g

Kapitola patnáctá, poprvé se zjeví modrý břichouš a rozpadne se jedno letadlo

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se nepozván… a usadil se v rohu našeho dvora. Ke všemu v tom rohu, kde navezením vrstvy písku vzniklo před časem pořádné venkovní WC, kam se tak krásně chodilo čůrat. Usoudili jsme, že je to pěkná sprosťárna, protože když je konečně napadlo, že venku potřebujeme trochu luxusnější záchod, než jsou ty jejich pitomý záhony, tak najednou toto. Do našeho koutu se navalil rozcapený břichouš a nechce se z něj hnout. V tom horku byl asi pěkně vyprahlý, protože spolykal spoustu vody. Pak do něj ještě ONI narvali nějaké tablety, počítám, že na odčervení, protože to je hrozně baví, rvát do každého na potkání tablety na odčervení.

Chodím kolem něj v uctivé vzdálenosti a zkoumám, co je zač. Na skřepaslíka nevypadá, je úplně potichu. Krčí se v rohu a odpočívá, občas to v něm žbluňkne, však pil jak nezavřený. Štve mě, co tam má co dělat? Ke všemu má divnou barvu, není ani rezavý jak Tobiáš, ani mourovatý jak Čeněk, ani krásně černobílý jako já, je takový… no myslím, že té barvě se říká modrá. Nevidím mu pořádně na nohy, má je schované asi pod sebou, ocásek taky nevidím. Kašlu na něj, ať si tam dělá, co chce.

Tobíš mezitím objevil úžasnou věc, co na dvoře zapomněla jedna návštěva. Model letadla! Stojí na zemi, tiše a klidně. Očucháváme ho ze všech stran. O přední vrtuli se úžasně drbe kožíšek. Drbu a drbu ze všech sil a Tobíš, který mi to závidí, se jde drbat z druhé strany. Drbeme se a slastně sykáme. Kormidlo nevydrželo nápor slasti a nějak upadlo či co. To jsou mi výrobky, není to ani pro kočku. Radši od toho pryč. Jejda, tady to křídlo se taky válí nějak bokem, a to na něj Tobiáš skočil jen jednou, když jsem ho hnala přes dvůr. Křídlo nekřídlo, ženu Tobiáše k jahodám, a když mě Tobiáš žene od jahod zase zpátky, najednou zpozorním. Co to? TEn náš podivnej břichouš vystrkuje drápky. Má je teda ale takový divný. "Ttomu říkáš nohy, nádhero? Tohle jsou nohy, koukej, a moc na mě tím tvým ocáskem nemávej, nebo tě srovnám. Tak ty nepřestaneš mávat, jo? No teda počkej, to něco uvidíš. Dostaneš to za všechny utlačovaný kočky na tomhle dvoře, kterým jsi zabral záchod!"

Přikrčím se, uši přitlačím k hlavě – to kvůli aerodynamice, víme? Párkrát přešlápnu, abych si našla pořádnou startovací polohu, mávnu ocáskem a jdu na věc. Skočím a… Co to sakra je, toto? Propadám se do břichouše. Cítím, že mám mokré nohy a nejen ty, ale i bříško. Honem pryč! Zatnu břichoušovi drápky pěkně do kožichu, až bolestí zasyčí, a jsem venku. Rychle běžím, co to dá, až za jahody a tam se vzpamatovávám z toho, co se vlastně stalo.

Mezitím vzniká panika na verandě, kde mají ONI s přáteli večerní posezení. Všichni vstávají a střemhlav se vrhají na zahradu. Jestli si myslíte, že pospíchají utěšovat malou vyděšenou kočičku, tak to se teda pletete. Vrhají se všichni k břichoušovi, chytají ho za kůži a snaží se ho udržet v původním tvaru. Břichouš totiž splaskává a něco z něho prý proudem teče, doufám, že krev! To jsem mu ale natrhla kožich, holomkovi! "To máš z toho, že seš tak nenasytnej!"

Plížím se do dílny a oknem se snažím zjistit, jak se věci mají. Moc jim nerozumím, no řekněte sami, co byste si z toho vybrali:
"Já vám to říkala, ať ty stahovačky zastrkujete pořádně pod ten kryt!"
"Prosím tě, vždyť jí celý den ani nenapadlo, se k tomu přiblížit, tak proč teď najednou do toho vletí, káča jedna pitomá?"
"Protože fouká vítr asi, ne? Tím pádem se provázky hejbou a dobře víš, že co se hejbe, po tom Rozára jde, ne? Kdybys to pořádně zastrčil, jak jsem ti říkala, tak se to nestalo!"
"Tak nesete už někdo tu izolepu?"
"Kruci, mně to teče na nohu, zvedni to tady! Tam ne, tady jsem říkal!"
"Vím já, kde máš izolepu? A kde máš to lepení?"
"Páni, vidíš to? Osm!"
"Čeho osm zase?"
"No děr, já ji snad přetrhnu, osm děr udělala ta malá potvora do toho bazénu, no to mě podrž, ještě jsme se v něm ani nestačili vykoupat a už je po něm!"

Modrý břichouš nevykrvácel. Ani těch osm děr, co jsem mu stačila udělat do kožichu, ho nepoložilo. Za velkého sakrování byly díry zalepeny a břichouš dostal na uklidněnou ještě trochu napít. Už zas leží v klidu v rohu dvora a občas se v něm ONI koupají.

A kdyby se náhodou někdo zajímal o další osud malé mokré vyděšené chudinky kočičky, tak ne, nebyla přetržená vejpůl. Na sluníčku uschla cobydup a jen malilinký chlórový odér jí připomínal její udatný skok do bazénu.

Je pravda, že kolem bazénového břichouše už chodím opatrně. Také je pravda, že od té doby na mě už svými ocásky provokativně nemává. Ještě jednu výhodu to mělo. Nikdo nezjistil, že letadlo jsme zdemolovali my. Usoudili, že padlo za oběť hektickému zachraňování břichouše, při kterém na něj určitě někdo ze záchranářů šlápnul. 

Takže už víme, proč se říká, že všechno zlé je pro něco dobré.

V knížce jsou kromě Rozárky a Barbuchy ještě i jiné kočky. Tobiáš, Jája, Silver a další, tak, jak nám postupně procházeli životem. A kromě běžných kapitol tam ještě najdete krátká stoslůvková intermezza a několik kočičích pohádek.

Vyznání 

Miluji ty chvíle. Jsou solí mého života.

Knížka vyšla v nakladatelství Fortuna Libri v roce 2020. →

Ukázka z knihy Kočka, kam se podíváš

Kapitola osmá, hrůzostrašná, jen pro silné povahy, byli jsme málem všichni vyvražděni

Hele nový bydlení je príma. Hlavně ty dveře na zahradu. I když zatím bejvaj dost často zavřený, protože je prej ještě zima a tak. Mně teda zima nejni, ani Čendovi – že jsme se skoro skamarádili, vám psal už on, takže já jen doplním, že kamarádi sice ano, ale vocáď pocáď, jako do pelechu si ho nepustím, on mě zas nechce pustit k dvounohý, takže si občas vjedem do kožichů, ale jinak se teda ani skoro moc nevraždíme.

Zato dvounohá, ta nás tuhle málem zavraždila oba a přitom jsme v tom byli nevinně, jak jináč, protože kdyby si dávala pozor a vůbec, všechno je to tím, že jsme nedomazlený, nedokrmený a unuděný, protože venku je zima a dveře na zahradu jsou zavřený…

Cože? Že to nedává smysl?

Tak jinak.

Dvounohá chodí do práce. Dvounohý taky, ale ten pracuje doma, teda v dílně, zatímco dvounohá někde v pr v dálce a my pracujem doma, na zahradě, ve sklepích, no prostě všude. No a jednou do roka u nás vždycky propuká strašný šílenství, kdy se dvounohá obloží papírama, v kterejch se přehrabuje, přehazuje je z hromádky na hromádku a přitom nám nadává, když se jí snažíme pomoct. Pak si vyžádá mokrej hadr a prášek, obojí prej na hlavu, a pokračuje. Na závěr toho všeho, když dopíše všechny čísla, vytiskne všechny fraktúry a spočítá baňku, začne vzdychat.

Dvounohý zatím kolem ní chodí po špičkách, nosí jí trpělivě čaj, podstrkuje jí čokoládu, a snaží se neslyšet, jak ona vykřikuje: "Já se na to můžu ajncvajdraj, to je naposled, co to dělám, každým rokem ti to říkám, já už toho mám fakt plný zuby, papíry v práci, papíry doma! Už mi chybí jen papíry na hlavu! Pořiď si na to účetní a hotovo!"

Přiznám se, že poslední výkřik mě zaujal a tak jsem se šel zeptat Čendy, co je to jako to učední. Čenda nakrčil nos, zamyslel se a pak se zeptal, kdy jsem si naposled myl uši. Vůbec jsem nepobíral, co po mně chce, ale on mě povýšeně zkoukl a řekl:

"Kdybys totiž měl uši čistý, mladíku, lépe bys slyšel. Určitě neříkala učední, ale učedníK. To je něco takovýho malýho, mladýho, co se teprve všechno učí."

Vyděsil jsem se. To sem jako chce dvounohá dotáhnout ještě někoho jinýho? No to teda ne. To jí radši pomůžu já.

A tak jsem pomáhal, jak jsem jen mohl. Můžu já za to, že dvounohá je vynervovaná a vzteklá? Si představte, ona na mě křičela! Prej:

"Slez z těch papírů! Jak já budu na finančáku vysvětlovat, že jsou vokousaný? Ježíšmarjá, ony nejsou jen vokousaný! Kterej chuligán mi poblil výsledovku?"

Pcha. Víte, jak ten blbej papír škrábe v krku? Nevíte? No… hodně! Jsem jí to chtěl na stole porovnat, jenže… no. Však co, byly to jen čistý sliny.

"Ty pitomče zrzavá!" (To jsem se teda urazil, to si dovolila dost!) "Já se tady takovou dobu rovnám s fakturama a ty si v nich usteleš? Kdyby sis na ně aspoň jen lehl, ale podívej!" Vytáhla zpoza mne štos papírů, co vytáhla, rovnou mě z nich shodila! "Vždyť jsou zmačkaný, jak kdybych je vytáhla krávě z huby! Teď abych začala znova!"

Jaký krávě zas? Kde tady vidí nějakou krávu? Vždyť Čenich se válí v ložnici a dvounohý zdrhl do hospody nebo kam. Zůstali jsme tu jen já a ona, tak kde zas vidí jakou krávu? Tak to mám za to, že chci pomáhat? Tak si teda pořiď toho učedníka, nebo rovnou mučedníka, nebo dva, nebo třeba kýbl mučedníků, ať si ti rovnaj fraktúry sami, mně už je to všechno jedno, jdu si spravit chuť, támhle chrápe Čenda, lup mu jednu a už to lítá, už se ženem z ložnice do kuchyně a zas zpátky a přes hory a přes doly – a nějaký papíry nám můžou bejt ukradený.

Dvounohá zatím mumlá v kuchyni: "No jo no, tak budou trochu zmačkaný, v šanonu se narovnají, ještě založím výpisy z banky a taky musím dát na finančák daňový…KDE MÁM DAŇOVÝ PŘIZNÁNÍ? Teď tady leželo!"

Nálada v domě se rázem dostává na bod mrazu, ale nám je to jedno, když nás nechcete pustit na zahradu, my se vyběháme tady, a tak znovu hop a skok a vezmeme to přes dvounohou, která mezitím vyštrachala to svý daňový přiznání zpoza sofa v kuchyni, pečlivě ho zasunula to průhledných desek a se slovy: "Už jen papíry pro zdravotní a sociální a budu mít zas na rok pokoj," usedla ke stolu, probudila počítač a strnula.

"Co to…Jak to… Já vás přerazím! Až vás chytím, přetrhnu vás jak hady! No vidíš to? Vidíš to?" nastrkovala počítač před oči dvounohému, kterej se mezitím neprozřetelně vrátil zpátky domů, "voni mi to komplet smázli! Všechno! Teď abych to tam mlátila zas celý znova! Proč se tihle dva debilové musí prohánět ausgerechnet po mojí klávesnici, když mají celej barák, to nepochopím!"

Dvounohý, ve snaze zachránit co se dá, něco pronesl, ale se zlou se potázal.

"Zálohovala? Ty se mně ptáš, jestli jsem zálohovala? Když jsem to dodělala sotva před pár minutama? A ještě jsem musela hledat to daňový přiznání, co mi smetli pod gauč? Vyvraždím vás! Všechny! Je za to, že mi to smázli! A tebe za blbý votázky! Každej soud mě osvobodí! Každej! A i kdyby ne, ve vězení aspoň nebudu muset počítat žádný přiblblý daně! Už nikdy nebudu muset počítat žádný přiblblý daně!"

No, zuřila pěkně, co vám mám povídat. Ale nevyvraždila nás. Když se uklidnila a pustila k počítači dvounohýho, nějaká ta záloha (ať už je to co je to) se tam někde našla. Evidentně je ta černá krabice chytřejší než celá dvounohá, ale hele, to jí neříkejte, to by nedopadlo dobře. Teda dvounohý, ne tý krabici, aby bylo jasno. Stačí, že jsme byli bez večeře až do chvíle, než zalezla do pelechu a zmožená papírováním usnula.

Až pak nám dvounohý na tajnačku přistrčil něco dobrýho na zub.

A to všechno vzniklo jen proto, že je venku hnusně!

Prosím vás, jestli se teď chytáte za hlavu, jaká je domácí hrozná, jak na kočičky křičí a kdoví, jestli je taky třeba navíc ještě nebije, tak se opravdu bát nemusíte. Tobiáš, jak jste už asi poznali, zajedno rád přehání (aby mohl v těch jeho historkách vystupovat jako pořádný kočičí macho), ale na druhou stranu je takový trochu bojínek. Takže když ze své představy uberete dobře padesát procent křiku, hlučnost dvounohý stáhnete o – no dobře, křičela jsem, ale tolik zas ne – o takových dvacet třicet procent, zbyde vám trochu toho rozruchu, okousané papíry pro úřady a jedno ztracené (a znovu nalezené, ale poťapané a oslintané) daňové přiznání a trochu vymazaných dat. No uznejte, přešli byste to jen tak?

Knížka vyšla v nakladatelství Fortuna Libri v roce 2020. →

"Proč jsou tu ty kameny takhle naskládané?" Mladá žena v jasně modrém šátku obchází nevysokou mohylu, postavenou z oblázků. Kulturní referentka očividně zaváhá a vrátí se pár kroků zpět.

"Nevím." Je to první dotaz, na který neumí odpovědět. "Víte, Šumava má svá tajemství," prozradí neochotně. "Spousta lidí, zvlášť těch starých, tu věří na to, že se vyskytují víly, hejkalové, bludičky… Socialistický člověk ale těmhle povídačkám nevěří a nepotřebuje na obranu proti neexistujícím přízrakům stavět kříže nebo tyto mohyly. Jsou to jen hloupé hromady kamenů." Vrazí ruce do kapes, udělá ještě krok či dva a tvrdě a nekompromisně kopne špičkou boty do oblázků. Mohyla se zachvěje a po chvíli se sesune na stranu.

Mám pocit, jako by mě cosi bodlo. Den je stále krásný, slunce svítí a řeka dál tiše pobrukuje, ale kolem nás jako by se zatáhlo a sevřel nás neviditelný kruh. Evidentně to necítím jenom já. Modrý šátek se zachvěje a mladá žena se chytí rukama za hlavu. I ostatní se najednou neklidně rozhlíží.

"Jdeme dál," zavelí rozhodným hlasem kulturní. Otočí se, vytáhne ruce z kapes a energickým krokem rázuje po zarostlém chodníku. Skupina váhavě odchází za ní. Počkám, až jsou všichni dost daleko, a pak přimhouřím oči.

Z rozvalené mohyly stoupá modročerný kouř. Vysoko nad námi se formuje do pomalu tmavnoucího oblaku. Rychle přistoupím ke kamenům a začnu je skládat zpátky. Kloužou pod rukama, nedaří se mi je narovnat tak, aby držely tvar. Ať se snažím, jak chci, vždy se znovu rozsypou.

"Počkajte, tu to musíte podložiť, ináč to držať nebude," ozve se najednou za mnou a Arpád vsune pod boční stranu mohyly větší placák. "Pridržte tento kameň," rozkáže a ruce se mu jen míhají. Netrvá dlouho a mohyla opět stojí. Opatrně od ní pár kroků poodejdu a znovu soustředím pohled. Zdá se, že je vše v pořádku. Žádný unikající kouř není vidět a modravý mrak nade mnou už také zmizel.

"Uf," oddechnu si a sáhnu do batohu pro láhev s vodou. Nestačím však ani odšroubovat víčko, když uslyším srdcervoucí výkřik a vzápětí další. Pak se rozkřičí i další hlasy a já v nich slyším hrůzu a děs. Mrsknu lahví do batohu, hrábnu dovnitř, navyklým pohybem popadnu wigitor a rozběhnu se směrem, odkud slyším stále sílící křik.

"Preboha, načo máte so sebou baterku na pravé poludnie?"

Mávnu rukou, budu si muset potom vymyslet nějakou dobrou výmluvu. Neuběhnu ani padesát metrů a prudce zastavím.

Kulturní referentka, žena v modrém šátku a Věrka jsou zapadlé v bažině. Ostatní se bojí udělat krok. I já cítím, jak se nám půda pod nohama houpe. Srdce se mi prudce rozbuší. Co teď?

"Jene, Jene!" Věrka, v očích hysterický děs, se jednou rukou drží slabých větviček keříku, na druhé jí visí žena v modrém šátku. Referentka, zapadlá nejdál od cesty, je na tom nejhůř. V bažině vězí už až po stehna. Křečovitě se drží ženy v modrém a vyděšeně křičí.

"Všetci sa teraz vrátia späť, na poslednú križovatku. Pôjdete pomaly a jeden po druhom, jasné?" rozlehne se za mnou klidný mužský hlas.

Otočím se.

"Šátky, Arpáde, ať nám dají své šátky," napadne mě.

Okamžitě pochopí a přikývne.

"Ženy, dajte mi svoje šatky, rýchlo. A bežte, bežte, na čo čakáte!"

Strnulý dav se rozhýbe. Dobře to znám. Jakmile se v podobné situaci někdo ujme velení, většina se ráda podřídí. Řečnit a protestovat budou až potom, v bezpečí. Teď jedna žena po druhé stahuje svou pokrývku hlavy a podává ji Arpádovi. Ustoupím několik kroků, až tam, kde se pevný chodník trochu rozšiřuje, a nechávám ostatní projít kolem. Strčím wigitor zpátky do batohu a ten vrazím do rukou komusi, kdo mě právě opatrně obchází.

Arpád shlédne situaci a pošle do bezpečí ještě několik mužů, kteří se nemají k odchodu. Na houpající se cestě zůstane on, Jan, který za žádnou cenu nechce odejít, a ještě dva další vysocí mladíci. Pomalu se přiblížím.

"Pre teba to tiež platí," rozkřikne se na mě Arpád, jakmile mě uvidí. "Utekaj do bezpečia!"

Zavrtím hlavou a šouravě dojdu až k němu.

"Ty šátky," řeknu hlasem, kterému nedokáže odporovat. Svážu je k sobě pevnými uzly, o kterých vím, že vydrží. Uvážu si provizorní lano kolem těla a konec podám Arpádovi.

"Jsem nejlehčí," řeknu, když vidím nesouhlas v jeho očích. Položím se na zem a začnu se plazit k Věrce. Je nejblíž. Půda pode mnou se houpá, ale zatím drží. Pomalu se posunuju dál a dál, až se dostanu ke keříku, kterého se kamarádka zuby nehty drží. Chytím ji za ruku a pomaličku se snažím táhnout ji směrem ke mně. Jde to ztěžka a navíc najednou cítím, že se začínám bořit. Dojde mi, že tři ženské naráz nemám šanci tímhle způsobem vysvobodit, a povolím. Pomalu pustím Věrku, která se okamžitě znovu zachytí slabých proutků, a začnu se kolem ní a ženy v modrém šátku přesunovat k referentce, která je v močálu již po pás. Naštěstí už nekřičí, jen vytřeštěně zírá.

"Až se k vám dostanu, tak se mě nebudete chytat, rozumíte? Jinak mě stáhnete do bažiny taky, slyšíte mě?"

Kývá.

Doplazím se na dosah a sáhnu na šátky omotané kolem těla. Jednou rukou je uvolním (vděčně si vzpomenu na hodiny nenáviděného uzlování) a provizorní lano podám vyděšené ženě. Uchopí zabahněný šátek do roztřesených rukou a křečovitě se ho drží.

"Omotejte si konec pořádně kolem zápěstí," radím. "Několikrát, ano, tak. Teď se pomalu pusťte té paní a zkuste se položit."

Strnule stojí a nehýbá se.

"No tak, nebojte se, chlapi vás vytáhnou. Ale takhle to nepůjde. Musíte nám pomoct. Položte se, přece," mluvím na ni konejšivým hlasem, až udělá, co chci a opatrně se položí na houpající se půdu.

"Táhněte! Ale pomalu! Ať se šátky nepřetrhnou!"

Lano se natáhne, ale po chvíli tah povolí.

"Ako ťaháme, začína sa to tu tiež nebezpečne hojdať," slyším. Ohlédnu se. Dva mladíci pomaličku odcházejí a Arpád s Janem si lehají na zem. Pak se šátky zase napnou a referentka se pomaličku začíná pohybovat vpřed. Po chvíli už je z nejhoršího venku a netrvá dlouho, a Jan ji odvádí rozklepanou a plačící do bezpečí.

"Chytaj!" Zabahněný pruh látky letí vzduchem, ale jsou potřeba tři pokusy, než dopadne tak, abych na něj dosáhla. Předám konec ženě v modrém, která bez hlesu sledovala záchranu referentky. Bez odporu se pokládá na zem a nechává se vytáhnout na pevnou půdu. Pak vše zopakujeme ještě jednou a nakonec je i Věrka mimo nebezpečí. Nechce se mi otáčet, tak pozvolna couvám, až najednou cítím, jak mě za kotníky nohou popadnou silné ruce. Arpád mi pomůže otočit se a pak už i my opouštíme neblahé místo, kde na nás Šumava ostře vycenila zuby.

Knížka vyšla v nakladatelství Fragment v roce 2022. →

Úryvek z kapitoly 13

"Velectěné publikum!" Dramatickým gestem si položil pravou ruku na prsa a uklonil se směrem k divákům. Vzpřímil se a pokračoval: "Co teď uvidíte, jste ještě nikdy neviděli! Má překrásná asistentka Nel – Ava," opravil se rychle, "teď před vašimi zraky vstoupí do Skříně Smrti!"

Břinkal pod pódiem znovu pozvedl paličky a jeho buben se zlověstně rozezněl. Publikum ztichlo. Všichni s očekáváním těkali očima z kouzelníka na Nellu a skříň.

Nella se zarazila. Tento trik nikdy neměla moc ráda a dneska navíc Xaverius evidentně nebyl ve své kůži. Podívala se na něj a zavrtěla hlavou, ale kouzelník, po posledním vydařeném triku opět na koni, na její prosebné pohledy nebral ohledy.

"Dámy a pánové, to není všechno!" Dramaticky zamával kusem provazu. "Dříve, než má krasavice do skříně vstoupí, bude před vašimi zraky spoutána!" Přešel na kraj provizorního pódia a naklonil se nad diváky: "Vážení, kdo z vás má odvahu přijít sem k nám na jeviště a dosvědčit, že ruce mé asistentky jsou svázané pevně?"

Přehlédl hlouček vesničanů, kteří takovou výzvu evidentně nečekali. Představa, že by měli vkročit na pódium a účastnit se dění na něm, je naprosto ochromila.

"Vy, pane, v tom klobouku," lákal Xaverius na pódium staršího hubeného venkovana v první řadě. "Pojďte, nebojte se! Nebo vy, madam," podíval se na červenolící ženu v barevném šátku. Dotyčná okamžitě sklopila hlavu a zaryla zrak do země.

"Tak vy? Nebo vy?" snažil se Xaverius. Křupani křupanský, táhlo mu hlavou. Copak tady nemá nikdo ani špetku odvahy? Chce snad po nich, aby šli bojovat s drakem nebo co?

Pak zahlédl, že se vzadu z chumlu výrostků zvedla jakási postava. Ulevilo se mu. Tak přece, konečně aspoň jeden.

"Výborně, mladý muži!" zahlaholil. Zatímco se uhrovitý mladík nesměle škrábal na pódium, svázal kouzelník navyklými pohyby Nelliny ruce a pak se teatrálně otočil k vykulenému mládenci, který svou odvahou překvapil hlavně sám sebe.

"Prosím," ukázal na Nelliny ruce. "Přesvědčte se, že asistentka má ruce pevně svázané! Žádný trik, žádný podvod," kroužil kolem a neustával v řečnění. Mladík se opatrně dotkl dvěma prsty provazu a pak se, vyděšený z blízkosti ženy tak krásné, plaše podíval Nelle do očí. Ta na něj svůdně zamrkala a hoch zrudl až po kořínky vlasů.

"Pořádně, mladý muži, nebojte se," zacloumal Xaverius naoko hrubě Nellinýma rukama. Doopravdy si však dával velký pozor, aby to hrubě jen vypadalo. Mládenec se na něj vyděšeně podíval, pak přesunul svůj pohled na Nellu a zrudl znovu. Opatrně, aby se nedotkl ženské pokožky, vzal provaz do prstů a zatáhl. Nella mu šla rukama vstříc, takže z publika to vypadalo, že mladík za provaz zabral vší silou. Výrostek se rychle odtáhl, vyděšeně hlavou přikývl na souhlas, že pouta drží pevně, a už mazal z pódia. Ulevilo se mu, až když znovu dosedl na své místo. Zvysoka shlédl na své kamarády, kteří na něj obdivně zírali, a začal se vyhřívat v paprscích prchavé slávy.

Na pódiu mezitím Xaverius cloumal skříní, aby velectěnému publiku dokázal, že i ona je pravá a naprosto celá. Teprve poté do ní vstoupila svázaná Nella, otočila se směrem k obecenstvu a ještě jednou dramaticky zdvihla spoutané ruce. Xaver uchopil konec provazu, přivázal ho k železnému oku, trčícímu ven ze skříně, a důkladně za něj zatahal. Poté nenápadně Nelle ukázal tři prsty a znovu se otočil k divákům.

"Nyní," začal hlasitě s důrazem na každé slovo, "uzavřu tuto smrtící past a poté ji" – dramaticky se odmlčel – "probodnu mečem!"

Diváci překvapeně vydechli, ozvalo se i pár vyděšených vyjeknutí. Kouzelník, vychutnávající si každý pohyb, dveře pečlivě zavřel. Zkontroloval, že provaz, vedoucí od Nelliných rukou k venkovnímu železnému oku, přesně zapadl do žlábku na horní hraně dveří a ty zajistil zvenčí těžkou železnou petlicí. Každý jeho pohyb podbarvil Břinkal temným úderem do velkého bubnu.

Napětí v hledišti stoupalo.

I mistr Dimitri se se zájmem předklonil. To, co dosud viděl, byla šmíra třetí třídy. Zpočátku měl pocit, že kouzelník své vystoupení pojal jako komické číslo, ale teď už si tak jistý nebyl. Atmosféra konečně vtáhla i jeho.

Veškerý šepot a lomoz utichl, slyšet bylo jen těžké, pravidelné údery. Mnohý divák si ani neuvědomil, že napjatě dýchá v jejich rytmu.

Kouzelník pozvedl pravici. Buben utichl. Diváci zvědavě natáhli krky. Xaverius sáhl vedle sebe a z nenápadné šedé pochvy vytáhl dlouhý, blyštivý meč.

"Je tupej," zašeptal znalecky jeden z výrostků. "Určitě bude tupej. Hlavně na špici!"

Xaverius mrkl směrem, odkud zaslechl hlas, a lehce se pousmál. Sáhl do kapsy, vyhodil do vzduchu červený kapesníček a máchl. K zemi se rázem snášely kapesníčky dva. Pak se ozvala dutá rána a zadrnčení, jak kouzelník zabodl meč ostrou špičkou do dřevěného jeviště. Teď už zírali s otevřenými ústy všichni, nejen zahanbený výrostek.

O ostrosti zbraně rázem nebyly žádné pochyby.

V té chvíli se opět ozval buben. Všichni sebou trhli, jak se dunivého zvuku lekli. Xaverius vytáhl meč z podlahy, provedl pár elegantních výpadů a postavil se před skříň. Až teď si diváci uvědomili, že ve dveřích je několik úzkých otvorů, a došlo jim, čeho budou zakrátko svědky. Ženy si polekaně přitiskly ruce na ústa, muži zaťali pěsti. Všichni se nevědomky naklonili dopředu, představa nebezpečí je přitahovala jak magnet.

Bubeník naposled zavířil paličkami v rychlém rytmu a zvedl ruce nad hlavu. Po mučivě dlouhé chvíli ruce stáhl a znovu začal bubnovat pomalým, pravidelným rytmem.

Nella, hrdlo sevřené hrůzou, se uvnitř skříně marně snažila zbavit smyčky na zápěstích. Uzel, který jindy lehce povolil, dnes pevně držel. Zaslechla zavíření bubnu a nervózně stiskla rty. Má ještě deset úderů, než škvírou číslo tři pronikne jak břitva ostrý hrot meče a probodne ji přesně pod špičkou hrudní kosti.

Deset.

Proč si ten debil zrovna dneska musel vybrat trojku? Zuřila. Vztekle škubala lanem. Odřená zápěstí už necítila, bolela ji ramena i krk. Zkusila se přitisknout ke stěně, ale skříň byla úzká. Ostré čepeli by se nevyhnula.

Sedm.

Soustřeď se, poručila si. Klid. Pootočit levým zápěstím, zkusit podsunout ruku…

Čtyři.

Zdá se jí to, nebo se levá ruka uvolňuje? Otočit, musí se celá protočit…

Dva.

Ještě kousek, maličký, stihne to? Stihne?

Z posledních sil se zkroutila kolem své osy a snažila se vyprostit uvízlou smyčku.

Jedna.

Otevřela ústa, aby křikla na Xavera smluvené heslo, ale to už škvíra číslo tři potemněla a skříní prokmitla čepel meče jak ostrý jazyk jedovatého hada.

Xaverius pomalu vytáhl čepel ze skříně, Otočil se, až dlouhý plášť divoce zavlál, odložil zbraň na stolek a rychlým pohybem zvedl petlici a otevřel dveře. Dav zašuměl překvapením.