepší, než muset koukat na bitvu a nemoci nic udělat, nemyslíš?"

Zamumlala něco nesrozumitelného. V duchu viděl její dlouhé tmavé vlasy rozsypané po polštáři. Černé, vlnité. Tmavé oči, bílá pleť. Svůdná iluze. Nejraději by se odtrhl od okna a… ale nemůže. Stejně tak ona nemůže za ním. Znovu jí barvitě líčí bitevní situaci, ona leží se zavřenýma očima a představuje si (snad už posté) krveprolití na pláni pod hradem. Moc by za to nedal, že se jí sbíhají sliny. Na oplátku mu dívka popisuje vybavení svého budoáru, podrobně líčí tmavá sklepení vybavená křišťálovými poháry, které v lepších dobách plnila lidskou krví. Eternity. Upírka. Jestlipak spává v rakvi? Jsou věci, které mu neprozradila. On jí také neříká všechno. Nemusí vědět, že pod ním jedna cizí jednotka právě masakruje civilisty. Slyší křik znásilňovaných žen, ale nejhorší je pláč dětí. Ach bože, jak dlouho to ještě bude trvat?

"… doufala jsem, že si konečně vyřídím účty s tou prohnilou rodinou Ferenghitti. Celou dobu se to chystalo. Těch intrik! Těch úplatků! Už to bylo na spadnutí! A teď? Ležím tady jak lazar a nemůžu nic. To je k vzteku!"

Velitel si povzdechl. Ach ano, úplatky, intriky, zapomněla zopakovat, jak platila vlastním tělem a jak prodala vlastní sestru. Bože, jak dobře už svou minulost znají! Tolikrát ji probrali…

Když s nimi ještě pobýval mladíček Lipsio, bylo to lepší. Tvrdil o sobě, že je vlkodlak, ale oni dva mu moc nevěřili. Jestli mluvil pravdu, tak to byl asi jeden z nejhloupějších vlkodlaků na světě. Ty jeho názory! Eternity s ním strávila mnoho šťastných týdnů hádkami o tom, kdo má koho pozdravit prvního, kdo komu vládne, čí smečka je silnější… Velitel se mezi ně nepletl, ale rád je poslouchal. Bylo to takové… osvěžující.

Pak se najednou Lipsio ztratil. Uprostřed slova, jen tak. Zmizel. Velitel zrovna hleděl z okna, takže to na vlastní oči neviděl, ale Eternity opakovaně podrobně líčila, jak vlkodlak najednou zprůsvitněl, pak uslyšela slabé klapnutí – to jsi přece slyšel taky, ne? – a jejich společník byl pryč. Zůstali s Eternity sami, ztraceni ve svých osudech. Povzdechl si. Za oknem stále visí nehybné horké slunce, přilétající mrchožrouti jsou pevně ukotveni na bezmračné obloze, zbraně ve strnulých pozicích dál způsobují protivníkům bolest. Pátrá po jakékoliv známce změny, pohybu, čehokoliv…

"Eternity… Eternity! Něco se děje!" slyší se, jak křičí. Mezi kopci vidí cválajícího koně. Po takové době… Dočkal se. Konečně se dočkal!

"Slyšíš, Eternity?" Jeho společnice nic neříká. Neraduje se s ním.

"Veliteli," zaslechne její hlas, dříve tak sebejistý, teď slábnoucí. Neotáčí se. Nemůže. Pod ním se na bitevní pláni začínají přeskupovat oddíly, vzadu za kopcem zavlála spojenecká vlajka. Pak jeho sevření povolí, velitel má opět vládu nad tělem, může se konečně hýbat, vykřikovat rozkazy, do místnosti se hrnou poslové… Zaslechne povědomé klapnutí. Otáčí se. Vzadu za ním, tam, odkud slýchal ten lahodný hlas mladé upírky, je prázdno. Eternity! Nemůže teď hledat, kam se ztratila, ale slibuje si, že až vyhraje tuto bitvu, až vyhraje celou tuhle zavšivenou válku, tak si ji najde, Eternity, jeho upíří láska…

***

"Tak ses do toho konečně zase pustila? Po takové době? Už jsem si myslela, že toho necháš navždy."

"Ano," prohlásí sebevědomě Alice, sedící u otevřeného notebooku. "Všechno jsem znovu prošla. Máš pravdu. Upírský tanec, tu knihu o pomstě mladé upírky, tak tu jsem právě mázla. Až se stydím za to, jakou pitomost jsem napsala. Stejně jako tehdy tu o těch vlkodlacích. Eternity, Lipsio… bože, jak mě mohla napadnout taková hloupá jména a ještě hloupější příběhy?"

Druhá žena se shovívavě usměje. "To víš, intoxikace autorů vlkodlaky a upíry byla jednu dobu hodně rozsáhlá. Všichni jsme doufali, že napíšeme nové Stmívání. Udělalas dobře, žes to vymazala. Z toho by nikdy nic pořádného nevzešlo, to mi věř. Co ta další rozepsaná věc? Tam jsi zůstala viset na nějaké bitvě, ne?"

"Přesně. Včera v noci mě konečně napadlo, jak z toho ven. Stejně nechápu, proč jsem se pouštěla do popisu bitvy. Já a bitva! Nedivím se, že jsem se na tom zasekla. Je otázka, jestli tam vůbec musí být. Ale když už je rozepsaná… Pokusím se ji dopsat."

***

Velitel konečně zase žije. Plný energie rozdává rozkazy. Přijímá hlášení, přeskupuje síly. Na levém křídle rozrazily odpočaté posily bok útočících nepřátel, další posel hlásí, že cizí bojovníci v podhradí přestávají znásilňovat a zabíjet civilisty a začínají prchat. Vyšle z hradu všechny rytíře, co se udrží na koních, aby zvlčelou cizí setninu roznesli na kopytech. Rychlým krokem se přesune ke hradbám, poručí, ať mu dovedou koně. S velkou chutí konečně tasí meč. Rozkazy jsou rozdány, nyní je čas užít si bitvu na vlastní kůži. Vyhoupne se do sedla, rozhlédne se kolem sebe a chce zavelet k výpadu. Strne. Proč jsou všichni tak strašně průsvitní? Co se to…

Klap.

***

"Slavnostně slibuju, že už nikdy nebudu popisovat žádné bitvy," mumlá si tiše Andrea. "Nikdy! Tolik krve, fuj. Ten velitel… sakra, ani jsem mu nedala jméno… mám ho někde v textu předtím nebo ne?" Zuřivě prohledává otevřený dokument, občas něco vymaže, přepíše, pak se zapře do křesla. "Uf, snad už nikde jinde nebyl. Tak dobrá, kde jsme skončili? Aha… bitva nebyla… takže jsme u toho, jak se velmoži hádají v hodovní síni… co já s tím…" ještě chvíli znechuceně ťuká do klávesnice, pak dokument uloží a zaklapne počítač.

"Nechám si to projít hlavou," slíbí sama sobě. "Tentokrát to nenechám tak dlouho ležet." Vtom jí tvář projasní náhlý nápad. "Páni!" vydechne. Otevře notebook a znovu jej nastartuje.

***

Víno, nalévané z konvice do poháru visí v prostoru. Šašek v groteskní póze, pod stolem zmrtvělí psi rvoucí se o kost, strnulé, nevěřící ticho.

"Teď přestane?" zalká nešťastně mladý jinoch, třímající na nabodnuté vidlici šťavnatý kus masa.

"To nám snad dělá schválně!" rozkřikne se rozložitý vousatý muž, který už pohár s pivem ke rtům nepřiloží.

"Kdy už konečně někdo těm autorům vysvětlí, že nemůžou přestat psát, jak se jim namane! Vždyť takhle trápit své postavy je nelidské!" zařve král, sedící v čele. Ani on nestihl zabodnout nůž do vybraného kusu masa, natož se do něj zakousnout. Než se stačí víc rozzlobit, s údivem zmlkne.

S uctivým odstupem od rádoby hodující družiny se zjeví mohutný strom a pod ním jasně zelená tráva. Na pažitu v záři slunečních paprsků si hoví muž v bílém rouše, opřený zády o kmen stromu.

"A ty ses tady vzal kde?"

"Já?" optá se pro jistotu starý muž. "Já jsem druid Diviciacos z kmene Aeduů. Přátelé, nerad vám to říkám… Začala psát nový román!"

Chlad svírá zemi. Pustil jsem se hodně daleko od brlohu. Vpřed mě žene hlad. Poslední úlovky jsem ponechal v doupěti, mé děti musí růst a sílit. Nezbývá, než najít další čerstvé jídlo. Zima je dlouhá. Nozdry mi sice už občas pohladí zemitý pach, ale jen zlehka. Jaro je nadosah, nicméně hory jsou ještě stále zasypané sněhem a zvěř, která v okolí přežila, je plachá. Velmi plachá.

Už dlouho jsem nezabořil zuby do teplé kůže. Už dlouho jsem nerval šlachy a nepolykal čerstvou krev. Pár zmrzlých myší a srnka, která po mé ráně ještě stačila utéct. Než jsem ji našel, vychladla. Zasytila, ale chybí mi krev, čerstvá, teplá krev či kouřící vnitřnosti. Nemám rád studené maso.

Proto jdu blíž. Blíž k těm, kteří občas sami hloupě vlezou do pasti. Jsou prostí, bez instinktů a síly. Myslí si, kdoví jak se v horách nevyznají, přitom se pouští jen po vyšlapaných stezkách. Neumí ani postavit pořádné brlohy. Nevyhloubí jámu v zemi, nezakryjí ji silnou vrstvou dřev a hlíny. Svá doupata staví nad zem!

Občas je pozoruji. Jsou směšní v těch barevných kůžích, co na sebe navlékají. Stejně jako instinkty ztratili i přirozenou obranu těla – kožich. Jsou holí a hladcí jak myší mláďata, když jim rozhrábnete hnízdo. Přesto mohou být nebezpeční, zvláště když jsou v tlupách.

Pud velí držet se od nich dál. Jenže jejich maso je tak sladké a krev tak lahodná!

Hraniční hory halí tma. Zimní noci mám rád. Sníh naředí tmu, vidím téměř jako ve dne. Obezřetně obcházím kraj lesa. Řídké stromy neposkytují ochranu, ale já žádnou nepotřebuji.

Jsem z rodu jediných právoplatných obyvatel hor. Světa, který obýváme od nepaměti. Tentokrát jsem sešel hodně nízko, sem nad údolí moc často nechodím. Ještě pár kroků a dostanu se na rozhraní, táhnoucí se hranicí lesa.

Linie střetu, linie dvou světů.

Nad ní jsou hory naše. Pod ní se množí holé myši – malí neduživí lidé. Ti z nich, kteří zde žijí po generace, vědí, že linii není radno překračovat. Hora mrtvých nemá své jméno nadarmo. Občas si někteří chtějí dokázat odvahu. Nebo sílu. Neslyší, nebo nechtějí slyšet na dobře míněné rady ostatních krys a pustí se do kraje nad lesem.

A to je dobře.

Bez takových by moje rodina přežívala mnohem hůř.

"Proč nás ten Igor tak žene dopředu," funí Zina do zad Ludmile. "Měli jsme počkat, počasí je pořád horší a horší. Mohli jsme zůstat dole, než se to přežene." Stáhne si víc šňůrky kapuce, skloní hlavu a opře se do lyžařských hůlek.

Igor vpředu namáhavě postupuje proti větru. Teplý západní vítr, to poslední, co potřebujeme, pomyslí si. Podle plánu už měli být nahoře. Tímhle tempem se tam nedostanou ani do noci. Zastaví a čeká, až ho dojede i dalších osm členů výpravy. Mladí, silní, ještě nedávno plní elánu. Tak krásně to vypadalo od stolu na kolejích ve Sverdlovsku, když si toto dobrodružství plánovali. Neprozkoumaná divočina, kde žijí jen domorodí Mansijové! Opuštěné trestanecké lágry! A jako třešnička na dortu Otorten, podle domorodců 'zakázaný' vrch, místo opředené temnými zkazkami. Však se na ně také v každé mansijské vesnici dívali jak na blázny, když konečně pochopili, kam mají namířeno. Otorten znamená mansijsky místo, kam nechoď, vysvětlovali dlouze staří šamani. Ale ani naříkavé hlasy rituálních zpěvů, ani ochranná gesta rukou s roztaženými prsty či pronikavé hlasy bubnů nedokázaly výpravu od dalšího pochodu odvrátit. Marná snaha. Čím víc je od další cesty odrazovali, tím lákavější se mladým lidem zdála.

Mají za sebou dlouhou cestu, ale hora už je nadosah. Zbývá vystoupat průsmykem kolem Cholat Sjahl, vzdušnou čarou ani ne dvacet kilometrů. V těžkém zimním terénu je však i deset kilometrů hodně. Lyže jsou velký pomocník, ale když se do lyžaře opírá protivítr, vyčerpá ho. Počasí se v posledních dnech nepříjemně zvrtlo. Výprava zápolí se silným větrem, ke kterému se místy přidává i sněhová vichřice. Bojovat s tím je těžké. Jsou unavení a podráždění, což se odráží i na vzájemných vztazích. Dnešní snídaně proběhla bez obvyklých vtípků, dokonce se výprava i poprvé pohádala.

Igor se rozhlédne se kolem sebe, přes bílou stěnu nevidí pořádně ani Jurije či Nikolaje, kteří se drží těsně za ním.

Ano, je zima, rtuť teploměru v noci padá k třiceti stupňům pod nulou, ale s tím snad museli všichni počítat. Nejsou v horách prvně. V duchu krčí rameny. Pro něj je tato výprava přesně to velké dobrodružství, které hledal. Včetně mrazu a svištícího větru. Navíc v létě by tundrou tak daleko vůbec neprošli.

"Musíme najít místo na přenocování," zaslechne Jurijův hlas. "Sjedeme kousek dolů a v závětří u lesa postavíme stan!"

"Nebudeme sjíždět!" vyhrkne spěšně. Tolik práce jim dalo vyškrábat se od řeky až sem a teď budou ztrácet výškové metry? Nikdy!

"Nemůžeme zůstat tady na holé pláni! Zakrslé stromy nás před větrem neochrání!"

"Buď tady, nebo někam výš! Dolů v žádném případě!" trvá si na svém Igor. Jurij mu už posledních pár dní leze na nervy, pořád chce rozhodovat a nerespektuje, že vůdcem výpravy je on, Igor Alexejevič.

"Dobrá," ustupuje Jurij. "Tak my s Nikolkou a Sašou vystoupáme pod hřeben a zkusíme najít úkryt tam," křičí do svištícího větru. "Tady se mi nelíbí!"

"Jeďte," svoluje Igor a zamává hůlkou na ostatní. Shromáždí je kolem sebe a vysvětlí situaci. Nikdo neprotestuje. Nejsou v horách žádnými nováčky, podobných výprav už mají za sebou plno. Pravda, ne tak dlouhých a ne tak náročných, ale až se postaví stan a zatopí v kamínkách, zase bude lépe. Teď jen počkají, než vedoucí rozhodne, kde se utáboří.

Ten vítr dnes ale dovádí! Nese jarní vůni, je teplý a silný. Otevírám chřípí dokořán, nasávám pach dálek a pomalu scházím dolů do údolí.

K řece. Tam, kde se vyskytují ti, kteří si značkami na stromech vymezují své území. Jako by mě jejich znamení mohla zadržet. Než se krajina ponoří do tmy, budu stát za jejich domy a vybírat si šťavnaté sousto. Uvidíme, zda bude mít dvě či čtyři nohy.

Tři muži se probíjejí silným vichrem k hřebenu průsmyku. Jurij jde slepě, odhodlaně se prodírá větrem. Zastaví ho až Nikolaj, který ho lyžařskou hůlkou klepne přes paži.

"Nemá to smysl, Juriji Nikolajeviči," snaží se překřičet burácející vichr. "Tady nahoře je to ještě horší, dole jsme přece jen trochu kryti hřebenem!"

Marně se Jurij rozhlíží. Široko daleko žádná skála, žádný shluk stromů, jen pláně a pláně se zakrslými břízami.

"Viděli jste?" dojede k nim jejich třetí společník. "Tam nahoře, před námi," ukazuje hůlkou do bílé pustiny. "Něco se tam pohnulo!"

Všichni napínají zrak, jak nejlépe dovedou, ale v poryvech sněhu vidí jen zasněženou krajinu a keře, které vítr ohýbá až k zemi.

"Asi jsem se spletl," odvrátí zrak jako první Saša. "Měl jsem pocit, jako bych viděl…" zatřese hlavou.

Jurij i Nikolaj se na něj chvíli zkoumavě dívají, ale Saša už víc neřekne. V tiché shodě se všichni tři otočí a sjíždí dolů, ke zbytku skupiny.

Vítr! Fičí mi do zad a já ty tři ucítil až v poslední chvíli. Ještě štěstí, že jdu pomalu. Stačilo zastavit a stát bez pohnutí. Jeden mě možná zahlédl, ale jak jsem strnul, ztratil mě z očí. Jak mohou s takovým zrakem vůbec přežít? Já jejich tváře vidím docela zřetelně. Daleko pod nimi se pohybují další lidé. Ubohý hlouček prokřehlých krys. Foukat vítr obráceně, věděl bych o nich už na druhé straně hory. Kde se tu vzali, teď, v období, kdy horám vládne mráz?

Zase to udělali. Zase se vydali tam, kde nemají co pohledávat.

Toto je můj domov. Nemají zde co pohledávat.

Sami mi přišli naproti. Zkrátili mi cestu, nebudu muset chodit až do údolí.

Ti tři se mezitím otočili a začali sestupovat dolů. Díky podivným dřevům na nohou jim to šlo docela rychle. Při vjezdu do lesa si vůbec nevšimli stáda vyděšených laní, kterým na svých prknech téměř projeli pelechy. Jednu z nich mi nahnali přímo do cesty. Teplá krev a kouřící maso teď tiší můj hlad a zahání lovecký pud. Dosyta se najím a pak se přiblížím k místu, kde postavili své provizorní doupě.

Chci si prohlídnout budoucí kořist.

Po návratu průzkumníků už není čas na dlouhé rozhodování. Vítr nepřestává skučet a ledové jehličky bodají čím dál tím bolestivěji. Igor po chvilce ustupuje a všichni sjíždí ke kraji lesa, kde stromy vytvořily přirozený větrolam. Nelíbí se mu to, uhnuli hodně ze směru, kam mají jít, ale na holé pláni, kde se vítr prohání stokilometrovou rychlostí, by úkryt možná ani nepostavili.

Každý večer vztyčí dva stany, sepnuté do jednoho velkého. Mohou tak nocovat všichni společně a také lépe stan vyhřejí. Vezou totiž s sebou i malá kamínka včetně kouřových rour. V nočních teplotách kolem minus třiceti stupňů je to jediná možnost, jak přežít do rána. Jen toho topiva kdyby měli víc. Igor otevírá deník a zapisuje dnešní zápis: "Jsme unavení a vyčerpaní. Palivového dříví je málo… Jíme přímo ve stanu. Teplo. Je těžké si představit podobnou pohodu někde na hřebeni, při ostrém větru, asi sto kilometrů od obydlených oblastí. 1" Zaklapne sešit, stulí se mezi své druhy a přemýšlí, jaká cesta je čeká zítra. Půjdou nahoru, stále nahoru, průsmykem kolem Mrtvé hory. Pokud se počasí zlepší, spatří brzo cíl, horu Otorten… Se zavřenýma očima poslouchá, jak les temně hučí a dřevo stromů sténá.

Usíná.

Posledním krokem jako bych narazil na neviditelnou zeď.

Vlčí hněv!

Rozklepu se vztekem a zlostí. Pokud mají u sebe ochranný váček s tímto magickým předmětem, nedostanu se k nim! Vlčí hněv, pradávné kouzlo starých šamanů, předávané z generace na generaci! Přenáší se v kamenech. Nedostaneme se za hranice, které očarovaný kámen obetká kolem člověka, jež ho má u sebe.

Už dlouho jsem nepocítil jeho mučivý dotek.

Ustupuji zpět do lesa, daleko od kouzla.

Je jich hodně.

Rozptýlí se.

Tolik ochranných amuletů třeba nemají.

Já si počkám.

Ráno vypukne velké přebalování zavazadel. Část zásob, které budou potřebovat až na zpáteční cestě, uschovají tady. Sil ubývá a každý kilogram nákladu je znát. Zůstane zde asi padesát kilo zásob a každý tu také ponechá vše, co v příštích dnech nebude potřebovat. Věší se pytle na stromy, balí se stan.

Děvčata se dohadují nad dvěma batohy, které jsou nadité kameny, peřím, pytlíky se směsí bylin, péřovými čelenkami. Všechny ty věci postupem doby nasbírali od místních šamanů. Předání pokaždé provázel rituální tanec a prosby bohům za šťastný návrat cestovatelů. Po odchodu šamanů Igor nakázal náhrdelníky a lapače snů sundat z krků a hlav a uschovat do zavazadel. Nejsou přece pohané, jsou sovětští lidé věřící v komunismus, ne v jakési pofiderní bůžky. Zina však nedovolila rituální předměty vyhodit – pro sverdlovské muzeum budou pěkným dárkem. Batohy jsou však těžké, Igor rozhoduje, že je nechají na místě.

"Já bych je vzal s sebou," ozve se Jurij. "Ti šamani…"

"Vím, zapůsobili na tebe, říkal jsi to," prohlásí Igor. "Je to jen tmářství, hlupáku. Máme rok 1959, století revoluce, a ty se budeš zastávat peří a kostí? Pověste ty batohy vedle jídla, nemá cenu s sebou vláčet mrtvou váhu."

"Ale…" snaží se protestovat Ludmila.

"Jestli se s tím chceš táhnout, prosím. Ale sama. Nezatěžuj nikoho dalšího. Cesta bude ještě dlouhá."

Konečně vše roztříděno, dobaleno, srovnáno. Vedoucí výpravy přehlídne malý hlouček, naposled přejede očima prázdné tábořiště a zastaví pohled u velkých pytlů s potravinami, visící na dolních větvích stromů. Pak jeho zrak padne na dva malé batohy, pověšené vedle. S pochvalným úsměvem se podívá na Ludmilu se Zinou, otočí se a dá pokyn k odchodu.

Děvčata na sebe spiklenecky mrknou. Na krku má každá malý péřový náhrdelník. Přes rozporuplné pocity na nich šamanské rituály zanechaly silný dojem. Ludmila váhala, zda nevzít spíš barevně pomalované kameny – v poslední vesnici museli slíbit šamanovi, že bez nich se do hor nevydají – ale na rozdíl od kamení pírka nic neváží a Igor je pod silnou vrstvou šatů neuvidí.

Hloupí, hloupí, jsou hloupí! Jedinou obranu, kterou měli, pověsili na strom a nechali za sebou. Žádný z místních by nevyměnil talisman za jídlo, ani to nejmenší hloupé krysí mládě. Sami si zvolili svůj osud, hlupáci.

Fičí a není vidět na krok.

Dnešní den je jak stvořený na hraní!

Nedaří se. Je pozdě odpoledne a podle Igorových propočtů mají za sebou sotva dva kilometry. Počasí je hrozné. Sněhová bouře snížila viditelnost na minimum. Od chvíle, kdy opustili hranici lesa a stoupají k průsmyku, bojují s větrem o každý výškový metr. Morálku družstva navíc snižuje Saša, u kterého zřejmě propukají psychické problémy.

Včera po příchodu z hřebene začal mluvit o tom, že se výprava musí vrátit. Ukazoval na stromy u tábořiště. Na některých z nich našel vytesané mansijské zářezy. Dál za tyto stromy prý už žádný Mansij nikdy nevkročí. Domorodci ví, proč to dělají, tvrdil. Výš je území duchů a nadpřirozených bytostí. Igor se mu vysmál, ale v očích ostatních viděl zárodky strachu. Až poté mu Jurij stranou potichu sdělil, že Saša měl nahoře cosi podivného zahlédnout.

A dnes to pokračuje.

Saša se ohlíží kolem sebe jako zběsilý. Několikrát se rozkřičí a ukazuje do bílé tmy. Nikdo jiný nic nevidí, přesto se jeho nervozita přenáší i na ostatní. Neustálé rozhlížení se po okolí pochod neúměrně zpomaluje. Skučící vítr také na náladě nepřidá. Igor se snaží, co může, pobízí, žene vpřed. "Kupředu, komsomolci, molodci! Vzpomeňte na naše otce a bratry, co ve velké válce umírali! Co je proti tomu vítr a sníh!" Povzbuzuje tu jednoho, tu druhého, tak jako správný velitel. Odmítá zastavovat, dere se dál a dál, přesto, že sněhová bouře sílí a on sám v hloubi duše tuší, že dnes nemají šanci dojít tak daleko, jak plánovali. Navíc začíná trpět obavami o Sašu. Neví, co s ním má dělat. Mají s sebou léky na různé nemoci, ale s utkvělými představami bojovat neumí.

Celý den jsem jim v patách.

Celý den se krásně bavím.

Ani ty prkna na nohou jim moc nepomáhají. Potácejí se do kopce, vítr si s nimi hraje.

Chvílemi procházejí kolem mne tak blízko, že bych se jich mohl dotknout. Stačilo by natáhnout ruku. Vyčíhal jsem si toho, co mě včera zahlédl na kopci. Když se chvíli opozdí, přeběhnu mu přes cestu. Doširoka otevřu oči, vycením zuby a schovám se do závějí. Jak krásně kvičí! Může se zbláznit strachy a děs přenáší i na ostatní.

Ta hra mě baví.

Jednoho po druhém je můžu zezadu posbírat.

Ale já nejsem krutý.

Zabíjím, když mám hlad.

Ale taky si rád hraju.

Doufají, že dorazí k průsmyku a schovají se před hrozným větrem na protější závětrné straně. Dosáhnout lesa se jim však nepodaří. Naopak po celodenním trmácení zjišťují, že v bouři opět uhnuli z trasy a místo do průsmyku stoupají po úbočí Hory mrtvých.

"Kde se utáboříme, Igore?"

Vedoucí výpravy se rozhlíží. Bouře na chvíli ustala, kolem dokola je navátá více než metrová vrstva čerstvého sněhu. Stojí vysoko na úbočí, nejbližší les je od nich vzdálený odhadem minimálně půl kilometru, spíš více.

"Půjdeme zas k lesu, Igore?"

Přehlíží druhy a vidí v jejich očích vyčerpanost. Ještě jednou se rozhlédne po okolí a zavrtí hlavou.

"Je to daleko. Zůstaneme tady."

"Ale… vítr, dřevo…zůstat na holém úbočí je špatné!" Nebyl by to Jurij, kdyby to nezkusil.

"Za celý den jsme ušli sotva dva kilometry. Teď se zas ty dva kilometry vrátíme? Nebudeme ztrácet výškové metry, jen abychom byli v závětří. Je tu vysoký sníh, uděláme v něm záhrab a do něj postavíme stan. Budeme jak v pokojíčku, lépe než u lesa, to mi věř." Vidí nedůvěru v Jurijových očích, ale ostatní už mají lyže dole. Zapichují je do sněhu a vedle nich začínají polními lopatkami odhazovat sníh.

I Igor sundá lyže a přidá se ke kamarádům.

Rozdělají velký oheň, na který nalámou všechny zakrslé břízky v dosahu tábora. V jeho teple se nálada ráz na ráz opustí bod mrazu a všichni jsou už zas nadšenými dobrodruhy. I vítr se s večerem utišil a táborem zavládla dobrá nálada. Také Saša se zklidní. Kupodivu holá pláň kolem tábořiště je mu milejší, než hustý les.

Sedím nedaleko lidského tábora. Vyhrabal jsem si ve sněhu díru, nechal se zafoukat bílou peřinou. Vidím pod sebou svah, kde se hemží lidské stíny.

Zase postavili své směšné obydlí. Nedokonalé doupě, které je neochrání ani před chladem.

Natož přede mnou.

Cítím pach ohně. Změkčilost. Na co kruté plameny? Jen pálí a ničí. Lidé jsou na nich závislí. Nenávidím ten pach. Zář je vidět do daleka, žhavé jazyky olizují kmeny stromů. Dlouho tahali dřevo z celého okolí.

Olizuji si rty. Oheň mě děsí. Nesmím jim dát šanci ho použít.

Nechám je usnout a pak je z jejich doupěte vyženu. Nepotřebuji všechny. Stačí mi jeden. Nebo dva. Nejsem zabiják. Jen se potřebuji dostatečně najíst na dlouhou cestu domů.

Znovu přikládají. Jiskry vylétly vysoko, bezděky se přikrčím. Magie plamenů je nebezpečná, kdo se do nich zadívá, uvidí v nich svou smrt. Strach z nich máme vrozený. Téměř každý z nás zažil lesní požár, kdy útěk je jediná naděje. Tolik z nás to nikdy nedokázalo…

Netrvá dlouho, stan stojí a z komínku se kouří. Zatopili pořádně, zítra cestou nasbírají nové zásoby dříví. Teď je ve stanu jak v pokojíčku. Odkládají svrchní oděvy a do dek se zavrtají jen ve spodním prádle. Je to skvělé, moci zas jednou sundat tlusté škrtící oblečení. Igor nemá ani chuť vytáhnout deník. Zapíšu vše až ráno, pomyslí si. Však ani není co zapsat…

Popřejí si dobré noci a Ludmila zhasne světlo.

Netrvá dlouho a stanem se rozléhá pravidelné oddechování. Jen jeden spáč sebou neklidně vrtí. Po chvíli se posadí, nahází na sebe svrchní oblečení a dojde se za stan vymočit. Venkovní oheň už dohasíná, plameny neklidně tančí. Celou dobu, co vykonává potřebu, má neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje. Neklidně se rozhlíží, po páteři mu preludují mrazivé prsty strachu. Urychleně se vrací zpátky mezi své druhy. Otřese se, svlékne svrchní oděv a zavrtá se do deky.

Plameny pohasínají. V tom podivném doupěti, které má ostrý hřbet a podobá se malé tmavé hoře, je už ticho. Protáhnu se, setřepu sníh a pomalu se dám se do pohybu. Nemusím se bát prozrazení, mé nohy jsou velké, široké a porostlé srstí. Sníh pod nimi jen tiše šustí.

Natáhnu do nozder teplý lidský pach, na patře opět ucítím chuť krve.

Vztyčím se do celé své mohutné výše, zvednu oči k obloze a vydám ze sebe bojový pokřik. Hrdelní pokřik právoplatného vládce hor. Můj hlas rozřízne ticho. Udeřím do směšného tmavého obydlí.

Igor se vyděšeně posadí. Hromový řev všechny ohluší, v první reakci vyděšeně strnou. Pak se stan zachvěje mocným úderem. A další a další rány, konstrukce se začíná hroutit. Jurij se nezdržuje rozepínáním, popadne nůž a protne stanovou celtu. Vyskakuje ven. Za ním se jak beze smyslů tlačí další, Saša, Zina, Rust, Georgij… jeden přes druhého se bezhlavě hrnou ven. Vtom se ozve Jurijův křik. Igor vyběhne též a vidí, jak Jurij bolestně sténá v ohništi, na krku ohromnou krvavou ránu. Než se k němu stačí ohnout, vyřítí se na něj obrovská bestie se zakrvácenými tesáky. Zachrání ho pád do sněhu, netvor se otočí a žene se za Georgijem. Dvěma skoky ho dostihne, srazí ho na zem a dupne mu na hrudník. Igor vyděšeně zírá na kamaráda, který z posledních sil zvedne ruku s nožem a bodne příšeru do nohy. Bestie zařve, popadne ho jako loutku a mrští s ním o zem. Vzápětí ho chytne za hlavu, rozlouskne mu vršek lebky jako skořápku vajíčka a začne mu vysávat mozek.

Igor se zděšeně prchá do tmy a vůbec nevnímá, že je jenom ve spodním prádle. Hrůza, která ho žene pryč, ho zcela zaslepuje.

Prvního, který rozřízne stěnu doupěte a vrhne se na mě, popadnu za obě ruce, jedním kousnutím mu z krku urvu kus teplého masa a mrštím s ním na zem. Vletí až do ohně a mně nozdry zalepí smrad spáleniny. Další vybíhají ze zničeného brlohu jeden přes druhého. Vůbec se nechovají jako smečka, nespolupracují, nepomáhají si. Šlapou po sobě a snaží se utéct co nejdále od obydlí, které je tak zklamalo. Zmocňuje se mě lovecké vzrušení. Mohutnými skoky se rozběhnu, hrábnu po dalším. Zakopne a ztratí se mi ve sněhu. Chutné sousto uniklo. Křik se stupňuje. Doběhnu dalšího, zamotá se mi pod nohama, šlápnu na něho, kosti zapraskají a krev mi zalije chodidlo.

Pak mnou projede ostrý záblesk bolesti. Ta krysa mě zranila! Popadnu ho za nohu a třísknu s ním o zem. Lebka mu pukne a oči zhasnou. Vysávám jeho teplý mozek, až se zalykám. Ten, kterého jsem odhodil do ohniště, se z něj se sténáním z posledních sil plazí ven. Vstanu a nepřestávaje vylizovat teplý mozek mu dupnu na hrudník.

Rozpálen bojem a podrážděn bolestí v noze spolykám co nejvíc teplého masa a vnitřností, co z těch dvou dostanu. V nočním mrazu chladnou rychle. Olíznu si zakrvavené rty a očistím se sněhem.

Ukonejšil jsem hlad. Měl bych se vrátit domů. Teplý vítr, který v posledních dnech vane od západu, už voní jarem.

Vstanu, ale levá noha hodně krvácí a bolí. Ta malá krysa! Kousla, ale stejně jako jsou nedokonalé její instinkty, i její kousnutí je nedokonalé. Za den dva bude noha v pořádku. Momentálně ale daleko nedojdu.

Prohlédnu rozbité doupě, jeho nedokonalost mě opět přesvědčí, že tahle stvoření nemají pud sebezáchovy. Neumí si ani vyhrabat pořádnou teplou noru. To bych teď nejraději udělal já, ale ta noha bolí tak, že nedokážu být v klidu.

Usnout nemůžu. Ještě ne. Někde tu pobíhá zbytek těch kousavých krys. Učinil jsem špatné rozhodnutí, přece jen jsem je měl brát jednoho po druhém. Pozdě. Teď chci najít ty zbylé a zabít je dřív, než se vzpamatují a zabijí oni mě.

Neměli mi poranit nohu!

Chtěl jsem si jen hrát!

Nocí se potácí vyděšené postavy. Bojí se volat, netuší, odkud se může znovu vyřítit ta obrovská bestie. Proto Mansijové označovaly stromy, proto Hora mrtvých, proto Otorten, Místo, kam nechoď…

Igor se žene tmou, když v tom zaslechne z levé strany vzlyky. "Hej?" zvolá polohlasem.

"Tady," ozve se dívčí hlas. Zina! Po chvíli se potkají, dvě zkřehlé postavy, vyděšené k smrti. Zanedlouho se k nim připojí ještě Rust. Začínají se třást, teploměr míří k třiceti pod nulou a oni jsou jen v slabých podvlékačkách. Adrenalin vyprchává a těla hlásí nedostatek tepla.

"Mmmmámmm…" drkotá zuby kuřák Rust, "Mmámm sirky…"

Začíná svítat. Igor vidí, že v děsu seběhli téměř až do údolí. Kus pod nimi začíná les. "Ppppojďttte," dá pokyn Zině a Rustovi. "Najdedemme dřevo, udělámmme oheň!"

Dopotácí se do lesa, pod ohromný cedr. Rozdělávají oheň, ale nedaří se. Březové větve jsou mokré, nemají nic suchého. Přestávají cítit prsty u nohou, bolí je uši i nos. Teď už se nekontrolovaně třesou všichni. Rust se od dvojice odpojí a bezmyšlenkovitě se vydá zpět k táboru. V duchu vidí stan a teplé oblečení, teplé jídlo, na obludu už nemyslí. Zina s Igorem se ještě chvíli snaží udržet oheň, poté však krutá zima začne vymazávat myšlení i jim. I oni se vlečou se pomalu zpátky do tábora, kde podvědomě hledají teplo a závětří. Sil i vůle ubývá. Chce se jim spát.

Přes otevřenou pláň už zase fičí silný vítr. Sníh zasypává tři těla, která milosrdná smrt vysvobodila z krutého utrpení.

Nedaleko od velkého cedru, v dolíku u zamrzlého potoka, se choulí čtyři roztřesené postavy. Zbytek výpravy se ve tmě s velkým štěstím potkal, dostal až sem a teď se navzájem v jednom klubku snaží zahřát. Ludmila má u očí zmrzlé slzy. Saša navrhuje udělat záhrab, hned, než je mráz dostane. Natahají z okolí všechny větve, které jsou schopni unést. Naskládají vysokou vrstvu na zem, další vrstvou obloží stěny jámy, kterou z posledních sil vyhrabali. Do provizorního úkrytu se schoulí všichni čtyři. Na bobku těsně u sebe doufají, že už brzo přijde ráno. Alespoň tu nefouká vítr. Tisknou se k sobě a nemluví.

Stojím kus pod tábořištěm a větřím. Noc přináší spoustu pachů. Cítím kouř, dokonce vidím i matné záblesky malých plamínků. Dlouho však nevydrží a skomírají. Vydávám se ze svahu dolů. Neustále čenichám po větru. Dojdu k místu, kde se snažili rozdělat oheň. Pár ožehlých větví a nikde nikdo. Vidím stopy ve sněhu. Chvíli je sleduji a pak ucítím smrt. Tady jsem už přišel pozdě.

Odvracím se a kulhám dál ze svahu. Smysly mám napnuté. Slyším zvuky, které mi připomínají domov – takhle to zní, když si děti hrají venku a dělají svá první neumělá doupata. Otáčím se za zvukem. Tady mám ještě šanci.

Když bestie skočí do záhrabu, Saša se už jen odevzdaně schoulí. Zato Nikolaj se ještě nechce vzdát a zvedne ruku s březovým klackem. Ludmila schová hlavu do rukou a začne drmolit modlitby. Ani jí, ani nikomu z ostatních nejsou nic platné.

V tom malém prostoru to je hračka. Na dva plnou vahou dupnu, dalšímu rozrazím hlavu jeho vlastním kyjem a posledním mrštím o zem. Zase mám co jíst. O to lépe, že mezi nimi je i jedna samička. Má křehké a sladké maso a její jazyk… ani srnky nemají tak chutný.

Krmil jsem se dlouho. Pak jsem vyházel zbytky z doupěte. Neudělali ho úplně špatně, na to, že to byli jen lidi.

Pár dní si tu odpočinu a poté se vrátím domů.

Jaro už je ve vzduchu. Teď už přežijeme.

Opatrně otvírám oko. Cítím se strašně nepohodlně, rád bych se obrátil, ale mám někde skřípnutou nohu. Pomalu zaostřuju, z mlhy se postupně vynořují barevné fleky. Bojím se otočit hlavu, dal si v ní sraz houf pidimužíků s ohromnýma cepama a mlátí tam prázdnou slámu jeden přes druhýho. Chci si sednout do polosedu, ale za živýho boha nemůžu vyprostit tu blbou nohu, zaháknutou do mřížované pelesti. Upadnu zpátky na záda, postel se se mnou zhoupne a žaludek provede veletoč. Zvracím z postele rovnou do palety, kterou mi nějakej pitomec nechal těsně u postele, probůh, vždyť já sem včera přišel malovat, tak proč teď ležím na posteli a žaludek mi jede jízdu králů? Potřebuju si dát panáka, srovnat hladinku, zapálit cigaretu, dojít na záchod – ne teda nutně v tomhle pořadí, ale hlavně si potřebuju srovnat, co se to tu vlastně dělo. Jenže si nedokážu sednout. Ležím a je mi blbě. Nutně to ale musím vyřešit, nebo to nedopadne dobře a k poblitý paletě přibyde ještě i prolitá postel. Trhám nohou, v hlavě mi při každém záškubu vybuchne bláznivá raketa, ta proklatá pelest se snad srazila. Konečně se otočím dobře, noha vyklouzne, v hlavě exploduje ohňostroj a žaludek provede poslední veletoč.

Po další půlhodině konečně zabere prášek, permoníci sklidí nářadí, organismus po malém frťánku spokojeně přede, ateliér je jakž takž uklizený a já se vyčerpaně posadím do křesla. Pomalu vyfukuji kouř a po očku zahlížím na stojan, postavený v koutě. Přes plátno je přehozena látka. Mám neodbytné tušení, že moje ranní trable jsou spojeny právě s tím, co je pod tím přehozem. Měl bych vstát, ten hadr strhnout a podívat se, co je pod ním, ale bojím se. Snažím se vzpomenout na včerejší večer, nicméně ta snaha nejde hluboko, rozum mi říká, ať otočím list, zapomenu, že je tu nějaký stojan a vůbec, ať z ateliéru vypadnu co nejdál. Na druhou stranu se mi do mysli vtírá pocit, že jsem zažil něco, co se vymyká mému běžnému postalkoholovému stavu.

Opřu se tedy hlavou o podhlavník křesla, přivírám oči a snažím se vzpomenout, co jsem to vlastně včera dělal.

Pokud si pamatuju, žádná pitka v plánu nebyla, Greta je v Itálii a já jsem nějak zlenivěl, samotnému se mi nikam nechce. Neměl jsem doma nic k jídlu… z nákupu jsem to pak vzal přes galerii, ale nikdo tam nebyl, jen vrátný, takže jsem se v podstatě hned vracel… pak jsem potkal ty studenty… No jasně, studenti! To s nima jsem skončil v té hospodě! Pulci. Prvoročáci, co ani barvy ještě pořádně namíchat neumí. Každý ohromný desky pod paždím a v nich ty svoje výtvory. Pcha. Ani perspektivu to nevidí, jak je mohli na tu akádu vzít, to prostě nepochopím. Vzpomínám si, jak jsem jednomu vysvětlovat, že purpurovou z těch základních barev, co má u sebe, opravdu nenamíchá, i kdyby se na hlavu postavil, a že mi může mávat tím papírem kolem hlavy třeba hodinu, že to, co tam vidím, není purpurová, ale tmavě červená, no jak proboha může barvoslepej chtít bejt malíř, to mi teda povězte, povídám těm ostatním. Smáli se všichni, ale dobře jsem viděl, jak se ten s těma zrzavýma vlasama nafrněl, ani smysl pro humor nemaj tyhle mladý, kam to ten svět spěje. Nakoupili jsme pak fůru lahví a já je v záchvatu rozmařilosti všechny pozval do aťasu, aby viděli, jak se vlastně ty barvy míchaj, že vedle základních barev existují taky barvy komplementární (na tu purpurovou, víme?), co s tou nešťastnou perspektivou a tak. Sami se k tomu ještě pořádně nedostali, škola sotva začala a prej zatím je nechávaj malovat jen uhlem. Šel i ten rezavec, z toho jsem moc radost neměl, pořád tak divně zahlížel a vůbec se tvářil tak všelijak, a ty jeho zuby…

Vzal jsem do ruky paletu – jo, tu, co jsem si pak ráno tak nehezky znectil – a ukazoval jim, jak se na ni nandají základní barvy – hezky podle spektra, vidíte, jednu vedle druhé – a pak teprve, když mám vybrané základní barvy, tak míchám, a hlavně nezapomínat na bělobu, ta tomu dává světlo a šmrnc – a ten rezatec pořád prudil. Prej a proč podle spektra, jeho strýc že si dává barvy podle citu. A proč bělobu a kdo mě to učil a proč maluju a po kom to mám a jestli byl někdo v naší rodině malíř a měl ještě spoustu dalších otázek. Vůbec nechápu, proč jsem sem tu bandu tahal, běžně to nedělám, ani proč jsem se s nima bavil, a hlavně vůbec netuším, jak se stalo, že jsme nakonec zůstali s tím zrzounem sami, vůbec jsem si nevšiml, že se ostatní postupně vytratili – i s mnohýma mýma láhvema, samosebou – a já najednou zjistil, že mám před sebou na blindrámu napnutý plátno a že maluju. Pamatuju si, že jsem měl málo rukou na to, abych mohl držet najednou paletu, štětec i flašku, tak mi ten zrzoun, co byl v té chvíli už můj nejlepší kamarád, dával pít jakousi kořalku ze své domoviny, a já maloval a maloval… a…

***

…a pak jsem byl v tom divném světle a v divném světě, v rukou ještě paletu a štětec, před sebou stojan, ale nohama jsem už nestál na dlažbě ateliéru, ale v trávě a vlasy mi profukoval teplý větřík. A ty barvy! Ta mléčně zelená v dálce, ta měkká modrá na obzoru… a vůně, kterou jsem znal z ateliéru, vůně akrylu, oleje, temper! Na obraze se mi obzor v dálce třpytil sněžnými čapkami horských obrů, já se cítil jak král a maloval tu dech beroucí krajinku tak nádherně, jak ještě v životě nikdy.

Jenže po chvíli jsem si uvědomil, že je něco jinak. Přistihl jsem se, jak zrovna domalovávám na obraz – tak, aby mi pozadí obrazu ladilo s Fibbonaciho spirálou (přesně jak mne to učil můj učitel na akádě) – navíc jeden horský štít. Do obrazu zapadl jak zadek na hrnec, pozadí získalo jiskru a šmrnc. Jenže když jsem zvedl hlavu a rozhlédl se po horizontu, štít na něm už byl taky, a to bych se do krve hádal, že před chvílí na obzoru nebyl ani náhodou. Nedalo mi to a na pravou stranu, na kraj, kde se horské štíty začínaly vzpínat, jsem domaloval les. Dobře jsem si předtím prohlédl krajinu, odměřil body a stoprocentně věděl, že tam žádný les ve skutečnosti není. Jenže… domaloval jsem, vzhlédl a zíral na les, který se táhl v dálce přesně tak, jak jsem jej namaloval na plátno.

Co je toto za podivnou zem? Namaloval jsem strom na louce, zvedl hlavu a strom už se v dálce pohyboval v mírném vánku, který mi ovíval čelo. Zkusil jsem na kraj obrazu domalovat dům a ejhle, než jsem zvedl hlavu, stál v dálce dům se žlutým průčelím a vesele svítil do kraje. Zpotil jsem se až na zádech, otočil se a zíral na zvláštní, plochou krajinu za sebou. Byla taková poloprázdná, jako by čekala na další zásah mým štětcem.

Vtom jsem je uviděl. Přicházeli z levé strany, vysocí, urostlí, zrzaví – a ušatí, chlupatí, navíc s obrovskými předními hlodáky. Zajíci - vyšší než já, oblečení v čemsi, co mi připomínalo renesanci. Nabouchané kalhoty, úzké vesty a v rukou – pardon, v packách – nesli zbraně. Tedy ne všichni, třeba jeden měl buben, na který bubnoval ponurý rytmus. Tak ty jsem ale určitě nemaloval já!

"To je on, můj králi," podlézavě ukazoval jeden z nich na mne. "Další, hledali jsme ho celé roky." Vychloubačně se vypjal. "Ale já ho objevil, pane, a dokázal ho dostat až sem! Máme ho a můžeme se pomstít! Jsme zas o krok blíž konci našeho utrpení!"

Nic jsem nechápal. Samotní ti obrzajíci mě vyděsili už jen tím, že promluvili, o obsahu jejich řeči ani nemluvě. Stál jsem tam jak přikovaný, v ruce štětec, z kterého ještě odkapávala žlutá barva, a připadal jsem si jak blázen. Odložil jsem paletu – při tom pohybu všichni zajíci odskočili dozadu a před toho s nejbarevnějším oblečením se postavili čtyři v tmavě modré uniformě se zlatými knoflíky. Hloupé bylo, že třímali jakési palné zbraně, zatímco já měl v ruce jen namočený štětec a v kapse jeden tupý perořízek.

"Prověř, zda je to správný člověk a pak mu přečti obžalobu," rozkázal menšímu, lehce kulhajícímu zajíci ten nejvíc našňořený. "Ať ví, zač bude trpět," ušklíbl se a vycenil ty své hnusné žluté přečuhující hlodáky. Usadil se v křesle, které mu úslužně nesli další tři, a postrčil nohou písaře kupředu. "Jen se ho neboj," zasmál se řezavě. "Máš přece svůj brk, v písku ostřený," rozesmál se na celé kolo a jeho nohsledi servilně s ním.

"Jme…jme…jme… jméno?" vykoktal nešťastný zajíc s funkcí písaře.

Zíral jsem na něj jak u vytržení.

"No no tak jak se jmejmenuješ? Jsi Bu…Bu…Buš?" začal se rozčilovat.

"Buš? Ne, nejsem Buš," slyšel jsem sám sebe, jak odpovídám.

"Dobře," začal se uklidňovat písař. "Tak jméno Wilhelm Busch ti nic neříká?" tázavě se na mně podíval. Zavrtěl jsem hlavou, v životě jsem ho neslyšel.

"A Simeon Chardin? Vlastně," nahlédl do papírů, "Jan Simeon Chardin?" znovu na mě pohlédl. "Nic?"

Znovu jsem zavrtěl hlavou, ale tohle jméno už mi v povědomí cosi říkalo, jen jsem nevěděl, co.

"Takhle se nikam nedostanem ani za rok, " zahřměl najednou zezadu hlas zaječího krále. "Jméno!"

"Vilém Pons," odpověděl jsem okamžitě, aniž bych vlastně chtěl.

Kulhající zajíc okamžitě popadl papíry a začal přejíždět tlapkou po sloupci jmen. Nechápal jsem, co to dělá, a snažil se nakouknout, jaká jména tam vlastně má, ale přečíst jsem to stejně nedokázal. Spousta jmen už ale byla rudě přeškrtnutá.

Packa se najednou zastavila a já ucítil, jak napětí zhoustlo.

"Joris Ponse!" zajásal písař a bodnul svým brkem směrem ke mně. "Joris Ponse, obzvlášť nechutný malíř! Nejenže se vyžíval v malování mrtvých zajíců, ale ještě na nich maloval hnusné mouchy! A bavil se tím, že si lidi mysleli, že jsou opravdové, ty mouchy!"

"Fůůůj," zahučeli ostatní zajíci a já ucítil, jak se nálada prudce změnila k bodu mrazu.

"Jsi si jistý?" vyskočil největší zajíc ze svého křesla. "Aby to nebylo jako minule, kdy jsme toho Moneta museli pustit, protože jsme na něj našli jen to zátiší s bažantama! Určitě to byl jeho předek, kdo maloval toho zajíce? Jsi si opravdu jistý?"

"Já… já…" vrátil se zas písař ke koktání. "Já jen vím, že na seznamu mám Jorise Ponse! A tenhle přiznal, že je Pons! Ponsům jsme se ještě nepomstili!" dokončil vítězoslavně.

"Ty jsi ho našel, Rezku," otočil se král na zajíce v zrzavé kamizole. " Jak jsi na něj přišel?"

Zajíc, oslovený jako Rezek, pokročil kupředu. Podíval jsem se na něj a v těch očích jsem uviděl něco, co mi připomnělo toho včerejšího ryšavého studenta.

"Kámo?" vydechl jsem.

"Pro tebe nejsem žádný kámoš!" zaječel zajíc vysokým hlasem. "Pro tebe vždycky Pan Rez, jasný?"

Byl jsem z toho všeho úplně zpitomělý. Kde to jsem, kam jsem se to, sakra, dostal? Kde můžou žít zajíci, vysocí skoro dva metry, takoví, kteří mluví, chodí oblíkaní, se zbraněma a bubnama? A navíc ke všemu si ještě dovolujou na lidi? Zajíci mají být malí, ubátí a vůbec, já se snad budu zpovídat zajícům??? No to snad ne!

"A dost," řekl jsem. "Co to má všechno znamenat? Kde to jsem? Co jste zač? To si ze mě děláte srandu nebo co? To se vás snad mám bát?"

Zajíci se rozesmáli.

"Bát by ses měl, človíčku, tentokrát jsi totiž ty v naší říši," odpověděl mi Rezek, tedy Pan Rez. "Jsi tu, protože budeš platit dluhy. Jsme ti, které jste v průběhu staletí zabili a nezužitkovali. Jsme ti, kteří nemohli naplnit své poslání, protože jsme nedošli smyslu své existence. Byli jsme zneužiti, někteří jako hračky, jiní jako předlohy pro neschopné malíře, kteří nás malovali tak dlouho, až museli naše zapáchající těla vyhodit na smetiště. A tak jsme uvízli v této krajině mezi existencí a neexistencí a zde trávíme své dlouhé nudné dny."

Vztekle dupl a mávl packou kolem sebe.

"Nemůžeme si pochutnat na křehké trávě, přestože je jí tu plno, nejsme živí. Necítíme teplé paprsky slunce, nevnímáme lehký vánek ani studící déšť. Navíc zde přebíráme podobu, kterou nám ti proklatí malíři ve vašem světě dali!"

"On někdo někde maloval zajíce, co vypadají jako lidi?" nezdržel jsem se údivu a otázka mi vyletěla z úst tak nějak samovolně.

"No samozřejmě, ty dutohlave," opáčil povýšeně Rez. "Proč myslíš, že tu jsme, v těch směšných šatech, uvědomující si, v jaké bídě jsme se octli? Za to může ta hloupá malba v Zaječím sále!"

Zaječí sál! Bučovice! No jistě, konečně jsem si vzpomněl, odkud se mi zdají ty groteskní figury zajíců tak povědomé. Kdysi jsem tam byl s přítelkyní a moc jsme se bavili u maleb, na nichž zajíci v podobných oblecích, co mají tito na sobě, oslavují vítězství nad psy. Na další výmalbě zaječí jízda útočí na lidskou pěchotu a také je tam konečná velká hostina, oslava jejich vítězství. Ježíšmarjá, no jo, zaječí vítězství nad lidmi!

"… a tak my zde na hranici mezi bytím a nebytím sníme o Velké noře, kde všichni zajíci jsou opět volní a svobodní, kde se živí sladkým jetelem a pijí chladnou vodu z průzračných studánek, kde cítí, jak slunce hřeje a teplý déšt zavlažuje krajinu, kde nejsou žádní predátoři a kde jsou ti, kteří se tam dostali, navěky šťastní."

Podíval jsem se po očku na všechny ty kolemstojící postavy, které visely Rezovi na rtech. No, na rtech se až tak říct nedá, spíš na zaječím pysku. Bylo až dojemné, jak jeho řeč ti ušáci prožívali.

"Zatím ty dlouhé šedivé dny tady trávíme ve vzpomínkách a živíme proto svou touhu po pomstě. Až všichni viníci zaplatí krví svých potomků, pak budeme volní a i my dojdeme klidu ve Velké noře," hřímal zrzek víc a víc. "Tak zní proroctví veliké Stříbrné zaječice!"

Vtom se jeho hlas zlomil.

" Bohužel jen jednou za pět let můžeme vstoupit my do vašeho světa, a máme jen krátký čas na to, najít tam ty, kteří mají odčinit vinu. Není to jednoduché, a nepovede se to pokaždé. Tentokrát jsme měli štěstí a ty teď zaplatíš za vinu svého prapraprapředka, toho malíře Jorise Ponse," vyslovil to jméno, jako by si odplivl.

"Ještě provedeme důkaz, ale určitě jsi z té rodiny," pokračoval Rez. "A až to dokážeme, budeme opět blíž…"

"Co jsi to provedl s naší krajinou?" zahřměl vtom zezadu hlas zaječího krále.

"Ty hory sem nepatří! Ani ten strom, natož ten dům! Sem patří jen věčné pastviny, louky a zaječí pelíšky! Tam vzadu za obzorem je Velká nora, kam jsme se měli odebrat, až se pomstíme všem těm, kteří nás uvrhli do tohoto prokletí. A teď," zalykal se hněvem, "teď máme na cestě ty hnusně vysoké hory!"

Ostatní zajíci, kteří až dosud zírali buď na mne, nebo na svého krále, se rázem otočili a zaječeli vzteky.

"Okamžitě ty hory znič," zamečel svým ječákem Rez. "Honem! Než plátno zaschne! Setři je, setři je!"

Vrhl se k plátnu, popadl kus hadříku, co jsem měl položený na tašce, a začal jím po plátně šmrdlat sem a tam.

Smůla, hošánku. Mé barvy jsou rychleschnoucí, maluji rychle a olejové barvy mě vždycky rozčilovaly. Jsem rychlomalíř, co jednou namaluju, už neopravuju. Kdyby ses nevykecával, tak jsi to možná stihl. Ale takhle bohužel, hory zůstanou…

"Jak jsi jen mohl," skřípěl Rez zuby. "Neměl jsem tě tu nechávat samotného ani vteřinu!"

Popadl plátno a chtěl ho roztrhnout vejpůl. Jak jej ale nahoře natrhnul, celý svět se s námi pohnul a ovzduším se prohnal mohutný závan větru.

"Nech toho, hlupáku," sebral mu z rukou plátno písař. "Což nevíš, jak moc jsou malíři spjati s naším světem? Když obraz zničíš, kdoví, co se stane! Co když upadneme do naprosté nicoty navěky?"

Všichni jsme strnule zírali na obzor. Na krásné nebetyčné hory, které jsem tam zřejmě vytvořil já a nevědomky tím pravděpodobně zatarasil zajícům cestu do jejich ráje či kam. I zdálky bylo vidět, jak jim teď po úbočích sjíždí laviny a zvedají sněžná mračna.

"Kdo ho sem pustil s paletou, štětcem a plátnem?" zahřímal zaječí král.

"Rez! Kde jsi! To ty za to můžeš!"

Jeden z olivrejovaných strážných ke mně přiskočil a vypáčil mi z ruky ještě mokrý štětec. Měl teplou, měkkou tlapku, ale drápky na jejím konci se mi nešetrně zanořily do ruky. Štětec nesl s výrazem nejvyššího odporu, a jak jen mohl, odhodil jej k hromadě mých malířských věcí.

Mezitím zaječí král bušil do Reze, ten kvičel svým vysokým hlasem na celé kolo a ostatní zajíci buď se zájmem sledovali tuto scénku (docela to vypadalo, že to mému nočnímu společníkovi upřímně přejí) nebo vzrušeně ukazovali na obzor a rozčileně debatovali. Zavětřil jsem možnost ústupu a pomalu od nich začal couvat pryč.

Neušel jsem ale ani pár kroků. Zazněl buben, zezadu mě popadla další měkká tlapa a hodila zpět k rozvášněné skupině.

"Chtěl utýct," zaduněl za mnou hluboký hlas. Rozruch přede mnou ustal.

"Ještě si to vyřídíme," sekl naposled okem zaječí král po zkroušeném Rezovi, odstrčil ho od sebe, mávl tlapou na ostatní strážné, kteří mě obstoupili ze všech stran, a opět si sedl do svého křesla.

Do popředí se opět prodral kulhavec se svýma nezbytnýma papírama a znovu mě začal vyslýchat.

Připadal jsem si tam jak v panoptiku. Já, člověk jednadvacátého století. Mám chytrý telefon – i když teď momentálně bohužel někde doma v ateliéru. Vlastním i počítač, televizi, auto. Platím sociální a zdravotní pojištění, daně. Mám bankovní kartu a účet. Není středověk. Nejsem postava z nějakého fantazy filmu. Jsem Evropan, žiju celý život v Brně, vystudoval jsem vysokou školu, už několik let se slušně živím v reklamě a obrazy si maluju jen tak pro radost! Já jsem se přece nemohl dostat někam do země, obývané obřími zajíci, kteří byli původně namalovaní v nějaké zámecké místnosti. Nejsem Alenka se zrcadlem, jsem Vilém Pons a moji rodiče neměli ani s malováním, ani s Holandskem, či odkud je ten malíř Joris, vůbec nic společného. Teda aspoň myslím.

Z rozjímání mě vytrhlo bolestivé šťouchnutí špičatým násadcem té podivné střelné zbraně, co třímal v ruce jeden ze strážných.

"… a tak přesto, že nebylo důsledně prokázáno, že zde stojící Vilém Pons je potomkem zlořečeného Jorise Ponse, musí být potrestán. Za to, že zlovolně zničil naši krásnou savanu a tím ztížil, ba možná až znemožnil naši budoucí cestu do Velké nory. Stříbrná Zaječice je mi svědkem, že budu soudit spravedlivě a věcně."

To hovořil zaječí král.

"Je možné, že to nebyl úmysl, pane, ale pouhopouhá neznalost," namítl menší, do zlatého brokátu oděný zajíc. Předtím jsem si ho nevšiml, nyní stál vedle mě. Zřejmě mi byl přidělen jako advokát ex offo či co. Nebýt toho, že jsem se pomalu začal obávat nejhoršího, bych se musel začít smát. Zaječí soud! No tohle!

"Neznalost neomlouvá! Nemůžeš vtrhnout kamkoliv jinam, ať již do jiného města, do jiných světů či jiných dimenzí a svou hloupostí či neznalostí je začít beztrestně ničit! Neomalenost, namyšlenost a povýšenost těchto tvorů, kteří si říkají lidé, nezná hranic! Umí jen vše zkazit, ničí své okolí, ničí na co přijdou! Myslí si, že ví všechno, ale neví vůbec nic! A tak se všude chovají jak sloni v porcelánu, kde co zboří a zplundrují! Utíkají před zkázou, ale tu zkázu si nesou v sobě a s sebou! A pak na to mají jen jedinou hloupou výmluvu – já jsem nechtěl!"

"Nepřišel sem dobrovolně, pane, byl sem úskokem a lstí vylákán jedním z našeho středu," nedal se můj obhájce. Málem jsem mu ukázal palec nahoru, ale na poslední chvíli jsem se vzpamatoval.

"Nemůže za to, že Rez neodhadl vliv zajenčice a dostal tohohle chudáka do takového rauše, že nevěděl, co dělá," snažil se zlatý brokát dál.

"Máš pravdu," uznal samosoudce král. "Ano, Rez bude potrestán také. Tyhle omyly se stávat nesmí. Ale to nic nemění na tom, že tenhle Pons se dopustil zločinu, jaký naše krajina ještě neviděla. U zlatého bobku, vždyť my teď ani nevíme, zda se odtud vůbec ještě dá dostat! Možná nás odsoudil k tomu, být tady navěky! Proto bude potrestaný, proto je vinen!"

Velký zajíc udeřil pěstí o područku trůnu, aby dodal větší vážnost svému rozhodnutí, a mávnutím tlapy zavřel ústa zlatému brokátu.

"Ale aby všichni věděli, že zaječí král je spravedlivý, dostane šanci. Všichni víme, že průchody mezi našim bezčasím a světem lidí jsou velmi nenápadné a těžko se hledají. Nevinným, kteří se sem dostanou omylem, je pomůžeme najít. Vinní se odtud nedostanou. A ty," podíval se na mě zlým pohledem, "jsi vinný i nevinný zároveň.

Povstal ze svého křesla a majestátně zvedl obě tlapy.

"Poslyšte mé rozhodnutí. Vilém Pons je nevinen – nebylo dostatečně prokázáno, že je přímým potomkem toho proklatce Jorise Ponse. Proto může odejít zpět do světa lidí."

Mezi zajíci to zašumělo údivem. Král spustil tlapy, založil je na břiše, otočil se ke mně a pokračoval.

"Současně říkám, že Vilém Pons je vinen. Je vinen neomaleností a hloupostí."

Znovu se zamračil.

"Tím, že jsi v našem království maloval, jsi vytvořil jeho novou tvář. Stvořil jsi vysoké hory a ty nám velmi ztěžují naši již tak špatnou situaci. A proto tě odsuzuji takto: budeš lovná zvěř, tak jako jsme ve tvém světě my. Kterýkoliv zajíc má povolení tě zabít. Kterýkoliv lovec, co tě dostihne, má povolení naložit s tebou tak, jak si usmyslí, a nebude za to potrestán. V našem království není moc zbraní, ale naši lovci jsou udatní, vytrvalí a svůj kraj – až na ten tebou vytvořený kus – znají dobře. Proto dostaneš náskok několika – dejme tomu pěti - hodin. Poté bude odtrouben začátek honu. Aby ses zachránil, máš jedinou možnost – dostat se zpět do své dimenze. Jinou šanci nemáš. Protože když tě nedostanou mí lovci, dostane tě žízeň a hlad. Ty jsi totiž, na rozdíl od nás, stále živý."

Říká se, že člověku v úzkých proběhne před očima celý jeho život. Mně před očima nic neprobíhalo, naopak před nimi vyvstaly obrazy z bučovického zámku v plných podrobnostech. Zajíci v plném cvalu na koních, v rukou jakési dlouhé kopí či muškety. Zajíci, stojící v kruhu, držící plachtu, ve které nadhazují zoufalou lidskou trosku. Zajíci, kteří mají krutou a neskrývanou radost z utrpení lidí. Být to v jiné situaci, ani bych se jim nedivil. Koneckonců se lidi k zajícům také nikdy nechovali s nějakým velkým respektem. Takže teď, když jsem se podíval po skupině, která stála kolem mě, viděl jsem v jejich očích úplně stejné výrazy, jako měli ti v tom nešťastném Zaječím sále. Nebylo divu, vždyť to byli vlastně oni…

Přistihl jsem se při totálně schizofrenním myšlení. Jedna část mého mozku se pořád vzpírala, logicky poukazovala na to, že to, co se děje kolem mne je naprosto nemožné, že je to hloupý sen, který musí každou chvíli skončit. Druhá část, tam, kde je do koutku mysli zadupána první signální soustava se všemi svými pudy, strachy a instinkty, mi však říkala, ať se nezabývám hloupostmi a koukám zachránit holý život.

Znovu jsem se přistihl, jak blekotám nějaká slova, aniž bych věděl, co vlastně mám na mysli.

"Já… co chcete? Co mám dělat, jako… Vy mě přece musíte dostat zas zpátky…" mlel jsem páté přes deváté to, co mi letělo hlavou.

"Nemusíme," ušklíbl se zaječí král. "To ty musíš. Musíš si zachránit holý život. Tak ukaž, jak jsi statečný a šikovný, bez všech těch vašich udělátek a hejblat. Jo dřív, to byli aspoň lovci! Ale vy teď? Co je to za umění, vystřílet na dálku malý, bezbranný zajíce? A pak je ještě nechat ležet," zase si odplivl.

"Ale… já přece nikdy žádnému zajíci neublížil, tak proč já… a jak jsem se vůbec dostal sem? A jak se můžu dostat zpátky? Přece mě nemůžete jen tak zabít…" koktal jsem pořád dokola.

"Sem jsme tě dostali jednoduše," pravil brokátový advokát. "To zajenčice."

Koukal jsem asi hodně nechápavě, brokát vzdychnul a pokračoval.

"Abychom si ulehčili život, máme takový nápoj. Vymyslel ho před dávnými a dávnými časy Bílý Chloupek. Sladká a voňavá zajenčice! Navíc k tomu, že nám pomáhá existovat a nezbláznit se tady, má ještě vedlejší účinek – usnadňuje přecházení do vašeho světa. Je to ale nebezpečné, sám jsi její účinek na sobě poznal. No jo, poslední várka se povedla, měla přes šedesát procent. Proto to taky Rez neodhadl. Když se jí napiješ, dostaneš se sice do nálady jako s každým alkoholem, ale při určité koncentraci dokážeš vnímat oba světy. No a pak stačí jen postrčit správným směrem… a jsi tam. Nebo naopak tu. Jenže s váma lidma je ta potíž, že občas nedokážeme odhadnout, kolik toho musíte vypít, abyste byli v tom správném přecházecím okně. No a ty jsi to holt trochu přehnal…"

Vzpomněl jsem si na to, jak jsem stál v ateliéru, v jedné ruce paletu, v druhé štětec a zrzavec mě napájel ze své láhve… Pití to bylo dobrý, o tom žádná, ale kdo mohl tušit ty konce!

"A jak tedy odtud bez zajenčice?" vyzvídal jsem, snažil jsem se kout železo, dokud měli sdílnou náladu.

"Jo, tak to už je jen na tobě," odvětil můj samozvaný advokát. "A být tebou, začal bych se hodně snažit, čas se ti krátí," ukázal na obzor, kde slunce zapadalo. Otočil se a odešel za ostatními, kteří během našeho hovoru pomalu odcházeli tam někam, odkud přišli.

Osaměl jsem. Všechny moje věci zmizely. Zbylo tu jen plátno s obrazem hor a stojan. Paleta, barvy, štětce, hadříky, to všechno zajíci pro jistotu odnesli. Takže můj prvotní plán namalovat kolem sebe obrannou zeď padnul. No, úplně blbí nejsou, zdá se.

Zůstal jsem sám před nataženým plátnem. Ale že se mi obraz povedl! Ta zádumčivá nálada, ty hory v dálce s jiskřícím sněhem na vrcholcích, ta úžasná plastičnost, ty barvy… přece ho tu nenechám. Stojan… bude se mi na něco hodit stojan? Celý ho nepotáhnu, ale kus klacku by se mi šikl, třeba by mi na ty zajíce stačil. Samotných zajíců se nebojím, jen ty divný pušky co jim visely na zádech, z těch jsem měl obavy. Kdoví, čím střílí. Jestli mají nějaký střelivo, nebo jen třeba žaludy… ale kde by vzali žaludy? Stromy tu vidím jen ty, co jsem sem domaloval já a to mi věřte, duby to bezpečně nejsou.

Kráčel jsem zamyšleně krajinou, stočené plátno v ruce a sledoval, jak obzor pomalu tmavne. Zvláštní, nikdy jsem neviděl takhle vybarvený západ slunce. Ruce mě úplně svědily, jak bych maloval, támhle ten zvláštní pruh nad velkou horou, paprsek, co na rozloučenou bleskl z nebe, maloval bych, až bych brečel. Vždycky, když mám pod kůží nějaké to promile, tak maluju jak o život. Že se na to druhý den nedá koukat, je věc druhá. Jenže ve chvíli, kdy nanáším barvy na plátno, úplně cítím, jak žiju. Že nepoužívám barvy, ale že plátno maluju svou duší, svými city, svou rozháranou osobností. Ostatně, podle toho to taky druhý den vypadá. Většinou na přemalování. Ale ten pocit při malování, ten mi za to fakt stojí. Jenže teď nemám čím malovat.

Šero pomalu houstlo. Normálně čas, kterému se říká hodina mezi psem a vlkem, miluju. Svět v něm pozbývá své ostré rysy, jak se světlo pomalu vytrácí, pomalu tichne a chystá se k spánku. Ale já musím konečně přestat myslet na kraviny a začít dělat něco, co mě dostane zpátky domů, z tohohle praštěnýho snu. Štípnul jsem se jednou, podruhé, zabolelo, ale nic. Neprobral jsem se, jen mi na stehně přibyla další modřina.

Jak se dostat ze světa, kde vládne zajenčice a je těsně spjatý s malíři, zpátky do obyčejného, zajícůprostého života? Z mého náskoku uplynula první hodina a já se trmácel rovnou savanou směrem k horám, kde jsem tušil jakous takous možnost úkrytu. Dojdu tam včas? Dojdu tam vůbec?

Rázoval jsem dlouhými kroky kupředu, tyč, co jsem odšrouboval ze stojanu, jsem používal jako hůl. Naštěstí se nesetmělo do té úplně nejhustší tmy, kdy člověk nevidí ani na krok, takže přesto, že jsem na obloze neviděl žádný měsíc, na pár kroků dopředu jsem byl schopen rozpoznat, kam šlapu. Nemusel jsem se tedy tolik soustředit na chůzi a mohl popustit uzdu fantazii, aby vymyslela, jak z téhle šlamastiky ven.

Všechny je zabiju!

Blbost. I kdyby neměli ty pušky, nedokážu zabít na vánoce ani kapra. Natož něco většího, notabene mluvícího. Navíc, když maj tak krásně plyšový uši…

Uteču do hor a tam přežiju!

Což první část možná, třeba bych se i schoval, ale co dál? I kdybych nakrásně našel nějakou vodu, co jídlo? Jsme zpět u prvního bodu a je to zas v pytli.

Svedu tu nejhezčí zaječici a spolu s ní a flaškou zajenčice se vrátíme zpět do mého aťasu!

No jo, ale za prvý jsem mezi nima žádnou zaječici neviděl, natož hezkou, takže kdoví, jestli tu vůbec nějaká je. Zadruhý kde bude zaječice, budou zajíci. A za další, ne že bych žádnou ženskou neměl, ale umění svádět je mi tak trochu cizí, s Gretou mi hodně dlouho nedocházelo, že už jsem dávno v pasti. A Greta! Ta by mě hnala, kdybych domů přitáhl zaječici!

Nedám jim ale šanci, dívat se na mě, jak tu chcípám hladem. To radši skočím z nějaký skály, nebo se oběsím, i kdybych si to lano měl namalovat, strom už mám! Namalovat! Namalovat? No jasně, namalovat! Ale prd lano na věšení! Já bych si měl namalovat průchod domů! Moje dveře, moje milovaný dveře, i s tím sukem vpravo nahoře, i s tou rozpitou vizitkou na nich, s klikou, oblejskanou letitým používáním. Jenže barvy mi sebrali… co ty dveře namalovat do písku? Nebo na skálu…

Skálu nikde poblíž nevidím, ale zkusit vyrýt dveře do země bych mohl. Kusem stojanu jsem teda ještě nemaloval. Zastavuju u nejbližšího vyprahlého kusu země a zkouším vyrýt stojanem tvar dveří. Odměřuju velikost, snažím se o vypracování podrobností, ale je to moc velké. Moc hrubé, moc robustní. Odhazuju klacek a vztekle mrštím obrazem o zem. Blbej svět. Blbej obraz. Blbej já, že jsem tomu prevítovi rezavýmu sedl na špek. Že já s ním nevyrazil futra, jak jsem ho viděl.

Vrazil jsem ruce do kapes a navztekaně kopnul do nejbližšího trsu trávy, když vtom jsem v kapse nahmatal povědomý tvar. Zarazil jsem se. Vytáhl jsem opatrně předmět z kapsy, podíval se na něj a zajásal. Tesařská tužka! Není sice celá, ale je to tužka! S tou se nakreslí dveře jedna báseň! Každý detaileček, každou prasklinku mých milovaných dveří vypodobním do nejmenší podrobnosti. Jen co najdu dostatečně velkou rovnou plochu. No jo, ale kde tady, kde je jen tráva, remízky a malý kamínky, najdu plochu, na kterou můžu kreslit tužkou, kruci? Stačila by jedna jediná zeď… ale zdi tu žádný nikde nejsou.

Mysli, Vildo! Čas ubíhá a jak se na obzoru objeví špičky rezatých uší, bude zle!

Potřebuješ buď ten jejich chlast, nebo zeď. Nic lepšího už nevymyslíš!

Sehnul jsem se pro hůl a sebral i obraz. Jak jsem ho znovu stáčel, udeřila mě do očí žlutá skvrna na pravé straně plátna. Dům! Vždyť já tu namaloval dům! Moji vytouženou zeď, která mě dovede domů!

No jo, ale kterým směrem teď ten dům tak asi je?

Napínal jsem zrak do tmy, ale neviděl jsem nic. Ani hory, ani domek, proč já kruci nenamaloval, že se mu v oknech svítí? Znovu jsem začal horečnatě přemýšlet a koukal přitom do obrazu. Přišel jsem odtud, šel jsem víceméně rovně, cestou jsem měl hory přímo před sebou, takže domek by mohl být někde támhle, na… co to je? Řekněme, že severovýchod.

Otočil jsem se směrem, kterým jsem předpokládal, že by mohlo být to mnou namalované stavení, a přidal do kroku. Když už jsem věděl, jak na problém, ulevilo se mi. Rázoval jsem krajinou a představoval si vchodové dveře do mého ateliéru do všech posledních podrobností. Ještě, že mám fotografickou paměť. Stačilo přivřít oči, a už jsem je viděl, kompletní, s každou puklinkou, prasklinkou a škrábancem. Teď už jen být u domku a vše bude v suchu.

Šel jsem a přemýšlel, kolik tak času přibližně uteklo od chvíle, kdy mi zaječí král dal těch jeho pět hodin. Časové odhady byla vždycky moje slabost, všude jsem vždycky přišel pozdě. Doufám, že k domku přijdu včas, že tam budu dřív než zajíci.

Nebudou tam na mě číhat? Dojde jim, že bych se mohl chtít schovat zrovna tam? Umí stopovat? Dá se vůbec v téhle trávě stopovat? A…

Kolem mě něco hvízdlo a cinklo o kamení přede mnou. Strašně jsem se lekl. Skrčil jsem se a zíral na zem, kde se třpytilo cosi žlutého. Oni po mně střílí! A střílí… zlaté bobky??? No minimálně žluté… Sebral jsem tři malé pecičky, které jsem před sebou uviděl a dal se do běhu. A pak už to šlo ráz na ráz.

Kličkoval jsem, i když to zní blbě, jako zajíc. Cinkot kolem mě se ozýval každou chvíli, pokud jsem před sebou uviděl lesknoucí se kuličky, shýbal jsem se a strkal je do kapsy. Co kdyby to zlato přece jen bylo zlato, tady je už možné snad cokoli.

Tma začala pomalu řídnout, krátká zaječí noc ustupovala kalnému ránu. Ohlédl jsem se. Jak jsem předpokládal, v dálce jsem uviděl pár postav. Popoběhly, zapřely se, zamířily a prásk! Padl jsem k zemi. Naštěstí jsem jen zakopl, a když jsem se sbíral, zahlédl jsem, jak postavy vytírají hlavně a cosi kutí u závěru. Předovky! Jsou to předovky, nepřesné, s dlouhou dobou nabíjení. Nicméně pořád to může minimálně bolet, o kámen rozplesklé pecičky by asi dokázaly pořádně štípnout do kůže.

V šedém ránu jsem před sebou zahlédl světlý obdélník. Dům už byl nedaleko, naštěstí jsem v noci ten směr určil správně.

Dobře, Vildo, pochválil jsem se a jako o život mazal směrem k světlé skvrně. Funěl jsem jak sentinel, v boku mě píchalo a počítám, že plíce mě doběhnou tak během příštího týdne. Nejsem sportovec, nikdy jsem nebyl, ale zlatý bobky ze mě udělaly když ne přímo Bikilu, tak aspoň malýho Zátopka. Přestože v běhu těžko, v hekání bych se s ním mohl měřit stoprocentně.

Vyčerpaný jsem doběhl k domku a vpadl dveřmi dovnitř.

I když jsem domek původně jen tak načrtl, vypadal ve skutečnosti poměrně pevně. Ten nějakou chvilku zlatým bobkům odolá. Zapřel jsem dveře klackem ze stojanu, který jsem pořád vláčel s sebou, obraz smotal a zastrčil zezadu za pásek – vnitřek byl úplně prázdný – a na nejbližší stěnu začal malovat tou tesařskou tužkou dveře od ateliéru.

Každým tahem vyvstávaly víc a víc. Už jsem pod prsty cítil vystouplá futra. I škvíra pod dveřmi se už rozsvítila, kukátko bylo jak živé, když jsem k němu přiložil oko, zahlédl jsem zkreslený obraz ateliéru. I ten suk nahoře už byl ve dveřích vidět. Jen klika se pořád nedařila.

Za zády se mi s třeskotem rozbilo okno. Honem jsem se otočil a ke každému oknu namaloval jednoduché vnitřní okenice, jakmile jsem dokončil poslední tah, zhmotnily se a já je zabouchl. Přes dveře jsem dokreslil tlustou fošnu, kterou jsem je zabednil.

Setřel jsem si pot z čela. Na chvíli jsem se mohl cítit v bezpečí a vrátit se zpět ke klice, která se mi ne a ne podařit.

Soustřeď se, Vildo, soustřeď se! Co ti na té klice chybí? Proč nefunguje, co je špatně? Poodstoupil jsem, sevřel do ruky zbyteček tužky, a usilovně přemýšlel. Kování mám dobře, nahoře do špičky, vyrytý ornament. Klíčovou dírku mám taky, tvar odpovídá tomu, co si pamatuju. Klika… ozdobné tepání, kovová bambulka prodloužená do tvaru rýhovaného válečku…

Nad hlavou mi cosi zapraskalo. Moji pronásledovatelé zjistili, že přes okna ani dveře se dovnitř nedostanou, a tak se probourali do střechy. Vzhlédl jsem se ke stropu, ale zatím jej střely neprorazily, jen lehce popraskala omítka.

Podíval jsem se na zbytek tužky – ne, už nemám šanci nakreslit jakékoliv další opevnění, ani stropu, ani ničeho jiného.

Tak sakra, co je na té klice tak špatného, že se nechce ukázat?

Další rána.

Smazal jsem pracně vzor tepání kliky a zkusil jej udělat jinak.

Rána.

Klika ještě víc zešedla, takže znovu smazat a namalovat vytepaný list na rukojeť tak, jak bylo původně.

Rána, do vlasů se mi sesypalo něco bílého prachu.

Co ti chybí, kliko blbá? Kování, klíčová dírka, kryt…

Rána. Na zem cinkla první zlatá pecička, naštěstí stojím dost vedle, ale nelenil jsem a pecičku přidal k ostatním v kapse.

Co nevidím? Co tam ksakru není?

Další hrst zlatých peciček, na stropě začíná být vidět tak třícentimetrový otvor. Nemám čas, nemám čas, za chvíli bude pozdě…

Ach bože, já blbec!

Domalovávám nahoře šroubek, kterým je přišroubovaná klika ke dveřím. Zjasnila se, ale dveře pořád otevřít nejdou. Odměřuji místo, kam namaluju poslední součástku - dolní šroubek, nad hlavou se mi ozývá dupot, rána střídá ránu, posledním ždibíčkem tužky dokresluju druhý šroubek, zaberu za kliku, otočím se, naberu ještě poslední hrst zlatých bobků a…

* * *

… zabouchnu za sebou dveře svého ateliéru.

Zevnitř.

Srdce mi prudce buší, nohy mám jak z rosolu, prsty bolavé, ale jsem doma.

Je tu klid, nikdo na dveře netluče.

Dívám se kukátkem ven a vidím chodbu našeho domu.

Zajíci nikde.

Vytahuju obraz zpoza pásku, opřu se zády o dveře a sjíždím do sedu.

Zvládnul jsem to! A máte to, vy pitomý zajíci, čekejte si dalších pět let, než budete moct zase sem do světa lidí! Mezitím já předělám ty dveře, stejně už jsem je chtěl vyměnit dávno, a budete mít utrum, přes domek se sem už pak nedostanete! A na to se napiju! Hodil jsem obraz na stojan – malíř se ve mně nezapře, schoval jej pod bílým plátnem, otevřel si gin a mohutně si loknul. A podruhé. A ještě.

Domove, sladký domove!

***

Probral jsem se ze vzpomínek a otřásl se zimou. S tím ginem jsem to asi včera přehnal. Cigareta mi už dávno dohořela v ruce, ještě, že se teď dělají ty samozhasínající, jinak bych při tom svém vzpomínání ještě ke všemu snad i vyhořel. Fakt se mi toto stalo? Nebyl to jen sen? Zrak mi znovu padl na paletu, kterou jsem po ránu tak znectil, potom se pomalu stočil do rohu místnosti na stojan se zakrytým obrazem.

Jestli se mi to všechno nezdálo, měla by být na obraze vidět ta zaječí krajina. Ty hory, co jsem jim tam v tom svém snu či co to bylo, přimaloval. A les, domek a strom… Jenže namalovat jsem to mohl i tady, v alkoholickém opojení už jsem namaloval kdeco i dřív. To není ten správný důkaz. To by chtělo něco jiného.

Stáhnu si kalhoty a prohlížím si stehno. Mám na něm několik modřin, měly by být od toho, jak jsem se tam štípal, abych se probral. Ale to je taky houby důkaz, štípat jsem se mohl taky tady. Ale… vždyť jsem tam sbíral ty zlaté bobky! Jestli to teda opravdu nebyla alkoholická vánice, co mě včera potkalo, tak bych měl být boháč, nabíral jsem jich tam plnou kapsu!

Zalovil jsem v kapse a vytáhl…

Bobky.

Tuhé, tmavé, na povrchu lehce mazlavé, zapáchající zaječí bobky. Fuj! Okamžitě jsem ze sebe bundu shodil, otočil kapsu a všechny ty hnusy vytřepal do záchodové mísy.

Tak to byla pravda? Pořád tomu nemohu uvěřit. Svět, kde žijí obrzajíci? To musela být včera jízda, kde já to včera pařil, že se mi zdála taková blbost? A tak živě! To už spíš uvěřím tomu, že jsem někde potkal nějakou partičku s hodně zvráceným smyslem pro humor, viz ty bobky v mé kapse.

Zasmál jsem se sám sobě, že se nechám zviklat tak šílenou vidinou, jako jsou zajíci s předovkami, co střílí zlaté bobky. Odhodlaně jsem vykročil k obrazu a stáhl bílé plátno, kterým byl přikrytý.

No páni! To jsem namaloval já? Ten úžasný obraz snové krajiny, kde v modravém oparu jiskří a blyští sněhově bílé vrcholky hor? Zádumčivou krajinu, kde od prvního stébélka vpředu až po nejvzdálenější obzor je vše průzračné, kdy z obrazu cítím vůni trávy, hladí mě zlaté paprsky slunce a strom v dálce vypadá, jakoby se mu větve v jarním vánku lehce chvěly?

Já snad na starý kolena ještě budu malíř! Přestanu rozpouštět svůj talent v nějaké pitomé reklamce, soustředím se pouze na malování a ještě si udělám jméno! Protože tenhle obraz dokazuje, že nadání opravdu mám.

To se musí zapít! Sáhl jsem za sebe, popadl nejbližší flašku a pořádně si z ní lokl.

Zajenčice!

Ten prevít Rez!

***

…a pak jsem byl znovu v tom divném světle a v divném světě, po kotníky v trávě a vlasy mi profukoval teplý větřík. Mléčně zelenou barvu v dálce vystřídala měkká modrá na obzoru a vše rámovaly stříbrně bílé čepice vzdálených horských obrů.

Vtom jsem je uviděl.

Přicházeli z levé strany, vysocí, urostlí a zrzaví…

Prolog:

Přežije.

Navzdory všem, kteří si přáli jeho smrt.

Navzdory všemu protivenství.

Potřebuje jen čas. A toho má přehršel.

***

Vladan shodil bágl na postel a ulehčeně si vydechl. Než našli správnou ulici, prošli pěkný kus města. Už se začínal obávat, že ho letitý mobil vypekl a šipka v mapě je vodí stále dokola. Protáhl si záda, mrkl z okna a udiveně vyvalil oči.

"Ty kráso…" otočil se na Robina, který se mezitím natáhl na postel u protější zdi. "Viděls?"

"Nezájem," odfrkl kamarád, který se mezitím snažil dostat na Facebook.

"Ale měl bys kouknout, vole." Vladan zvědavě vyhlížel ven. "To jsem ještě nezažil, spát na hřbitově!"

Poslední slova Robina zvedla z postele. "No jo, náhrobky! Opravdu krchov. Ty vado, to bude noc plná vášní, vole. Hlavně proto, že tu není žádnej signál. Což mě teda vytáčí do ruda, fakt že jo. Kerej vůl objednal todle bydleni? To se ani nekouk, jestli je tu wifina? Boha jeho, s váma někam jet." Popadl mobil a znechuceně za sebou prásknul dveřmi.

Ty se ovšem vzápětí opět rozletěly a dovnitř vpadly Gizela s Helgou.

"Teda kluci, paráda, co? Taky koukáte na hroby?"

Vladan se rozesmál. Gizela si libovala v černém líčení, tmavých šatech, být trochu štíhlejší, mohla by v tu ránu zaskakovat za Morticii Adams. Do penzionu u hřbitova se opravdu hodila. Helga ale kamarádčino nadšení nesdílela.

"Běhá mi mráz po zádech, Vladane. To nebyl dobrej nápad. Koukat na hřbitov! Nejradši bych vzala zpátečku a šla spát někam jinam."

"Není kam, milá zlatá. Všude je plno. Tenhle con je mega akce, všechny ubytovny v okolí jsou obsazený do posledního místečka. Můžem být rádi, že jsme chytli aspoň tohle, vzpomněli jsme si na poslední chvíli a ubytovat naráz osm lidí není jen tak. Měli jsme štěstí jako hrom, že se tady uvolnila rezervace. Dvě noci vydržíš a pak můžeš jednou vykládat vnoučatům, že když jsi byla kdysi mladá, pařilas na hřbitově. Budeš super babča, s takovým příběhem!"

"Ale… mně se tu fakt nelíbí," bědovala dál Helga. "Z toho baráku jde strach!"

Gizela ji chytla kolem ramen. "Nech toho, prosím tě. Jdem se převlíct a vypadnem, ať chytnem zahájení. Masky čekají!" Táhla Helgu ze dveří, ale než zavřela, ještě zvedla palec v uznalém gestu. "To se ti fakt povedlo, Vláďo, mně se tu moc líbí! To bude atmoška, až se vrátíme!"

Vladan se usmál a zavrtěl hlavou. Gizela a Helga, oheň a voda, black and white, neznal dvě jiné holky rozdílnějších povah a přitom tak pevného kamarádství. Tmavá vysoká Gizela a drobná blond Helga. Jedna bez druhé nedala ránu.

Jejich parta už zažila kdeco. Vodu, hory, koncerty, cony, čundry. Občas se někdo přidal, občas někdo vytratil, ale pevné jádro – Gizela, Helga, Vladan a Robin, kamarádi s "občasnými výhodami" – spolu drželo už roky. Byl rád, že je má. S nikým jiným nebyla taková legrace jako s nimi. Sáhl po báglu a vytáhl pevně stočený balík oblečení. Tuhle masku ještě na sobě neměl a moc se těšil, až na Helgu vybafne. Něžná éterická Helga určitě při spatření obřího skřeta s krvavými šrámy po těle minimálně vyjekne. Pokud půjde Gizela zase za elfskou lady, budou určitě hvězdami conu. Ostatně jako vždycky.

Vysoký skřet, podepíraný z jedné strany elfkou s rozmazaným makeupem a z druhé malou hobití princeznou, rozjařeně mával blýskavým pohárem. Spolu s elfími lučištníky a severskými princeznami, jinak Jindřichem, Zbyňkem, Luckou a Romanou, obklopujícími slavící trojici, působili v ulicích malého městečka bizarním dojmem. Naštěstí půlnoc dávno minula a počestní obyvatelé tvrdě spali za zdmi svých příbytků. Nebo spánek aspoň statečně předstírali.

"Ssstejně by mě ale zzajímalo, zza co byl dneska Rrrrobin," vypravil ze sebe skřehotavě skřetí válečník. Zastavil, aby vítězný pohár doplnil další dávkou pěnivého sektu. "Vůůbec se k nám nepřihlásil," dodal rozmrzele.

"Zrádce jeden!" prohlásil Zbyněk, zrzavý elfí lučištník.

"Kdo nepije s náma, pije proti nám!" mával druhý elf, Jindřich, flaškou sektu.

"A na to se napijem!"

Pohár koloval, víno šumělo a teklo proudem.

"Ale sstejně," vrátil se ke své utkvělé myšlence skřet, "kdo viděl nebo poznal Rrobina? Prrotže jestli ssme ho nigdo neppoznal, tak ss ním nebude k vydržení, vvíme?"

"Myslím, že tam vůbec nebyl," pronesla Helga, přestrojená hobitka. Prohrábla si vlasy a zamračila se. "Já bych ho poznala v jakýmkoliv kostýmu. Podle chůze. Může se namaškařit jak chce, já ho prostě poznám. Myslím, že nedorazil."

"Nnení možný, vždyť se na to těššil, jak malej luk! Kluk!" vrtěl hlavou Vladan. "Kam by tak asi ššel, bez násss…" mudroval.

Skupina se pomalu blížila k cíli. Domy řídly, penzion u malého hřbitova byl posledním stavením po pravé straně ulice. Temným a zachmuřeným, ve kterém nesvítilo ani jedno okno.

"To sme ho celej obsadili my?" zeptal se udiveně Jindřich, jeden z elfů. "Že je tam tma jak v pytli…"

"Celej," příkývl Vladan.

"Dámy a pánové, račte na pořádné mejdlo," prohlásil zrzavý elf. "Barák jen pro sebe jsme ještě nemělí!"

Většina party už byla vevnitř, když se Zbyněk zarazil. Chytil Lucku za ruku a táhl ji zpátky ke vchodu.

"Hele, nejsou ty dveře ňáký jiný? Když sem odpoledne tahal bágly, procvakla mi klika dvakrát v ruce, a stopro to nebyla tahle nablejskaná nádhera!"

"Kdo by prosím tě v pátek večer měnil na baráku dveře?" zasmála se Lucka. " Pojď, už se vidím na pokoji. Těším se, až shodím šaty. Být princeznou je fuška, ti povím." Pohodila hlavou, na které měla dlouhou blond paruku a chystala se dodat ještě nějakou vtipnou poznámku, když v tom se domem rozlehl úzkostný dívčí křik.

Rozběhli se dovnitř. V dolní hale stála Romana s široce otevřenýma očima a vyděšeně ukazovala do jídelny.

"Tam… tam… vidíte… Robin!!!" zalykala se hrůzou.

Nahrnuli se k ní jeden přes druhého a ztuhli v nevěřícím úžasu. Ve skleněné vitríně, osvětlené jen nezřetelným svitem slabé nástěnné žárovky, spatřili svého kamaráda Robina.

Tedy jen jeho hlavu. Naaranžovanou v porcelánové míse, obloženou papírovými růžemi.

Ozvala se rána, všichni nadskočili. Dveře penzionu se hlasitým prásknutím zabouchly.

Romana přestala křičet a jen nasucho otevírala ústa.

Dívky a mladíci, kteří už vůbec nevypadali jako hrdí elfové či krásné princezny, se na sebe dívali s hrůzou, strnulí a vyděšení. Za nic na světě nepřiznali, že mají pocit, že je dům potměšile pozoruje.

Žárovka zablikala a zhasla.

Vladan, kterému alkohol v krvi dojem z šokující podívané lehce rozmazal, byl jediný, kdo zachoval klidnou hlavu. Škrtl zapalovačem a v záři jeho plamínku se dopotácel ke stěně, kde dlaní plácl do vypínače. Ozvalo se cvaknutí, lustr nad kulatým stolem se rozzářil a zalil místnost studeným bílým světlem. Jako na povel se všichni otočili k vitríně.

V oválné míse ležela lehce svraštělá dýně. Co ve špatném světle považovali za papírové růže, byla směs jakýchsi suchých lístků.

Jeden po druhém se rozesmáli nervózním smíchem.

"Nejvyšší čas jít spát," prohlásil Zbyněk, ke kterému se tiskla vyděšená Lucie. "Robin se ráno pobaví, až mu to budeme vykládat."

Robin se však ráno neobjevil. Zkoušeli mu volat, ale telefony nefungovaly. Žádný signál. Ani čárečka, všechny přístroje byly totálně hluché.

"Já se o něj nebojím. Za tím bude ženská," pronesl znalecky u snídaně Jindřich. "Pamatujete před lety ve Volyni? Tam jsme ho neviděli tejden. Žádná křeč."

"Víš, co je divný?" zeptala se Lucie, která prstem objížděla okenní rám. "Vsadila bych boty, že včera tyhle okna byly jiný. Minimálně nátěry. Těch si všimnu vždycky, nedávno jsme renovovali celej dům, tak dobře vím, co je to za dřinu. A říkala jsem si, že tyhle by potřebovaly natřít jako sůl. A najednou…" prohlížela si zblízka lesklý rám. "Nějak se mi ten dům nezdá, hele."

Zkusila vzít za kliku a okno otevřít, ale namáhala se marně.

"Navíc to vypadá, jako by někdo rámy natřel a hned je zavřel, ještě s čerstvou nezaschlou barvou," zkoumala okno dál. "Slepily se a nejdou otevřít. Z takových řemeslníků nebude mít domácí radost." Otočila se a zkusila otevřít vedlejší. Bez úspěchu.

"Dobré ráno," vešel do dveří Vladan. "Mně vám bylo v noci blbě jak malýmu psovi."

"Bodejť by ne," zasmála se Helga, nalévající si čaj. "Však jsi včera vítězství na conu pořádně oslavil. Ještěže jsi měl u sebe ošetřovatelku," popíchla kamaráda s úsměvem.

"Co meleš? Jakou ošetřovatelku?" zavrčel Vladan. "Hlavu do hajzlu umím strčit sám, u toho asistenci nepotřebuju."

"Tys teda musel mít noc, když jsi přehlídnul ženskou v posteli," zasmála se Helga. "Je přece Giz u tebe, nebo ne?"

"Giz jsem viděl naposled někdy zvečera," odsekl Vladan. "Věř mi, že dneska by se mnou v posteli fakt být nechtěla!"¨

"No ale tak… kde spala? V našem pokoji ráno nebyla."

"Možná je někde s Robinem, co já vím," zahučel Vladan. Hlava ho ještě pořád bolela a opravdu neměl chuť ani náladu řešit, kde Gizela trávila noc. Jenže Helga byla jak na trní.

"Poohlídnu se po baráku. Je mi divný, kam by mohla zmizet. Určitě by mi řekla, kdyby chtěla někam jít!" Helga se otočila a vyšla z místnosti. Vladan jen zavrtěl hlavou. Její starosti by chtěl mít. Bolí ho hlava jako střep a má před sebou další náročný den na conu. A ona bude otravovat s Gizelou. Beztak je někde zalezlá, kdoví, s kým se zas vyspala. Radši nevědět, Giz byla občas veselá až moc.

"Je pryč. Někam odešla a navíc nás tady zamkla!" Netrvalo ani půl hodiny a Helga opět stála v jídelně. Pětice, stále sedící u jídelního stolu, se na ni nevěřícně podívala.

"Zamkla? Giz? Co blbneš, prosím tě, proč by to asi tak dělala?" podivila se Romana.

"Běž se podívat sama," odvětila Helga. Sedla si ke stolu, vzala do ruky nejbližší nůž a začala si mechanicky mazat rohlík sýrem.

"Taky že půjdu," zvedla se Romana. "Taková blbost…" mumlala ještě ve dveřích.

Lucie, která si něco špitala se Zbyňkem, se konečně rozhodla.

"My jsme ji v noci viděli," řekla rozpačitě. "Byli jsme před naším pokojem… teda… no prostě jsme se trochu nepohodli, ale to je vedlejší. Já vyběhla ven a Zbyněk přišel po chvíli za mnou. Potkali jsme Giz. Šla do tvýho pokoje, Vláďo."

Všechny oči se jak na povel otočily k Vladanovi.

"Blbost," zavrčel oslovený. "U mě nebyla. Nebo aspoň já ji neviděl. Já neviděl nic, než díru do hajzlu, věřte nebo ne. Hele, ale je možný, že tam ještě chrápe, já pokoj ráno neprohlížel."

Ještě ani nedopověděl a Helga už dusala po schodech do patra. Zpátky však byla během chvilky.

"Máš tam šílenej pušinec, okna nejdou otevřít a Giz nikde," dopadla ztěžka na židli. "To mi teda řekněte, kde je…" přemítala nahlas.

Jindřich, v jedné ruce namazaný rohlík, v druhé hrnek s kávou, se otočil na Lucii. "Cos říkala o oknech? Tenhle barák nemá otvírací okna?" Odložil snídani a vzal za okenní kliku. Zalomcoval s ní, ale okno se neotevřelo. Přidal na síle, nakonec zabral oběma rukama. Nic.

"Zvláštní," prohlížel si ho zblízka. "Vypadá, jako by mělo rám z jednoho kusu. Okno prostě vůbec otvírací není, křídla jsou jen naznačená…"

"Chtěli ušetřit, no," mávl rukou Vladan.

"Ušetřit? Za cenu, že neotevřeš okno? Že barák vůbec nebude dýchat? Že nevyvětráš? Divný šetření," kroutil hlavou Jindřich, když usedal zpátky ke snídani.

Dojedli mlčky.

"Kdy vyrazíme?" zeptala se Helga. "A kde je Romana? Snad ještě nelomcuje vchodovejma dveřma?" zasmála se.

"Počkej," zarazil se Jindřich. "Chceš říct, že dveře jsou zamčený? A nemáme klíče? Okna taky neotevřeme, tak jak půjdeme na con?"

"Klíče máš ty, Vladane? Nebo kdo?" zeptala se Helga. "Dveře jsou zavřený, klíče nejsou ani v zámku, ani na poličce. Kdo vlastně včera odmykal?

"Hm…" lovil v paměti Vladan. "Víš, že si je vůbec nevybavuju? Když jsme přijeli, bylo určitě odemčeno, měl jsem plný ruce báglů a jen jsem tak do dveří strčil. Jo ale co bylo večer, dámy a pánové, tak to netuším, večer mám zahalený v mlze. Někdo asi odmykat musel, jinak bychom se do baráku nedostali, ne? Možná Giz, vybavuju si, jak mě táhla dovnitř… Kdo šel dovnitř poslední?"

"My," přihlásil se Zbyněk.

"My, Zbyněk První," vyprskla Helga.

"Ale ne," mávl rukou Zbyněk, "já a Lucka. Prohlížel jsem si ještě dveře, zdály se mi nějaký vypulírovaný nebo novější či co. Pak začala ječet Romana a my vběhli dovnitř."

"A dveře se zabouchly, tu ránu si pamatuju," doplnila zamyšleně Helga. "Všichni jsme zrovna čučeli na tu blbou dýni. Děsně jsem se lekla." Otočila hlavu k vitríně a polkla. "Hele – vidíte?" vykulila oči. "Nebyla včera jen jedna?"

Zírali na tři dýně jak uhranutí.

"Byla tu jedna, určitě jen jedna," zašeptala Lucka. "Já… já se bojím. Ten barák je divnej. Fakt má nový dveře. A taky okna." Otočila se a zbledla. "Já… schodiště včera určitě nebylo mramorový, na to dám krk. V noci jsem chvíli seděla na horním schodu, trucovala a čekala, jestli Zbyněk přijde. Jak jsem tak čekala, jezdila jsem si prstem po schodě. Dřevěným, obtahovala jsem suky!"

Vladan se ošil. "Vy máte nápady, vám povím. Jednoho byste dočista zblbli. Laskavě si přestaňte vymýšlet duchařský historky, buďte tak hodný. Máš moc bujnou fantazii, Luci. Včera jsme si barák neprohlíželi, kdo by koukal po dveřích nebo oknech. Schody klidně mohly být mramorový, v noci jsi byla navátá a kdoví po čem jsi jezdila prstem. Hele, zavoláme Romanu a jdeme. Však oni se Robin s Giz někde vynoří."

Volali dlouho a čekali marně. Nepřišla ani Giz, ani Romana, s Robinem už vlastně nepočítali.

Navíc nedokázali otevřít vchodové dveře ani žádné z oken. Nepomohla ani židle, kterou kluci mrštili proti sklu. S velkým zarachocením se odrazila zpět a při pádu na podlahu se rozbila. Na skle však nebyl vidět ani šrám.

"Bezpečnostní fólie, vole," upustil páru Zbyněk. "Máme je v práci. Jsou nerozbitný. Firma, co nám je kdysi instalovala, nás nechala, ať zkusíme jednu tabuli rozbít. Mlátili jsme do ní dva. Opravdu velkým kladivem, na střídačku. Po čtvrt hodině se tam udělala takováhle tečička," ukazoval miniškvírku mezi palcem a ukazovákem.

"Nahoře fólie třeba nebudou, ne?" zeptal se Vladan. Otevřel kuchyňskou linku, vytáhl paličku na maso a dvě utěrky. Obalil si pečlivě ruku a vydal se do patra.

Seděli v jídelně jako hromádky neštěstí. Vyzkoušeli každé okno, fólie byly na všech. Dveře byly také z nějakého ultrapevného materiálu, odolaly i sekyře, kterou našli v jedné z komor. Vladan nervózně poklepával na desku stolu.

"Ještě pořád žádný signál?" zeptal se už asi po desáté.

"Není," odpověděla netrpělivě Lucie. "Ani wifi, ani signál, ani nic. Tenhle barák je jak odstíněná komora, pamatuješ si, jak jsme hráli před rokem Quick Game, nebo která to byla hra? Šifra? Už nevím, ale v jedný chvíli jsme nás zavřeli do odstíněné místnosti. Co jsme neznali z hlavy, jsme nevěděli. Tak tady si připadám stejně. Už druhej den jsem nebyla na mailu, o fejsu ani nemluvím!"

"Hele, jak se ale dostali ven ti tři? Někudy přece museli odejít," přemýšlel nahlas Jindřich.

Vladan vyskočil. "Víte co? Projdeme všechny místnosti ještě jednou. A budem se držet všichni pěkně pohromadě."

Lucka s Helgou přikývly. Pokud jde o ně, nevzdálí se od party ani na krok.

Horní patro prošli za chvíli. Tři dvoulůžkové pokoje, všechna okna hermeticky uzavřená, světlík na schodišti jakbysmet. V přízemí taky nepochodili – s venkovními dveřmi nedokázali pohnout, okna stejně jako v patře nedobytná.

Sklesle se rozsadili v jídelně.

"Bolí moc?" otočila se Helga na Jindřicha.

"Ani ne," zašklebil se v odpověď.

"Pěkně blbej nápad, chtít rozkopnout dveře, co nejdou rozbít ani kladivem. Prej kung-fu! Pobavils, to jo, ale jen chvilku. Ukaž, " přisedla si k Jindřichovi Lucka. "Stáhnu ti nohu aspoň tímhle," vykouzlila z tašky pružný obvaz. "No co co co," odfrkla, když uviděla tázavé obličeje ostatních. "Mám zdrávku, ne? Tyhle věci s sebou vozím tak nějak automaticky." Zručně zavázala Jindřichův nateklý kotník a vstala. "Měl by sis dát nohu nahoru a rozhodně na ni nešlapat, aspoň pár hodin. Studený obklady, klidový režim," doporučila jako profesionálka. "Lehni si támhle na gauč, podlož si lýtko polštářem, podám ti z lednice nějaký led nebo cokoliv mraženýho, pokud něco najdu. Ty se teď nikam nepohrneš, jasný?"

Jindřich chtěl něco namítat, ale jakmile zkusil první krok, naznal, že Lucka má nejspíš pravdu. S pomocí ostatních se odvalil na gauč a v duchu si nadával do pitomců.

"Počkej tady na nás, jdeme okouknout ještě místnosti za kuchyní, jestli odtud není vchod dozadu," rozhodl Vladan.

"Myslíš jako přímo na hřbitov?" zeptala se Lucka.

"Jo. Jestli jsme na bývalé faře, tak farář určitě neběhal na hřbitov přes půl ulice," ušklíbl se Vladan. "To by mohlo vyjít."

"Nemám tu s tebou počkat?" zeptala se Lucka Jindřicha. Ten ale jen zavrtěl hlavou. Jak si lehnul, přihlásila se únava prohýřené noci a zavíraly se mu oči.

"Jen běž, hele. Já se takhle otočím, nohu si opřu mezi polštáře a zeď a budu v pohodě," mávl rukou a poslal Lucii za ostatními.

"Jsou tam dveře, Jindro, ale nevedou na hřbitov. Vedou někam dolů, asi do sklepa. Vezmeme baterky a půjdeme chodbu prozkoumat."

Skupina vtrhla do jídelny, plná nově nabytého elánu. Ten je však okamžitě přešel.

Gauč byl prázdný.

"Co to do prdele je, tohleto? Vždyť jsme byli pryč sotva čtvrt hodiny?" Vladan stál nad gaučem a prohrabával polštáře, jako by se mezi ně mohl Jindřich schovat. "Vždyť nemohl pořádně chodit, tak kam zmizel, krucinál?"

"Možná se vrátila Giz s Romanou a vzaly ho s sebou. Šli napřed," napadlo Zbyňka.

"Myslíš?" ohlédl se nevěřícně Vladan. "A věci by tady nechali?"

"Kdo ví, třeba se jim nechtělo s nimi tahat…"

Helga Vladana zatahala za rukáv: "Vlado – vidíš tu podlahu? Ty nablýskané parkety, tady přece bylo staré hnusné prošlapané lino… já se bojím. Já chci pryč."

"Pryč chceme všichni," zavrčel oslovený. "Jen se nám to nějak nedaří realizovat. Nebo daří, ale jen někomu," mrskl s posledním polštářem o postel.

"Tady fakt straší," vydechla Lucka. "Vidíte? Zas jedna přibyla…"

Za sklem vitríny tiše ležely čtyři svraštělé dýně.

"A nám chybí čtyři lidi…" zašeptala s téměř posvátnou bázní Helga. "Pamatujete se, jak první vypadala chvíli jako Robin? Co když v nich jsou…" nedořekla. Přejela rukou po skle. "Zvláštní materiál," pronesla zamyšleně. "Sklo, či co to je, je teplé…"

"Prosím tě, nech toho," zahučel Vladan. "Ještě ty nás lekej. Svítí sem slunce, tak se skříňka zahřála. Ty naděláš. Kašli na dýně, jdeme dolů, kouknem, kam chodba vede."

"Počkej, měli bychom si vzít s sebou aspoň pití," zastavila ho Lucka. "A peníze, vlastně bych vzala i batohy, jestli se dostanem ven, stihneme tak akorát začátek dnešního programu," koukla na hodinky. "Sem se už nevrátím, ani za nic!" Kývla na Helgu. "Vydržte, kluci, za chvíli jsme zpátky."

"Určitě, a zmizíte taky. Nic takovýho. Jdeme všichni." Vladan se naposledy ohlédl po prázdném gauči a vyrazil ke schodům.

Lucie se držela Helgy jako klíště. Šly těsně za Vladanem, držícím v levé ruce baterku, v pravé vypůjčenou sekeru. Zbyněk malý průvod uzavíral a nervózně se ohlížel, jako by se bál, že na něj zezadu vtrhne nějaké ve tmě číhající zlo.

"Hnusný bludiště," svítil Vladan kolem sebe. "Tohle je už nejmíň třetí patro sklepů, sakra. Pokaždý, když otevřeme další dveře doufám, že vypadnem ven. A prd. Zase schodiště. Nepřehlídli jsme nějaký východ do strany, krucinál? Tudy určitě nikdo normální nemohl běžně chodit…"

Prošli několikrát sklepy nahoru i dolů, ale skončili opět na stejném místě. Nenašli žádný boční východ. Existovala tu jen jedna chodba, vedoucí stále níž a níž. V nejnižším patře už ani nebylo žádné osvětlení, drželi se v houfu za Vladanem, který baterkou prosvěcoval tmu.

Kužel světla nahmatal další dveře. Bytelné, se širokými zárubněmi. Kování zámku vypadalo starobyle, ale kov byl zakrytý vrstvou prachu a spečené špíny.

"Neměli bychom se vrátit?" otřásla se Lucie. "Mám z těch dveří strašně špatnej pocit. Já tam jít nechci!"

"Horem se ven nedostanem," pokrčil rameny Vladan. "To jsme zkoušeli dost dlouho. Jediná cesta vede tudy."

"Já si připadám naprosto neskutečně," pronesla Helga. "Čtyři lidi se ztratí beze stopy, jsme v baráku, co nejde otevřít, najdeme dveře jak do pekla. To je snad zlej sen. Je mi špatně, chci se už konečně probudit." Hysterický výlev začínal nabírat na obrátkách. "Kam jsi nás to proboha zavedl? Já chci pryč, slyšíš, chci domů. Je mi jedno, kudy, ale jdu pryč!"

Než ji kdokoliv stačil zastavit, setřásla Lucii, udělala pár rychlých kroků a stiskla kovanou kliku.

Ostatní jen vyděšeně vydechli. Kužel světla opsal kruh, jak sebou Vladan polekaně škubnul, a vrátil se zpátky.

Ve světle baterky byly vidět otevřené dveře, temný jícen chodby za nimi a víc nic.

Helga zmizela.

"Ježíšmarjá…" polkl Zbyněk. "To přece není možné, viděli jste to?"

"Helgo!"

"Helgo!"

Chodba zůstávala tichá. Ze tmy na ně cenil zuby strach a výsměšně mrkala hrůza.

"Panebože, panebože, panebože," drmolila Lucie. "Já se bojím, já se strašně bojím," třásla se na celém těle a chytila se Vladana, který byl nejblíž. "Dál nejdu, za nic na světě, rozumíš," drkotala zubama. "Už mám týhle díry dost, chci pryč, chci domů, tohle je ale blbá hra!"

"Vladane," zašeptal Zbyněk.

"Co," zavrčel oslovený. Lucie, visící a klepající se na jeho ruce, mu kuráže ani stability zrovna nepřidávala. "Co zas, proboha?"

"Ty dveře, posviť na ně, prosím tě…"

Dubové dřevo vypadalo jak čerstvě napuštěné olejem, kování se blýskalo, po špíně a pavučinách ani stopy. Klika, podobná stočenému hadu s dvěma ostrými zuby, se leskla, jakoby ji někdo čerstvě vypulíroval.

"Já," zašeptal Zbyněk, "něco jsem viděl." Ohlédl se na Lucii, která dveře sledovala vyděšeným pohledem.

"Cos viděl?" zeptala se roztřeseným hlasem.

Zbyněk pohlédl na Vladana, který lehce zavrtěl hlavou.

"Ale… asi jen nějaký stín od světla baterky," ustoupil od vysvětlení. Měl pocit, že Vladan už taky tuší, že jsou v pasti. Že ten prokletý dům se snad živí svými návštěvníky. Pohled, kdy mu před očima Helga zmizela v obrovském chřtánu, jenž zel pár vteřin ve stěně místo starých dveří, bude vidět do smrti, stejně jako vítězoslavný svit čerstvě obnoveného kování a omlazeného dřeva. Zmocnil se ho neskutečný strach. Zdálo se mu, jako by ho svaly přestávaly poslouchat, srdce mu bušilo až v krku.

"Jdeme dál," rozhodl Vladan. "Ničeho se nedotýkejte, na nic nesahejte a hlavně nikdo nepůjde nikam sám, jasný?"

V té chvíli Lucii povolily nervy. Vysíleně dřepla na zem, schoulila se do klubíčka, přitiskla ruce na uši a začala se kývat ze strany na stranu. Marné bylo všechno domlouvání. Zhroutila se do svého světa a skutečnost kolem prostě přestala vnímat. Snažili se ji postavit na nohy, nebo jí aspoň sundat ruce z uší a zkusit vysvětlit další plány, ale marně. Zoufalství a hrůza, kterou prožila, jí dodala nadlidskou sílu, ale zároveň vymazala i poslední zbytky rozumného uvažování.

"Nemůžeme tu trčet dlouho," podíval se Vladan nešťastně na Zbyňka. "Baterka už brzy přestane svítit, a bez světla nikam nejdu. Lucii tu taky nechat nemůžeme, krucinál, co teď?"

"Vrátit se nahoru?" navrhl Zbyněk, který mezitím překonal nejhorší ataku paniky.

"Nesmysl. Viděl jsi sám, nejdou otevřít ani okna, ani dveře. I když…počkej, nezůstaly nahoře batohy těch ztrac… ostatních? Třeba by se v nich našla funkční baterka. Možná i něco k jídlu."

"Hele…" zeptal se opatrně Zbyněk, "víš, co si myslím? Ten dům…"

"Vím," přikývl Vladan. "To všechno ten proklatý dům. On… já fakt začínám věřit tomu, že ten barák všechny pozabíjel. Celou dobu se tomu pomyšlení bráním, ale po tom, co jsem viděl teď, si už vůbec nejsem jistý. Ničím."

"Taky jsem viděl," přikývl Zbyněk. "Tu ohromnou tlamu, co do ní Helga padla. Připadám si jak ve snu, tohle přece není možný!"

Nevšimli si, že Lucie už nemá ruce na uších. Naopak. Sledovala je vytřeštěným pohledem a hltala každé jejich slovo. A jako hřebík do rakve se jí zatloukalo jedno po druhém do mysli, až kotlík překypěl a emoce znovu vzplanuly. Vymrštila se ze sedu, rozrazila oba mladíky a s křikem vběhla do tmavé chodby. Žádný z mužů neměl nejmenší šanci ji zadržet, její výbuch je přistihl naprosto nepřipravené.

Vladan se instinktivně vrhnul do tmavé chodby za ní, ale Zbyněk ho chytil za batoh a zadržel.

"Neblbni! Slyšíš?"

Vladan sebou trhnul. Strnul u vchodu, zaposlouchal se do tmy.

"Neslyším nic!"

"No právě! Tam už nepomůžeš!"

"Ale…"

"Jdeme nahoru," rozhodl nesmlouvavě Zbyněk, kterému se vrátila rozvaha. "Projdeme všechny batohy, pobereme, co budeme považovat za vhodné – baterky a podobně, zkusíme najít nějaký jídlo a pak se sem vrátíme. Nemá cenu jít dál, dokud nebudeme připravený."

"Máš pravdu," podvolil se Vladan. "Promiň, že jsem zablbnul."

Zbyněk jen mávl rukou. "Ani mi nemluv. Bojím se jako nikdy. Už abychom byli venku."

Stáli znovu v hale a nešťastně na sebe hleděli. Prohledali všechny pokoje, ale po tom, že tu vůbec někdy byli, nenašli ani stopu.

"Batohy jsme přece dávali sem," mračil se Vladan na sedačku, kde naposled viděli Jindřicha. "Byly čtyři," vypočítával. "Jindry, Romany, Giz a Robina. Helga a Lucie," zachvěl se mu hlas, "si nesly bágly s sebou. Kde kruci ty věci jsou?"

"Vidíš, jak je ten dům najednou jiný?" rozhlížel se mezitím Zbyněk. "Jde z toho hrůza. Takhle nablýskaný a nový určitě nebyl, když jsme sem přišli. Čerstvě ustlaný postele… pane bože, to se přece nemůže dít! Je jak pevnost, jenže naopak. Zkurvený okna a dveře!" Podíval se toužebně ven. Nad hřbitovem se smrákalo, měkké světlo kreslilo po zdech zlatavou barvou. "Já chci pryč!"

"Měli bychom jít," navrhl Vladan. "Hrozně rád bych si lehnul a odpočinul, ale tady se radši ani neopřu o zeď. Ještě, že jsem v batohu vyhrabal náhradní baterie, Teď nám světlo pár hodin vydrží. Vodu máme, bez jídla ještě nějakou dobu přečkáme. Pojď, prosím tě. Ježí se mi z toho místa chlupy."

Naposled se ohlédli. Plácli si dlaněmi – marné gesto, kterým si chtěli dodat odvahu – a začali znovu sestupovat do sklepení.

Ani nezaznamenali, že ve vitríně u zdi se už choulí svraštělých dýní šest.

Dveře, ve kterých zmizely Helga a Lucie, i nadále v paprscích baterky výsměšně blýskaly novým kováním. Tma za nimi, černá a nepřátelská, lačně pohlcovala světlo. Od chvíle, kdy do nich vstoupili, nemluvili. Zvuk kroků ostře rozháněl ticho.

Pak se Vladan zarazil. Zbyněk to nečekal, zastavil až o jeho batoh.

"Co je," zasyčel.

Vladan jen zvedl ruku. "Poslouchej!"

Ticho se plnilo podivnými zvuky. Připomínaly hudbu, nebo spíš jeden opakovaný akord. Jejich srdce okamžitě naplnil neklid a touha jít dál, utíkat za vzdálenou hudbou, slyšet ji v plném rozsahu, v plné síle. Najednou věděli, že pod nimi dole je něco úžasného, krásného, něco, na co celý život čekali. Aniž by řekli jediné slovo, přidali oba do kroku a chodbou, která se kroutila stále níže a níže, už téměř utíkali. Vůbec jim nedošlo, že svit baterky se najednou ztrácí ve světle, které jakoby prostupovalo zdmi, že vidí čím dál tím lépe a že se chodba napřimuje, rozšiřuje a světlá.

Klopýtavě běželi dál a dál, batohy už dávno zahodili, byly zbytečné. V hloubi chodby zůstala i baterka se sekerou, nepotřebnou láhev s vodou odhodili jako první.

Měli jen jednu myšlenku – být dole, být v centru, nechat se kolébat zvukem, který každým krokem sílil. Zapomněli jeden na druhého, zapomněli, proč vůbec do domu kdy přišli, zapomněli, odkud přišli. Zapomněli i svá vlastní jména – už nebyli Vladan a Zbyněk. Byli součástí celku, součástí něčeho mnohem vyššího, součástí řádu, který je naplnil blahem a rozkoší.

Chodba ostře zahnula, hudba vygradovala. Oba běžci, v mozku vidinu blaženosti, dorazili do tmavě rudého sálu, který v jejich očích vypadal jako skvostný chrám všech splněných tužeb. Vladan vysílením upadl, přesto se trhavě plazil dál a dál, tam, odkud tryskaly tepající akordy. Zbyněk udělal posledních pár kroků, zapotácel se a vysílený se skácel k zemi.

Obrovská masa podlahy se zavlnila a oba ležící muže zalila vlna teplé rozkoše, ve které ztratili vědomí.

***

Gigantický organismus se zachvěl blahem. Jeho žaludek, neboť narudlá síň nebyla nic jiného, než trávící centrum, obalil oba ležící a dopřál jim rychlou smrt a sobě další živiny. Nenasytně ždímal každičkou část mrtvých těl, zahlcoval se stopovými prvky a vodou. Uvnitř propletených útrob chvatně rostly dva zvrásněné kokony. Posledním zachvěním je přemístil a úlevně oddechoval.

V horní skořápce, v plodovém obalu, konečně spočívalo celé oktávo. Jeho budoucnost. Osm kokonů, ne nepodobných dýním. Věděl, že zvítězil.

Přežije. Teď už ano.

Navzdory všemu a všem.

Vzpomínky ho znovu bodly, stejně bolestivě jako ve chvíli, kdy byl odtržen od svých bratrů.

"Nemáš právo žít… nemáš právo…" znělo mlhovinou. Roj šumí, mlžná struktura Squilk se mléčně kalí. Kolektivní vědomí předává příkaz k cestě.

"Nechci zemřít! Neumím být sám! Nikdy jsem nebyl samotný, nemůžete mě vyhnat!"

"Nemáš právo…povyšoval ses… musíš opustit… jdi… jdi… opusť…"

Na těžkou planetu doputoval oholený na kost, zbavený všech privilegií, odstřihnut od svého roje, obrán o téměř veškeré schopnosti.

Byl tak mlád… tak zneužitelný.

Smrt na těžké planetě měla být výstrahou ostatním. Bičem, bdícím nad pospolitostí.

Ta bolest! O koho se opřít? S kým sdílet strach? Jsem tu tak osamělý! Oktávo! Kde jsi, mé oktávo? Proč jsem musel odejít? Ničím jsem se neprovinil! Chtěl jsem jen zkusit jen být chvíli… Nechci zemřít! Neumím být osamělý navždy!

Nehostinná, krutá, odporná planeta! Hnán pudem sebezáchovy se zavrtal hluboko pod povrch, tam, kam nelítostné slunce nedosáhlo.

Je to tak těžké!

Schoulený mlžný organismus mladého Squala očistně vibruje. Zdlouhavě, krůček po krůčku, se adaptuje na nové podmínky. Nezemře. Navzdory všem, navzdory vlastně sám sobě žije dál. Vlásečnice jeho nervů pozvolna ohmatávají temná zákoutí a pomalu prorůstají do svého okolí. A pak nahmátnou živého tvora.

Vibrace! Život? Je… mohla by to být jiná forma života? Odpověz, slyšíš?

Snaží se navázat kontakt, dostat se na stejnou vlnu se stvořením, které objevil v hloubi země, ale obrovský krt nevnímá mlžné doteky. Cítí jen příjemné vibrace, které ho zahlušují a znehybňují. Nevnímá ani jemné vlásečnice, které ho obalují. Život z něj prchá ve chvíli, kdy slast z vibrací dosahuje vrcholu.

Neodpovídá… Mění strukturu! Ta rozkoš!

Ve chvíli, kdy vstřebal prvního živého tvora, bylo rozhodnuto. Nová adaptace, jiné podmínky. Vyhledává organismy, živé či mrtvé. Dávají mu stavební prvky pro novou transformaci. Má cíl.

Oktávo… dokážu to. Budu mít své vlastní oktávo. Právo na rozmnožení mi nevzali! Zplodím nové Squaly!'

Stovky, ba tisíce experimentů. Žádné z dětí nepřežilo zrození. Pokusy, omyly. Beznaděj, víra, buldočí zarputilost. Čas nehraje roli. Roli hraje těžká planeta. Squal mění formu, pokouší se zplodit životaschopné transformace. Vytváří nové a nové plodové obaly, stále sofistikovanější.

Nakonec si podmaní skořápku, patřící těm podivným primitivním tvorům, kteří sice žijí na povrchu v rojích, ale nemají ani nejjednodušší rojové myšlení. Konečně správný krok. Nalákat kořist, pevně uzavřít skořápku a pak už jen čekat a využít postupně jednoho po druhém. Poslední čerstvá těla hlučných primitivů mu dodala vše, co k vytvoření základního sady kokonů potřeboval. Přebytky využil na opravu a vyztužení skořápky – bývalého domu u hřbitova.

Mé oktávo… první, které dýchá a žije!

Tím, co kdysi bylo mlžnou bytostí, cloumají vlny štěstí.

Vnímá vzdálený šum ještě nenarozených myslí. Vnímá, jak ultrafialové záření nenáviděného Slunce přetavuje mlžnou strukturu rojového bytí do pevnější formy. Až zanedlouho maličcí vyletí z hnízda, dostanou ke hraní celou těžkou planetu. Zrozeni v její gravitaci, adaptováni na místní životní podmínky budou růst a sílit.

Mé děti už nebudou trpět pod povrchem. Rozletí se nahoře, naleznou příhodná hnízdiště a pak už brzy nastane soumrak nadvlády primitivních dvounohých tvorů. Vnutit jim kolektivní myšlení bude jednoduché. Stanou se nástroji mé pomsty.

Necítí vůči primitivním tvorům vinu, nejsou na úrovni, kdy by ji měl začít cítit. Jen roje mají právo přežít. Tak zní zákon všeho vesmíru. On jej překročil a tvrdě za svou chybu zaplatil. Jeho děti podobnou chybu neudělají. Až si podmaní celou planetu, vydají se paprskovitě dál a jeho ponesou sebou.

Potom jednou přijde den, kdy mne mé děti vrátí do rodné mlhoviny, tam, kde v hlubinách vesmíru září Squilk. A pak neunikne nikdo z těch, kteří vytrvale vibrují na stejných vlnách, zahalených v oparu uspokojení, tak jistí si svými soudy.

Myslí bytosti projel záchvěv pomstychtivé radosti. Pečlivě zkontroluje teplotu plodového obalu. Mentálně pohladí oktávo a zatetelí se při dotyku osmi probouzejících se myslí. Konečně není sám!

Budoucnost začíná vypadat nadějně.

Jonáš se vztekle loudal za skupinou, kopal do kamínků a pěstoval si v sobě vztek. Víkendy s otcem ho těžce nebavily. Pořád někam jezdit, něco dělat, prý jsi mladý, tak buď aktivní, neseď pořád doma… jenže právě sedět doma Jonáše bavilo. Je mu sedmnáct, proboha, tak proč ho pořád táta tahá někam ven? Počítač, to byl jeho svět. Hry, sociální sítě… tam to žilo! Tam je pánem nejen svého života, ale i mnoha světů. Ale tohle? Vláčet se pěšky s batohem na zádech kamsi do nějaké pitomé jeskyně? Prý se dovnitř smí jen dva nebo tři víkendy v roce, jinak je veřejnosti nepřístupná. Být po jeho, může být klidně zavřená celý rok.

Však taky hned, jak vstoupili dovnitř, se ho zmocnila panika. Stáhlo se mu hrdlo, rozbušilo srdce, měl pocit, že na něj skála co nejdřív spadne. Jenže táta samozřejmě nedal jinak, než že nebuď srab, vzchop se, jdeme. Tak tedy šel, naštěstí po chvíli děsivý pocit ustoupil a dýchalo se mu už zase dobře. Ale nic zajímavého tu stejně k vidění není. Hromady šutrů, zima jak v lednici a tma jak v…

Už mu zas utekli, musí přichvátnout. Pitomá, blbá Býčí skála! Ale táta se nenechá oblomit, nikdy. Ještě musí rok vydržet, ale jak mu padne osmnáct, kašle na něj i na jeho výlety.

"Ghrair tén biltar!" Oči, upřené do plamenů vidí jen nejasné obrysy. Budoucnost je nejistá. Stařena, zahleděná do plamenů, mávne rukou. Z hloučku postav se jedna vynoří. Útlá, štíhlá. Poslechne pokyn a ztratí se v tmavých chodbách. Ostatní se rozestoupí kolem staré ženy, spojí ruce, zavřou oči.

"Grán dúl mír! Kéž se bohové usmíří!"

"…bohužel tím, že zde za druhé světové války postavili nacisti podzemní továrnu, totálně zničili možnost zjistit, co se tu vlastně stalo. Už se nikdy nedozvíme, zda zde nalezené kostry patřily povražděné skupině kupců, nebo, k čemuž se přiklání většina vědců, zde byl proveden rituální pohřeb bohatého velmože."

Jonáše poslední slova, která zaslechl, proti jeho vůli zaujala. Přidal do kroku a soustředil se na výklad. Statný muž v tmavém zašpiněném overalu nebyl profesionální průvodce, ale jedním ze skupiny amatérských jeskyňářů, kteří prohlídky Býčí skály po tři jarní víkendy pořádali.

"Pod vrstvou kamení byla nalezena místy až půlmetrová vrstva uhlíků, v ní střepy nádob, železné sekery, dýka, bronzové a zlaté ozdoby, skleněné perly a zbroj. A také přes čtyřicet lidských koster, podle pozdějšího zkoumání téměř samé mladé dívky. Některým chyběla hlava, jiným ruce a nohy. Dál byly objeveny nádoby s prosem a moukou. V neposlední řadě i číše, vyrobená z lidské lebky. A také kamenný oltář a na něm dvě ženské ruce s prsteny a náramky."

Jonášovi po zádech znovu přeběhl mráz. Místo na něj najednou dýchlo naprosto jinou atmosférou. Průvodce je vedl dále do hloubi jeskyně.

"V těchto místech byly nalezeny zbytky obětního vozu s bronzovým kováním, ve voze ležela kostra muže – zřejmě velmože. Podle něj Wankel usoudil, že se jednalo o rituální pohřeb velmože halštatské kultury."

"O jakou se jednalo dobu?"

Samozřejmě, zase táta. Aktivní, zvědavý, na žádném výletě se neopomněl na něco optat. Jonáš zrudl, styděl se za něj. Průvodce měl ale ze zvídavého turisty radost. Nadšeně odpověděl: "Wankel vše datoval do doby železné, cirka 850 až 450 let před naším letopočtem. Pokud jsem ale zaslechl, právě velmožova kostra by měla brzy jít znovu na zkoumání. Nějakou supermoderní metodou, uvidíme, co z toho vzejde. Představte si," vrátil se zpět do minulosti, " jaký to musel být výjev…" jeskyňář se vžil do svého povídání a začal popisovat, co se zde asi podle jeho mínění v hloubi dávnověku odehrávalo. Jonáš už ho neposlouchal. S náhlým zájmem si prohlížel začouzená místa na stěně, kde podle slov průvodce rozdělávali oheň prý už pravěcí lovci, a nakukoval do různých koutů. Vešel do ústí jedné z krátkých chodeb a zastavil se. Pocit neskutečna zesílil. Živá obrazotvornost a velká představivost, jeho velká výhoda ve WoWku, teď promítala před jeho oči výjevy z dob dávno minulých tak opravdově, až sám sebe vyděsil. Otřásl se a zamířil ke skupině, když vtom koutkem oka zahlédl vzadu ve tmě pohyb. Zastavil se a bezmyšlenkovitě udělal pár kroků zpátky.

Stála zády opřená o skálu, tmavé vlnité vlasy jí v kudrnách padaly až na ramena, ale ani tam ten vodopád nekončil. Velké oči, černé obočí, štíhlá, obličej s výraznými lícními kostmi nebyl přímo krásný, ale rozhodně zajímavý a přitažlivý. Oblečena byla velmi ledabyle – zřejmě patřila k místním jeskyňářům. Její pohled přitahoval Jonáše jako magnet.

Přemýšlel, co říct, aby se neshodil, ale nakonec z něj vypadla taková banalita, že by si málem hned nafackoval.

"Jsi místní?"

Dívce se zatřpytily oči, usmála se a kývla.

"Taky lezeš do chodeb? Potápíš se v sintrovém jezírku?"

Znejistěla. Úsměv ji opustil, ale i přesto znovu pokývala hlavou.

"Ty neumíš mluvit? Nebo jsi němá?" Jonáše zajímala čím dál tím víc. Ještě nikdy neviděl tak bohatý účes, část vlasů stáhnutá stříbřitě zářící šňůrkou, zbytek rozpuštěný. Vzpomněl si na dennodenní tlachání spolužaček o šampónech mokrých, suchých, olejích do vlasů – kdoví, co všechno takto kráska používá, že má tak nádhernou hřívu.

Dívka se znovu usmála a zavrtěla hlavou. Jonáš už mezitím zapomněl, na co se vlastně ptal. Stál jak uhranutý, svět kolem ho přestal zajímat, viděl jen ty zářivé oči.

Vtom zaslechl své jméno.

"Jonáši! Jonáši, jdeme!" Obrátil se a viděl, jak se výprava pomalu sune k východu.

"Už musím," vzpamatoval se. Najednou mu začalo být líto, že prohlídka končí, od kudrnaté dívky se mu vůbec nechtělo. Byla úplně jiná než jeho spolužačky. Popravdě ty si oblečené tak, jako byla ona, vůbec nedokázal představit.

"Budeš tu zas příští týden?" otočil se ještě zpátky. Tmavá hříva vlasů souhlasně přikývla. "A… kdybych přišel, uvidím tě zas?"

"Jonáši!" Hlas otce už zněl nakvašeně. "Pojď, už jsi poslední!"

"Tak za týden, ano?" střelil ještě po dívce poslední otázkou a doufal, že opakované přikývnutí si nevymyslel.

"Prosím tě, kdes byl takovou dobu?" osopil se na něj otec, jakmile ho spatřil. "Už jsem se bál, že jsi spadl do toho jezírka nebo co. To by mi máma dala!"

Vyšli na loučku, sevřenou vysokými skalami. Jonáš zamžoural do sluníčka a svlékl si bundu. Po louce běhaly děti, na kládách kolem velkého ohniště odpočívali turisté, mladí i starší. A na kraji, hned u silnice, stály dvě chatrné chaty, ke kterým zamířil jejich amatérský průvodce.

"Tati, oni tady i bydlí?"

"Bydlí? To bych neřekl. Ale myslím, že tu bývají celé víkendy. Když jezdím okolo, vždy je tu spousta aut. Jsou tu jak horolezci, tak i jeskyňáři, mají tu svou základnu."

"Aha," pochopil Jonáš. Záhada byla vyřešena. Dívka je dcerou nějakého jeskyňáře, nebo je sama horolezkyně či jeskyňářka a jen se před ním chtěla dělat záhadnou. Ale to netuší, co Jonáš dokáže.

"Ibiz kédt! Féáir!" Útlá postava klečí před stařenou. Chvěje se. Naděje je probuzena.

***

"Myslela jsem, že pojedeme do Olympie spolu, dáme si oběd a pak zajdeme do kina."

Jonáš vzdychl. Nesnášel, jak mu pořád někdo snažil linkovat život. Půjdeš sem, půjdeš tam… Hlavně měl tentokrát úplně jinou představu o tom, kterak strávit sobotu.

"Matko," otočil otráveně oči ke v sloup, "už jsem ti to říkal. Nikam s tebou nejdu. Mně se dneska do kina nechce. Stejně nic pořádnýho nedávají. Mám…" zarazil se. "Mám domluvený sraz. S kámošem," dodal rychle.

"Opravdu?" Hlas matky zněl překvapeně, ale radostně. "Mile mě překvapuješ, Jonáši. Moc ven nechodíš, natož s kamarády. A… není to náhodou kamarádka?"

Jonáš zrudl. "Mami!"

"No a co? Já v tvém věku…"

"Chodila na brigády, kupovala si džíny za svoje, nikdo ti zadarmo nic nedal a taky jsi vyrostla," oddrmolil Jonáš zrychleně. Matčiny výklady z duše nesnášel.

"Ano, a taky jsem už chodila s tvým otcem."

"Jo, ale jak to dopadlo." Uhnul naznačené facce a sáhl po bundě. "Beru si kolo a dorazím někdy večer. Možná až ráno, třeba budu u Lukáše i spát. Ještě se ti ozvu," poklepal si na kapsu s mobilem.

"Peníze máš? Co jídlo?" starala se matka.

"Mám, táta mi dal kapesné v pondělí."

"Super. Tak se ale určitě ozvi, ano? Abych neměla strach."

"Jasně, ahoj."

Zaklapl dveře, oddechl si a seběhl tři patra do sklepa. Vytáhl kolo, které v týdnu pečlivě oprášil, nahustil a naolejoval, a vydal se směrem k nádraží. Jet na kole celou cestu až k Býčí skále se mu nechtělo. Ne, že by tam nedojel, ubezpečoval se, ale byla by to jen zbytečná ztráta času. Vlakem je z Brna v Adamově za pár minut a odtud je to k jeskyni už jen necelých třináct kilometrů.

Šlapal do mírného kopečka, husté lesy kolem mírnily sluneční žár. Na to, že je konec května, je opravdu hic, pomyslel si. U hutě Františka přibrzdil, znenadání se kolem motalo plno aut, co ti lidi proboha pořád venku dělají, napadlo ho. Dojel na další rozcestí a zazmatkoval. Rovně, nebo doleva do kopce? Zastavil při krajnici a na mobilu s úlevou zjistil, že už je od Býčí skály opravdu jen kousek. Najednou zaváhal. Nemá se raději vrátit? Pak ale před očima uviděl záplavu kudrnatých vlasů a s odhodláním znovu šlápl do pedálů. Kdepak, nevzdá to. Na něj se žádná kudrnatice vytahovat nebude.

Pomalu jel dál. Po chvíli před sebou na silnici uviděl zaparkované vozy. To budou určitě jeskyňáři, napadlo ho. Jsou tu. Teď jen, aby tu byla i ona. Dojel na známou loučku, seskočil z kola, opřel ho o nejbližší strom a pomalu se loudal okolo chat. Byly otevřené, vevnitř zněly dětské hlasy, venku u ohniště opět sedělo několik lidí.

"Býčina dnes není pro veřejnost otevřená," oznámil Jonášovi jeden z mužů, sedících na kládě.

"Já vím," odvětil Jonáš. "Jdu se sem jen podívat."

"Jasně, v pohodě. Já jen, aby sis nedělal marný naděje."

"Byl jsem vevnitř minulý týden," prozradil Jonáš. Sám se sobě divil, většinou s cizími lidmi mluvil nerad.

"Opravdu? Béďa říkal, že tu bylo natřískáno nabito, zájem veliký," přikývl jeskyňář. "Býčina tě přitáhla zpátky? Nejsi první," zasmál se.

"Já…" sbíral Jonáš odvahu, "víte, potkal jsem tu jednu dívku. Myslím, že je od vás. Taková tmavá, dlouhé kudrnaté vlasy, až někam sem," ukázal si do půli zad. "Moc toho nenamluvila," dodal zklamaně.

"Tmavovlasá? Dlouhý kudrnatý vlasy?"

"Ano, úplné prstýnky…" Jonáš se na muže díval s nadějí. "Domluvili jsme se, že se tu za týden zase sejdeme."

"Aha," pokýval hlavou muž. "No, to je hezké, ale já si vůbec nevybavuji žádnou dívku, která by patřila k nám a měla dlouhé vlnité vlasy… hej, Zito!" houkl na kolemjdoucí skupinku. "Neznáš nějakou dlouhovlasatou kudrnatou holku, co by patřila k někomu od nás?"

Žena středního věku se zastavila. "Hledáš někoho?"

"Ano," přikývl Jonáš a znovu zopakoval dívčin popis. Přitom mu napadlo, co taková stará ženská asi tak v jeskyni dělá. To fakt leze po břiše do těch slují, jak minule líčil jejich průvodce?

"Víš," řekla Zita, "my jsme horolezci. Já sama konkrétně dolů vůbec nechodím. Náš rajón je támhle," kývla na bílou stěnu, tyčící se nad jejich hlavami. "Jeskyňáře znám, samozřejmě, bohužel ne tak dobře jako horolezce. Ale dlouhé vlasy, jaké popisuješ, ty bych si pamatovala. Nevím, opravdu. Je mi líto, ale nepomůžu ti." Odcházela a Jonáš si s údivem povšiml, že je navlečená v jakémsi postroji a míří přímo ke skále, kde už ve stěně viselo několik lidí, jištěných dlouhými lany.

"Jedna z našich nejlepších horolezkyň," potvrdil mu jeho společník, když se na něj obrátil s nevyslovenou otázkou. "Co nevyleze ona, nevyleze z nás nikdo."

"Vy jste taky horolezec? Takže jeskyňáři tu dnes nejsou?"

"Pár jich je dole, koukni za nimi. Ale varuju tě, sám tam nechoď. Počkej, až někdo vyjde, nebo zavolej, oni si pro tebe dojdou. Máš čelovku?"

"Nemám," řekl zaraženě Jonáš.

"Tak to opravdu zůstaň na kraji. Nesnaž se hrát si na hrdinu, krasový podzemí je rozsáhlý jak hrom, nebyl bys první, kdo se v něm ztratil."

Jonáš poděkoval, přeparkoval kolo k jedné z chat, zamkl ho a pomalu kráčel k ústí Býčí skály. Těžké plechové dveře byly otevřené, z tmavé chodby dýchl chladný vzduch. Oblékl si mikinu, kterou si prozřetelně vzal s sebou, vešel pár kroků dovnitř a zavolal.

***

Seděl spolu s ostatními na kládách u ohně a cítil se fajn. Dívku sice nenašel, ani nikoho, kdo by si na ni vzpomněl, ale parta jeskyňářů a horolezců byla super. S ničím si nedělali hlavu, na nic se nevyptávali. Když zjistili, že má o jeskyni opravdu zájem, zasypali ho spoustou informací, až ho hlava brněla. Taky mu nabídli, jestli nechce u nich přespat, ale to Jonáš odmítl. Neměl spacák a představa, že by si jen tak lehl na trávu v jedné celtě, kterou mu nabídli, ho upřímně děsila. Od dětství nesnášel tábory. Z prvního ho odváželi po týdnu a na žádný další už ho nikdy nikdo nedostal. Vlastně, uvědomil si, vždyť ani nepamatuje, kdy byl naposled takhle pozdě večer ještě venku.

Začínalo se smrákat. Měl by odjet. Ještě naposled nakoukne dovnitř a půjde, slíbil si. Zajímavé, že dnes už ten panický pocit z první návštěvy vůbec nepociťoval. Naopak. Jeskyně mu připadala známá. Přitahovala ho.

"Kam jdeš?" Petr, jeho nový známý, si všiml směru, kam se ubíral. "Dveře jsou zavřený, nikdo už dole není."

"Já vím," odvětil Jonáš. "Jen ještě naposled kouknu okýnkem dovnitř a pofrčím. Chci dojet do Adamova včas, ještě před tím, než bude úplná tma. Pak chytnu nějaký vlak na Brno."

Petr mávl rukou, ať si dělá, co chce, a otočil se zpět k ohni.

Oči, hledící do plamenů, se zaradovaly. "Vaé, Muírne! Infitati gham! Naděje je zpět!" Útlá postava se rozeběhla tmou.

Jonáš pomalu scházel k jeskyni. Písčitá půda se svažovala ke vchodu. Utrhl si stéblo trávy, strčil si ho do pusy a nakoukl nezaskleným okýnkem v plechových dveřích. Uvnitř byla černočerná tma a táhl odtud studený vzduch. Bezděky zmáčkl kliku. Dveře se pohnuly a jemně, téměř samy se pootevřely.

Vůbec nevěděl proč, ale kradmo se rozhlédl kolem sebe a vstoupil. Vytáhl z kapsy mobil, posvítil si jeho světlem. Nechtěl jít dál. Jen se chtěl ještě naposled porozhlédnout. Posílen třemi pivy se mu Býčí skála vůbec nezdála hrůzná a tajemná jako minule. Držel mobil před sebou, otáčel se kolem osy, a když ho už chtěl zhasnout a odejít pryč, padlo jeho světlo na proud dlouhých prstýnkových vlasů. Bílé zuby se zablýskly z tmavé tváře a dívčí oči šibalsky zajiskřily.

"Ty jsi ale…" vydechl Jonáš. "Proč ses celou dobu neukázala? Mohl jsem odejít a už se nikdy nevrátit!"

Dívka se usmála. Promluvila, ale Jonáš jí nerozuměl.

"Co jsi říkala? Já jsem Jonáš," představil se.

Dlouhovláska pokývala hlavou. "Múírne," představila se též.

"Muriel?" zopakoval Jonáš. "Zvláštní jméno."

Dívka se znovu usmála, pak se otočila, vzala Jonáše za ruku a zvedla pravou dlaň před sebe. Užaslý mladík spatřil, jak jí z dlaně vytryskl pramínek bílého světla, který prozářil jednu z vedlejších chodeb.

"Ghárhtir!" uslyšel. Nerozuměl tomu slovu, ale nevzdoroval. Šel za světlem jak můra. Bez odporu, bez přemýšlení. Jediné, co cítil, bylo teplo malé dlaně, kterou svíral v pravé ruce. Ušli pár kroků, chodba se prudce zalomila doprava a skončila. Zastavili. Dívka přiložila dlaň pravé ruky na stěnu. Jeskyní se opět rozhostila tma. Pak se skála zamihotala a Jonáš s údivem spatřil, že před ním není kámen, ale milióny stříbřitě zářících drobných teček, které se pod dívčinou rukou začaly rozestupovat. Múírne se protáhla úzkým průchodem na druhou stranu. Ve chvíli, kdy zmizela v otvoru, měl Jonáš tendenci se vytrhnout, ale pevný stisk dívčí ruky mu to nedovolil. Přitáhla si ho a protáhla za sebou. Stříbrná opona se zamihotala a vzápětí se slila do neprostupné zdi. Cesta zpět zmizela.

***

Brněnský deník 25. 6. 2017

Býčí skála, Moravský kras, Blansko

Mladý speleolog, který se před čtyřmi dny ztratil v jeskyni Býčí skála, nebyl dosud nalezen. Pátrací práce probíhají nepřetržitě, v podzemí se střídají týmy speleologických záchranářů. Podle našeho zdroje se jednalo o nováčka, který se po ukončeném průzkumu sám znovu do nebezpečných míst vrátil. Býčí skála není veřejnosti přístupná. Patří mezi zhruba tisíc jeskyní, které se nacházejí v Chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Veřejnosti je z nich zpřístupněno pět. V ostatních pracují pouze speleologové. Mnohé z nich, Býčí skálu nevyjímaje, nejsou zatím plně prozkoumány.

***

"Feair! Luílte!"

Múírnina tvář září radostí. Nejvyšší kněžka ji zahrnuje díky. Tolik času strávili porůznu ve skalních chodbách a dómech… tolik času a žádný výsledek. Staletí nepotkali ani živou duši, jen zvířata se občas protáhla štěrbinami. Pak se začali objevovat lidé, ale Nejvyšší brzy zjistila, že dar, kterým byly jejich rody hojně obdařené, těm novým vysokým a urostlým lidem schází. Neslyšeli skálu, nerozuměli vodě… a necítili duše. A oni tolik, tolik potřebovali alespoň jednoho, jednoho jediného, kdo je uvidí, kdo jim porozumí. Kdo jim pomůže.

"Gandaghards! Blahopřeji! Jsem šťastná, že jsi to právě ty, Múírne, komu se podařilo konečně navázat kontakt. Přadlenám dochází příze. Abychom Věštce udrželi v komnatě času i nadále, museli bychom už brzo opět obětovat. Tak dlouho… kdo mohl tušit, že to bude trvat tak dlouho…"

Nejvyšší si prohlíží mladíka, kterého dlouhovlasá dívka přivedla. Mladý tak akorát, Věštec není o moc starší. Obejde Jonáše kolem dokola. Ten se stále ještě nevzpamatoval z leknutí, které následovalo poté, co prošli – nebo spíš co byl protažen – blyštivým závěsem. Stále cítí, jak padá do hlubiny, do vířícího kola hvězd a zvuků, do bezbřehé propasti, ve které jediné, co ho drží krok od šílenství, je klidná dívčina ruka. Pak najednou stojí na písčité půdě jeskyně, snad té samé, kde se poprvé potkali – jen naprosto jiné.

Ohně plápolající ve velkých ohništích ozařují množství lidí, převážně žen a dívek. Mužů mezi nimi vidno pomálu. Posedávají či polehávají po kožešinách, rozložených na zemi i na skalních výstupcích. Ruce, hrdla i nohy žen se blýskají zlatem, vlasy, podobné těm, jaké má dívka, která ho sem přivedla, se v záři ohňů rudě lesknou.

V zadní části stojí na vyvýšené kamenné terase dvě ohromná křesla. První je prázdné, v druhém sedí stará žena, která jej před chvílí se zaujetím obcházela. Vrásčitá pleť, bílé vlasy splývající kolem ostře řezaného obličeje. Stará vzhledem, ale hlas jí zní mladistvě a radostně zvoní. Rozmlouvá s jeho průvodkyní. Nerozumí jim ani slovo. Šokovaně se rozhlíží kolem sebe a není schopen pohybu.

"Měli jsme velké štěstí, dítě," raduje se kněžka. "Věkem se od Věštce moc neliší. Vzhledem ano. Rildúanově perlíku neodolá. Vypadá křehce, ale je živý, což je pro nás podstatné."

"Nerozumí nám, matko," Múírne sleduje mladíka, jak nevěřícně obhlíží okolí. "Jak mu vysvětlíme, co od něj požadujeme?"

Stará žena se usměje. "Dítě… jsou chvíle, kdy není třeba slov. Zasvětíš ho ty. Za tebou se vrátil, kvůli tobě přišel. Běž a postarej se o něj. Škoda, že nedošel trochu dřív, není to dlouho, co jsme oslavili výročí Věštce. Svou přítomností by celebrování velmi pozvedl. Nevadí. Začneme se chystat na návrat. Do slunovratu budeme mít dost času vše připravit tak, jak má být. A Múírne… víš, co to znamená, že."

Dívka skloní hlavu. "Ano, matko. Jsem tu, abych sloužila. Postarám se o něho."

***

Jonáš, sedící v křesle vedle bělovlasé stařeny, sleduje rej v jeskyni. V poháru, který mu vtiskla do ruky kudrnatá "Muriel", má již tekutiny sotva po dně. Cítí se skvěle. Pravda, otřes z časového skoku byl ze začátku obrovský, ale Múírne mu na lůžku v jedné z malých slojí vzadu v chodbách pomocí gest vysvětlila, že je Pán. Je Vyvolený. Časem jí začal rozumět víc a víc a zjistil, že jen on je schopen pomoci jejímu lidu z časové bubliny, do které zapadli. Důvod pořádně nepochopil, zřejmě neschopnost jakéhosi Věštce zapříčinila jejich uvíznutí v čase. Tak dlouho na Jonáše čekali! Tolik jsou za jeho přítomnost vděčni! Svá slova dívka doprovodila činy. Jonáš poprvé poznal ženu. A jakou ženu! Povolnou, ale divokou, smyslnou a přitom něžnou…

Sedí opřený o měkké kožešiny, popíjí nápoj, který mu jeho poddaná, jak sama sebe nazývá, podává, a cítí se božsky. Už mu vůbec nepřipadá divné, kam se dostal. Ví, že sem patří. Byl zrozen proto, aby vládl. Múírne mu to opakuje neustále. I stará kněžka se k němu chová s úctou a všichni kolem dělají, co mu na očích vidí.

Nepočítá, kolik dní či nocí už strávil v podzemí. Čas tu utíká jinak. Vlastně má pocit, že tu čas neexistuje. Neplyne. Ve věčné tmě září ohně, na které nikdo nepřikládá, kolem posedávají dívky, které nic nejí, ale přesto nevypadají, že by je trápil hlad.

Ani jeho netrápí. Jídlo je zbytečné. Má něco lepšího. Pozvedne zlatý, velkými rudými kameny vykládaný pohár, zakloní hlavu a nechá si do úst stéci pár posledních kapek ze dna. Ve chvíli, kdy tekutina protéká hrdlem, hraničí jeho pocity s orgasmem. Nikdy v životě nepil něco tak vynikajícího, tak hřejivého a přitom mrazivého, tak sladce hořkého. Od chvíle, kdy přišel, vypil pohárů bezpočet. Přesto, jakmile dopije jeden, má nezměrnou chuť na další.

Napřáhne ruku, zlato se v záři ohňů zatřpytí. Okamžitě přiskočí jedna z dlouhovlasých dívek a pohár mu odebere. Sleduje ji, jak přechází jeskyni ke kamennému oltáři, zapuštěnému v zemi na protější straně dómu. Nahne se, aby lépe viděl, ale stejně jako předtím oltář obklopí ostatní ženy, takže ten zázrak, kdy se pohár opět naplní tekutinou, zase nespatří. Nespokojeně se zavrtí. Kněžka mu položí ruku na zápěstí, ale dívka s plným pohárem je během chvíle zpět. Snaží se poznat, zda je to některá z těch, kterou už měl na svém lůžku, ale jakmile ucítí vůni, linoucí se z nádoby, zapomene vše a soustředí se jen na to, aby se zhluboka napil. Utře si ústa hřbetem ruky, slízne kapičku, která utkvěla na rtu a oltář už ho nezajímá. Přivolá dívku, která pohár přinesla, a pánovitým gestem ji odešle do své sloje. Vstane, přehlédne jeskyni. Všichni okamžitě padnou na kolena. Povýšeně se usměje. Tak to má rád. Vždycky věděl, že je něco lepšího.

Udělá dva tři kroky a zamračí se. Hlavou mu proletí podivná vzpomínka, najednou má pocit, že nebyl vždy Vyvolený. Pátrá v paměti, ale život před tím si nedokáže vybavit. Sáhne si do kapsy a vytáhne zvláštní, černě lesklý obdélník, velikostí přibližně zvíci dlaně. Jediná památka na to, že kdysi nebýval Pán, nebýval Vyvolený. Neví, proč si tu připomínku starých časů nechává. Přejíždí prsty obrysy věci, které kdysi říkal mobilní telefon. Nemůže si vzpomenout, na co předmět sloužil, ale v podvědomí má uloženo, že je důležitý. Zasune jej zpět do náprsní kapsy a zapomene na něj. Ještě jednou přejede očima skloněné hlavy, zastaví se u bělovlasé stařeny a sevře rty. Chvíli trvalo, než pochopila, že Pán je zpět.

Dopije pohár, mrští s ním o zem. Co s ním, prázdným. V lůžku ho čeká další, plný. A nejen pohár.

Kněžka namáhavě vstane, pokývá hlavou a gestem přivolá Múírne. Tmavovláska, smutně pozorující odcházejícího Jonáše, okamžitě přiskočí.

"Jak daleko jsme s přípravami, dítě? Slunovrat bude za pět oběhů. Věštcův vůz je připraven?"

"Ano, matko."

"Ostatní vozy jsou též na místě?"

"Ano, matko."

"Budeme mít dostatek síly na přesun?"

Dívka sklopí oči.

"Věřím, že ano, matko."

Svraštělá tvář se usměje. "Nejvyšší čas, dítě. Pojede se domů. Konečně. Budou tě milovat, budou tě ctít."

"Ano, matko." Hlas Múírne se lehce zachvěje. Pomůže stařeně sednout zpět do křesla a pohlédne do hlubin jeskyně, odkud se ozve drásavý výkřik, ztlumený Jonášovým výbuchem vzteku. Opravdu nejvyšší čas.

***

Monotónní zvuk bubnu se nese prostorem. Ohně, vytrvale plápolající, ozařují vůz, který čtyři statní muži přitáhli do středu kamenného dómu. Postranice mu svítí nespočtem stříbřitých teček. V těsné blízkosti stojí tři ženy – přadleny času. V jejich rukou se blyští klubka mihotající se příze. Dvě pečlivě sledují vůz. Každou, byť minimální trhlinu, kterou v zářivém potahu spatří, okamžitě stáhnou zlatou jehlou, navlečenou ústřižky jiskřících nití. Klubíčko třetí z přadlen je spojeno s ojí. Žena, jež ho nese, pozorně sleduje, aby se příze nerozmotala ani o kousek více, než je nezbytně potřeba.

Jonáš na trůně znovu pozvedne pohár. Přichází jeho chvíle. Zanedlouho nahradí neschopného Věštce a dovede svůj lid domů. Vyprostí ho z bubliny času. Navždy pak bude Pánem. Jako takový bude vládnout nejen těm několika desítkám lidí, co jsou zde v podzemí, ale celému národu, který jej čeká kdesi venku. Tak bylo předpovězeno a tak bude učiněno.

Nejvyšší kněžka zvedne ruku. Vše utichne, zmlknou i bubny. Jonáš se postaví a zhluboka se nadechne. Múirne, stojící vedle něj, vezme jeho ruku do své dlaně. Přitiskne si ji na čelo, na hruď a políbí ji. Jonáš dívku odstrčí. Už ho nebaví. Nebaví ho už žádné dívky tu v jeskyni. Chce víc. Chce jiné, nové, mladší. Má sucho v ústech, netrpělivým gestem si vyžádá další pití.

Tichem se rozlehne hlas kněžky: "Gonglair és dít! Konečně jsme se dočkali! Naše cesta započala před dávnými věky. Měla být jednoduchá. Časobrány byly otevřeny bezchybně, ale stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Důvěřujíce schopnostem Velkých, vešli jsme do otevřeného průchodu. Rildúan, průvodce, však nahmatal na přízi času uzel, který tam podle všech pravidel vůbec neměl být. Zrada? Politika? Past? Nepřál si někdo naši přítomnost na rokování Velkých? Nevíme. Vešli jsme a najednou nebyla cesta zpět, ale nebyla ani cesta vpřed. Při opravě uzlu upadl Rildúan do stavu nevědomí a jen díky mnoha obětem a neutuchající těžké práci přadlen času se podařilo uchovat nás i jeho tělo až do této chvíle. Múírne, blahoslavená a požehnaná, nás zachránila. Ona přivedla Toho, ve kterém znovu ožije Věštec."

Plameny vyšlehnou do výšky, ticho střídá postupně sílící tlukot bubnů. Múírne uchopí Jonáše za ruku. Schod po schodu společně schází k vozu. Dívka se nakloní k postranici, z dlaní jí opět vytryskne slabý pramínek světla. Pohybem ruky rozhrne závoj stříbřitých světýlek, zakrývající vůz. Na lůžku, vystlaném hrubou látkou, leží Rildúan průvodce, Rildúan Věštec. Dlouhé vlasy, jemné rysy, zavřené oči, přes prsa napříč položené velké stříbřité kladivo.

Jonáš ví, co má udělat. Ve voze je jeho místo, místo Vyvoleného. Věštec musí být živý. Převezme jeho perlík i postavení. Podá dívce pohár, chytí se postranice, přeskočí do vozu a sáhne po stříbrném perlíku. Ten je však pevně sevřen Věštcovými prsty. Jonáš nezaváhá, uchopí studenou ruku a páčí nástroj vší silou.

Nečeká však, že se jeho dotekem Rildúan probere, bleskurychle vztyčí a strhne perlík zpět. Prsty obou mužů teď objímají topůrko. Jonáš si s hrůzou uvědomí, že jeho protivník má mnohem větší sílu, než on. Věštec přitáhne topůrko, s ním i Jonáše a zadívá se mu do očí. Pak jej uchopí do náručí, jednou rukou přitiskne k sobě a druhou, ve které třímá smrtící zbraň, napřáhne.

Jiskřivý závoj vozu začne rotovat. Múírne, oči plné slz, zachytí vyděšený pohled chlapce, z kterého Věštec nasává nový život, když vtom stříbřitá mlha zahalí obě postavy. Světla se rychle roztočí, vzduch rozechvějí bzučivé vibrace.

Stará kněžka uchopí Múírne za rameno, ukáže ji na stranou ležící oltář, a kývne bradou. Dívka polkne, ale poslušně odejde. Lehne si na břicho, ruce natáhne před sebe přes kamennou desku s posvátnými znaky.

Vibrace zesilují. Vír světel dosáhne vrcholu, pak najednou hluk přestane. Ticho až zabolí. Jiskřivý potah pomalu zklidňuje svůj let, v jeho záři se objeví tmavý stín. Z vozu vyskočí muž.

Rildúan. Věštec.

Zamává perlíkem, jehož stříbrná špice je potažena tmavou krví.

"Camgair dúre thá! Dar života byl přijat! Uzel času je rozmotán! Průchod je volný!"

Jeskyní se rozlehne jásot.

Stará žena ulehčeně přikývne. "Ano, Věštče. Doveď domů ty, co přežili. My, kteří jsme položili své životy na oltář času, zůstaneme. Jeďte, vozy jsou připraveny."

Jemný obličej Věštce se zachmuří. "Jak dlouho?"

"Téměř tři tisíce oběhů. Nezapomeňte na nás. Cena za váš návrat byla vysoká. Uvidíš sám. Brány nejsou tak bezpečné, jak by měly být. Vyřiď to všem."

Slova kněžky vehnala do bledých tváří Věštce ruměnec. "Nezapomeneme. Idrahil, vědmo… Kdo přivedl Toho, jež mi předal život? Je na místě? Je jeho oběť dobrovolná? Bez ní nelze po přerušení Cesty pokračovat!"

"Pravidla jsou krutá, ale Múírne je na svém místě. Jeďte. A… nezapomeňte."

Věštec přikývne. Obejme Nejvyšší i ženy a dívky, stojící kolem ní. Přejde k dívce, jejíž ruce spočívají na oltáři, poklekne a pohladí ji po vlasech.

"Luilte, Múírne! Děkuji, Múírne! Tvé jméno nebude nikdy zapomenuto. Jsi Ta, která vrátila život Věštci. Jsi ta, díky níž se vrátíme domů. Budeš vzývána ve všech domech a vzpomínána po všechny věky."

Múírne pláče, tiše, bezhlesně, slzy kanou do prachu. Rildúan ji ještě jednou jemně pohladí po uslzené tváři a vstane. Přejde k vozům, stojícím po obvodu jeskyně, zrakem přelétne muže a ženy, usazené uvnitř a znovu se pohledem vrátí k velké skupině převážně mladých dívek, stojících za svou kněžkou. Naposled před nimi skloní hlavu v gestu neskonalé úcty.

Pak naskočí do prvního vozu, přebere od přadlen času stříbrná klubka, proplete volné konce a práskne bičem. Klubka se rozmotají, stříbřitá příze vytvoří jemnou síť kolem všech vozů. V tmavé skále se objeví modravý průchod a karavana se dá do pohybu.

Ohně naposled zaplanou a ozáří nehybný vůz, osaměle stojící uprostřed dómu. V něm leží Jonáš, bledý, bezdechý. Oči zavřené, rty sevřené do posmrtného šklebu, na čele a v hrudi hluboké rány. Kolem vozu spočívají desítky těl žen a dívek, které své životy vyměnily za čas pro přadleny.

U oltáře umírá Múírne. Kola vozů oddělila její ruce od těla a rozdrtila útlé tělo. Její a Jonášova krev usmířila bohy času, ti blahosklonně propustili ostatní uvězněné z časové dutiny.

Modravá záře Časobrány zmizí, v Býčí skále přebere vládu tma. Hrobové ticho jen tu a tam naruší tichý dopad kapky vody do sintrového jezírka.

***

Ve skalách poblíž Hallstattu se objeví průchod, z něhož vyjede sedm vozů. Rildúan seskočí z kozlíku prvního z nich, otočí se k nové Nejvyšší kněžce a ukloní se.

"Má paní, promiňte zdržení. Podle mého úsudku začne rokování Velkých zanedlouho. Velcí naše zprávy neuslyší rádi. Obávám se, že se blíží čas uzavření Bran."

Má pravdu. Časobrány jsou uzavřeny téměř okamžitě i přes všechny důsledky, které tento krok způsobí.

Do příchodu nového Mesiáše zbývá téměř tisíc let a lidstvo cestování Branami již nikdy neobjeví.

***

Brněnský deník 12. 11. 2017

Býčí skála, Moravský kras, Blansko

Vědci se nadále přou nad výsledky, které přineslo zkoumání zbytků kostry tzv. "halštatského velmože". Vzhledem ke špatnému stavu kosterních pozůstatků bohužel ani nejnovější metody nedokázaly jednoznačně určit jejich stáří a původ. Býčí skála, jeskyně mnoha záhad, si své tajemství uchránila i nadále pro sebe. Na dalším výzkumu se budou podílet i přední světová archeologická pracoviště.

Magickou atmosféru Býčí skály můžete obdivovat opět na jaře, při "Dnech otevřených dveří", které se konají vždy na přelomu června a července. Mimo tyto dny není jeskyně přístupná.

Mladý muž v bílém plášti kliknul myší, obrazovka počítače potemněla. Otočil se na svého společníka: "Dobře jsi to tomu pisálkovi nadiktoval. Snad už dá pokoj. Ten by koukal, kdybychom mu řekli, co jsme zatím zjistili."

"Kosterní pozůstatky… to zní vznešeně, to by mohlo čtenářům toho plátku stačit." Druhý vědec se opřel do židle.

"Metal jsem po něm i dalšími slovíčky, ale ty si asi nezapamatoval, Třeba radiokarbonovou metodu datování," ušklíbl se první muž. "Redaktora jsme se zbavili, což o to," sevřel rty. "Co ale budeme dělat s tím, co jsme našli a vydedukovali?"

Starší vědec si povzdechl. "Nejlepší bude, když i do závěrečné zprávy napíšeme něco podobného co do těch novin. Myslím, že ani ty, ani já si nechceme zničit kariéru. Vždyť bychom byli kolegům pro smích. A šéf by nám to hodil na hlavu - na tomhle profesuru nepostaví."

"Máš pravdu," přikývl mladší muž.

"Klidně to můžeme ještě jednou probrat," pravil nešťastně jeho společník. "Biologický materiál jsme projeli radiokarbonovou metodou, čímž jsme určili jeho stáří. To odpovídá výzkumům našich předchůdců, tedy plus mínus tisíc let před naším letopočtem. Pak jsme pečlivě proměřili kosterní pozůstatky. Počítačem jsme nechali vymodelovat kostru a následně i její osvalení. A dostali jsme obrázek člověka, který by v době před téměř třemi tisíci lety těžko přežíval. Tehdy měli lidé úplně jinou fyzičku. Na jejich kostrách to bylo znát. Třeba ty dívky. Sám jsi je viděl."

"Já vím," pokýval hlavou mladší a sáhl po deskách s podklady. Zalistoval obrázky a znovu je porovnával. "Každá z nich by lehce strčila do kapsy naše přední sportovkyně. Ruce měly vymakané tak, že by jim je mohly závidět i nynější mistryně světa. Počítače je podle zbytků úponů a stavby kostí vykreslily perfektně. A jejich velmož bude mít kostru jak dnešní sotva patnáctiletý kluk? Svaly skoro žádné?" Zavrtěl hlavou.

"Hele, s přimhouřením obou očí by se to možná i dalo nějak vysvětlit," promluvil po chvíli ticha druhý. Sáhl po fotkách. Zamyslel se, levou rukou si mnul bradu. "Třeba byl nějaký důvod, proč nedosáhl stejné fyzičky, jako měli ostatní muži v té době. Možná byl jejich kněz nebo duchovní vůdce, nemusel pracovat, všude ho vozili… Nebo schválně obětovali toho nejslabšího, co my víme. Ale jak vysvětlíme toto?" Vytáhl papír, na kterém byla sepsána dlouhá řada chemických značek. "Zlato, stříbro, sklo, lithium, gallium, indium, niob, tantal a neodymový magnet! Drť plnou těchto elementů jsme našli v místech, kde míval hrudní koš. Žebra zpřelámaná kamenným mlatem či čím a v nich hrst vzácných prvků. Šílená kombinace. A oba víme, co mi vyjelo, když jsem jejich přehled zadal do počítače. Do prdele, ten halštatský velmož snad spolkl mobilní telefon nebo co! To se prostě vysvětlit nedá!"

Vůz tažený dvěma znavenými koňmi se zvolna sunul zarostlou cestou. Matyáš, urostlý muž, sedící na kozlíku, však měl pro strach uděláno. Očima přejížděl vysoké skály i zaříznutá údolí. Kraj jako dělaný pro lapky a koněberky, pomyslel si a pohladil sekyru, položenou na klíně. Tady nebude o práci nouze. Přemýšlení mu přetrhl výhled za zatáčku, kde se vyjeté koleje napojovaly na širokou cestu. Konečně! Do setmění by mohl být pod střechou.

Koně si ulehčeně odfrkli, i oni pocítili, že se blíží konec dnešní pouti. Opřeli do postraňků s novým elánem, ale najednou polekaně hodili hlavami. Zezadu zazněl dusot kopyt a vůz předjela trojice ozbrojených mužů. Vzápětí přitáhli svým koním uzdy a postavili se povozu do cesty.

"Kdo seš? Kam jedeš?"

"Co je ti po tom?" zahučel obr na kozlíku a významně položil ruku na sekyru.

"Jménem knížete z Bergenu! Hledáme pytláka. Ukaž, co vezeš!"

"Nemáte právo lézt mi do vozu! Mám v něm osobní věci, stěhuju se na hrad. Dostal jsem tam práci."

"Tesař," mrknul znalecky první z mužů po vozkovi a strhl plachtu, kryjící vůz.

"Co si to dovoluješ, ty…" začal se ohrazovat se Matyáš.

"Mám tě! Já to věděl!" zařval jeden z jezdců, nahnul se a z vozu vytáhl malého, asi desetiletého chlapce. "Já ti ukážu, pytlačit!"

Matyáš strnul. Kde se tam ten kluk vzal?

Chlapec se mezitím zmítal v ozbrojencových rukou. "Au! To bolí!"

Muž na kozlíku měl na rozmyšlení jen pár chvil, ale když viděl, jak stráž s chlapcem zachází, nezaváhal a velitelsky zahřměl: "Nechte mýho syna na pokoji!"

"A ty seš kdo, že nám chceš poroučet? To je určitě von!"

"U mne hledáte pytláka? Jste padlí na hlavu?"

"Ty cháme," rozpřáhl se zbrojnoš, "já tě…" zvedl zbraň.

Matyáš se vztyčil, sáhl za sebe a vytáhl široký meč s tupým hrotem. "Jsi slepý? Nevidíš stuhu? Nebo tak tupý, že se chceš mermomocí bít s vaším novým katem?"

Jezdci strnuli. Rudé stuhy na mužově kabátci si všimli až nyní. Kat! Nečistá osoba!

"Jak jsi v našem kraji dlouho?" zarazil se zbrojnoš a sklonil meč.

"Druhý den. Na dnešek jsem… jsme spali v hostinci na soutoku. Můžete se tam přeptat. Určitě si vzpomenou."

O tom nikdo ze strážných nepochyboval. Na setkání s katem nikdo hned tak nezapomene. Jestli tvrdil, že tam spal, určitě nelže.

"Pytlák nám tu řádí už dlouho," zabručel velitel. Pořád ještě si chlapce, už opět se krčícího na voze, důkladně prohlížel. "Máme rozkaz hledat malýho kluka. V knížecích lesích nikdo pytlačit nesmí!"

Kat přikývl. "Mně to nemusíš vykládat. Proč myslíš, že tu jsem? Váš pán chce v zemi pořádek. Mít k tomu po ruce mistra ostrého meče se hodí."

"Tak," pokýval hlavou velitel. "Jedem," zavelel. Naposled se úkosem ohlédl po katovi a pobídl koně co klusu.

Když byla ujíždějící trojice dostatečně daleko, Matyáš se na chlapce zvědavě zadíval. "Podívejme, co se mi vylíhlo ve voze. Tak pytlák?"

Kluk se na obra nesměle usmál. "Děkuju, pane. Jen pár zajíců… měl jsem hlad."

"Co rodiče?"

"Já…" dítě ztěžka polklo. "Maminka umřela v zimě a táta už dávno."

Matěj se zarazil. Tohle zrovna slyšet nepotřeboval. Chtěl kluka s důrazným pokáráním vrátit rodičům a na celou věc rychle zapomenout.

"Vůbec jsem neslyšel, že bys mi vlezl do vozu. Ty budeš asi pěkný ptáček, poslouchej. Správně jsem tě měl vydat, víš to? Kdybych to udělal, byl bys první, koho bych na hradě dostal do rukou. Víš, co čeká pytláky? Minimálně cejch. Určitě pranýř. Jestli je váš pán tvrdý, tak možná i oprátka."

Kluk se roztřásl. Výčet trestů, podaný nejzasvěcenější osobou, ho vyděsil.

"Já… pane… já už nebudu pytlačit, nikdy, přísahám!"

"To rád slyším," přikývl Matyáš. "Nerad trestám malý děti. Tak mazej. Chci být brzo na hradě, jsem na cestě celý den."

Kluk seskočil z vozu a zůstal smutně stát.

"Nemůžu jet s váma?"

Matyáš zavrtěl hlavou. "V žádným případě. Moje práce je krutá a tvrdá. Taky nezapomeň, že jsem osoba nečistá. Nikdo se se mnou nestýká, pokud nemusí. To není život pro tebe. Běž a vrať se domů." Práskl bičem, koně zabrali, vůz sebou trhl.

"Pane…" Stál na cestě jak hromádka neštěstí. Hleděl za odjíždějícím vozem a do očí se mu tlačily slzy. Poprvé od chvíle, kdy přišel o rodiče, se ho někdo zastal. A teď mu ten člověk ujíždí… Rozhodl se.

"Pane! Pane! Mně nevadí, že jste kat a budu dělat cokoli, budu pomáhat, opravdu…" rozběhl se za vozem, který už mezitím ujel kus cesty. Přes slzy pořádně neviděl, přehlédl kámen, zakopl a rozplácl se jak dlouhý, tak široký. Bolest v noze ho schoulila do klubíčka, objal si bolavé koleno a rozplakal se nahlas. Neslyšel, že vůz zastavil, nevnímal ani kroky, které se pomalu blížily. Vnímal jen své utrpení, svou samotu. Svět se mu zdál chvíli docela i hezký, o to tvrdší bylo odmítnutí. Utápěl se v žalu, když v tom najednou cítil, jak ho kdosi zvedá a bere do náruče.

"Nejsem si jistý, jestli dělám dobře," bručel Matyáš ve chvíli, kdy ho nesl k vozu. "Možná dělám obrovskou chybu, život v katovně není pro každýho."

Chlapec ani nemukal. Přitisknutý k širokému hrudníku přerývavě oddechoval.

"Ukaž nohu," posadil ho kat na kraj vozu. "Odřený a naražený koleno, zlomenýho nemáš nic. Za chvíli to přebolí." Povzdechl si. "Jak se jmenuješ?"

"Vojtek, pane."

"Tak co s tebou, Vojtku?"

"Prosím," zašeptal chlapec. "Vezměte mě s sebou. Budu vám věrně sloužit. Já… zpátky už nechci." Podíval se na muže uplakanýma očima. "Ztratil jsem váček."

"Cože?"

"Vždyť já bych si toho zajíce ani nemohl upíct," drmolil rychle Vojtek. "Ztratil jsem váček se škrtátkem a nožíkem," potáhl nosem. "Já už nemám vůbec nic," rozplakal se znova. Jeho největší ztrátou byl velký barevný knoflík, který mu zůstal na památku po mamince, ale na to ještě nechtěl ani pomyslet, natož to vyslovit nahlas.

Matyáš zíral na hubená, pláčem se zmítající ramínka jak na zjevení. Vůbec nevěděl, co udělat, aby ten bolestný vzlykot ustal. Chytil chlapce za ruce, lehce s ním zatřásl.

"Přestaň brečet! Slyšíš? Nebude to jednoduchý, počítáš s tím? Nebudeš mít žádný kamarády. Nikdo si s tebou nebude chtít hrát. Moje práce je špinavá. Navždy se vyčleníš." Zarazil se. Co to tu tomu klukovi vysvětluje? Vojtek nemá kam jít. Je očividně nešťastný a navíc hubený, že bys mu na žebra mohl melodii brnkat. A on, Matyáš, je taky osamělý. Žádná z žen, které poznal, s ním nechtěla sdílet život. S katem… "Jestli máš teda dost odvahy, pomocníka bych bral. Ale už žádný pytlačení, rozumíš? Ať na tebe jako knížecí kat nemusím nikdy sáhnout ve zlým!"

Vojtkův svět se rázem znovu rozsvítil. Přes slzy se na Matyáše usmál. Kat…. Bylo mu to jedno. Důležité je, že už nebude sám.

Koně se opět rozjeli. Na kozlíku vedle vousatého muže trůnil malý hubený kluk. Po chvíli se opatrně přitiskl k boku svého velkého ochránce. Matyáš se usmál a levou rukou objal svého nového pomocníka.

"… a pak jsem utíkal do svahu a nahoře na Uhlířské jsem to vzal přes Hřbitovní rokli, tam se koně nedostanou, víš… když už jsem je potom za sebou neslyšel, tak jsem si sedl, jako že si odpočinu…a váček byl fuč a zpátky jsem pro něj nemohl, vždyť ani nevím, kudy jsem letěl… hnali mě jak psa… nechal jsem ho tam, zajíčka, lišce nebo kuně, bylo by ho škoda. Ten ti měl tak hebkou srst…" Vojtek drmolil a drmolil, odvaloval tím všechny křivdy i strasti poslední doby. "Kdyby sem to byl věděl, tak sem ho tam nenechával, víš, měli bysme večeři…"

Kat se po dlouhé době opravdu od srdce zasmál. "Věř tomu, že to poslední, co bych chtěl, aby ti vojáci v mým voze našli, by byl ten tvůj zpropadený zajíc. Radši mi pověz, kdes žil předtím, než ses stal obávaným knížecím pytlákem," dloubl svého nového společníka vesele loktem. Ten se na chvilku zarazil, ale netrvalo dlouho a opět se cestou rozlehlo veselé dětské štěbetání.

Když se večer do katovny stěhovali chudý Matyášův majetek, jako by se znali už roky.

Kat a jeho pomocník.

Kat a jeho syn.

***

Léto dalšího roku bylo zvláštní. Dusná horka střídaly silné bouře, provázené prudkými lijáky a místy i krupobitím. Matyáše s Vojtkem jedna taková zastihla při cestě do vzdálené vesnice, kde kde – snad horkem – uhynulo několik dobytčat. Vojtek si poprvé vezl vlastní ostrý nůž – Matyáš mu ho koupil na posledním jarmarku. Chlapec se neustále jednou rukou dotýkal opasku, na kterém měl nůž v pochvě zavěšený.

"Pravý lovecký tesák," pokýval hlavou Matyáš. "Vybral sis dobře. Patří ti právem. Však už máš na něj věk."

Vojtek se hrdě napřímil. Už to nebyl ten drobný, vyděšený chlapec. Povyrostl, ale zůstal štíhlý. Mrštný mládenec s upřímnýma jasnýma očima. Přesto, že se lidé povětšinou od katů odtahovali, milý modrooký chlapec a vysoký zachmuřený Matyáš byli v kraji svým způsobem vážení. Zvlášť proto, že Matyáš svými ranhojičskými znalostmi mnoha lidem pomohl. K napravování zlomených rukou a nohou už v širokém okolí nikoho jiného nezvali – k velké nelibosti místních léčitelů a apatykářů.

"Joj, to byla rána," přikrčil se Vojtek. Šel vedle vozu, bosýma nohama vířil prach na vyschlé cestě.

"Taky jsem se lekl," přikývl Matyáš. Rozhlídl se, ale přes stromy toho moc neviděl. "Bouřka jde zřejmě za náma, měli bysme si pospíšit. Snad dojedeme do vesnice dřív, než nás dostihne."

Vzduch těžkl, koně zneklidněli a sami přidali do kroku. Po chvíli se prudce zvedl vítr, zatočil uschlým listím a zvedl smetí z cesty. Obloha se rozsvítila klikatým světlem, nedaleko sjel blesk. Kraj se otřásl. Matyáš na kozlíku měl plné ruce práce, aby zklidnil koně, když vtom se Vojtek pustil vozu. Chodidly mu projel zvláštní impuls. Zapotácel se, zachytil se postranice vozu, ale nohy ho neudržely. Svezl se na zem a zůstal ležet bez dechu. Oblohu roztrhl další záblesk a svět se znovu zachvěl pod ohlušujícím zaburácením hromu.

"Vojtku! Bohové, Vojtku!" Matyáš seskočil z kozlíku a zvedl bezvládného chlapce. Zatřásl s ním, usilovně se ho snažil probrat. Sáhl do vozu, polil ho vodou z měchu. Po nervy drásající chvíli se chlapec rozkašlal a s námahou otevřel oči.

"Bolí…"

"Kde?" Matyáš rychlými pohyby prohmatával Vojtkovo štíhlé tělo. Ramena dobrá, páteř také, kolena, lokty, kotníky… vše v pořádku. Jen chodidla měl zrudlá, na obou ploskách vějířky puchýřů. Matyáš popadl čutoru, polil kus látky vodou a chladivým pruhem se snažil zmírnit palčivé pálení. Vojtek zatínal zuby, bolest popálených nohou byla obrovská.

"To byl ale divný blesk," rozumoval kat. "Jednou jsem viděl člověka, co ho boží posel zabil. Měl taky puchýře, ale po celým těle… jak je možný, že ty je máš jen na nohou, tomu nerozumím. Jedině že by to proběhlo zemí nebo co. Taky měl zvláštní barvu, až do fialova, ten blesk… Jak se cítíš?" Dojeli na kraj lesa. Už zase svítilo sluníčko, dusné vlhko se rozlilo krajem. Vesnice byla na dohled, prudkým deštěm dočista omytá.

"Nechám tě tady, u potoka," rozhodl se Matyáš. "Strč si nohy do vody a chlaď chodidla. Až pojedu zpátky, vyzvednu tě. Nenechám tě tu, neboj. Uvidíš, že ti studená voda udělá dobře." Zvedl chlapce a donesl ho na kraj malé říčky, která po dešti vesele zpívala. Vojtek se pohodlně usadil a strčil nohy do chladivé vody. Ta úleva!

Matyáš se ještě obhlédl, zda na chlapce není od cesty vidět, a práskl do koní. Musí pracovat rychle, aby byl brzo zpátky. Doma mu pak natře nohy bylinkovou mastí. Ještě že ji nedávno udělal čerstvou… ujížděl k vesnici a hlavou mu letěly myšlenky jedna přes druhou.

Zurčivá říčka dělala zázraky. Po nějaké době palčivá bolest ustala a Vojtkovi naopak začala být zima. Vytáhl nohy z vody a pohodlně se v měkké trávě natáhl. Rozhlédl se po palouku kolem sebe a strnul. V přítmí lesa, pod nízkými větvemi obrovského smrku, jen pár desítek metrů od něj seděl obrovský pes. Co pes, vypadalo to jako vlk… byl to vlk! Zvíře sedělo naprosto nehybně. Vojtek se zkusil postavit, ale nešlo to. Neuteču, uvědomil si vyděšeně. Vtom se vlk otočil a zmizel v křoví. Pomalu, jakoby nerad, ale byl pryč. Chlapec si oddechl. Vlci byli obávaní, i když Matyáš tvrdil, že v létě se jich bát nemusí. V zimě, to že je jiná, ale teď, když je všude kolem plno jiné kořisti, prý raději před lidmi utečou. Měl pravdu. Chytrý táta! Pak si ale všiml, že v místech, kde vlk seděl, něco leží. Zvědavost mu nedala. Po čtyřech se opatrně vydal k smrku.

Vlčata! Dvě. Malá, mrtvá. I ve smrti přitištěná k sobě. Proto tu ten velký vlk seděl, zřejmě to byla jejich matka… Taková krásná štěňata! Neodolal a bližší si pohladil. Zabořil prsty do hebkého kožíšku…

… a octl se mimo prostor i čas. Kolem něj se prostírala černá pláň plná šepotajících zvuků. Pravá ruka, která svírala vlčí kožich, tonula v šeplavé tmě, ale nad ním, přímo na dosah, zářila zlatavá linka, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu. Aniž by si vůbec uvědomil, co dělá, sáhl po té zářící linii levou rukou. Lehounce mu vklouzla do dlaně. Současně pod pravou rukou ucítil slabý tlukot srdce. Shlédl dolů – vlče už netonulo v černé tmě. Stříbřitě pableskovalo, ale tlapky se mu už začínaly ztrácet v černém šepotavém písku. Najednou věděl, co musí udělat. Slabounce zatáhl za zářící linku, která se bez odporu poddala. Pomalu přibližoval ruku ke zvířeti, jemně položil pěst na drobné tělíčko, přikryl ji druhou dlaní a pomalu, pomaličku ruku otevíral. Zlatavá linka se zatřepotala a zmizela. Vlče se pohnulo a byli zpět. Na palouku, vedle druhého mláděte.

Zíral na vlče, které se nejistě postavilo na tlapky a začalo čumákem dorážet na sourozence. Kňučelo. Pláče, pochopil chlapec. Položil ruku na druhé vlče a opět byl na černé pláni, ale zlatavá linka už byla příliš vysoko na to, aby ji mohl uchopit a vrátit zpátky. Snažil se, natahoval se, ale marně. Oddálil ruku od kožichu a zíral na mrtvé tělo a kňučící vlče. Co to, proboha, udělal? Opravdu se stalo to, co si myslí? Vrátil život vlčeti? A co teď s ním bude proboha dělat?

Vlče neustávalo v kňourání. Vojtek znovu položil ruku na mrtvé tělíčko, ale tentokrát se už nestalo vůbec nic. Žádná pláň, žádné šepotající hlasy. Zato se z blízkého křoví ozvalo krátké zaštěknutí zakončené zvláštním zakňučením. Vlče zvedlo hlavu, kvíknutím odpovědělo a ztratilo se houští. Poté už jen zaslechl další zaštěknutí a vlčice, šťastná, že se shledala alespoň s jedním ze svých štěňat, táhle zavyla.

Vojtek ještě chvíli nevěřícně zíral do lesa, ale po chvíli se mu znovu připomněla bolavá chodidla. Odplazil se zpět k potoku a opět ponořil nohy do chladivé vody. Tak jej tam našel Matyáš, který svou práci poprvé v životě rychle odbyl.

***

Seděli u hrubě opracovaného stolu a večeřeli. Chléb a sýr, pár jablek. Vojtek si hověl na lavici, nohy natažené, puchýře natřené mastí už téměř nebolely.

"Chodidla se zahojí," chlácholil ho Matyáš. "Hlavně že se nestalo nic horšího. Musím se tam zítra vrátit. Představ si, blesk uhodil do pastviny hned za tím lesem. Jsou tam další dvě mrtvý krávy. Možná to byl ten stejný, co popálil tebe! Časově by to odpovídalo… Jsi v pořádku? Zdáš se mi nějaký zamlklý. Není ti špatně?"

Vojtek zavrtěl hlavou. "Všechno je v pořádku, tati. Já jsem se jen strašně vyděsil…" Už už se chtěl rozpovídat o svém zážitku, ale z nějakého důvodu nemohl. Nedokázal o tom mluvit. Vlastně ani nevěděl, zda se mu to jen nezdálo. Přesto měl ty chvíle stále před očima.

"Tati…"

Matyáš si oddechl. Tak přece jen, snad už to bude jako dřív. Ztichlý chlapec ho děsil. "Copak?"

"Tati… když někdo umře, může se vrátit? Oživnout? Jako že by zas chodil, dýchal, mluvil…"

"Jak tě to napadlo, blázínku?" Matyáš se zasmál. "Viděl jsem už spoustu mrtvých lidí, dost bylo i těch, kterým jsem – po zásluze – život vzal, ale že by někdo znovu ožil, to jsem ani neviděl, ani o tom nikdy neslyšel."

"A co kdyby to někdo uměl? Oživit třeba zvíře. Nebo i člověka. Co by se stalo?"

Matyáš se zamyslel. Filozofické otázky života a smrti ho nikdy moc nezajímaly. Jeho otec mu nevysvětloval nic – sám řemeslo zdědil, syn ho převezme, to byla jediná možnost a o vině či nevině těch, kteří se mu dostali pod ruku, nikdy nepřemýšlel. Matyáš byl jiný – smrt ho svým způsobem děsila. Vždycky chtěl vědět, koho mu dovedli do mučírny. Zpočátku se to všem zdálo podivné – než zjistili, že výčet skutků, přednášených před katem pochmurně opřeným o své nářadí, podivuhodně rozvazuje provinilcův jazyk.

"Nevím, co by se stalo, Vojtku. Ale bojím se, že by takový člověk dlouho na živu nevydržel. Víš, proč jsem odešel z minulýho působiště?"

"To jsi mi nikdy nevyprávěl, tati. Ale to…"

"Vydrž, pochopíš." Matyáš vstal, odnesl zbytek chleba a sýra, pečlivě je uložil do police, přitáhl si židli blíž k chlapci.

"Můj minulý pán byl dobrý pán. Jenže byl starý, a když umřel, vlády se ujal jeho nejstarší syn. Rozmazlený zlý spratek. Nikdy jsem neměl tolik práce, jako za mladýho pana Boryslava. Jenže… nejen, že byl zlý a krutý. Víš, já jsem kat a vím, že naše řemeslo je pro všechny okolo ošklivý, nechutný a odporný, ale na druhou stranu všichni víme, že je nutný. Vrahů, násilníků nebo lupičů mi nikdy nebylo líto. Ale… Boryslav mi do mučírny vodil lidi, kteří se v podstatě ničím neprovinili. On… on se vyžíval v krutostech. Kdybys viděl, jak mu svítily oči, když jsem těm chudákům působil bolest… Měl na mě jediný požadavek – udržet je na živu co nejdýl. Věřil bys, chlapče, že i kat umí zvracet?"

Matyáš vstal, odešel k oknu a zadíval se ven, do houstnoucí tmy. Vojtek mlčel.

"Pak mi jednou přivedli starou ženu. Takový věchýtek. Hodili ji do kobky, že ji druhý den pán přijde vyslechnout, ať se nachystám. Kdybys viděl ty její oči…"

Po chvíli se do ticha ozval Vojtek.

"Tati… jak to bylo dál? Taky jsi ji…"

"Byla to nejhorší noc mýho života. Nevěděl, jsem, co mám udělat. Bylo mi jí líto. Znal jsem ji, nikdy nikomu nic neudělala. Žila za vesnicí, v malý rozbitý chalupě. Živila se tím, že prodávala koření. A on ji nařkl, že je čarodějnice! Nad ránem jsem za ní zašel, seděla v kobce, úplně klidná, dívala se na mne těma svýma vědoucíma očima, a když jsem jí nabídl, že ji pustím, odmítla. 'Nedělej si se mnou starosti, hochu,' řekla a pak pokračovala – 'Už to nebude dlouho trvat. A neboj se, ať se stane cokoli, ty budeš mít ruce čisté.' Moc jsem tomu nerozuměl, pokládal jsem to za blábolení strachem zmatenýho mozku. Dal jsem jí jídlo – i když nic dostat neměla – a vrátil se zpátky do svý místnosti. Pak přišel pán a jeho pobočník. To už jsem měl rozdělaný oheň ve velkým krbu, jak si přáli, i nažhavený železa. Stráž dovedla stařenu, přivázali ji na žebřík a já vzal do ruky rozpálený kleště."

Matyáš polkl, sáhnul po korbelu a napil se řídkého piva. Vojtek ani nedýchal, jak se do příběhu vžil.

"V té chvíli se stalo něco podivnýho. Do toho dne se pán vždycky jen díval, nikdy neměl touhu mučit lidi sám. Jak jsem tak opatrně nesl ty kleště, stařena zvedla hlavu a zadívala se pánovi do očí. Vyletěl jak na drátku, začal křičet, že jemu se nikdo vysmívat nebude a vytrhl mi kleště z rukou. Jako že sám bude tu stařenu mučit. Jenže se mu zdály málo rozpálený, tak je šel ještě na chvíli strčit do ohně… přitom pořád křičel, že se uvidí, kdo z koho… nedával pozor, zakopl a ty těžký kleště ho strhly do topeniště."

Matyáš se znovu napil. Vzpomínky nebyly příjemné. "Nikdy, povídám ti, nikdy jsem neslyšel tak hrůzný řev, jako tehdy. Vyhrabal se odtud, hořely mu vlasy, šaty… chrstl jsem na něj vodu, co jsem měl v kbelíku na mytí rukou, ale už to nebylo nic platný. Po pár dnech skonal, za strašných bolestí. Měl popálený obličej, ruce, celou horní polovinu těla…"

"A" domáhal se Vojtek pokračování. "Co ta stařena?"

"Tu mi poručili popravit. Bez soudu, bez možnosti odvolání, bez milosti. Přesto, že si všichni oddechli, že je Boryslav po smrti, nemohli, ani nechtěli nechat jeho úmrtí bez odplaty. Pobočník viděl, že já jsem stál daleko, že nikdo pánovi do ohně nepomohl, ale přesto někdo být vinen musel. Proč, to se mě neptej, to já nevím. Tak to odnesla ta stará ženská. Jen proto, že pán byl krutý. Prý ho vyprovokovala svým pohledem a stráž tvrdila, že viděla démona, kterého ona vyčarovala, jak ho strká do ohně. "

"Tati…" ozval se po chvíli dumání Vojtek. "Ale co to má společnýho s tím, co jsem se ptal?"

"To, milý synu," odpověděl Matyáš, "že za každou odlišnost jsou lidi schopný toho druhýho poslat na smrt. Ta paní byla stará, ale nebyla hloupá a uměla se o sebe postarat. To některým stačilo, aby ji udali jako čarodějnici. Víš, jak by dopad ten, kdo by uměl oživit mrtvý? Roztrhali by ho na cucky, pokud by neskákal podle toho, jak oni pískají. Páni by se o něj prali – kdo by nechtěl zůstat navěky živý? Jenže nakonec by ho stejně někdo zabil, už jen proto, aby ho neměl ten druhý… kdepak, pěkně děkuju za takový dar. Nebo kdyby se dostal do rukou třeba Boryslavovi… ten by si ten jeho dar užil. Oživovat mrtvý, aby jim mohl dál způsobovat bolest… Strašná představa. To bych nechtěl ani za nic," ukončil Matyáš svůj proslov. "A teď už zalez a spi. Máš toho dneska za sebou až až." Postrčil chlapce dozadu do lůžka, prohlédl mu ještě jednou chodidla a spokojeně se usmál. "Ještě tak dva tři dny a budeš zas běhat jak srnec, mladíku. Tak dobrou noc."

"Dobrou noc," zašeptal Vojtek. Zavřel oči, ale usnout ještě dlouho nemohl.

***

"Vyrazíme. Dobře se pojede, den bude jak vymalovanej."

Matyáš zkontroloval sedlo, plácl koně širokou dlaní a otočil se ke dveřím katovny. Ve vysokém mladíkovi, který vyšel ze dveří, by málokdo poznal malého uplakaného chlapce. Kat si povzdechl. Deset let uteklo jak voda. Matyáš naposled zkontroloval, zda má široký meč dobře připevněn za sedlem a vyhoupl se na koně. Nebude si zbytečně kazit náladu. Mají před sebou dlouhou cestu, tak si ji nebude mařit zbytečnými starostmi. Stejně nic nevyřeší.

Když jim strážní otvírali bránu, obloha na východě začala rychle světlat. Vojtek miloval ty chvíle, kdy opouštěli stísněný hrad. Dítě lesů v něm zůstalo, otevřený prostor ho nikdy neděsil, ale naopak přitahoval. Znal každou stezku v okolí, měl projety všechny vesnice patřící k panství, ale tato výprava bude něco jiného. Jejich služby si vyžádal soused – hrabě Štěpán, pán z Ludovic a na Nosislavi. Podařilo se mu pochytat lapky, kteří trápili jeho panství už delší dobu. Až s nimi kati skončí, bude – jak doufal – v kraji zas nějakou dobu klid.

"Jak daleko máme k hranicím?"

"Když to dobře půjde, tak asi tři dny cesty," odpověděl Matyáš.

"Pojedeme přes Rozhraní?"

"Ano."

"Víš, kudy dál?"

"Samozřejmě. Jednou jsi už byl na ludovickým panství se mnou, nepamatuješ?"

Vojtek zavrtěl hlavou.

Matyáš se usmál. "Však to už bude dobrých deset let… bylo to krátce potom, co jsme se potkali. Taky tam tehdy chytili nějaký lapky. Asi jsem svou práci tehdy udělal dost dobře, když to další loupežníky odrazovalo tak dlouho."

Horký polední žár přečkávali ve stínu lesa či u nevelké říčky, noci probíhaly víceméně bez problémů – Vojtek už si zvykl, že kam přijedou, bývají pro místní atrakcí. Kat a jeho pomocník! Všichni jimi opovrhovali – i ten nejchudší venkovan stál ve společenském žebříčku nad nimi – ale na druhou stranu jejich přítomnost přitahovala lidi jak světlo můry. Jak rádi by viděli katovy nástroje – zdálky, bez nebezpečí, že by jimi byli ohroženi! Jak rádi by slyšeli jejich vyprávění! Ten rozporuplný postoj mnohdy vyústil v nepříjemné chvilky, ale Matyáš i Vojtek byli urostlí chlapi a dovedli si sjednat pořádek. I pálenkou posilnění chlapíci si většinou na poslední chvíli uvědomili, s kým vlastně mají tu čest a raději se stáhli.

Poslední noc na panství svého pána strávili v hostinci v Rozhraní. Poprvé nemuseli spát ve stáji – hostinský si dobře pamatoval, kdo mu před léty zachránil nohu. Uvítal Matyáše jako svého bratra a uložil je i přes jejich protesty do jednoho ze dvou malých pokojů.

Ves opustili za svítání. Řeku, která tvořila přirozenou hranici, přejeli po chatrném mostě. Vojtek se rozhlížel kolem sebe.

"Ani bych nepoznal, že jsem na jiném panství. Vždyť je to tu jak u nás! Jak vlastně lidi poznají, kde zrovna jsou?"

"Podle hraničních značek. Nevšiml sis stromů na břehu? Na naší straně nesou znamení třech křížů. Ludovický břeh je označený křížem s vlnovkou. Tam, kde nerostou stromy, jsou značky tesaný do kamenů. Každý pán si svý hranice střeží bedlivě, to si piš."

"Jak daleko ještě pojedeme?"

"Zítra večer bysme mohli být na dohled od hradu. Teď se ale budeme vesnicím radši vyhýbat. Nechci žádný problémy. Některý z těch pochytaných chlapů můžou mít v okolí příbuzný a já tohohle mazlíka těžko schovám," poplácal Matyáš široký katovský meč. Čněl mu za zády opravdu nepřehlédnutelně. "Dnes přespíme u Vintíře. Známe se už léta. Teda… doufám, že ještě žije. Kdyby ne, jeho jeskyně bude stát určitě."

Postupem dne se ráz krajiny změnil. Kopce zestrměly, údolí potemněla. Když narazili na úzkou cestu, odbočující do kopce, Matyáš se zaradoval.

"Ještě tu občas někdo projede, vidíš? Vintíř je snad stále naživu. Už bude letitý, dávno jsem tu nebyl…"

Odpovědi se nedočkal. Otočil se a strnul. Byl sám.

"Vojtku?"

Ticho. Zavrtěl hlavou. Co za hloupý vtip ten kluk zase vymýšlí? Obrátil koně a pomalým klusem se vracel zpět po vlastních stopách. Ve chvíli, kdy stezka zabočila kolem nízké skalky, strnul. Vojtkův kůň se pásl na chudých trsech trávy, mladík sám ležel na zemi, bledý, téměř bezdechý.

"Vojtku! Bohové, co se ti stalo? Chlapče?"

Seskočil z koně a nadzvedl bezvládné tělo. Přitiskl dlaň na hruď, ucítil pomalý tep. Oddechl si, Žije. Co se mu ale mohlo stát? Vpravil do mladíkových úst trochu piva, ale bezúspěšně. Vodu nikde v okolí neviděl. S námahou přehodil mladíka přes sedlo jeho koně, jakžtakž ho přivázal, aby z něj neklouzal dolů, a tak rychle, jak to jen šlo, hnal oba koně vpřed. Strmá cesta ke skále, ve které zel otvor poustevníkovy jeskyně, se mu zdála nekonečná. Konečně zastavil na malé mýtině, vzal syna do náruče a položil ho do měkkého mechu.

"Vintíři! Jsi tu? Volá tě Matyáš… bergenský kat! Potřebuju tvou pomoc! Umírá mi syn!" Rozhalil Vojtkovu košili a znovu položil ucho na jeho hruď. Tlukot srdce byl už téměř neznatelný.

"Vojtku… synáčku… co se ti stalo…" Matyáš byl bezradný, mladík nejevil žádné známky ani zranění, ani otravy. Vypadal, jako by spal. Sinalost jeho kůže a nitkovitý tep naháněly Matyášovi hrůzu. Vůbec nevěděl, jak by mohl pomoci.

"Zkus tento lék," ozvalo se nad ním a před Matyášem se objevila ruka s malou skleněnou nádobkou. "Nakapej mu pár kapek do úst. Pokud nepomůže toto…"

Matyáš se ohlédl. Ve starém, shrbeném muži téměř poustevníka Vintíře nepoznal. Naštěstí jeho hlas zůstal pořád stejný. Převzal karafu, otevřel bezvládnému chlapci ústa a opatrně mu na jazyk nakapal pár kapek bezbarvé tekutiny. Jemně mu ústa zavřel, pohladil ho po tváři a napjatě sledoval, co se bude dít. Po chvíli lék znovu pozvedl, ale Vintíř mu ruku zadržel.

"Přestaň! Zabil bys ho. To, cos mu dal, už stačí. Nech kapky působit ještě chvíli. Pokud nepomohou… nepomůže nic."

"Ty víš, co Vojtkovi je?" otázal se ohromeně Matyáš.

"Vím. Vidím jeho aureolu. Je…" poustevník se odmlčel.

"Cože to vidíš? Co mu je?" naléhal Matyáš.

Vintíř se na kata zkoumavě zadíval. "Ty nevíš? On se ti nesvěřil? V tom případě já o tom nemohu mluvit…"

Matyáš zkoprněle zíral na poustevníka. "O čem to mluvíš? Co by mi měl říct? Musím to vědět! Je to můj syn, mám jen jeho… nesmí mi umřít! Co…" Uslyšel zachroptění a úplně zapomněl, co se vlastně chtěl zeptat. Vrhl se k Vojtkovi, zvedl mu hlavu do klína. Chlapec sebou začal neklidně trhat.

"Ten vlk…"

"Vojtku! Vojtíšku! Otevři oči, prosím!"

"Ten vlk… to vlče…"

"Ale tady nejsou žádný vlci, Vojtku! Prober se, prosím!

Vojtek se zachvěl, polkl a Matyáš zíral do jeho vytřeštěných očí.

"Tati…" Mladík se s námahou posadil. "Ten vlk… to vlče, co jsem ho potkal tehdy u řeky…"

Matyáš se s hrůzou ohlédl po Vintířovi. "Mluví z cesty! Cos mu to dal?"

"Ten vlk teď umřel, tati… a já málem taky… musel jsem ho propustit…"

"Jaký vlk? Nikdy ses s žádným nepotkal… Vintíři, má zatmění mozku! Co budeme dělat?"¨

Starý poustevník se smutně pousmál a položil Matyášovi dlaň na rameno.

"Budeme si muset promluvit, Matyáši. Tvůj syn je… Probuzený."

Seděl, zíral do plamenů ohně a snažil se pochopit, co mu Vojtek a Vintíř vykládají. Že existují lidé, kteří opravdu umí vrátit život. Tedy vrátit… zachytit jej těsně před tím, než se tenké klubko životní linie začne navíjet na věčnost. V jedné jediné zlomové chvilce. Zda má toto umění v sobě každý, nebo jen někdo, to nikdo neví. Dlouhotrvajícím rozhovorem dospěli k názoru, že Vojtek se stal Probuzeným těsně před tím, než vlče oživil – Matyáš si vzpomněl, jak mu tehdy ošetřoval popálené nohy poté, co blízko uhodil blesk.

"Vojtku… proč jsi mi nic neřekl?"

"Nemohl jsem, tati. Několikrát jsem s tím chtěl začít, ale postupem času jsem měl čím dál tím silnější pocit, že se mi to jen zdálo. Časem jsem na to dočista zapomněl… až do teď."

"Co se ti to dnes vlastně přihodilo?"

"Vlče, co jsem ho tehdy oživil, se stalo časem vůdcem smečky. A dnes… dnes o svý postavení přišel." Vojtek zavřel oči. Zas a zas viděl vyceněné tesáky, které se mu… tedy jeho vlčímu souputníku… zarývaly do hrdla. Cítil, jak z vlka uniká život, jak se stříbrná linie chvěje v šepotající pláni… a on byl tak daleko. Marně natahoval ruku, marně se snažil… a pak přišlo milosrdné bezvědomí.

"Probuzený má velkou moc," pronesl tiše Vintíř. "Může oživit kohokoliv. Zvíře, člověka… jenže pak je s ním spjatý. Až do konce. Nezdávalo se ti občas o vlcích?" zkoumavě se zadíval na Vojtka.

"Zdávalo," odpověděl po chvíli mladík. "Ale jen takové útržky… nepřikládal jsem tomu žádnou váhu."

"Jsi si jistý, že jsi tu věc neudělal častěji?" zeptal se Vintíř. "Takový náraz nemůžeš mockrát vydržet. Dávej si na to pozor. Stejně… je to zvláštní. Zrovna ty jsi pomocník kata. Ještě, že tě táta k popravám nepouští. To by bylo něco, to ti povím…"

Matyáš zakroutil hlavou: "Já bych ho i pustil, ale on o to nikdy nestál. Zlobilo mě to, ale nakonec jsem si řek, že ho do toho nebudu nutit. Nakonec, hrubou práci zvládám sám a Vojtek je mnohem lepší v jinejch věcech. Třeba v bylinách nebo napravování zlomenin, tam už bych se mohl od něj učit já. Není třeba nic měnit. A ty," otočil se na mladíka, "ty na to svý prokouknutí rychle zapomeň. Už nikdy, ti povídám, už nikdy to nedělej."

"Neboj," usmál se bolestně Vojtek. "Věř mi, že jedna zkušenost bohatě stačila."

"Nu," pronesl zamyšleně poustevník, "tu karafu s lékem mějte raději pořád u sebe. Může se ti hodit."

***

Hrabě z Ludovic pojal popravu zajatých lapků opravdu velkolepě. Na Šibeničním vrchu nechal zbudovat novou stavbu. Kamenný kruh, vysoký téměř tři metry, nad kterým se tyčily čtyři vysoké pilíře, podpěry pro stejný počet silných trámů. Ty vytvořily obrovský čtverec, na jehož každou stranu se vešlo až pět oprátek. Mohutná šibenice se chmurně tyčila na holém vrchu poblíž sídelního města. Pilíře ze světlých kamenů byly viditelné zdaleka. Připomínaly všem, že hrabství má svěřeno hrdelní právo a prohřešky trestá tvrdě.

Exekuci sedmnácti chycených lapků prováděli pro větší efekt kati dva – Matyáš a místní Dedrych. Dvě postavy s rudými kápěmi, čtyři katovští pomocníci, celí v černém, popraviště obstoupené hraběcí stráží ve vínových uniformách – pro příbuzné zajatých mužů kruté divadlo, pro ostatní dav mrazivá, morbidně fascinující podívaná.

Matyáš, opřený o popravčí meč, sledoval, jak špalír vojáků, obklopujících odsouzené stoupá vzhůru po úzké cestě.

"Dobře, že váš pán nechal takový popraviště postavit," prohodil k Dedrychovi. "Náš kníže modernám nevěří, ale mně se tahle stavba líbí. Když si vzpomenu, jak mě u nás doma naposled málem pobodal bratr vraha, kterýho jsem lámal v kole… To se tady nemůže stát, sem se nikdo nedostane."

Hlas bubnů zesílil. Špalír s odsouzenci konečně dorazil k šibenici. V kamenné zdi se otevřely železem pobité dveře a lapkové nacpáni do malých kobek pod zvýšenou podlahu ze silných prken, na které stáli kati a jejich pacholci.

Bubny znovu zavířily. Odsouzenci byli jeden po druhém vyváděni nahoru na popraviště. Hraběcí písaři, stojící na vyvýšeném místě před šibenicí, střídavě četli jména, doložené skutky a uložený trest. Ten byl pro téměř všechny stejný – smrt pověšením. Odsouzence se pak ujali kati, nadzvedli jej, naučeným grifem mu přehodili oprátku kolem krku a váha vlastního lapkova těla pak celou exekuci dokonala.

Vojtek celé to hrůzné představení sledoval zpovzdálí. Hřmotné virbly, střídané s vyvoláváním písařů, křik odsouzenců, uši trhající pláč jejich matek či žen – to vše mu splývalo v jeden odporný, nervy drásající vjem. Ještě nikdy nebyl přítomen hromadné popravě. Pohled na dav, zfanatizovaný dotekem smrti, ho děsil. Posledního odsouzence už pacholci nahoru museli téměř vynést. Dle jména jakýsi zemánek, sice chudý, ale přece jen rodem šlechtic. Vzhledem k svému titulu unikl potupnému oběšení, jeho stětí mělo být zlatým hřebem celé exekuce.

Matyáš se narovnal. Jeho poslední práce na této cestě. Nechal otrhance pokleknout, navyklým způsobem se rozmáchl a ťal.

Dav doprovodil pád bezhlavého těla frenetickým povykem.

***

Seděli u hrubého stolu před katovnou s Dedrychem a jeho pacholky. Popíjeli pálenku, snažili se přijít na jiné myšlenky, ale slova nepřicházela. Vše bylo ještě moc čerstvé, takovou popravu žádný z nich zatím nikdy nezažil. Jednoho, maximálně dva zločince, to ano, ale sedmnáct… I otrlými pacholky to otřáslo.

"Měli byste s sebou dostat pár vojáků," pronesl pomalu Dedrych. "Na nás tady si nikdo netroufne, sme pod pánovou vochranou, ale vy na cestě zpátky budete snadnej cíl."

"Jsme taky pod ochranou," namítl Vojtek. "Máme glejt!"

Dedrych se poprvé od návratu ze Šibeničního vrchu zasmál. "Glejt! Copak asi řekne tvůj glejt letícímu šípu nebo z křoví hozenýmu kopí? Nic. Kdepak. Na voddíl vojáků si hned tak nikdo netroufne. Povídá se…" rozhlédl se kolem sebe a ztišil hlas, "že těch sedumnáct byla jen část tý loupežnický tlupy, že snad ještě větší počet těch zlotřilců se rozutek po skalním městě. A že se daj do kupy a že se pomstí," dokončil větu a významně pokýval hlavou.

"Mstít se katům? To jako vážně?" zamyslel se Matyáš. "To jsem ještě neslyšel, že by se někdy někdo mstil katovi. Snad stačí, jaký nám přiřkli postavení. My jen vykonávali rozkazy, nevynesli jsme rozsudek…"

"Stejně si zkus požádat vo doprovod," trval na svém Dedrych.

Trval na tom i druhý den, ale nebyli vpuštěni ani do hradní brány, natož aby se dostali až k hraběti.

"Že jsem tě poslouchal. To byl ale hloupý nápad jít k hraběti pro vojáky," pokrčil rameny Matyáš. "Vyrazíme v noci, to je nejmenší pravděpodobnost, že by nás někdo sledoval. Taky bysme je lepší uslyšeli, kdyby se přece jen za náma vydali. Zkusím upevnit meč tak, aby nebyl moc nápadný. Snad projedeme bez povšimnutí. K Vintířovi bysme mohli dojet nad ránem, a jestli bude pořádně svítit měsíc i zítra a pozítří, mohli bysme být na hranicích během dvou tří nocí. Za ně si snad nikdo netroufne."

Pozdě večer, když odjížděli od katovny, nehnul se nikde v okolí ani list. Noc byla tichá, domy i chatrče spaly, jen v dálce občas zaštěkal pes nebo zahoukal výr. V měsíčním světle míjeli tmavý obrys Šibeničního vrchu. Oběšenci, ponechaní před dvěma dny viset pro výstrahu ostatním, byli pryč. Někdo je – přes hraběcí zákaz – pod rouškou tmy odnesl a pohřbil. Tmavá konstrukce, rýsující se proti nočnímu nebi, připomínala rozkročeného nenasytného pavouka. Nezůstaly na ní ani žádné zbytky oprátek – mezi pověrčivým lidem to bylo žádané zboží. Vojtek se otřásl a odvrátil pohled. Ještě že už jedou domů.

Když dojížděli ke strmé stezce vedoucí k poustevníkově jeskyni, obloha na východě začínala blednout.

"Nejvyšší čas zalízt," zabručel Matyáš. "Už mě z tý noční jízdy bolí nejen celý tělo, ale i oči. Zbytečně jsme se hnali potmě, nikdo o nás nestojí. Nepotkali jsme ani nohu," odplivl si.

"Počkal bych, až se víc rozední," navrhl Vojtek. "Cesta nahoru je mizerná i za dne, nemá smysl, abychom zmrzačili koně. Dál bych jel, až pořádně uvidíme pod nohy, co říkáš?"

Seskočili a uhnuli do lesního porostu. Nějak podvědomě nechtěli zůstávat na stezce. Koně přivázali ke stromu a sami se s úlevou protahovali.

"Už se těším, až si lehnu," kroužil hlavou Matyáš. Za krkem mu rupalo jedna radost. "Čím to, že se mi každá cesta zdá delší a delší?"

Vojtek už chtěl odpovědět něco peprného, když v tom se lesem rozlehl ječivý výkřik. Trhli sebou a oba bezděky položili ruku na zbraně, co měli připnuté u pasu.

"Co to bylo?" zašeptal po chvíli mladík.

"Nevím, ale šlo to snad od Vintířovy jeskyně…" odpověděl také šeptem Matyáš.

"Myslíš, že tam na nás někdo číhá?"

"To těžko. Vždyť přece nikdo nemohl vědět, kam jedem…"

"Věděl to Dedrych. I ti jeho čtyři pacholci. Prořekl ses, když jsme včera plánovali odjezd," připomněl Vojtek.

Matyáš se zamračil. "Myslíš…"

"Za peníze u hradu dům," ušklíbl se Vojtek. "Dojdu se tam podívat, co říkáš?"

"V žádným případě," sykl Matyáš. "Půjdeme oba. Od potoka vede jelení stezka nahoru na kopec, projdeme po ní a zadem slezem na skálu nad jeskyní. Buď opatrný, ať se nezřítíš dolů."

Zkontrolovali, zda jsou koně pevně přivázaní a zda dosáhnou na trávu, odložili vše, co by je mohlo jakýmkoliv zvukem prozradit, a s tesáky v rukou se pomalu vydali obloukem vzhůru do kopce. Netrvalo dlouho a na mýtinu před Vintířovou jeskyní shlíželi z výšky. Jak se kalné ranní světlo pomalu projasňovalo, zahlédli svého přítele. Jeho tělo, visící na větvi stromu u kraje mýtiny, se bezmocně otáčelo. Někdo starého muže oběsil.

Matyáš chytil Vojtka za ruku a bezmocně mu zaryl prsty do předloktí. Vojtek zděšeně přiložil ukazovák druhé ruky k ústům a ukázal doleva pod sebe. Tam, na kupě naházeného kapradí, chrápalo několik mužů v špinavých, otrhaných hadrech.

Zbytek rozprášené tlupy lapků. Vběhli jim téměř do náručí.

Vojtek poklepal Matyášovi na rameno a naznačil, že by měli ustoupit zpátky do lesa. Vintířovi už nepomůžeme, artikuloval bezhlesně. Kat, oči upřené na svého přítele, nereagoval. Vojtek začal pomalu klouzat nazad. Znovu popotáhl Matyáše za ruku, když vtom se přímo pod nimi znovu ozval plačtivý výkřik, následovaný tentokrát výbuchem smíchu.

"Tak vono by chtělo utíkat?" zaslechli hrubý hlas. Následoval pád těla na zem. Zaslechli potlačovaný vzlykot. Podívali se na sebe. Koho tam proboha ti lapkové mají? Stáhli se za hranu skály, aby nebyli vidět a zůstali nehybně ležet. Teď odejít nemohli. Pod nimi se z jeskyně vyrojil houf lidí.

"Kačer a Kláda pojedou na hrad," zaslechli velitelský hlas. "Dyž se nevrátíte – řekněme do půlnoci – s výkupným a glejty, pomaže princátko támhle za dědkem." Znovu se rozlehl chraplavý smích, promísený protesty vyvolené dvojice.

Matyáš s Vojtkem se na sebe s hrůzou podívali. Hrabě z Ludovic měl, pokud si pamatovali, jen jediného, doslova a do písmene vymodleného syna. Mohlo mu být možná osm, nejvíc tak deset let. Kde k němu pro všechny bohy tahle banda přišla?

"Děte pro koně a ať už vás nevidím! Máte co dělat, abyste to stihli!" rozkřikl se na protestující velitelský hlas. "A koukejte se vrátit se zlatem! Hlavně mu řeknite, že pokud se nevrátíte všichni a v pořádku, synáčka už neuvidí!"

Zaslechli kroky odcházející čtveřice. Lapkové své koně zřejmě nechali někde dole, pod hranou lesa. Na malý palouk u jeskyně by se jim nevešli. Leželi bez hnutí dál a čekali, co se bude dít. Doufali, že se horda nerozeběhne po lese. Mohli by najít jejich koně a bylo by zle. Katův meč pozná i tříleté děcko.

"Dobře jsi jim to řekl." Na mýtinu vešel další muž, v dlouhém černém plášti. Ostražitě se rozhlédl po okolí, zvedl hlavu i k obloze. Vojtek, který neodolal a opatrně nakoukl dolů, si s údivem uvědomil, že muž má přes ústa přetažený tmavý šátek. Zahlédl jen oči, surový, nemilosrdný pohled.. Velitel k němu okamžitě poníženě přispěchal. Vojtek natahoval uši, muž mluvil sice ostře a pánovitě, ale poměrně potichu.

"První část jste zvládli. Kluka jste chytli. Bravo. Svítá. Jestli to nezkazíte, tak se už neuvidíme. Vy odjedete se zlatem – bohové vědí, že už ode mne ho máte až až – a už se tu nikdy neukážete. Tak zní dohoda. Porušíte-li ji, víte, co bude následovat. Odnesete to všichni!" Přitáhl si velitele blíž a tiše mu zle zasyčel do tváře: "Tvá žena a dcera, to si pamatuj. Ručíš mi jejich krkem za to, že se ten spratek na hrad nikdy nevrátí."

Obrátil se zády k jeskyni a zmizel v lese.

Vojtka zamrazilo, ten člověk ho děsil. Zřejmě nejen jeho. Velitel loupežnické tlupy si také viditelně oddechl a začal vydávat rozkazy o poznání klidnějším hlasem: "Přesunem se taky. Nebudem riskovat, že jim ta katovská svině nerozváže jazyk, kdyby se náhodou hrabě rozhodl, že mu synáček za to zlato nestojí. Zvedněte se, zvyjebenci! Váleli ste se celou noc! A ty, Mušverku, mi ručíš hlavou za toho kluka, jasný? Drn a Čára zůstanou tady. Až vodjedem, vylezou nad jeskyni a budou hlídat. Jakmile chlapi přivezou zlato, zapálí nahoře voheň. Dyž se nevrátí, přídou za náma, pobavit se tady s princátkem." Polohlasně začal hlídce vysvětlovat, kam se tlupa přemístí. To už ale Matyáš s Vojtkem neslyšeli. Okamžitě se začali opatrně přesouvat pryč. Nechtěli se střetnout s hlídkou. Tlupa byla ještě moc blízko.

"Měli bysme zjistit, kam jdou," sykl Vojtek.

"Není důvod."

"Ten kluk… je mi ho líto."

"Jsme jen dva."

"Ale…"

Opatrně slezli zpět do úžlabí a vydali se do protější stráně. Překročili hřeben kopce, schovali se do hustého porostu. Netrvalo dlouho a zaslechli, jak se na protější skálu škrábe lupičská hlídka.

"Koně máme na druhé straně," zašeptal Vojtek. "Budeme to muset obejít po hřebenu. Nebo zůstat tady. Přes kopec nás neuvidí."

Matyáš pokýval hlavou. Počkají do večera, v noci obejdou hlídku, najdou své koně a odjedou. Toto není jejich boj. Nejsou vojáci, aby hledali lapky a zachraňovali rukojmí.

"Jak mohli chytit toho prince?" nedalo Vojtkovi spát. "Tak urozený mladík přece nechodí sám…"

"Nevím a je mi to jedno," odvětil Matyáš. "Chci mít svýho koně a být ve svý zemi."

"Ale…" Vojtkovi stačil jediný pohled a zmlkl. Utrhl kus trávy, strčil si ji mezi zuby a lehl si tak pohodlně, jak jen to v dolíku, který si vybrali za úkryt, šlo. Usínal s vědomím, že nedaleko je vyděšený kluk, kterého asi nečeká nic dobrého. Usínal špatně.

Když se probudil, už se smrákalo. Matyáš spal, ústa pootevřená. Vojtek se posadil. Nemůžou přece toho kluka nechat té bandě v drápech! Jenže… ani neví, kam se přesunuli. Matyáš má pravdu. Dojdou si pro koně a odjedou. Ale… Cítil se mizerně. Kéž by sem vůbec nejezdili! Zaslechl pohyb. To se kat probíral z těžkého spánku.

"Vojtku…"

"Ano?"

"Přemýšlel jsem o tom. Nemůžem ho tam nechat jen tak viset…"

"Vintíře?"

"Hm."

"Ale co chceš dělat?"

"Zbavíme se těch dvou. Je jedno, jestli je zabijeme tady, nebo se dostanou do ruky katovi na popravišti. Potom pohřbíme poustevníka. A pak…"

Vojtek se s nadějí zadíval na svého společníka.

"Pak odjedem."

Naděje zhasla.

"Jak to chceš udělat?" zeptal se mladík po chvíli. "Nemůžeme za nimi lézt na tu skálu. To by nás měli jak na podnose…"

"Neuč orla lítat, synku. Strávil jsem pár let s vojákama, leccos umím. Pojď. Vrátíme se ke koním, musíme si vzít z brašny nějaký věci."

***

Leželi na místě, odkud včera sledovali lupičský tábor. Přemoci hlídku byla nakonec věc až primitivně jednoduchá. Vojtek se musel usmát, když si vzpomněl, jak se oba lapkové sesypali, když se na skále za nimi náhle vztyčily dvě černé postavy s rudými katovskými kápěmi na hlavách. Jeden z nich skončil rozbitý na balvanech před jeskyní, kam spadl, jak v hrůze couval před Vojtkem, druhého přemohl Matyáš.

Odříznout ubohého Vintíře pak bylo dílo okamžiku. Tělo odnesli do mělkého dolíku vedle jeskyně a nanosili na něj kamení. Kopat hrob neměli čím a nebyl ani čas. Postáli nad hrobem, pomodlili se za něj k bohům. Víc pro mrtvého přítele udělat nemohli.

Teď rozmýšleli, co dál. Vedle nich stála nachystaná hranice dříví, jen ji podpálit – pro případ, že by čtveřice, vyslaná do města, ve svém poslání uspěla.

Noc tmavla, les byl tichý.

"Jsou někde v okolí," mávl rukou Vojtek. "Nemůžou být daleko, když mají vidět tenhle oheň. Kdyby přešli vrchy, neviděli by nic."

"Měli bysme odjet, synu," pronesl ztěžka Matyáš.

"To ale teď můžeme narazit na ty dva ," namítl Vojtek.

"Ty si vážně myslíš, že se vrátí? I kdyby jim nakrásně hrabě dal zlato i glejty… vraceli by se? Aby se dělili? Zdá se, že jsi pobral stejně málo rozumu jako jejich velitel. Tak jako tak nepřijdou, to mi věř. Tuhle holotu znám moc dobře," zakončil hořce kat.

"Ale to dítě pak umře," připomenul Vojtek. "Co kdybysme zapálili ten oheň? Tlupa by se vrátila, než by se vzpamatovali z překvapení, mohli bysme jim třeba toho kluka sebrat…"

Matyáš zavrtěl hlavou. "Na tyhle hrátky jsem už moc starej, chlapče. Jsme dva. Jich je moc. Zbylo jich – pokud jsem dobře počítal – myslím šest. Nebo možná i sedm. To jsou nejmíň tři na jednoho, milý hochu. To není dobrý plán."

"Táto… vede sem vede jen jedna cesta. Když se budou vracet, budou muset jít po ní. A půjdou jeden za druhým, koně nechají dole, stejně jako před tím… Nebudou nás čekat. Byla by tam šance. Zezadu… jednoho po druhým… co?"

Otázka visela ve vzduchu hodně dlouho. Pak Matyáš vzdychl, postavil se na nohy, rozhlédl se po temném kraji a pomalu odcházel. Vojtek seděl a smutně se za ním díval. Kat ušel ještě pár kroků, pak se otočil.

"Co sedíš jak pecka? Zapal ten oheň. A přichvátni si, až přijdou, musíme být nachystaný."

Vojtek, v zákrytu za širokým kmenem stromu měl pocit, že tlukot jeho srdce musí být slyšet snad až do sídelního města. Les tiše šuměl, jen občas se ozvalo zašustění křídel nějakého nočního dravce. Matyáše neviděl – byl skrytý na protější straně stezky. Nervozita stoupala. Ještě nikdy nečíhal na lidi – lovíval jenom zajíce. Kdysi, dávno. Kde jsou, proč jim to tak dlouho trvá? Oheň museli vidět, plameny z pryskyřicí prosycených větví šlehaly převysoko… Nepřijdou až ráno, nepočkají na světlo? On sám by se sem nahoru v té tmě netrmácel… To s Matyášem nedomysleli. Budou vůbec mít to dítě s sebou? Co jim brání, aby ho zabili hned, jak oheň uvidí? Neměli se do toho pouštět, neměl k tomu tátu nutit. Ještě je čas na něj zavolat. Odejdou, ráno si vyzvednou koně, které předtím, než dostali tu hlídku na skále, ukryli daleko do údolí u řeky, a odjedou domů. Není to jejich...

Na stezce zadupaly těžké kroky, rozlehly se tlumené hlasy. Vojtek sebou trhl, div se neuhodil o kmen. Začalo ho bolet břicho. Jdou! Začal zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Jak se zvuky blížily, panika ustupovala. Pevně semkl prsty kolem jílce ostře nabroušeného tesáku. Napnul zrak do tmy. Po úzké pěšině se blížily tmavé postavy.

Přešel první, pak druhý, který před sebou strkal malého zajatce – Vojtek si oddychl, nedělají to zbytečně – pak třetí, čtvrtý a pátý. Čekal, jestli nepřijde ještě další, když vtom se zpoza protějšího kmene vynořil Matyáš, jako duch chytil poslední tmavý stín pod krkem, udělal rychlý pohyb rukou s nožem a pak už jen potichu pokládal mrtvého lapku na zem.

Dostali i dva další – hlavně díky tomu, že velitel tlupy, který už stačil se zajatcem vylézt až na mýtinu před jeskyní, hulákal po svých lidech, kteří se neobjevovali. Netrvalo však dlouho a i jemu došlo, že něco není v pořádku.

"Kačere! Drne! K čertu, kde ste?"

Ticho. Matyáš ani Vojtek se na mýtinu zatím neodvažovali. Velitel s posledním mužem z tlupy stáli před jeskyní a nervózně se otáčeli. Velitel měl rukojmího přitisknutého před sebou jako štít, v ruce se mu v měsíčním světle leskl nůž.

"Ludovici, jestli je to past, tvůj syn umře!"

"Veliteli…" odvážil se promluvit druhý lapka. "To budou čáry…" hlas se mu rozklepal. "Podívej – voběšenec zmizel… naši chlapi zmizeli… kde sou Hrůza a Poděsové? Šli hned za náma… a sou taky pryč…"

"Vojáci!" procedil přes stisknuté zuby velitel. "Vlezli jsme do pasti, ty posraný vyjebanci promluvili na mučidlech!"

"Ale… a proč by Drn zapalovali oheň, kdyby sem přijeli vojáci? Hlavně…" ohlédl se bojácně kolem sebe, "vojáci by se už na nás dávno vrhli… tohle není normální, veliteli… musíme pryč. Vracím se ke koním, hned! Čáry!" Hlas se mu kňučivě zlomil.

"Máš pravdu," zavrčel velitel. "Zdrháme. Ale to štěně s sebou tahat nebudem!"

"Počkej," zakvílel druhý lapka. "Dyk je to náš rukojmí! Jediná naděje! Nemůžeš ho přece jen tak…"

Velitel neodpověděl a rozpřáhl se. Vojtek s Matyášem na nic nečekali a vrhli se z lesa směrem k lapkům. Pozdě – menší stín se s chraptivým výkřikem skácel k zemi. Moment překvapení nicméně udělal své, Matyáš vyřídil prvního lotra během chvilky. Vojtek se mezitím vrhl na velitele, nebýt však otcovy pomoci, dopadl by zle. Lapka neměl co ztratit, bil se jak lev, nicméně ve chvíli, kdy se do potyčky vložil i Matyáš, bylo rozhodnuto. Silným katovským pažím neměl lupič šanci odolat. Matyáš mu nejprve vyrazil nůž z ruky, šikovným fíglem mu podrazil nohu a obratným rychlým chvatem mu zlomil vaz.

Rychle oddechující po zuřivém boji se rozhlédl kolem sebe a strnul. Vojtka nikde neviděl.

"Vojtku!"

"Tady jsem…" ozval se tichý hlas. Vojtek klečel nad chlapcem, jemuž z rány v hrudi vytékal tmavý proud krve. Jeho oči, hledící k tmavému nebi, pohasly.

"Tati… on ho zabil… teď… nezachránili jsme ho! To všechno bylo zbytečný!" Vojtkův hlas se zachvěl. Zvedl ruku.

"Vojtku! Ne! Pro všechny bohy, nedělej…" Nedořekl.

Mladíkova ruka už spočinula na čele mladého chlapce. Prvotním šokem málem ruku opět stáhl, ale vytrval. Z Matyášova pohledu to byla chvilička, ale Vojtek měl pocit, že strávil na šepotající pláni věčnost. Tentokrát linie života nezářila stříbrně. Zlatě svítila nad drobným tělem. Natáhl ruku, uchopil její konec a stejně jako kdysi se jej pokusil přitáhnout zpět k dítěti, kolem kterého blýskavě kroužil šepotavý černý písek. Nebylo to jednoduché. Linie pružila, zmítala se mu v prstech, konec prokluzoval. Vojtek vytušil, že má jen jeden pokus. Zaťal zuby, sevřel levou pěst až do křeče. Na pravé ruce jej cosi polechtalo – pohlédl dolů a zjistil, že dítě je již téměř celé pohlcené přesýpajícím se pískem. Šepot zesílil. Ochladilo se. Vojtkovi začaly křehnout prsty, nohy už pro chlad téměř necítil. Z černé hromady svítilo jen bílé čelo – ústa, nos i oči už pohřbil pohyblivý písek. Naposledy napřel sílu do levé ruky, zabral celým tělem a přes ohromný odpor se mu podařilo přitisknout zaťatou levou pěst, ve které držel utíkající život, na bílé čelo. Vyprostil pravou ruku z písku, přitiskl ji na levou a zatlačil.

Šepot ustal, písečné přelévání ustrnulo. Pomalu, pomaličku otevíral dlaň. Musel si pomoci prsty druhé ruky. Rozevíral prst po prstu, pozvolna, váhavě. Měl strach, že se linie vyškubne, že ztratí nejen dítě, ale i sebe. Pomalu narovnal i malíček, překryl levou ruku pravou a zatlačil. Zlatá linie naposled zapružila, zatřepotala se a zmizela. Vojtek omdlel.

***

"Konečně…" uslyšel, když znovu otevřel oči. "Vojtku, synáčku, tys mi dal…" Matyáš držel Vojtka v náručí, kolébal ho jak malé dítě a z očí mu stékaly slzy. "Jak ti je? Jsi v pořádku? Vypadal jsi jako mrtvý… takovou dobu… já…. Vojtku!" Znovu ho přitiskl k sobě.

"Táto…" Vojtek se ztěžka posadil. "Už je to dobrý…" Zamotala se mu hlava a musel se podepřít rukama. Rozhlédl se kolem sebe. "Táto? Kde to jsme? Vůz? Co je to za lidi?"

Matyáš se zamračil. "To se zasměješ, synku. To jsou vojáci hraběte z Ludovic. Dohrabali se s křížkem po funuse a jediný, co dokázali, bylo zatknout mě a tebe. Jo a pak ještě ty dva lapky, co je našli hlídat koně. Vezou nás do vězení, milej zlatej. Jsme obviněný z únosu prince."

"Cože?" Vojtek vytřeštil oči.

"Nenechají si nic vysvětlit," mávl Matyáš rukou. "Jsou jak zaťatý."

"Co ta... to dítě?" zeptal se po chvíli ticha Vojtek. "Já… nevím, co se stalo. Udělalo se mi špatně… asi jsem to zkazil."

"Kdepak zkazil," ukázal Matyáš dopředu. "Jede vpředu, s velitelem týhle chytrý gardy. Je jak rybička. Udělal jsi zázrak, milý hochu. Já… V jednu chvíli ležel naprosto mrtvý. Pak naráz otevřel oči, posadil se a byl úplně, ale úplně živý a zdravý! Zato ty jsi málem umřel! Pamatuješ, co říkal Vintíř? Ještě, že jsem měl ty jeho kapky! Slib mi, že už to nikdy, ale opravdu nikdy neuděláš!"

Vojtek se ušklíbl.

"Budu se snažit, táto. Není to nic pěkného, to mi věř. Věřil bys..." Odmlčel se a změnil nit hovoru. "Proč si myslí, že jsme únosci? Tys jim to nevysvětlil?"

"Nechtěli nic slyšet. Mají nařízený od hraběte, že každýho, koho chytnou v blízkosti prince, musí zatknout a přivézt. I kdyby to byl sám nejvyšší císař, říkali. Nemají prý věřit nikomu a ničemu. Zatknout, neptat se, přivézt."

"Copak oni nepoznají kata?"

Matyáš se navzdory situaci usmál. "Chlapče, chlapče. Nejsem zdejší a po celou dobu popravy jsem měl na hlavě kápi. Jak asi tihle hoši můžou vědět, kdo byl pod ní?"

"A co naše koně? Vidím je přivázaný za vozem. Musel jsi jim o nich říct a oni museli najít meč! To je přece důkaz!"

"Kata jsme mohli zabít, koně ukrást. Nevěří ničemu, přesně tak, jak mají přikázáno. Naše jediná záchrana je Dedrych. I když hrabě by si nás taky mohl pamatovat…"

"To vypadá," přemýšlel Vojtek polohlasně, "jako by měl hrabě podezření na někoho ze svého okolí. Někoho, koho to dítě zná. Zřejmě ho ten někdo někam odlákal a pak ho vydal těm loupežníkům…" Vzhlédl k Matyášovi. "Pamatuješ? Tehdy ten v plášti – u jeskyně? Co myslíš?"

"Myslím, že nejlepší bude počkat, až se dostanem na hrad. Doufám, že se to tam všechno vysvětlí. Byl by to pech, skončit na tý jejich nový šibenici, to ti povím…"

Ludovické podzemí se rozeznělo. Hlučné hlasy, cinkot zbraní, skřípot zavírajících se dveří. Vojtek s Matyášem se octli v jedné cele s dvěma otrhanými lotry. Ti na ně hleděli úkosem, ale protože vůbec netušili, co jsou jejich společníci zač a vysoký rozložitý chlap a mladý, na první pohled dobře živený a silný mladík vzbuzovali respekt, nechali je být. Schoulili se proti sobě na špinavých zbytcích staré slámy.

"Nikdy bych nevěřil, že se octnu na týhle straně dveří," zašeptal Vojtek. "Asi bych ti měl něco říct, táto…"

Matyáš do něj hrubě strčil. "Ticho!" syknul. "Tihle nesmí zjistit, co jsme zač!"

Po čase se dveře znovu otevřely, vešel jeden z Dedrychových pacholků a postavil pod malé zamřížované okno smradlavý kýbl.

"Ne že si tu budete srát pod nohy, darmošlapové! Nebudu to po vás čistit!" Otočil se k východu, když vtom mu padl zrak na Matyáše. Zarazil se, oči se mu rozšířily údivem. Rychlým pohledem přelétl i Vojtka, zdvihl obočí, další nadávky polkl a vyrazil z místnosti. Závora zarachotila a zapadla. Vojtek se podíval na tátu. Konečně je někdo poznal!

Netrvalo dlouho a podzemím se opět rozezněly kroky, tentokrát evidentně více lidí. Lapkové se schoulili do kouta, pro Vojtka s Matyášem však zněly jako rajská hudba. Dveře kobky se rozletěly, dovnitř napochodovali dva pacholci v čele s Dedrychem. Ten se rozhlédl a bez zaváhání ukázal na kata a jeho pomocníka: "Tyhle dva!" Pacholci je neurvale zvedli a vytáhli z cely ven. Dedrych zajistil kobku a malý průvod se přesunul do strážnice. Dedrych pečlivě zajistil dveře a pak se o ně, celý roztřesený, opřel zády.

"Co má todle znamenat? Dyž mi to kluk přiběh říct, vůbec jsem mu nechtěl věřit! Jak vy jste se, pro bohy, dostali k nám do vězení?"

"To je dlouhý vyprávění, příteli," oddechl si Matyáš. "Jaký máš rozkazy? Nemusíš nás nechávat pod zámkem, neutečeme ti. Ale jestli nám nevěříš, nebudeme se vzpěčovat. Jen nás nech někde samotný, prosím tě."

"Pojďte," vybídl je Dedrych. "Zavřu vás u sebe v katovně," zasmál se. "Nebojím se, že mi utečete. Ale musíte mi všechno dopodrobna vyložit, je vám to jasný? Výslechy maj bejt zítra. Náš hrabě je rozumnej člověk. Pokud mu vše pořádně vysvětlíte, určitě vám nebudu muset zkřivit ani vlásek. Setsakra nerad bych položil ruce na svýho přítele."

Malým zamřížovaným oknem vnikaly do mučírny první ranní paprsky. Slunce ještě zdaleka nevstávalo, když se přesunovali dolů, do té strašlivé místnosti plné ostrých a životu nebezpečných nástrojů.

"Hrabě určitě přijde vosobně," ujišťoval Matyáše Dedrych. "Nikdy si nenechá ujít výslechy."

Vojtek se vylekal. "Vyžívá se v nich?"

"Ale kdepak," odvětil Dedrych. "Snaží se bejt spravedlivej. Nemá rád zbytečnou krutost. Ovšem pokud se prokáže, že je dotyčnej vinen, nemá slitování. Nesnáší podlost, zradu, křivdu. Popravdě… teď je rozzuřenej na nejvyšší míru. Nakonec vy víte nejlíp, že má bejt proč…"

Seděli tiše. Vše už si pověděli. Nezbývalo, než čekat.

Když hrabě, doprovázený písařem, dorazili do mučírny, stálo už slunce vysoko na obloze. Dedrych i pacholci okamžitě vyskočili. I Matyáš s Vojtkem povstali.

"Co to má…" zarazil se hrabě. "Co to znamená?" obrátil se na Dedrycha. "Proč jsou tu tihle dva? To je přece kat od knížete z Bergenu, nebo se pletu?"

"Nepletete, pane," odpověděl uctivě Dedrych. "Vaši vojáci je vomylem považovali za součást tý lupičský bandy, tak je zajali a přivezli s těma posledníma dvěma, co z tý chásky zůstali naživu. Ostatně – vo to, že zbyli jen ty dva, se postarali právě Matyáš s Vojtkem. To voni vám zachránili syna…"

Obočí hraběte z Ludovic vyletělo nahoru. Otočil se k oběma mužům a zkoumavě se na ně zadíval. "Tak to jste byli vy?" Luskl prsty. "Přiveď Jana Jindřicha!" poručil písaři. "Kde jste našli mého syna?"

Vojtek otevřel ústa, ale pak je zas zavřel a pohlédl na Matyáše.

"Prvně jsme ho zahlídli v jeskyni u Vintíře, když jsme tam chtěli cestou domů přespat," odpověděl Matyáš.

Hraběcí obočí opět vystřelilo směrem vzhůru.

"Jestli můj syn potvrdí, že jste to vy, kteří mu pomohli, budu chtít, abyste mi všechno důkladně vyložili. Na hradě téměř nikdo neví, že už mám syna zpět. Držím to v tajnosti. Proběhl tu… " odmlčel se. "Na to je čas. Počkám, co na vás řekne Jan Jindřich."

Pohodlně se zapřel ve velkém křesle, které tam pro něj bylo nachystáno, a netrpělivě poklepával prsty na opěradlo. Vojtek cítil, jak usilovně přemýšlí. Měl pocit, že se stali součástí nějaké hry a začal se obávat, jaká role jim v ní byla přidělena.

Ve chvíli, kdy do mučírny dorazil Jan Jindřich, jako by v pochmurné místnosti zazářilo slunce. Mladý pán byl nabitý energií, jeho jemný obličej zářil štěstím.

"Opravdu jste je našli? Proč jste mi nic neřekli už dřív? A proč jsou zrovna tady? Tolik jsem jim chtěl poděkovat!" Spatřil Vojtka a vrhl se k němu. "To ty jsi mě zachránil, když mě chtěl ten lotr zabít! Pamatuji si, jak jsi ke mně běžel… a když jsem se probral, byl lupič mrtvý a ty jsi ležel vedle omráčený. Otče! To on mi zachránil život!"

Vojtkovi spadl kámen ze srdce. Byl rád, že si ho dítě přes tmu a vypjatou situaci, která panovala na palouku před jeskyní, zapamatovalo a poznalo ho, ale ještě raději byl, že si pamatuje takto zkreslenou verzi situace. Vyměnili si rychlý pohled s Matyášem – i tomu se evidentně ulevilo.

Hrabě vstal.

"Pánové, mé pozvání platí. Jste mými hosty – a vše mi povyprávíte, minutu po minutě. Jdeme."

"Pane…" ozval se Matyáš. "Jsme kati… nemůžeme s váma sedět u jednoho stolu."

"Teď nejste kati," otočil se od dveří hrabě. "Jste zachránci mého jediného syna. Víc vědět nepotřebuji." Otočil se a byl pryč. Písař pokrčil rameny a gestem poslal Matyáše a Vojtka ze dveří ven. V mučírně zůstal jen Dedrych a jeho pacholci, kteří na sebe udiveně zírali.

Cestou do hraběcích pokojů nepotkali ani živou duši. Tak bohatou snídani Vojtek ještě v životě neměl. Po jídle se přesunuli do vedlejšího pokoje, kde je hrabě usadil do měkkých křesel. Hovořili dlouho. Písař zapisoval vše podstatné, občas se k jeho poznámkám vraceli a porovnávali napsané s dalšími vzpomínkami.

"Můj syn taktak vyvázl životem. Vlastně přežil jen díky vám," prohlásil nakonec hrabě. "Ten, který ho prodal lapkům, se nesmí dozvědět, že byl zachráněný. Mám podezření, mám… ale jistotu ne. Jan ho ani nezahlédl, vzkaz mohl být fingovaný… Nebudu vám nic zastírat, pánové. Jan Jindřich je mé jediné dítě. Další už mít nebudu. Nemůžu. To je osud. Takže jediný dědic. Snažím se ho chránit, jak jen to jde, ale přichází do let, kdy má svoji hlavu." Ohlédl se po chlapci, který se začervenal a sklopil zrak. "O jeho návratu ví jen moje osobní garda, písař, kat a jeho pacholci a pak vy. O osobní gardu ani vás obavy nemám. O Dedrycha také ne, jeho pacholky mi pohlídají. Přesto to tajemství nemusí dlouho vydržet. Musím konat. Pokud mi pomůžete, odvděčím se. Dohodnu se s vaším knížetem a… nebudete škodní, věřte mi. Potřeboval bych od vás, abyste…" naklonil se blíž k Vojtkovi a Matyášovi a ztišil hlas.

***

Na Šibeničním vrchu opět zněly bubny. Tentokrát to byl Dedrych, kdo se opíral o meč a se zachmuřeným výrazem sledoval špalír vojáků, pomalu stoupající do kopce. Hleděl na muže, kteří byli vojáky vedeni – špinaví, otrhaní, zarostlí. Poslední dva lapkové, ubohý zbytek obávané zločinecké bandy. Prostranství kolem šibenice bylo zaplněné do posledního místečka. Mladý Jan Jindřich byl všeobecně oblíben a jeho ztráty litovali chudí i bohatí. Velká tribuna, která zde zůstala ještě od minule, byla plná – popravám nepřihlížejí jen sprosté davy. Dnes se přišel podívat každý, kdo u dvora něco znamená. A on, Dedrych, nesmí zklamat.

Bubny zarachotily hlasitěji, průvod došel až pod kata. Pacholek otevřel dveře v kamenné zdi. Vojáci strčili provinilce do kobek pod podlahou a rozestavili se kolem šibenice. Stráž dnes měla osobní garda hraběte.

Pacholci vyvlekli na popraviště oba odsouzené. Stáli na smrt bledí – na trámech se tentokrát nehoupaly žádné oprátky. Paličky naposled zavířily, zvuk virblu dozníval mezi stromy. Písař, stojící před šibenicí, roztáhl dlouhý svitek.

"Jménem hraběte Štěpána, pána z Ludovic a na Nosislavi, z moci používat práva hrdelního, jež mu bylo přiřčeno císařem…"

Vojtek přestal poslouchat. Očima těkal po šlechticích, pohodlně usazených na lavicích tribuny. Dav pod šibenicí ho nezajímal. Ani ti dva ubožáci, třesoucí se hrůzou nahoře na popravišti ho nezajímali. Čekal, až nastane jeho chvíle.

Písař domluvil. Hrabě mávl rukou. Pacholci popadli prvního odsouzeného, povalili ho na zem a pevně ho připoutali na křížovou kostrukci. Dedrych odložil meč, znamení svého úřadu, a chopil se velkého, těžkého kola.

Dav ztichl. Kat se nadechl, zvedl kolo do výšky a pak ho pustil. Ozval se nelidský řev. Vojtek odvrátil hlavu. Lámání kolem byl jeden z nejdrastičtějších způsobů popravy, ale v případě, že šlo o únos urozeného, byl zcela na místě. Oddechl si, když druhá rána směřovala na odsouzencův krk. Dedrych svou práci uměl dobře, to musel uznat. I poprava druhého muže proběhla bez nejmenšího zádrhelu, pacholci poté vpletli odsouzence do dvou velkých loukoťových kol, které vztyčili nad popraviště. Budou tam viset pro výstrahu všem, dokud se nerozpadnou.

Dav, uspokojený krutou podívanou, se začal vlnit a přelévat, jak se lidé pomalu chystali k odchodu, když vtom jejich pohyb zastavil jasný hlas trubky. Otočili se a zmateně hleděli na hraběte, který ve své provizorní lóži povstal a ujal se slova:

"Já, hrabě Štěpán, pán z Ludovic a na Nosislavi sděluji všem, že lupičská tlupa, která tyranizovala vaše osady a usedlosti, byla bez milosti vykořeněna. Žádný z lapků už nežije. Zaplatili jsme za to však vysokou cenu. Samozvaný vůdce té banky, nazývající se Ludwig z Lesů, unesl mého jediného milovaného syna, který beze stopy zmizel. Mé rodové léno se tak v této chvíli ocitá bez dědice."

Rozhlédl se po mlčícím davu, svlažil hrdlo vínem ze zlatého poháru a pokračoval: "Abych nevystavil zemi nebezpečí, že v případě mé smrti bude rozervána na kusy dědickými spory, prohlašuji, že pokud ve chvíli mé smrti nebude žít žádný právoplatný dědic z mé krve, je mojí vůlí, aby hrabství připadlo synu mého bratra, mému nejstaršímu synovci, Rodriggovi z Beltanu. Tak zní má vůle. Předstupte, mí věrní pánové, a jeden po druhém mi slibte, že mou vůli takto vyplníte."

Vojtek a Matyáš zbystřili. Jeden po druhém přicházeli před hraběte jeho vazalové a hlasitě, tak, aby slyšeli všichni okolo, slibovali na svou čest, že splní jeho vůli. Když promluvil dvanáctý, pohlédli krátce na sebe a prohrábli si rozpačitě vlasy. Hrabě, který přes hlavy slibujících pánů bedlivě sledoval každé jejich gesto, posmutněl. Jeho podezření se potvrdilo.

Domluvil poslední s vazalů, ale dav, zhypnotizovaný silou okamžiku, neodcházel. Ani hrabě se neobracel k odchodu. Zvedl pravou ruku a znovu promluvil. Jeho hlas zněl smutně, ale rozhodně.

"Teď je má zem zabezpečena. Můj syn se však do rukou rebelů nedostal náhodou. Byl zbaběle vylákán někým, jehož dobře znal. Jemuž věřil!"

Během těch pár slov se dav rozšuměl. Hrabě přidával na intenzitě hlasu – rozčilení, vztek, bolest, žal – to vše se promítalo do jeho slov.

"Smrt těch špinavých lumpů nesmyla mou touhu po pomstě. Byly to jen hloupé loutky. Ale já se dozvím, kdo byl ten zrádce, ta sketa, která mne oloupila o to nejdražší, co jsem v životě měl! Zítra vyjede má družina za ženou jednoho z těch lapků. Ona zná jeho jméno. A pak běda tomu, komu bude patřit!"

Poslední slova zanikla v nenávistném halasu přihlížejících. Kdyby teď hrabě označil za zrádce kohokoliv, zfanatizovaný dav by ho na místě roztrhal.

Vojtek zatahal Matyáše za rukáv. "Myslíš, že to vyjde? Neřekl ani jméno tý ženy, ani vesnici, kde žije…"

"Jen tři z nich měli rodiny," odvětil Matyáš. "Podle mne ho chytnou, až půjde za ženou velitele. Chceš se vsadit?"

***

Ten večer zářila okna hradu do kraje dlouho do noci. Uběhlo pár dnů od událostí na Šibeničním vrchu a zemí zavládla radost. Mladý pán se vrátil! Kolovaly pověsti, že mu sama bohyně lesů pomohla z pout a ukázala mu cestu k nejbližším lidem. Ať tak či onak, dnes byla na hradě hostina na počest mladého hraběte. Stoly v hodovní síni se prohýbaly pod tíhou nejvybranějších lahůdek, ušlechtilé víno teklo proudem. Vojtek s Matyášem si připadali v urozené společnosti nesví. Hrabě Štěpán ale trval na tom, aby přišli. Seděli tedy v koutě nedaleko muzikantů, popíjeli ředěné víno a uzobávali exotického ovoce.

"Nikdy by mě nenapadlo, že já, kat, budu jednou sedět s pány u stolu," pronesl tiše Matyáš.

Vojtek se zasmál. "Jsi nenapravitelný. Už nejsi, co jsi býval, nepamatuješ? Hrabě splnil svůj slib. Vyžádal si tě a teď už jsi svobodný pán na Brusnici, žádný kat. Na tvém bývalém místě už uklízí mršiny nejstarší Dedrychův syn…"

"Ale bylo to dobrý místo!" stál si na svém Matyáš. "Nebýt jeho a toho, že jsme se tehdá potkali…"

Jejich hovor přerušil purkmistr, který zaťukal střenkou svého nože o stůl.

"Vážení hosté, dovolte mi, abych vás všechny přivítal na dnešní slavnostní večeři na počest návratu našeho nejjasnějšího mladého pana Jana Jindřicha. Jezte, pijte a hodujte, co hrdlo ráčí. Na dnešní noc budeme dlouho vzpomínat!" Pozvedl pohár, vypil jej do dna a s úlevou se posadil. Oficiality má za sebou, může se věnovat jídlu. Přitáhl si pečené selátko a s chutí do něj zakrojil.

Vojtek sledoval, jak přípitek střídá přípitek. On ani Matyáš naštěstí nebyli vyzváni, aby seděli u hlavního stolu, tak se jim smršť přípitků vyhnula. Když viděl, jak někteří urození pánové postupně upadají mezi nedojedené mísy na polité a zašpiněné stoly, vůbec nelitoval.

"Bavíte se dobře, pánové?" Ludovic stál za nimi, svůj oblíbený zlatý pohár v ruce. Stejně jako oni sledoval připíjející pány. Pak se otočil a gestem je vyzval, aby za ním vyšli na hradní ochoz. Opřeli se o cimbuří, dívali se do tmavého kraje a mlčeli.

"Ani jim můj bratr nechybí, že?" promluvil po chvíli hrabě. "Smůla, že spadl z koně tak nešťastně, zrovna na meč. Kdo by to byl řekl, u tak zdatného bojovníka… Nedivím se jeho ženě, že se i se synovcem stáhla na svůj rodný hrad. Popravdě, jsem tomu rád. Mnohé se tím… vyřešilo."

Vojtek zamyšleně pokýval hlavou. "Pořád nechápu, proč to udělal. Vždyť… vždyť měl všechno! Peníze, léno, postavení…. Tak proč?"

"Nevím," odpověděl hrabě. "Závist? Vědomí, že bude věčně druhý? Ten, který jen čeká na drobty, co spadnou ze stolu? Jednou, po podobné hostině," pohodil hlavou směrem k sálu, "mi to vmetl do tváře. Nemohl už sice skoro ani mluvit, ale ta hořkost z něj přímo kapala." Zněl zarmouceně. "Doufal jsem, že je to přemírou alkoholu, ale zřejmě jsem se spletl. A tak vymyslel plán, jak dostat na hraběcí stolici alespoň svého syna, když už on sám se hrabětem nikdy stát nemohl."

"Naštěstí se mu to nepovedlo," pronesl Matyáš.

"Nepovedlo," přitakal hrabě. "Ale jen díky vám. Budete mít ve mně navždy svého přítele. A věřím, že ani Jan Jindřich vám to nezapomene. Mimochodem," obrátil se na Matyáše, "nemohl byste do budoucna postrádat svého syna? Jan Jindřich by jej měl rád ve své družině. Pokud tedy bude chtít, samozřejmě."

Matyáš se usmál. "Myslím, že je načase, aby mladý orel vyletěl z hnízda."

Hrabě poděkoval úklonem hlavy, pozvedl pohár a odešel zpět do sálu. Chvíli ho sledovali, jak živě rozmlouvá s těmi, kteří ještě vládli jazykem. Po chvíli se otočili a znovu se opřeli o cimbuří.

"Tak až do družiny mladýho Ludovice ses dostal… to je dobře. Alespoň si ohlídáš, že se mu nic nestane. Je mladší než ty, tak doufám, že nebudeš muset znovu prožít to, co jsi zakusil, když umřel ten tvůj vlk… Co ty na to?"

Vojtek stál, hleděl upřeně před sebe a neodpovídal.

"Vojtku? Jsi rád, že budeš v té družině, nebo ne?"

"Tati… já nevím. On to přece musí vědět. Je to jeho dítě, to přece není možné, aby nevěděl… to nejde. Ale že dokázal, aby se to utajilo tak dlouho…"

"O čem to zas mluvíš, Vojtku? Blábolíš stejně, jako tehdy s tím vlkem! Kdo má co vědět?"

"No přece…" Zarazil se. Matyáš téměř viděl, jak Vojtkovy myšlenky do sebe zapadly. V té chvíli se usmál a chytil otce kolem ramen. "No jasně, táto. Vždyť teď už žádný nebezpečí nehrozí. Hrabě Štěpán měl jen jednoho bratra, a ten je teď mrtvý, že?"

"Ano, ale co to má společnýho s tou družinou? O čem to prosím tě meleš?"

"Povím ti tajemství, otče," přitáhl si Vojtek Matyášovo ucho těsně k ústům. "Když jsem tam, víš, v tý černý šeplavý tmě, tak o tom druhém zjistím všechno. A tím myslím opravdu všechno, víš. Štěpán svýmu bratru nevěřil nikdy, ať si tvrdí, co chce. Uvědomoval si, že když nebude mít syna, jeho bratr se rychle postará o to, aby… třeba upadl na meč. To je přece jasný, ne?"

"Možná tobě, chlapče. Vůbec nevím, o čem mluvíš." Matyáš se mračil. Vůbec se mu ten rozhovor nelíbil.

"Ale tati, to je přece jasný. Potřeboval mít syna, tak ho měl. I když se mu ve skutečnosti narodila dcera. Jan Jindřich je totiž vlastně Jana… Ale víš co? Já se do té její… tedy jeho… družiny opravdu těším. To nebude nudná služba!"