Pohádky

Bylo nebylo... Pohádky jsem psala do adventních kalendářů, které vyráběla jedna mladá paní nejen pro své děti. Sháněla do nich pohádkové příběhy a já jsem jí byla doporučena, že bych možná mohla nějakou tou pohádkou přispět. Bylo z toho několik let spolupráce. Vzniklo pět vánočních pohádek a z příběhů, které byly do adventních kalendářů v průběhu let vkládány, nakonec také jedna knížka - Zachumlané pohádky.

Vánoční příběhy:

• Matýsek a víla
• Matýsek a knížka
• Matýsek a Lenka
• Matýsek a srdce s příběhem
• Prodavač štěstí

Navíc jsem sem zařadila ještě jednu pohádku, která sice byla psána do soutěže, ale pohádka je pohádka a tak patří sem.

• O statečném princi Galadrinovi, rozkošné Lucince, které něco přebývalo a smutném Floriánovi, kterému něco chybělo

Na závěr ještě přidám čtyři pohádky kočičí:

• Pohádka božíhodová
• Pohádka svatoštěpánská
  
• Pohádka štědrovečerní
• Kočičí hvězda

MATÝSEK A VÍLA

Matýsek byl rozčilený. Nikdo si s ním nechtěl hrát. Anička, která se jindy ráda připojovala k jeho lumpačinám, byla s maminkou v kuchyni. Pekly cukroví. Dokud se mohl Matýsek patlat v těstě, byl v kuchyni s nimi. Jenže pak začaly péct a to bylo samé – nechoď k té troubě, nech ty plechy, jsou horké, nesahej… tak raději odešel. Chvíli si v pokojíku stavěl garáže a závodil s auty, ale samotného ho to nebavilo. Pokusil se odlákat aspoň sestru, ale ta se jen důležitě zatvářila a zůstala s maminkou v kuchyni.

Vylezl na okno a zadíval se do zahrady. Tam bylo krásně! Lehounký snížek poletoval vzduchem, trávník, zakrytý bělostnou přikrývkou, rozverně blýskal stříbrnými hvězdičkami. Rozhodl se. Půjde ven. Strčil znovu hlavu do kuchyně, ale maminka zrovna vytahovala další plech, Anička uklízela druhý ze stolu a prý – podívej, Matýsku, chvilku vydrž. Teď jsou tři hodiny, vidíš? Vydrž ještě hodinku, pak budeme mít hotovo a já si s tebou budu hrát.

Hodinu! To je skoro jako milion let! Takovou dobu!

Nevadí. Obléct se umí sám a dveře si taky otevře, už je velký, brzy mu budou čtyři roky. Narazil si nakřivo čepici, přistrčil si stoličku a pověsil se na bundičku. Poutko povolilo, takže se mohl obléknout. Vklouzl do botek – má je dobře? Nebo ne? Mávl rukou. Vždyť je to fuk, to jen maminka pořád dbá na to, aby si boty obouval, jak patří, a směje se mu, že má kozí nohy, když si je obuje naopak. Popadl svého oblíbeného plyšáka, ještě jednou se ohlédl a stiskl kliku dveří.

Chvíli zůstal stát na dvoře. Nechal si padat sníh na tváře, jazykem chytal studené vločky. Proběhl se mezi keři, oběhl skleník, ale pak ho to přestalo bavit. Napadlo ho, jak asi vypadá potůček, který tekl kousek od zahrady. Jestli zamrzl, mohl by se na něm klouzat, jako vloni. To bylo prima, klouzali se tam s tatínkem každý den. Jenže tatínek je v práci a maminka ani Anička nemají čas. No co, dojde se k potoku podívat sám.

Prošel kolem sousedního domku, nakoukl přes plot, jestli třeba není venku Barborka. S tou je lepší hraní než s Aničkou. Nejraději si hrají na kosmonauty. On je kapitán a Barborka pilot. Létají spolu po celém vesmíru! Jenže pilota Barborku nikde neviděl. Asi taky peče s maminkou cukroví, posmutněl. Ani sousedovic pejsek Lord v zahradě nebyl.

Je sám, samotinký, na celém tom velkém světě. Vtom zahlédl něco blýskavého, třpytivého. Motýl? Motýli přece létají jen v létě, to ví i malé dítě. Zastavil se a začal se rozhlížet. Znovu!

Před obličejem se mu zatřepetala barevná křídla, mezi nimi spatřil obličejík s obrovskýma zelenýma očima.

"Kdo jsi?"

"Víla," odpovědělo barevné stvoření.

"Víla? A co tu děláš?"

"Nudím se. Hledám někoho, s kým bych si hrála."

"Jé, já taky! Nechtěla by sis hrát se mnou?"

Víla se radostně usmála. "Ráda! Na co si rád hraješ?"

"Na honěnou! Nebo třeba na schovávanou!"

"Bezva! Baba!" Víla pleskla maličkou dlaní Matýska po rameni a už se třepetala v dálce. Rozběhl se za ní. Honili se po cestě, přeběhli i potok. Celý udýchaný zastavil na kraji lesa.

"To nemá cenu! Lítáš vysoko a já tě nedohoním!"

"Tak na schovku?" navrhla víla.

"Ale já se budu schovávat první!" zakřičel Matýsek. Víla se poslušně otočila k prvnímu stromu, co našla a začala počítat. Po vílím. Třicettři, padesát, stomiliónů, jedna, dva… už jdu!

Matýsek, skrčený mezi dvěma velikými stromy, ani nedýchal. Nakukoval pod větvemi, kde uvidí blyskotavá křidélka, když vtom ho zezadu znovu plácla malá dlaň.

"Mám tě!"

Vyskočil, otočil se, že bude tentokrát počítat on, ale pak se zarazil.

"Vílo… já…" začal se točit dokolečka a rozhlížet se. "Já jsem ztratil pana Kulišáka!"

"To je kdo?" zarazila se víla.

"Můj plyšák! Modrý plyšový pejsek!" Matýsek začal nabírat.

"Kašli na plyšáka, máš přece mě," přemlouvala ho víla.

"Ale on…"

"Tak budeš pikat nebo ne?" zamračila se víla.

"Já chci pana Kulišáka!"

"A já si chci hrát na schovku!"

"Až najdem pana Kulišáka!"

"S tebou taky není žádná legrace, hledej si ho sám," prskla víla, zatřepotala křídly a byla tatam.

Matýsek zůstal sám. Rozhlédl se kolem sebe. Viděl stromy, keře… podupaný sníh… Začal se bát. Kdyby tak tady byla maminka! Nebo Anička! Nebo aspoň pan Kulišák! Už se mu sníh tolik nelíbil. Ani ty padající vločky. Studily. Kde jen ten pan Kulišák může být? Když ho víla dohonila, měl ho ještě v kapse, to ví. To jak se v lese schovával… Začal hledat. Za stromem, kde se schovával, plyšák nebyl. Ani před stromem. Popošel ještě kousek, pak se vrátil. Nakoukl za další strom. Obešel křoví, pak ještě jedno a pak mu srdíčko poskočilo radostí. Ze sněhu trčel modrý čumáček.

"Pane Kulišáku!" Vytáhl mokrou hračku, přitiskl si ji na hrudník a vydal se na cestu k domovu. Ale… kudy má vlastně jít? Polekal se. Všude samé stromy! A… začíná se stmívat! Stiskl plyšáka.

"Vílo! Vílo! Já jsem se ztratil! Kde jsi! Pomož mi!"

Ticho. Až teď si uvědomil, jak les šumí a vrže. Začal se opravdicky bát.

"Mami! Maminko! Já chci domů!"

"Pojď, ty hlupáčku," zatřepotala se mu před očima znovu barevná křídla. "Dovedu tě domů. Ale musíš mi slíbit, že si zas za mnou přijdeš hrát. Ale víš co? Přijď až na jaře. Teď už je na mně moc zima. Zavedu tě domů a potom se půjdu taky uložit. Vyspím se do jara a pak… pak se sejdeme a budeme hrát na honěnou a na schovku a na všechno možné, ano?"

Matýsek se přes slzičky usmál. "Jé, to bude príma, vílo. Jen mě zaveď domů. Za chvíli bude tma a maminka by se o mne bála."

"A nezapomeneš na mne?"

"Neboj, nezapomenu," ujistil vílu Matýsek.

"To jsem ráda," usmála se víla. "A víš co? Abys opravdu nezapomněl, tady máš ode mne dárek." Obletěla Matýska, a mávla ručkou. Kolem chlapce se rozprostřel vír světélek, třpytící se všemi barvami. Pak zaznělo tiché "Plonk", svět se zatočil a Matýsek stál rázem před vrátky jejich domu a nevěřil vlastním očím. V náručí měl najednou plyšáky dva. Pana Kulíška a maličké, duhově zářící kotě. V té chvíli se rozletěla vrátka a ven vyběhla maminka. Kabát nakřivo, boty nezavázané, celá vyděšená.

"Matesi! Ty jsi mi dal! Chvilku tě spustím z očí a ty utečeš! Copak nevíš, že nesmíš sám ven? Ještěže si Anička všimla, že jsou otevřené dveře! Honem domů!"

Matýsek bez odporu poslechl. Vešel do předsíně, zul si botky, svlékl bundičku. Maminka, která vše uklízela na místo, se zarazila.

"Prosím tě, jak jsi tohle dokázal? Nebyl jsi venku ani pět minut, boty máš promáchané, bundičku taky… a kde jsi vzal na naší zahradě tohle?" vylovila z kapuce kousek ulomené smrkové větvičky a z kapsy borovou šišku. "My přece na zahradě smrky ani borovice nemáme…" kroutila hlavou.

"To všechno ta víla, mami, víš. Byli jsme spolu v lese. Ona si se mnou hrála. Na schovku a na honěnou. Taky jsem se ztratil, teda pan Kulišák se ztratil, ale já ho našel. Jenže pak jsem se ztratil i já, ale víla mi pomohla a dovedla mě domů," řekl vážně Matýsek.

"Víla?" podivila se maminka. "Tak to ano. Jestli na tebe dávají pozor víly, tak to je pak všechno v nejlepším pořádku." Usmála se a podrbala Matýska na hlavě. "Ty jsi takový můj malý mluvka, viď. Víla. Tak pojď, ty vílo. Pečeme s Aničkou ty úplně nejlepší vanilkové rohlíčky. Pár se nám jich zlomilo, tak jsme ti je schovaly. A neboj, opravdu budeme do čtyř hotové. Potom si všichni zahrajeme třeba pexeso, chceš?"

Vešli do kuchyně. Hodiny nad stolem ukazovaly tři hodiny a pět minut.

Malé duhově kotě v Matýskově kapse rozverně mrklo.

MATÝSEK A KNÍŽKA

Matýsek popotáhl a utřel si nos do rukávu. Pak se rozhlédl, jestli ho neviděla maminka. Ta by mu dala! Vždycky říkala: "Jsi už velký kluk, Matýsku, po prázdninách jdeš do školy, a nevíš, že se smrká do kapesníku?"

Maminka naštěstí po Matýskovi nekoukala. Prohlížela si knížky. Byli v krásném velkém obchodě, všude kolem plno knih. Matýsek knížky miloval, zvlášť ty o vlacích. Doma jich už měl plno.

Zvedl pana Kulišáka, svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka, a důležitě mu ukazoval:

"Tyhle jsou pro kluky, vidíš? Kam to koukáš? Tam jsou knížky pro mrňata, přece. Tady koukej! Vláčky! Auta! Letadla!"

Jenže pan Kulišák pořád otáčel hlavu dozadu, jako by viděl něco moc zajímavého. Matýsek se tedy otočil také. Na stojanu za ním uviděl velkou otevřenou knížku s barevnými obrázky. Kreslené postavičky Matýska zaujaly.

"To maloval pan Lada," poučil pana Kulišáka. "To poznám. Máme doma spoustu říkadel s jeho obrázky, víš?"

Pan Kulišák nevěděl. Matýsek mu vysvětlil, že říkadla jsou básničky pro mrňata, a pak se spolu znovu zadívali do obrázků.

"To je krása," vydechl Matýsek. "Toho sněhu? Já letos ještě nezahlédl ani vločku," dodal zklamaně. "A tady kluci bruslí, sáňkují… Ti se mají! Mnohem líp než já!"

V Matýskově kapse se zavrtělo malé duhové klubíčko a rozverně mrklo. Kotě, které Matýsek dostal před časem od kouzelné víly a kterému začal říkat Čičík, zamňoukalo a po zádech mu přeběhla malá barevná vlnka. Kolem Matýska se zavlnil vzduch – a v tu ránu stál po kotníky ve sněhu, kolem foukal studený vítr a z nebe se snášel sníh.

"To je paráda!" zavýskl. Přímo před ním stavěly děti sněhuláka. Na hlavu mu posadily starý hrnec, místo očí daly kamínky a do ruky vrazily staré koště. Jeden z kluků poodstoupil pár kroků, aby si prohlédl své dílo a málem Matýska porazil.

"Tebe neznám," otočil se. "Odkud jsi?"

Malá holčička v kabátku, dlouhé sukni a šátku, vyprskla: "Kdoví. Koukej, jak je divně oblečený, ani pořádný kabátek nemá!"

"Pfff," nafoukl se Matýsek, "já jsem z Prahy! Ze Stodůlek, abyste věděli!"

"Ty jsi ale hloupý, Stodůlky nejsou žádná Praha," zasmál se kluk. "Přišel jsi bruslit?"

"Nemám brusle," zamračil se Matýsek.

"Nevadí, Pepík Ševců nám brusli půjčí, pojď," plácl ho kluk přes rameno.

Brusli?

Opravdu.

Kluci bruslili na jedné brusli. Kdyby na brusli! Na prkýnku, do kterého byla zaražená čepel nože! Prkýnko přivázali provázkem k botě a bylo. Matýsek na to hleděl s nedůvěrou.

"Ty jsi lhal, viď, bruslit neumíš," přitočila se zas ta protivná holčička, které se nelíbilo jeho oblečení.

"Umím! A mám mnohem lepší brusle! A…"

"A… a… a…" opičila se holčička. "Povídat o tom umí každý! To já na brusli přejedu celý rybník, abys věděl!"

"Ale…"

"Tak se ukaž, Pražáku," strkal mu ten velký kluk pod nos dřevo se zaraženým nožem. Vtom se přihnal další kluk a rozkřikl se: "Co mu to půjčuješ, Honzo! Není to tvoje!"

Matýsek se lekl, ustoupil a šlápl do prázdna. Zapotácel se, ale hned zase stál pevně na nohách. Jen už nebyl u rybníka.

Byla tma. Stál před vysokým tmavým dům s jedním rozsvíceným oknem, ve kterém zahlédl vánoční stromeček. Ale jaký! Žádné blýskavé ozdoby. Jen červená jablíčka, papírové stužky, sem tam visící vlašský ořech. Divný stromeček.

Až teď si Matýsek všiml, že kousek od něj stojí vysoký muž a dvě děti. Matýsek s údivem zjistil, že to jsou jeho známí z klouzačky – kluk, který chtěl, aby mu ukázal, jak umí bruslit, a ta protivná holka.

Dívali se do rozzářeného okna s posvátnou úctou.

"Budeme mít taky někdy tak nádherný stromeček, tatínku?"

"Letos ne, Lidunko," odpověděl muž.

"Vloni jsme ho taky neměli," řekl smutně Honza.

"Jsme chudí," pokrčil muž rameny. "Ale zato budeme mít moc dobrou štědrovečerní večeři."

"Já vím," zaradovala se Lidunka. "Já se tak těším! Tak už pojďte, půjdeme za maminkou!"

Muž ji vzal za ruku a všichni společně odcházeli.

Matýsek se za nimi díval. Viděl chatrné oblečení, kluk měl dokonce na bosých nohou jen dřeváky. Otřásl se a vytáhl z kapsy pana Kulišáka.

"Už jim nezávidím. Nemají ozdoby! Ani brusle! Ani boty!"

Medvídek na něj moudře koukal.

"Rád bych domů," vzdychl Matýsek. "Za maminkou. Oni šli taky za maminkou. Protože víš co? Kde je maminka, tam je nejlíp. I když tam třeba není stromeček. Ale možná ho příští rok už mít budou, víš?"

Čičík v Matýskově kapse znovu mňoukl, duhová vlnka přeběhla zpátky.

"Krásně jsi čekal, Matýsku, jsi hodný kluk!"

Maminka.

"Mami," zavýskl Matýsek. "Prosím! Já bych chtěl tuhle knížku! Prosím!"

"Tuhle?" ukázala maminka nevěřícně. "Josef Lada, Dětem? Ale tam nejsou žádné vlaky! Ani letadla!"

"Nevadí, mami. Je tam Lidka a Honza a Pepík Ševců…"

Maminka jen zakroutila hlavou. "Jak to víš?"

"Já tam byl, víš? Mluvil jsem s nimi! Chtěl jsem s nimi bruslit!"

"I ty můj povídálku," protřepla mu maminka vlasy. "To zas ta tvoje víla, co? Tak si tu knížku vezmi a pojď."

Domů odcházeli s rozzářenýma očima.

Nejvíc Matýsek, který se těšil na další dobrodružství s Honzou a Lidkou.

Duhové kotě Čičík zabořilo čenich do kožíšku a spokojeně usnulo.

Matýsek je šťastný a to je to hlavní.

MATÝSEK A LENKA

Matýsek ležel na posteli, před sebou otevřenou knížku s velkými písmenky a ještě většími obrázky a pomalu slabikoval: "… dostal princeznu za ženu a žili spolu šťastně až do smrti."

Zvedl hlavu a zadíval se na malé duhové koťátko, ležící vedle něj. Dostal ho kdysi od víly, kterou potkal v blízkém lese. Nikdo mu to sice nevěřil, ale Matýsek věděl své.

"Poslouchej, Čičíku," oslovil hebounké zvířátko, "proč vlastně draci vždycky chtějí sežrat princeznu? Zrovna princeznu! Poznali by, kdyby to byla převlečená normální holka?"

Čičík mlčel a jen se očima usmíval.

"Kdybych byl princ," přemýšlel Matýsek nahlas, "tak bych se prvně draka zeptal, a ne ho hned sekal mečákem!" Sebral kotě a sklouzl z postele.

"Myslíš, že bude letos na Vánoce sníh?" přitiskl nos na okenní sklo. "Zatím jen prší a všude je ošklivé bláto. Já bych chtěl sníh!" Otočil se zpět k posteli a knížku zavřel.

"Stejně by mě zajímalo, proč ti draci žerou zrovna princezny," vrátil se k původní myšlence. Nadechl se, že ještě něco dodá, ale vtom kotěti po zádech přeběhla duhová vlnka a pokoj kolem nich se rázem změnil na tmavou jeskyni.

"Brrr," otřásl se Matýsek. "Kde to jsme? Čičíku, kam jsi mě to vzal?"

"Kdo to hlučí v mojí sluji?"

Hlas, jehož majitele zatím nebylo vidět, byl hluboký, dunivý a velmi, velmi hlasitý. Z hloubi jeskyně se temně narudlým světlem blížil obrovský nestvůrný stín. Veškerá odvaha, kterou Matýsek dosud oplýval, z něj rázem vyprchala.

"Čičíku," zašeptal, ale to už se před ním tyčil obrovský drak. Šupiny mu zářily do ruda jak rozpálené železné pláty, silné drápy zlatě svítily a zuby – Matýsek vyděšeně polkl – zuby mu jiskřily jak velikánské blýskavé diamanty. Hodně ostré diamanty.

"Ale ale, copak to tu máme?" Drak mávl tlapou a už zvedal Matýska vzhůru. Před chlapcem se objevily dvě nakrčené černé nozdry, které ho ze všech stran očichávaly. Pak obluda zhluboka vydechla a postavila ho zpátky na zem.

"Už jsem se radovala," řekl drak, "že konečně zas přišla nějaká ta princezna. Hrozně dlouho tu žádná nebyla a já bych si dala něco na zub."

Matýsek vykulil oči. "Radovala? Dala? Ty nejsi… ty jsi…"zamotal se do své otázky.

"Dračice," přikývla obluda. "Jmenuju se Lenka."

"Lenka?" vyjevil se Matýsek ještě víc.

Dračice pokrčila rameny. "Ano, Lenka. Je to jednoduší než Hygrilenkadikigona, víš?

"To je," přisvědčil Matýsek. " A opravdu je draci žerou? Ty princezny?"

"Cha," řekla Lenka. "Vůbec ne. To si jen vymysleli nějací hloupí lidi. Ale my to tajíme."

"Proč?"

"Protože," rozhlédla se dračice a ztišila hlas, "za nimi vždycky přijedou princové, víš? V brnění!" Olízla se. "To je ti taková dobrota!"

"Brnění?" Matýsek nevěřil svým uším.

"Brnění," přikývla Lenka. "Stačí vždycky trošku fouknout," – vychrlila dozadu do jeskyně modrooranžový plamen – "a hned ho shazují, věřil bys? Někdy je mají vykládaná zlatem, mňam! Nemáš náhodou u sebe kousek zlata?" upřela na Matýska žádostivě zrak.

"Nemám," řekl chlapec a prohrábl si kapsy. "Ale koukej, co mám! Rybičku!"

"Ryby nejím," zamračila se dračice.

"Ale ne, to je nůž, jen se mu tak říká, víš?" Položil nožík na dlaň a nabídl ho drakovi. Ohromný teplý jazyk mu opatrně olízl ruku.

"Páni," vydechla dračice. "Takovou dobrotu už jsem neměla nejmíň sto let! Nemáš ještě jednu?"

"Jen tady tu krabičku," nabídl Matýsek Lence plochý plechový obal od bonbonů.

"Víš, ony asi princezny nějak došly, nebo co," řekla smutně dračice, zatímco přežvykovala plechovku. Usadila se pěkně na ocas, přehodila nohu přes nohu a začala si leštit drápy na předních packách. "Nikdo tu nebyl už stráášně dlouho. Asi tak nejmíň tisíc let, řekla bych. Možná i víc."

"A to jsi celou dobu hlady?"

"Ale ne," hodila hlavou Lenka. "Vzadu mám zásoby. Železnou rudu, něco málo rezatých prutů a tak. Brnění je jen taková chuťovka, víš?"

"Tak proč se ve všech pohádkách píše, že draci žerou princezny?" vzpomněl si Matýsek na otázku, kvůli které sem vlastně přišel.

"Já tady ty prince těm princeznám zkouším, víš?" řekla po chvíli přemýšlení Lenka. "Jestli jsou stateční, hned tak se něčeho neleknou a tak. Co taky s princem, který při první nesnázi uteče. Tady se hned projeví, jaký kdo je, to si piš!"

"Ale nebojíš se, že by ti mohli ublížit? Třeba opravdu useknout hlavu?"

Dračice se zasmála, spiklenecky na Matýska mrkla a zmizela.

"Haló," zaťukala mu na záda, ale než se otočil, byla zase pryč.

"Tady!" "Tady!" "Chyť mě!"

Matýsek zavýskl a začal Lenku honit. Nakonec ji chytil, ale dalo mu to hodně práce.

"Umím toho víc, než jen jíst brnění," oddychovala Lenka a šupiny jí zářily jak plamínky. "Už dlouho jsem se tak nepobavila, jako teď! Co kdybys tu se mnou zůstal? Hráli bychom si na honěnou a taky bych tě vzala dozadu do propasti, tam je to moc prima."

Matýsek zesmutněl. "Já tu s tebou nemůžu zůstat. Musím domů, za maminkou. Bála by se o mě, víš? A vlastně bych měl jít, už jsem tu dlouho, abych nebyl hubovaný…"

"Škoda," povzdychla si Lenka. "Ale víš co? Dám ti dárek. Za to, že jsi za mnou přišel a hrál si se mnou. Chytej! Užij si ho a zas někdy přijď!"

V jeskyni se zablýsklo, kotěti opět přeběhla přes záda duhová vlnka a už byli doma, u své postele.

"Hele," otevřel Matýsek dlaň a ukázal Čičíkovi svítivě rudou šupinu. "Viď, že mě za ní zas někdy vezmeš, prosím…" Kotě skoro neznatelně mrklo a to Matýskovi stačilo. Přestal dumat nad dračicí a myšlenky se mu vrátily k Vánocům. Kéž by tak letos napadl na Štědrý den sníh! Hladil šupinu a kochal představou závějí, když vtom se otevřely dveře a vstoupila maminka. Usmála se a ukázala k oknu:

"Podívej! Už neprší! Sněží!"

Šupina tiše jiskřila, sníh padal a Štědrý den ťukal na dveře.

MATÝSEK A SRDCE S PŘÍBĚHEM

Matýsek zamračeně sledoval sníh, padající za oknem. Tak krásně by se stavěl sněhulák! Nebo koulovalo se ségrou! Místo toho sáňky trčí ve sklepě a on v posteli. Zatracená angína! Zamračil se ještě víc a polkl. Řezavá bolest mu projela krkem. Honem se napil už vychladlého čaje. Moc to nepomohlo, bolest ne a ne zmizet.

Otevřely se dveře. Do pokoje, kam se pomalu vkrádalo šero, vešla babička. Z hrnečku, který nesla, se ještě trochu kouřilo.

"Nesu ti nový čaj. A taky léky, je nejvyšší čas vzít si další dávku."

Matýsek bez odporu spolkl tabletu. Zapil ji zbytkem vychladlého čaje, ale když babička zvedla prázdný hrníček, zadržel ji ruku.

"Zůstaň tu se mnou, babi."

Babička se usmála. "To víš, že zůstanu. Budu tu u tebe celý týden, než se vyléčíš, ano?"

"Tak jsem to nemyslel. Povídej mi něco. Bolí mě v krku, nemůžu spát, a když si vezmu tablet, bolí mě hned hlava. Nudím se."

Žena odložila hrneček a posadila se k chlapci na postel. Pohladila ho po tváři. "To bude dobré. Zítra už léky zaberou, bude ti lépe. Tak já ti povím nějakou pohádku, chceš?!

"Babi," zakabonil se Matýsek. "Na pohádky jsem už velký! Povídej něco jiného, třeba… třeba ze života!" napadlo ho.

Babička se zamyslela a pak se usmála.

"Dobře, Matýsku. Povím ti příběh. Bude to příběh o srdci. Nebo srdce s příběhem? Uvidíme. Zalez pod deku, já si přitáhnu křeslo, ta pelest mě tlačí."

Matýsek se pohodlně uložil, hlavu si podložil panem Kulišákem a přitulil k sobě duhové kotě Čičíka. I babička se pohodlně usadila.

"Na začátku zimy, na první adventní neděli u nás začalo sněžit. Ale hodně. Tak, jako dnes tady u vás. Sníh se sypal a sypal, vše kolem dostalo sněhovou čepici. Byl to krásný pohled. Nevydržela jsem, oblékla se, obula a vyrazila ven."

"A co děda, babi?"

"Ten zůstal doma. Nechtělo se mu do té sloty, jak říkal. Šla jsem sama."

"Já bych s tebou šel, babi, kdybych tam byl!"

"Já vím, broučku," usmála se babička a pokračovala. "Šla jsem po cestě kolem řeky. Všude bylo ticho – víš, takové to ticho, kdy jen slyšíš, jak ti křupe sníh pod nohama a šustí na kapuci. Nikde kolem ani človíčka. Sníh se sypal a sypal a já šla a šla. Každým krokem jsem objevovala další a další krásu – geometrii zapadaného drátěného plotu, jemné barvy zpola zasněžených zlatých listů, křivky větví, které sněhovou přikrývkou zvlášť vynikly."

"To musela být krása! Babi, až budu zdravý, půjdeš se mnou a ukážeš mi to?"

"Ráda, moc ráda. Jen budeš muset mít chvíli pusu na zámek, abys tu tichou krásu slyšel, víš?"

Matýsek horlivě přikývl. "A co bylo dál, babi?"

"Po stezce kolem řeky jsem došla až tam, kam už přede mnou nikdo dál nešel. Sněhová pokrývka na cestě byla čistá, neporušená. Jak plátno, připravené pro malíře. Chvíli jsem šla a ani si to neuvědomovala, ale pak mě něco zastavilo a já uviděla tu neposkvrněnou plochu přede mnou. Jako by byla připravená jen pro mne. Bylo škoda projít ji jen tak, zkazit tu bílou krásu obyčejnými šlépějemi. Napadlo mě, že do sněhu vyšlapu obrázek srdce."

"Proč zrovna srdce, babi?"

"Jen tak, z čiré radosti. Uvědomila jsem si, jak krásnou etapu života zrovna mám. Mám skvělého dědu, úžasné děti a vás – ještě úžasnější vnoučata, spoustu přátel… Víš, štěstí není ani zlaté prasátko, ani zlatá muška. Jsou to tyhle chvilky, kdy si uvědomíme, co všechno máme. A tím nemyslím hodinky, peníze, hračky… Myslím tím lidi kolem sebe. Nebo krásu přírody, co ti až svírá srdce."

"A vyšlapala jsi ho do sněhu?"

"Jistě, však mě znáš, co si usmyslím, to udělám. Vyšlapala jsem krásné velké srdce, však počkej, najdu ti fotku, až ti to dovyprávím. Pak jsem obešla jeho obrys ještě jednou, aby bylo pořádně vidět. Vyfotím ho, řekla jsem si, a pošlu všem lidem, kteří jsou mi milí. Udělám z té fotografie novoroční pozdrav. Aby věděli, že je mám ráda."

"Super nápad!" pochválil babičku Matýsek.

"Viď," usmála se babička. "Jenže, představ si, co se nestalo. Než jsem poodstoupila pár kroků a stihla udělat první fotku, proběhl kolem mě běžec a do toho mého ve sněhu vyšlapaného srdce šlápl. Přímo doprostřed! Za celou dobu, co jsem venku, nepotkám člověka, a zrovna teď, když si tu vykreslím srdce pro mé milé, se kdosi přihrne a bez okolků mi do něj dupne!"

"Takže žádný novoroční pozdrav nebude," zkonstatoval chlapec. "To naštve!"

"To si piš! Já měla takovou zlost! Jak si to ten člověk mohl dovolit? Copak ho neviděl? Jak já k tomu přijdu? Tak krásný nápad a teď je k ničemu! Nedalo se nic dělat. Vyfotila jsem srdce tak, jak bylo, i s tou jednou cizí stopou uprostřed. Pak jsem mobil zastrčila do kapsy a poodstoupila, abych se na obrázek ještě jednou podívala, než se obrátím a půjdu domů."

"Smutný pohled, co?" Matýskův hlásek zněl taky smutně.

"Zezačátku ano. Jenže pak mi najednou došlo, že takhle je to správně. Že to tak mělo být. Že bez té stopy to to nebylo ono. Protože přesně takhle to v životě chodí a to mé srdce je toho teď symbolem. Možná to pochopíš spíš, až budeš větší, ale takhle to prostě je. Občas se zničehonic najednou vynoří odněkud člověk, kterého jsi do té doby nikdy neviděl, a zanechá v tvém srdci stopu. Někdy krásnou, vroucí, milou. Někdy, bohužel, bolavou a smutnou. Stejně tak i my zanecháváme stopy v srdcích jiných lidí. Zezačátku cizích, časem možná jedněch z nejbližších. A i když se pak v běhu života zase od sebe vzdálíme, vzájemná stopa v našich srdcích zůstane. Tak to bylo a tak to vždycky bude."

Matýsek se zamyslel. Před očima se mu mihla Adélka, holčička z vedlejší lavice. Zrzavé kudrny, pihy na nose. Jak rád ji zlobil! Líbilo se mu, když se čertila. Vůbec se mu líbila. Občas si na ni vzpomněl i doma. Že by tohle byla ta stopa, co babička myslí? Napadlo ho, jestlipak si třeba Adélka taky na něj doma vzpomene. Ale jak?

"Víš, Matýsku, je to jen na nás, jaké stopy v srdcích jiných lidí zanecháme."

Matýsek sebou trhnul. Babička snad přesně ví, na co myslel! To je prostě celá ona! Ví všechno! Pro jistotu přinese Adélce hned v pondělí bonbóny! A přidá maminčiny perníky!

"Babi," odhodil peřinu a skočil babičce do klína, "víš co? Seš super!"

"To ráda slyším," usmála se babička. "Však ty jsi taky můj zlatý kluk."

"To byl skvělý příběh, mami," ozvalo se od dveří.

Matýsek se otočil. Ve dveřích stála maminka, tatínek a Anička, jeho starší sestra. Všichni se usmívali.

Za oknem padal sníh a Vánoce přešlapovaly za dveřmi.

PRODAVAČ ŠTĚSTÍ

Advent je pro mne doba světýlek, vůně svařeného vína, cukroví a tichých kroků ve vrzajícím sněhu, mrazivá noční obloha, chvějící se mlhavým odleskem hvězd. Celý rok si představuji, jak jej prožiju v klidu, pohodě, obklopena kočkami, u ruky hrnek s horkým vínem, mihotavý svit svíček doplní atmosféru klidu a pohody.

Bohužel, před rokem to na klidné pohodové Vánoce zrovna dvakrát nevypadalo.

Probíjím se davem lidí, který zavalil náměstí. Obrovitý rozsvícený strom, spousta osvětlených stánků, v nich unavení prodavači. Přemílám v hlavě, co ještě dokoupit za dárky, co ještě zařídit, aby Vánoce proběhly tak, jak si to představuji. To máme stromeček, kapra, ještě taky ozdobné cedulky na dárky… když v tom pocítím, jak mě někdo tahá za rukáv. Leknu se, přitisknu kabelku blíž k tělu a zlostně se otočím.

Vedle mne stojí malý, asi desetiletý kluk a velkýma očima na mě vážně kouká.

"Paní, kupte si štěstí," vyhrkne vzápětí.

Mám co dělat, abych se nerozesmála.

"Ty jsi dobrý," usměju se zlehka. "Copak se to dá, jen tak si koupit si štěstí?" Hlavou mi probleskne dávná vzpomínka na dětská léta, kdy jsem na poutích rozvážně vybírala malinkou krabičku za korunu. Štěstíčka. Bývala tam vždy nějaká hloupost, korálková panenka, obrázek… ale to napětí, než se krabička otevřela! Vrátím se do současnosti a zahlédnu, jak dětské oči zesmutněly.

"Dobrá, kdybych si tedy to tvoje štěstí chtěla koupit, jak bych to měla udělat?" zeptám se kluka.

Natáhne ruku, ve které má z novin složené malé obálky a řekne důležitě: "Tady si ho vyberete. Sám jsem je vyráběl."

Ústa se mi znovu roztáhnou od ucha k uchu. Podívejme, jaký podnikavec se z klučiny vyklubal!

"Myslíš, že by mi opravdu přineslo štěstí, kdybych si jednu tu obálku koupila?" řeknu naprosto vážným tónem.

"Myslím, že jo," přisvědčí po chvilce. Dodá zklamaně: "Víte… on si ode mne ještě nikdo nic nekoupil."

"No jo, máš tu velkou konkurenci," mávnu rukou kolem sebe. Z vedlejšího stánku voní klobásy, odněkud se line sladká vůně trdelníku, lidé se strkají ve frontě na turbomošt. Pohlédnu na drobná svěšená ramínka a rozhodnu se přistoupit na jeho hru.

"Víš co? Tak já si od tebe nějaké koupím. Kolikpak stojí?"

Kluk se rozzáří. "Deset korun jedno. Vyrobil jsem jich deset, víte." Spiklenecky dodá: " Ty peníze budou na dárek pro maminku. Ona má narozeniny právě na Štědrý den, víte? A většinou je ani nechce slavit, že není čas… Chci ji překvapit."

"Opravdu? Tak to si koupím tři. Vlastně čtyři. Potřebuju spoustu štěstí. Mám doma nemocného kocourka."

"Jé… to je mi líto," řekne kluk, ale očí mu svítí.

"Čekám, až mi z veteriny pošlou výsledky krve," říkám už spíš sobě, než jemu. "Víš, bojím se. Pokud nebudou dobré, kdoví, jestli se náš kocourek dožije Vánoc. Vidíš, jak moc to tvoje štěstí potřebuju?" Vytáhnu z peněženky peníze, kluk rozloží obálky do velkého vějíře a já pečlivě vybírám. "Tuhle… a tuhle, ještě tahle se mi líbí. A kterou bys mi vybral ty?"

Kluk přejede zbylé obálky očima a neomylně sáhne po té úplně vlevo.

"Tuhle. Je nejlepší."

Vezmu si obálku, předám mu dvě dvacetikoruny a kluk slušně poděkuje. Užuž chce odejít, když v tom se za mnou ozve:

"Počkejte, mladý muži, taky si od vás jednu obálku koupím!"

Ani jsme si nevšimli, že naši transakci sledovali s velkým zájmem lidé ve vedlejší frontě. Přidávají se i další. "Zbude jedna i pro mne?" "I já si vezmu, schovej mi jednu!"

Kluk teď radostí přímo svítí. Během chvilky prodal všechny obálky a v ruce třímá sto korun.

"Co teď?" zeptám se zvědavě.

"Támhle na stánku mají krásné náušnice. Mamince budou slušet ty modré. Mám je už dlouho vyhlídnuté. Moc vám děkuju, paní. A užijte si s kocourkem krásné Vánoce!"

Než stačím odpovědět, je pryč. Ten se v životě neztratí!

Jdu dál davem, který se mi už vůbec nezdá nepřátelský. Pomalu rozbaluji své nově nabyté bohatství. V prvním balíčku je kresba rozesmátého smajlíku. Ve druhém najdu barevný knoflík, ve třetím placatý kamínek. S napětím rozbaluji poslední obálku, tu kterou mi vybral sám malý prodavač. Vytahuji nalepovací obrázek. Panna Marie s dítětem a pod ním napsáno Žarošice. Strnu. Přes Žarošice jsme párkrát jeli v létě, je to krásná obec a já si pak dohledala informace na netu. Kostel Matky Boží je opředen legendami, Bohorodička místní několikrát zachránila – před Turky, před Švédy…

Žena na obrázku chová dítě a na tváři jí hraje lehounký úsměv. Kdepak ten klučík k té nálepce asi tak přišel, zamyslím se. To už se nikdy nedozvím. Otevřu peněženku a obrázek si do ní pečlivě uložím. Ostatní drobnosti schovám do kapsy, zvednu hlavu a začnu se znovu rozhlížet po stáncích.

Zapípá mobil, naléhavě, urgentně. Se staženým hrdlem otvírám zprávu z veterinární kliniky.

Výsledky krve jsou v normě, pokračujte v načaté léčbě a dietě. Na kontrolu přijďte za týden.

Zvednu oči. Všechna světla jsou rázem mnohem zářivější a jásavější, ve světle lampy spatřím, jak se na město začínají snášet nesmělé vločky jiskřivého sněhu.

Je první adventní neděle a já už najednou s jistotou vím, že na Vánoce s námi náš černý kocourek stále bude.

Díky, můj malý prodavači štěstí. Teď jsem po roce procházela znovu vyzdobené náměstí a nemohla jsem si na tebe nevzpomenout. Smajlík, kamínek a knoflík za ten rok kdesi zmizely, ale ten obrázek, ten nosím v peněžence dodnes. Nejsem věřící, ale štěstíčku od tebe věřím. Jakpak by ne. Krásný černý kocourek s námi brzy oslaví další Vánoce.

O STATEČNÉM PRINCI GALADRINOVI, ROZKOŠNÉ LUCINCE, KTERÉ NĚCO PŘEBÝVALO A SMUTNÉM FLORIÁNOVI, KTERÉMU NĚCO CHYBĚLO

Galadrin odložil meč, hodil dračí hlavu do pytle, pevně ho zavázal a oddechl si. Tak to by bylo. Taky trvalo, než se dílo podařilo. Měl nutkání sáhnout si pod pancíř pro pergamen a honem odškrtnout první položku, ale odolal. Železná rukavice je železná rukavice a on nebude po návratu domů poslouchat litanie o tom, že ani dračí hlavu nezíská bez toho, že by si poničil oblečení.

Odchrastil k nejbližší skalce, tam se opatrně posadil a začal si sundávat brnění. Prvně vysvobodil ruce – ách, to je úleva! Následovala helma a pak už otlačenými prsty rozvazoval tkanice na bocích.

Neměl jsem sluhu nechávat v té hospodě, pomyslel si. Byl sice občas na zabití, ale jsou chvíle, kdy by se hodil. Zatrhl si nehet a zasakroval. U všech božích fuseklí, to jsou kšefty, toto! Prý musíš splnit všechny zadané úkoly, jinak nebude ani království, ani princezna. Stojí snad on o nějaké království? Nebo princeznu? Nestojí. Ale doma pořád – podívej, Frederyk Mocný už zabil šest draků a osvobodil čtyři princezny, Jásislav Veliký vyhrál první turnaj už ve třinácti, Miroslav Slušný Bohabojný už má páté dítko a ty? Pořád bys jen seděl doma. Šup šup ven a chceme vidět výsledky!

Copak jim může vysvětlovat, že moc dobře ví, jak to bylo s těma drakama, princeznama, turnajema i dětma? Vždyť by matičku – se vší úctou, spanilá matko moje – asi kleplo. Ani ona, ani ctěný otec pan král Sigiburd Hrozivý První si vůbec neuvědomují, že žijeme v jiné době, než když byli oni mladí. Kdyby tak věděli, kdo skutečně vyhrává turnaje a zabíjí draky, o plození dětí ani nemluvě… inu, on jim to raději vykládat nebude.

Konečně se zbavil posledního kousku zbroje a ulehčeně si oddychl. Pak pohlédl vedle sebe a zhrozil se. Co teď s tou hromadou železa? Kam ji dá? Neměl on vlastně v brnění dojet zase až domů? Jenže už v něm nemohl vydržet ani chvilku. Nikdo by nevěřil, jak moc dokáže kroužkovaná košile dřít. A to si prosím objednal ty nejjemnější kroužky a pod ně halenu z měkké kůže, přesně, jak mu poradil sluha. Navíc jsou pancíře celé očouzené… co s tím? Proč tu vlastně sakra Žán není? Jo aha, hospoda… neměl ty kostky hrát, neměl. No to bude návrat. Bez brnění, bez sluhy… ještě že mu aspoň ten kůň zbyl.

"Ehm," ozvalo se uctivě kousek od Galadrina. "Já jen… jaksi… že nezbyl."

"Cože?" vyděsil se princ.

"Mluvíš nahlas, víš. Tak já jen, abys s tím koněm už nepočítal."

"Jak to myslíš?"

"No, jak bych ti to asi tak…"

Princ si povzdechl, vstal a otočil se po hlase. Mělké údolí končilo skálou, ve které zel obrovský otvor. Hned vedle díry seděl pohodlně na ocase drak, zadní nohy elegantně přehozené přes sebe a leštil si drápy na předních pazourách.

"Tak povídej," spustil Galadrin, "Měli jsme dohodu, ne? Já tě zbavím protivné druhé hlavy a ty mi tím pádem poskytneš důkaz, že jsem zabil draka. Já své slovo dodržel – léčitel v Miglíně mi přesně vysvětlil, kudy vést řez a jak rychle zašívat a horkou smůlou zalepovat cévy, abys operaci ve zdraví přežil. Zaplatil jsem sedm zlatek za lektvar, kterými jsem druhou hlavu uspal a znecitlivěl ti krk, aby tě nic nebolelo. Krásně jsem tě zaštupoval a ty mi sežereš koně? Seš normální? Jak se teď asi tak dostanu domů?"

"Sem myslel, že se ti tam moc nechce," kontroval drak. "Že jim na celé království a půl princezny tó… kašleš."

"Nerýpej, ano? Nejde o ce-lou-prin-cez-nu a ce-lé-krá-lov-ství," oddeklamoval Galadrin jedovatě, "ale o to, dokázat našim, že už jsem dospělý a nepotřebuju vodit za ručičku."

"To dokazuješ opravdu výborně, jen co je pravda," přikývl souhlasně drak. "Hned tak někdo nedokáže během pár dní prohrát sluhu v kartách, poničit pancíře po dědečkovi a nechat si utéct koně."

"Kdybys mi celou dobu nečučel pod ruce a nefuněl na mě zblízka zbylou hlavou, nemusel jsem operovat v brnění!" bránil se Galadrin. "Takový pěkný operační plášť jsem si od léčitele koupil. Tolik mi slušel… a ty místo pozdravu pšíkneš! Neměl jsem ho na sobě ani pět minut a byl jak řešeto!" V půli myšlenky se zarazil. "Počkej – jak utéct koně?"

"Špatně jsi ho přivázal. Je pryč. Vzal kramle za les. Prostě je fuč. Já s tím nemám nic společného."

"Co teď?"

"Mám hlad."

"Cože?"

"No mám hlad," prohlásil drak. "Po takové operaci vyhládne. Jak často se ti asi stane, že přijdeš o hlavu, co? Potřebuju doplnit živiny. Hlavně minerály." Mlsně se olízl a zašilhal po odloženém brnění. "Už ho asi nebudeš potřebovat?"

"Ty žereš železo?" vykulil oči Galadrin. "Já myslel, že draci žerou princezny! Nebo koně!"

"No… když není nic jiného v dohledu, tak princeznami nepohrdnu, že ano. Trochu toho železa v sobě – někdy i na sobě – většinou mají. Popravdě, některé byly břitké jak ocel. Ale v žaludku stejně nakonec všechny změkly. A na koních jsou nejlepší podkovy." Hlava se olízla.

"Hele, brnění po dědovi mi laskavě nežer. Teda že seš to ty, věnuju ti tady holenní pláty, už jsou mi stejně malý. Víš, děda měřil o hlavu míň než já teď. Ještě vloni mi bylo docela dobře, ale letos už mám místama problém. Jestli ještě poporostu, bude mi tak akorát na obtíž."

Drak slupl náholenice jak malinu a žádostivě si prohlížel zbylou kupu. "Malý, říkáš?" Naleštěným drápem sáhl do hromady a vytáhl nárameník. "Apartní kousek," pokýval hlavou. "Jejda, on mi upadl," omluvil se po chvíli.

"Jak, upadl?" rozčílil se Galadrin. "Vždyť ještě žvýkáš!"

"Pro..pro..pro…promiň, hepšíííííík," neudržel se drak a údolím se rozlehlo mohutné kýchnutí.

"Tos udělal schválně!" obvinil draka princ. "Schválně jsi kýchl na moje brnění! Je celý spečený!"

"No jo, opravdu," pokývala spokojeně dračí hlava. "Takhle ti nebude vůbec k ničemu, viď. Hele, promiň, ale co už s tím. Já bych si ho s dovolením…"

Chvíli se ozývaly jen skřípavé zvuky, pak drak mlaskl a spokojeně si odříhl. Princ taktak uskočil.

"Jejda, ale to jsem opravdu nechtěla."

"Nechtěla? Ty jsi…?"

Stvoření si zálibně prohlédlo naleštěné drápy a pokývalo hlavou. "Dračice. Lucinka. Ale já se na tebe nezlobím, žes to nepoznal, ono to jde u draků těžko."

"Lucinka?"

"Ano. Maminka měla romantickou povahu. Říkala mi, že jsem její světýlko, její nejkrásnější Lucinka na světě. Ale ani ona neměla ráda mou druhou hlavu. Byla taková nepovedená. Ta hlava, ne maminka," honem dodala, když viděla, jak se princ nechápavě tváří. "Bez ní je mi lépe. Tak nějak lehčeji, rozumíš?"

"Lehčeji, lehčeji. Tobě je teď hej, ale já už nemám ani brnění, ani koně, a ještě abych se pěšky tahal s dračí hlavou. Možná nepovedená, ale těžká je jak hrom."

"Tak já ti ji pomůžu odnést," nabídla se Lucinka. "Beztak mě to tady už nebaví. Už jsem tu moc dlouho. Jdu s tebou."

"Ale to přece…" zarazil se princ.

"Nechceš nic namítat, že ne," usmála se po dračím Lucinka a lehce si odfoukla. Několik stromů shořelo hned, pár jich jen zadoutnalo.

"Přece se mnou nemůžeš jen tak chodit po světě," namítl Galadrin. "Vždyť na nás pošlou vojsko! Draka se všichni bojí!"

"Taky mají proč," přikývla zubatá hlava. "Ale ty se bát nemusíš. Nikdo mě neuvidí. Koukej."

A Galadrin koukal. Drak začal průsvitněl, bledl a bledl, až úplně zmizel.

"Hej! Lucinko! Kde jsi?" vypískl.

"Tady," ozvalo se vedle něj a dračice se po chvíli zas objevila v plné zubaté kráse.

"Umíš ještě něco?"

"Umím toho spoustu. Ale tohle zatím na ukázku stačí. Budeš dlouho ztrácet čas mluvením? Já že už bych šla. Víš, že se docela těším? Já ti nebyla ve světě… no, drahně let. Jsem se trochu styděla za tu nepovedenou hlavu, víš. Ještě pořád existují tak nabroušené princezny?"

"To si piš," přikývl smířený Galadrin a zvedl se. "Kdyby jen nabroušené! Teď jsou navíc i emancipované!"

Osiřelé údolí si zhluboka vydechlo. Konečně snad bude mít zas chvíli klid.

***

"Tak co tam máš dál?" zeptala se Lucinka.

Šlapali už notnou dobu, přešli několik údolí, občerstvili se vodou z potoka (z kterého se teď už dlouho nikdo nenapije) a kráčeli po staré rozbité cestě směrem na západ.

"V seznamu?" Princ zalovil v kapse. "Drak – připravit o hlavu." Nadhodil si spokojeně vak na zádech: "To bychom měli." Zastavil se, vylovil z jiné kapsy okousanou tužku a první položku přeškrtl. "Teď tu stojí – zlý čaroděj – zničit." S nadějí se podíval na Lucinku: "Neznáš nějakého zlého čaroděje, který by se nechal dobrovolně zničit?"

Dračice zavrtěla hlavou. "My s čaroději moc nepečeme. Ani čaroděje." Zvrátila hlavu a vyprskla smíchy nad – podle dračího soudu – povedeným vtípkem. Princ sebral ze země upečeného holuba, kterému dračí fórek přišel poměrně draho, a s chutí se do něj zakousl. "Ukaž," sáhla Lucinka po vaku a hodila si ho na záda. "Teď jsem zas na řadě já."

"Kde tak afi najdeme faroděje? Notabene flého," dumal hlasitě princ s plnou pusou. "Uf fím!" Polkl poslední sousto a odhodil okousané kostičky. "Musíme najít město, celé potažené černým flórem. Jak je město potažené černým flórem, tak je zle. To je určitě někde v okolí drak, černokněžník nebo něco podobného. Kdybychom měli smůlu a natrefili na město, které trápí něco jiného, než zlý čaroděj, tak by nám třeba aspoň poradili, kde ho najít."

"Myslíš?" zaváhala Lucinka.

"Máš lepší nápad?" zeptal se jedovatě princ. "Nemáš, viď, ale zlehčovat moje návrhy, to by ti šlo. Škoda, že nejsme v nějakém příběhu. Protože kdybychom byli v příběhu, objevila by se tu teď určitě babka kořenářka a ta by nám poradila, kudy z toho pitomýho lesa ven. Už tu bloudíme docela dlouho. On je snad začarovanej, nebo co."

"Začarovaný?" lekla se Lucinka. "Tos mi neměl říkat! Na začarované lesy já jsem alergická!" Mohutně kýchla. Skála stojící vedle cesty se s tichým "plop" poslušně rozpustila.

"Ale ne," začal vysvětlovat Galadrin. "To se jen tak říká, víš, já…"

"U svatýho pantofle, co jste to vyvedli, holoto jedna? Takových let si tady buduju poustevnu pěkně u cesty, aby se věřící nemuseli trmácet s dary daleko, a teď si přijde nějaká přerostlá ještěrka a úplně mi ji zničí!"

Galadrin se otočil za hlasem a strnul. Nad horkou louží z roztopeného kamení stál starý muž v kdysi bílém, nyní už bohužel poněkud ušmudlaném rouchu a lomil rukama.

"Tak krásně byla zabydlená! Těch pavučin! I domácí myš už jsem konečně sehnal, aby mi okousávala zbytky okoralého chleba! Teď je všechno pryč!"

"Jejda, pane, ale to jsme opravdu nechtěli! Ona se Lucinka vyděsila, že jsme v začarovaném lese, na ten ona je alergická… Určitě to neudělala schválně, že ne, Lucinko," strčil loktem do dračice. Ta však zírala na starého muže jak uhranutá, ani se nepohnula.

"Lucinko?"

"Slyšela jsem dobře, že řekl u svatýho pantofle?" zasyčela. "Já jednoho takového znala, co to říkával! A nemám ho ráda!" Začala se nadechovat a Galadrin s hrůzou pozoroval, jak dračice mění barvu z poklidné tmavé zeleně na karmínovou červeň.

"Svatá prostoto," rozesmál se poustevník, jako by se nic nedělo. "Lucinka? Že ty seš to dráče od Roberty Černolesné? No jo, tak to dopadá, když doma holku držej moc zkrátka a ta pak uteče s prvním, kdo na ni mrkne. On teda tvůj táta byl fešák," stařík zvedl v obraně obě ruce a roztáhl všechny prsty, "O tom žádná. Jen si holt vybrali špatnou noc."

Galadrin konsternovaně těkal pohledem z jednoho na druhého. "Vy se znáte? A chcete mi namluvit, že její máma byla člověk?"

"Samozřejmě, že byla," měl princ okamžitě před obličejem doruda naštvaný dračí čumák. " I táta. Oni jen měli smůlu, abys věděl."

"Smůlu," zasmál se poustevník, ale hned znovu přispěchal s omluvou. "Promiň, promiň, jasně, že smůlu. Jak mohli vědět, že na Dračí vrch nemají chodit a už vůbec ne o svatojánské noci, že. Vždyť varovné cedule byly napsané jen na každém třetím stromě po obvodu lesa a místní ponocný to taky vyhlašoval třikrát denně až od dubna. Blbá smůla, jasně."

"No proto," začala Lucinka trochu blednout. "Ale stejně si tě pamatuju a ne v dobrém. Maminka moc plakala, když jsi nás tehdy navštívil. A tatínek se strašně opil!"

"Vidíte to, mladý muži?" obrátil se poustevník na prince. "Tomu se říká přenesená agrese," poučil ho zvysoka. "Já v tom byl naprosto nevinně, to mi věřte. Hele, dráčku, jestli by si mohl někdo stěžovat, tak jsem to já, jasný? Abyste mi rozuměl, mladíku," spiklenecky na Galadrina mrkl, "já byl tehdy začínající nadějný čaroděj. Bensecko, kde žila matka tady madam," kývl hlavou k Lucince, "bylo moje první působiště, kde jsem si měl vysloužit ostruhy. Jakou já měl před sebou zářnou budoucnost! Bensecko, pak celé knížectví, a kdyby se mi dařilo, mohl ze mě být i nejvyšší královský mág! Nádhera sama. Jenže to by se nesměla matinka tady Lucinky zapomenout na svatojánskou noc s milencem na Dračím vrchu. Já se opravdu tolik snažil, aby tam nikdo nikdy nevlezl! Jenže touha, víš, mladíku, taková ta syrová, lačná touha…" podíval se znovu na Galadrina a sevřel rty. "Aha, nevíš. Nevadí. Prostě ti dva překonali všechny zábrany, jak moje, tak svoje, a bylo."

"Co se stane, když se lidi," Galadrin rozpačitě hledal slova, "ehm, překonají na Dračím vrchu? Narodí se jim drak?"

"Narodí i nenarodí," pravil poustevník. "Ještě se dalo všechno zachránit, kdyby si ta důra –" opět honem vytvořil rukama obranné gesto – "tím nemyslím tvoji rozkošnou matku, krasavice, ale tu hloupou porodní bábu – nevzala na pomoc Resinu draconis."

"Co to je?" vydechl nechápavě princ.

"Resina draconis, neboli dračí krev, je vzácná pryskyřice, kterou roní stromy v daleké cizině. Porodní báby ji používají rozemletou na prášek – je moc dobrá na stavění krvácení. Taky mírní bolest a má hojivé účinky, ale," zvýšil hlas a zvedl varovně prst, "nikdy se nesmí podat nikomu, kdo otěhotněl o svatojánské noci na Dračím vrchu!"

"Jak to ta porodní bába měla vědět?" podivil se princ.

"Měla, neměla," vrčel poustevník. "Taky se tím oháněla, že jako shoda náhod a tak. Jenže použila prášek z Resiny draconis? Použila. A narodila se holčička, sice lidská, ale s dračí krví? Narodila. A jak šel čas, dračí krev zvítězila a teď tu máme toto. Tuto," opravil se rychle. "Tuto krasavici."

"Páni," vydechl Galadrin. "To je jak z pohádky!"

"Já ti dám pohádku! Víš, co bylo pak, když se najednou zjistilo, že v Bensecku vyrůstá mladá dračice? Navíc dvouhlavá? I když ta druhá hlava nebyla nic moc, takhle ti to, Lucinko, sluší daleko lépe. To se strhl povyk! Těch papírů, co já musel vyplnit! To bylo hlášení o zjištění skutečnosti, hlášení o zaslání hlášení o zjištění skutečnosti, hlášení, že bylo předáno hlášení o hlášení, kontrolní hlášení o stávajícím stavu, čtyři kopie maturitního pergamenu, dvě kopie pracovního povolení a milion dalších listin. Na to tehdy padlo oslů! A stejně jsem nic neuhádal. Vše skončilo tím, že mi bylo odebráno nejen Bensecko jakožto moje čarodějná oblast, ale navíc, pro výstrahu ostatním téměř i kompletní čarodějná síla. Tak jsem dopadl já, milá dámo." Vyčítavě se podíval na Lucinku, která během jeho řeči přešla z tmavě rudé do tmavě zelené a teď postupně soucitně bledla.

"Takže jsi pak šel dělat poustevníka sem do lesa?" nedal se odbýt princ.

"Nebylo to tak rychlé, ale víceméně ano. S malou odbočkou přes královské vězení a vyhnanství na ostrově Blex. A když jsem se konečně dopracoval aspoň k vlastní jeskyni – já, který míval v paláci koberce od stěny ke stěně a snídal ze zlatých šálků – tak mě osud zas dožene a rozpustí mi i tu jeskyni." Smutně si povzdechl a svěsil ramena.

"Abych si to srovnal v hlavě," vytáhl princ svůj umolousaný pergamen, "myslíš, že by se dalo říct, že jsi býval zlý čaroděj?"

Poustevník se smutně usmál. "No jéje. To si piš, že to o mně lidi říkali. Bodejť by ne, když jsem trval na tom, že musí věci dělat pořádně a nikdo se nemá zbytečně flákat. Nebýt mne, nevedlo by se jim tak dobře. Ale neslyšeli to rádi, víš. Jo, byl jsem hrozně zlý čaroděj, co nutil lidi, aby se měli lépe."

Princ promluvil znovu, naději v jeho hlase nebylo možno přeslechnout: "A myslíš, že jsi teď úplně zničený zlý čaroděj?"

"Jestli ti to udělá dobře, tak ano," přikývl poustevník. "Řekl bych, že tím, že mi zde přítomná slečna dračice roztavila jeskyni, dokonala zničení zlého čaroděje do naprostého, totálního konce."

"Ale to je výborný," zajásal princ. "Tím pádem mám splněný další bod mého seznamu," znovu vytáhl okousaný špaček a rázným tahem přeškrtl druhou položku. "Vůbec nejlepší by bylo, kdybys teď šel s námi a až přijde čas, tak dosvědčil, že ten, kdo tě totálně a konečně zničil, jsem byl já."

Lucinka zafuněla.

"Samozřejmě za pomoci mé přítelkyně dračice," pochopil Galadrin vzkaz, napsaný třemi hořícími jedlemi.

Poustevník se zamyslel. "Hm, nakonec, proč ne. Zima na krku, jeskyně v pr…" zarazil se, "v prachu a novou se mi už budovat nechce. Skal je tu sice dost, ale co si budem povídat, tvrdý jsou jak hrom a já už mám taky věk, takže mi to bušení do kamene už dávno nejde jako zamlada. A… kam že to vlastně jdeme?"

Princ sklopil oči a pohlédl na pergamen, který ještě pořád držel v ruce. "Třetí položka mého seznamu je…

***

"Víš, co by mě zajímalo?" pronesl do ticha, přerušovaného funěním a hekáním poustevník, o kterém už věděli, že si říká Florián.

"Nevím," hekl Galadrin.

"Zato já bych věděla," zasyčela dračice. "Mohl bys nám prosím tě sdělit sladké tajemství, kdo ti vymyslel tak praštěné úkoly?"

"Maminka přece," odvětil udiveně princ. "Až je splním, dostanu za ženu princeznu Rosalindu a s ní království Půlnoční černi. Prý je opravdu krásné. Občas je tam i vidět."

"Stojí ta princezna vůbec za to?" optal se poustevník. Zlomený v pase zhluboka oddychoval.

"No…" zarazil se Galadrin. "Víš, že jsem o tom vlastně vůbec neuvažoval? Co se dělá s takovou princeznou? Viděli jsme se jen jednou, to nám byly asi tři roky. Zmlátila mě koníkem," přejel si rukou jizvu nad rtem. "Dřevěným. Doufám, že ji ta vzteklost už přešla."

Dračí a poustevníkovy oči se ve stejné chvíli protočily k nebi.

"Ty nás tady táhneš přes hory a doly a přitom ji vůbec nemiluješ?"

"Ty nás tady takhle ničíš a ona ani není zakletá?"

"Proč bych ji měl milovat? Proč by měla být zakletá? Jakožto princ jsem dostal úkoly, abych dokázal, že jsem hoden vzít si princeznu za manželku a postarat se o ni. A o celou její zem."

"To se zjistí na základě toho, že přineseš dračí hlavu, zničíš chudáka kouzelníka a na skleněné hoře ukradneš paví srdce?"

"No," zaváhal princ, "asi ano. Proč by mi jinak maminka tyhle úkoly zadávala?"

Dračice nenápadně mrkla na Floriána. "Aby se tě zbavila?"

"Dovol! Maminka to se mnou myslí dobře!"

"Milý chlapče," poustevník se napřímil, položil familiárně princi ruku kolem krku a nenápadně se o něj opřel, aby odpočinul nohám. "Celá staletí putují mladí lidé do ciziny na zkušenou. Naučí se tak mnohé. Cizí jazyky, poznají jiné kultury, nebo si přivedou domů nevěsty zdaleka, čímž podvědomě zabrání degeneraci rodu. Málokdo z těch cest ale přitáhne dračí hlavu, zničeného čaroděje a jakési pofidérní ptačí, tedy přesněji řečeno paví srdce. Co by z toho měl?"

"Chce tím říct," osvětlila nechápajícímu princi Lucinka, "jestli bychom se neměli vrátit. Ta tvá skleněná hora prostě nikde není. Že by byla zrovna za tímhle průsmykem, tomu už pomalu přestávám věřit. Vždyť už se v těch horách motáme dobře týden! Tak co, nepůjdeme zpátky?"

"Ale ten chlapík, co jsem se s ním bavil v Podhoří – chvilku před tím, než se Florián popral a vyhodili nás z hospody – říkal, že když půjdeme pořád směrem, kam zapadá slunce, určitě ke skleněné hoře dojdeme. Prý tam byl strýček jeho pradědečka. Potvrdil mu to i tchán jeho ženy, který je synovcem pratety ženy jeho dědečka."

Lucince klesla zubatá čelist. "Jak že jsi to říkal? Vlastně ne, nechci to slyšet znovu. Proto jste byli tak rychle zpátky! Proč se proboha Florián pral? Odkdy se poustevníci perou?"

Florián hrdě napřímil čelo: "Nikdo o mně neubude říkat, že jsem jak žingle! Zaprvý nevím, co to je, a zadruhý mě to uráží! Chtěl jsem mu dát jednu do zubů, ale nějak se ve mně splašil zbytek mých kouzelnických sil či co a podpálil jsem jim slámu pod nohama. A pak už to lítalo…"

"Vyletěli jste pěkně," přikývla Lucinka. "Přitom naprosto zbytečně, na žingli není nic špatného."

"Není?" podíval se na dračici podezřívavě poustevník. "Jak to?"

"Žingle je pomůcka pro švadleny, víš. Taková obrovská placatá jehla s velkým uchem. Na provlékání stuh a pentlí. Když ti někdo řekne, že jsi jak žingle, znamená to jen, že jsi hubený. Nic víc."

"Ale vůbec to nezní pěkně! Navíc když takový slovo neznám, tak mi ho nemá co říkat. Pak se nemůže divit, že dostane do zubů," trval si umíněně na svém Florián.

"Do zubů jsi dostal akorát ty, ti druzí měli nanejvýš opálené boty. Ale nebudeme se hádat o žingli. Musíme se domluvit, co uděláme."

"Jdeme dál!"

"Jdeme zpátky!"

"Dál!"

"Zpátky!"

Princ s poustevníkem se na sebe zle mračili. Lucinka si povzdechla a se vším dračím šarmem se opět jala zachraňovat situaci.

"Navrhuji kompromis, co vy na to. Pokud do zítřka do večera neuvidíme skleněnou horu na vlastní oči, nebo se o ní nedozvíme něco nového, obrátíme se a půjdeme zpátky, souhlasíte? Pokusíme se dostat do nejbližšího města, tam by někdo mohl vědět, kde se ten div světa nachází."

Florián se nepřestával mračit. "Zase abych ustupoval. Celej život abych pořád někomu ustupoval. Zatracenej zámek. Zatracená skála, taky mohla vydržet víc. Jak já se v ní měl! Občas mi i kuřátko donesli! A tady? Jídlo došlo! Od rána jsem hlady!"

"Nevrč," strčil do něj princ loktem. "Na, vezmi si." Otevřel vak, vytáhl umolousaný ubrousek, prostřel jej na velký pařez a mávl rukou. "Ubrousku, večeři."

Ve vzduchu něco lehce zacinkalo a na pařezu se objevil bochník chleba, velký kus sýra a tři jablka. Poustevník vykulil oči: "Jé, UPS! Ubrousku prostři se! Ale co to máš za kvalitu, prosím tě? Chleba a sejra? Nic lepšího neumí?"

"Byl z výprodeje, no," huhlal princ s plnou pusou. "Si myslíš, že v království kradem, nebo co?"

"A pití?"

"Maminka říkala, že vodu z potoka najdu všude. Takže za pití nepřiplatila."

"Ta tvoje maminka, to je teda maminka," vrčel Florián, ale už o poznání krotčeji. "To neví, jak je důležitý pitný režim? Je ten sýr aspoň uleželý?" Sáhl po noži, zakrojil si řádný kus chleba a ještě větší kus sýra.

"Ovčí," mumlal si pod vousy. "Aspoň že tak. Pažitka by nebyla?"

***

"Já vám to říkal! A vy jste mi nevěřili!" triumfoval Galadrin. Od chvíle, kdy předevčírem zahlédli v dálce třpytivý záblesk, s ním nebylo k vydržení.

Stáli na kraji lesa, před nimi se rozlévalo obrovské jezero. Vánek jim chladil čelo. Na ostrově se blyštila hora.

"Fakt si myslíš, že je skleněná?" Lucinka, hlavu na stranu, napínala zrak.

"Ten chlápek z hospody, co mu to vykládal tchán jeho ženy, který byl synovcem…"

"Zkrať to!" zasténali svorně poustevník a dračice.

Princ se nespokojeně zavrtěl. "Dobrá. Tak ten chlápek opravdu mluvil o jakémsi ostrovu. Já tomu nepřikládal moc důležitosti, nenapadlo mě, že by se mohlo jednat o tak velké jezero. Umíte někdo plavat?"

"Už jsi někdy viděl draka plavat?"

"Už jsi někdy viděl poustevníka plavat?"

"Hm, ani sebe jsem neviděl nikdy plavat, abych pravdu řekl," připustil Galadrin. "Tak jak se tam dostaneme?"

"Třeba tu bude někde převozník," zadoufala dračice.

"S tak velkou lodí, aby ses na ni vešla i ty?" poznamenal sarkasticky poustevník. "To aby měl přímo koráb."

"Se mnou si nedělej starosti," přešla Lucinka nonšalantně jeho rýpanec. "Já se o sebe postarám, až bude čas. Radši koukej najít něco, na čem se dá dostat na druhou stranu."

Otočili se a zašli do lesa hledat vhodná dřeva, z kterých by se dalo sestavit provizorní plavidlo. Princ se mezitím šplouchal u břehu. Zul boty, vyhrnul si nohavice a sbíral škeble i kamínky. Našel dlouhý klacík a soustředěně jím vyráběl průliv mezi jezírky, která vznikala v jeho šlépějích.

"Když tohle propojím s tímhle, támhleto trochu prohloubím, tady udělám korýtko…" ryl se v písku a po dlouhé době byl zas opravdu šťastný. A taky totálně mimo čas a prostor, takže si vůbec nevšiml, že vedle něj potichu plavně přistála štíhlá, do výšky zakroucená špice bárky, černé jak nejtmavší noc.

"Potom to protáhnu sem, aby vše odteklo tudy… krucinál, co je to tu za krám," zaklel, když narazil do boku lodi. Zapřel se a snažil se černé dřevo odstrčit. Co vlastně odstrkává, mu došlo až po chvíli. Zvedl hlavu a strnul. Shora na něj shlížel rozložitý muž v tmavém oblečení. V ruce držel dlouhé veslo.

"Hodláš jet na ostrov, králi?" Hlas neznámého zněl dutě, nepříjemně skřípal.

"Králi?" zachvěl se princi hlas. "Tatínkovi se něco stalo?"

Tmavý muž dál nehnutě shlížel na prince, stojícího po kotníky v propojených loužičkách.

"Tvého otce neznám. Hodláš jet na ostrov, králi?"

"Já… já…" Princ najednou nevěděl, co říct. "Lucinko! Floriáne! Kde jste? Je tu loď!"

Ozval se dusot a z lesa se vyřítila dračice s poustevníkem.

"Loď? Ty jsi sehnal loď? To je skvělé!"

"No jasně," nabyl hned odvahy princ. "Jsem sehnal loď!" Otočil se na zachmuřeného veslaře a vznešeně promluvil: "Ano, král hodlá jet na ostrov."

"Král?" vyděsil se poustevník. "Ty jsi dostal špatné zprávy o svém otci? Neměl bys tedy jet raději zpátky, ujmout se království?"

"Ale ne," mávl rukou Galadrin. "To jen on mě nazývá králem. Říká tak asi každému, kdo sem přijde."

Zachmuřený muž nespouštěl z mladíka oči.

"Nastup, králi."

Dračice i poustevník sebou trhli. Ten hlas! Duněl osamělostí, prázdnotou, smutkem.

"Jasně, jasně," drmolil princ. "Jen si obuju boty a hned jdeme."

"Galadrine," zašeptala dračice. "Nechoď na tu loď. Mně se ten člověk nelíbí."

"Ani mně ne," bručel poustevník. Úkosem sledoval nehybnou postavu. Pranic se mu nezamlouvala. Zbytky čarodějné moci se v jeho mysli zmítaly a zalézaly do nejhlubších koutků.

"Hele, chtěli jste loď, máte loď. Teda máme loď. Tak nezdržujte a koukejte…" zmlkl. Poměřil velké dračí tělo s křehkou černou bárkou a nejistě přešlápl. "Lucinko, ty tady asi budeš muset počkat."

"Proč?" podivila se dračice.

"Copak to nevidíš? Loďka tě nemůže unést. Vejdeme se tam taktak já a poustevník."

"Aha," došlo Lucince. "Ale to přece není žádný problém! Pojď blíž a nastav ruce. Až budeme na druhé straně, polož mě na zem a řekni," rozhlédla se kolem a zašeptala něco Galadrinovi do ucha. Ten si s nepřítomným pohledem prohrábl sežehlé vlasy a nechápavě pronesl: "Miláčku čumáčku osmkrát šest?"

Lucinka se po dračím zapýřila, tmavá kůže místy laškovně zrůžověla. "Jsem ti říkala, že maminka byla romantička, ne? A taky trošku naivní… Prostě si to zapamatuj a nepopleť to, prosím tě. Jinak se už neuvidíme."

Natáhla se v celé své kráse, cosi pronesla a v natažených Galadrinových rukou přistála lesklá, tmavě zelená soška dráčka. Zvedl ji před oči a fascinovaně si ji prohlížel. "Páni, viděl jsi to, Floriáne?"

"Odjíždíme, králi." Dutý hlas zněl nesmlouvavě.

"A co já?" Poustevník stál nerozhodně u bárky.

"Naskoč, ne?" Princ se přehoupl přes okraj, převozník se zapřel veslem o zem a začal odstrkovat bárku od břehu.

"Dělej, Floriáne, nezdržuj! Počkejte moment, pane převozníku," vykřikoval princ. Bárka se však nezastavila. Pomaličku odplouvala od břehu, zatímco nešťastný poustevník, držící se černého boku, už byl téměř po pás ve vodě. Na palubu se vyšvihl z posledních sil, z hábitu mu crčela voda.

"Aspoň ses trochu umyl," utřel si princ pot z čela. "Proč jsi nepočkal?" otočil se na převozníka. "Chtěl jsem, abys počkal!"

"Vezu tě na ostrov, králi." Převozník nezúčastněně nořil veslo do vody.

"On je snad slepej, nebo co! Nesnáším, když mě lidi inaugurujou!" rozčílil se Florián. "Si tu připadám jak pátý kolo u vozu! Vůbec se mi to nelíbí!"

"Kde je Lucinka?" rozhlížel se princ, nevnímaje poustevníkovo bědování. "Nevidíš někde Lucinku?" Nervózně šacoval šaty a prohlížel vak. "Nikde není! Musela mi vypadnout z ruky, jak jsem tě tahal do lodi! Že jsem tě tam nenechal!"

"No dovol!" urazil se poustevník. "Já bych se sem dostal i bez tvé pomoci. Že jsi začal zmatkovat a tahat mě nahoru, za to nemůžu. Navíc jsi mi natrhl roucho, nemehlo! Leze mi z něj zadek!"

"Na tvůj kostnatý zadek ti není nikdo zvědavý, ale přišli jsme o Lucinku!" Nešťastný princ se sesunul do lodě. "Já tu dračici začínal mít rád! Byla s ní legrace, na rozdíl od někoho! A já ji utopil v jezeře!"

"Ale neutopil," ušklíbl se Florián. "Sedíš si na ní."

Galadrin prudce vyskočil na nohy, až se bárka rozkývala. Uprostřed smotaného lana, na kterém se předtím uvelebil, ležela lesklá zelená soška. Radostně ji popadl do ruky a přitiskl na hruď. Teprve potom se otočil a začal si prohlížet přibližující se ostrov.

***

Stáli pod skleněným masivem, zacláněli si oči a snažili se dohlédnout vrcholu. Marně. Blyštivé sklo po nich rozmarně házelo oslepující pablesky. Otočili se a sedli si na pár skleněných hranolů, které zde zřejmě nahrazovaly kameny. Kam oko dohlédlo, vše bylo ze skla. Černá loď mizela v dálce.

"Nechceš to zkusit ještě jednou? Třeba se už trefíš," řekl smutně Florián. "To bych nevěřil, jak mi ta přerostlá ještěrka může chybět."

"Já už vyzkoušel snad celou násobilku, hele. Tak blbý zaklínadlo jsem v životě neslyšel. A řekla mi ho jen jednou!" bránil se Galadrin. Rozpačitě otáčel soškou dráčka. "Jak to jen sakra bylo… miláčku šumáčku padesát šest! Čumáčku lukášku osmkrátpět! Myšáčku lupášku milion šest!"

Nic. Soška se tmavě leskla a vypadala posmutněle.

"Co budeme dělat teď?" zeptal se po chvíli poustevník.

Dojedli, utřeli si pusy od sýra. Princ smotal ubrousek, zastrčil ho do vaku a řekl: "Mám žízeň. Musíme najít nějakou vodu. Zkusíme horu obejít, třeba narazíme na pramen."

"Vody máš kolem habaděj, ne?" ukázal Florián na jezero.

"To myslíš vážně? Tohle mám pít?" užasl princ. "Vždyť je špinavá! A plavou v ní ryby! Určitě do ní i čůrají!"

"Ryby čůrají?" podivil se poustevník.

"A ne?"

"Já nevím!"

Chvíli na sebe zmateně zírali, ale pak princ mávl rukou. "Prostě dokud nebudu umírat žízní, vodu z jezera pít nebudu. Ani omylem. Jdeme. Hledat pramen. Nebo aspoň nějakou puklinu. V lepším případě schody. Nějak se místní nahoru přece musí dostávat, ne?"

"Pávi mají křídla, že. Ti schody nepotřebují."

"Myslíš, že tam bydlí jen pávi? A… myslíš, že by mohli mít nějaký volný srdce?"

"Si piš. Bezpochyby se jim všude povaluje spousta volnejch srdcí. Možná tam pro samý volný srdce není ani kam plivnout." Poustevník se usmál, ale pak, vida princův strnulý výraz, dodal: "To byl vtip, ty hloupej. Už jsi někde viděl volný srdce? Možná tak u řezníka. Ale že bychom tam nahoře našli zrovna řezníka, na to nesázej."

Pomalu obcházeli horu, pod nohama jim skřípaly velké krystaly křišťálu, na stromech cinkalo a zvonilo skleněné ovoce. Překročili další z potůčků, ale neradovali se. Netekla v nich voda, blýskala se tam zrcadla, odrážející modrou oblohu. Ve stínu zastavili a opět vzhlédli vzhůru.

"Co kdybychom zkusili sklo rozbít?" kopl princ do průhledné desky.

"Nevím. Obávám se, že i kdyby se nám to nakrásně povedlo, spadne nám celý kopec na hlavu a to si myslím není nejlepší nápad. Nemáš u sebe pár diamantů?"

"Teď se chceš strojit? Chlapům diamanty nesluší!"

"Slyšel jsem, že kdesi okovali koně diamantovými podkovami a on pak na skleněnou horu vyjel," vysvětloval Florián. "A kdo jiný má mít diamanty, než princ, he? Poustevník určitě ne!"

"My ale nemáme koně," oponoval Galadrin. "Koho bychom asi tak okovali, no?"

Poustevník sjel pohledem na princovy boty. "No…"

"Teda ty máš nápady," zamračil se princ. "Kdyby tady byla Lucinka, ta by si určitě věděla rady. Jenže to bych si musel… sakra… Miláčku čumáčku osmkrát šest!" vyhrkl překotně. V tu chvíli princův vak s hlasitým rycnutím praskl, jeho obsah vypadl na zem, kde najednou stála Lucinka v celé své dračí kráse. Její zjevení doprovázel třeskot okolních skleněných stromů, živou váhou dračího těla rozmetaných do okolí.

"No to je dost," vydechla dračice. "To bylo utrpení, poslouchat tvé pokusy. Myšáčku! Lupášku! Milión šest!"

"Ještě si stěžuj!" Princ nevěděl, zda se má vztekat nebo radovat. "Byl jsem zoufalej! Řeklas mi ho jen jednou, a navíc potichu!"

"Dobrá, dobrá," mírnila Lucinka jeho rozhořčení. "Teď si posbírej věci. Nezapomeň mou hlavu a minimálně ubrousek, ten se nám taky ještě bude hodit."

"Ty víš, jak se dostat nahoru?"

"No…" zaváhala dračice.

"Tak víš, nebo nevíš?"

Lucinka si vzdychla. Poustevník i princ na ní viseli očima.

"Řekla bych, že nejlepší by bylo nahoru vyletět."

"Výborný nápad," zaradoval se princ. "Že nás to hned nenapadlo!"

Poustevník obrátil oči v sloup. "Svatá prostoto! Můžeš mi říct, kde máš schovaný křídla? Já teda o svých nic nevím!"

Galadrin zrozpačitěl. "No jo… to je pravda. Ale třeba, když předtím připlula sama od sebe loď, tak teď by mohlo přiletět něco, co by nás nahoru vyvezlo," rozhlédl se s nadějí dokola.

"Ty jsi mi myslitel," zasmála se dračice. "Kdepak, budeme si muset pomoci sami."

"Ale jak?"

Lucinka znovu vzdychla. "Moc ráda to nedělám, ale…" Přimhouřila oči, roztáhla drápy a soustředila se. Na zádech se jí začala převalovat kůže, která se zničehonic rozbalila ve dvě velká blanitá křídla. Dračice s nimi párkrát zkusmo zamávala. Několikrát je složila a opět natáhla, až spokojeně kývla.

"Páni," princ stál s pusou dokořán. "Ty máš křídla!"

"To by slepej neřek," vrčel poustevník. "Můžeš mi říct, proč jsme se tak daleko vláčeli pěšky, když máš křídla? To od tebe nebylo vůbec hezký, abys věděla! Přes hluboký lesy! Ta skalnatá poušť před nima! Víš, jak mě bolely nohy? A zbytečně, mohli jsme si v klidu letět!"

"Když…" Lucinka posmutněla. "Já létání nesnáším. Mně je ve vzduchu špatně."

"Zvládneš to, vyletět až nahoru?" Princ si prohlížel silné kosti a tlusté blány křídel. "Můžu si sáhnout?"

"Hej, nelechtej," okřikla ho Lucinka. "Zvládnu, ale nesmím se podívat pod sebe. Jak se podívám pod sebe, letím dolů jak zralá hruška. Tak nastupujte," natáhla jedno z křídel na zem a udělala z něj pohodlné schůdky.

Poustevník zavrtěl hlavou. "Tak to ne. Do toho já s váma nejdu. Letět na drakovi, prosím. Ale letět na drakovi, kterej se bojí lítat, to ne. To mě nikdo nepřinutí. Nehodlám skončit jako hruškovej kompot. To je holej nesmysl."

"Ty se bojíš, viď?" Princ se už pohodlně uveleboval mezi křídly. "Nedělej fóry a polez. Kdoví, kdy se vrátíme, umřel bys tu hlady."

Florián si skousl dolní ret. "Tak co kdybys mi tu nechal ubrousek?" řekl podbízivým tónem. "Já bych ti ho pohlídal, abys ho třeba při pádu neztra…" Zahlédl, jak se dračice otočila, a zmlkl.

"Nastup," zavelela Lucinka.

"Nenastoupím!"

"Nastup, povídám!"

"Ani za nic!"

Dračice si lehce odfrkla a poustevník byl v tu ránu na jejích zádech. Roztavené sklo pod nohama bývá v debatě velmi pádným argumentem.

"To není fér!"

"Držíte se?"

"Ne!"

"Tak se ve vlastním zájmu držte!" Lucinka máchla křídly jednou, dvakrát a princ najednou zjistil, že letí nad korunami skleněných stromů a každým mávnutím stoupají výš a výš.

"To je nádhera!" zakřičel plný nadšení. "Já vidím na druhý břeh! Tamhle pluje černá loď! Vzadu jsou vidět hory a lesy! Taková krása! Au, neštípej mě!" Poslední slova platila Floriánovi, který pevně svíral nejen víčka, ale i prsty.

Kroužili kolem hory a stoupali výš a výš. Lucinka, s krkem křečovitě nataženým, se snažila dívat jen a jen nahoru, aby ani očkem nemrkla do hlubin pod sebou. V břiše se jí převalovaly těžké kameny a útrobami brouzdal svíravý strach. Už jenom kousek, přemlouvala se. Malinký kousek! Ještě dvakrát máchnu křídly a budeme nad vrcholem. Pak najdu místo na přistání, přistávat mi šlo vždycky moc dobře, a bude to za mnou. Tak už jen jedno mávnutí…

Vtom Galadrin vykřikl tak hlasitě, že to nemohla přeslechnout: "Já vidím zámek! Se zlatými střechami! To je krása! A těch pávů!"

Neodolala, mrkla pod sebe a v té chvíli se všechno zvrtlo. Křídla strachem ztuhla, střeva naopak prudce zareagovala a mohutný pšouk, který jí vyšel z útrob, je odnesl daleko nad jezero. Zdřevěnělá hrůzou sledovala, jak se vodní hladina rychle blíží a nebyla schopna jediného pohybu. Zaslechla, jak princ něco křičí. Otočila hlavu, aby ho lépe slyšela.

"To bylo super, Lucinko! Ty jsi úžasná! Takhle nádherně plachtit! Jsi skvělá! A když teď máchneš křídly, dostaneme se trochu výš a můžeme si zaplachtit znovu!"

Poslechla jeho povel a snažila se zamávat křídly. Šlo to ztěžka, ale podařilo se. Zavřela oči.

"Výborně! Ještě jednou! Jsi skvělá!"

Mávala křídly znovu a znovu, přesně tak, jak jí napovídal.

"Teď víc pravým! Jo! Znovu a pak levým! Úžasné! Nejlepší! A teď začni brzdit, jsme u cíle! Ještě brzdi, ještě! Skvělé! A natáhni nohy, ano, přesně tak!"

Lucinka si ani neuvědomila, že ji svými povely perfektně navedl nad zámecký park. Natáhla nohy a dotkla se studeného skleněného trávníku. Ještě dvakrát zamávala křídly a pak pomalu dosedla na zem. Otevřela oči a celá se zatetelila. Dokázala to! Rozechvěně se rozhlédla kolem sebe, složila křídla a svalila se jak špalek. Samým rozrušením omdlela.

Galadrin s Floriánem seskočili z jejího hřbetu. Poustevníkovi se podlamovaly nohy, ale princ byl na vrcholu blaha. "Lucinko, ty jsi úžasná! To byl největší zážitek mého života!" Hladil dračí hlavu, objímal tvrdé šupiny a snažil se přítelkyni probudit. "Dračice moje, prober se! Jsi ten nejlepší člo- , ehm, tvor, kterého jsem kdy potkal! Nesmí se ti nic stát, prober se, prosím!" Na tmavě zelené šupiny dopadlo několik slaných kapek. Velké kožovité víčko se zachvělo, dračice otevřela oči.

"Uf, to jsem si oddechl," odfoukl si Galadrin. Rychlým pohybem si otřel oči a radostně vyskočil. "Tak jsme všichni v pořádku nahoře, teď jen najdeme nějaké to paví srdce a frčíme domů."

"Paví srdce, říkáš?"

Princ se otočil.

Několik kroků od něj stála krásná dívka v plášti z pavích per. Na ruce jí spočíval pestrobarevný pták s bohatým dlouhým ocasem. Pak princův pohled sklouzl vedle. Na lučištníky. Založené šípy v jejich lucích mířily do země. Zatím.

"Já… já… já to tak nemyslel, krásná paní," vykoktal Galadrin.

"A jak jsi to myslel?" otázala se dívka, pokynula sloužícím a nechala si donést lehké křesílko. Ladně usedla, páv přeskočil na opěradlo a korálkové oko se upřeně na prince zadívalo. "Povídej, já mám času dost."

"Dostal jsem úkol," lezlo z prince jak z chlupaté deky. "Tedy… tři úkoly."

"Jak neobvyklé," usmála se dívka. "Pokračuj."

"Abych si mohl vzít za ženu princeznu z království Půlnoční černi, musím připravit draka o hlavu, zničit zlého čaroděje a ze skleněné hory přinést paví srdce."

"Pro páva, kdo ti zadal tak hl… těžké úkoly?"

"Moje maminka, prosím," zamračil se Galadrin a ohlédl se po Lucince a Floriánovi. "Ona to se mnou myslí dobře!"

"Jistě, jistě," pokývala hlavou dívka. "Jak jsi s úkoly daleko? Vidím, že dračí hlava je pořád na krku!"

"To ale není ta správná dračí hlava! Tu mám tady!" Otevřel vak a ukázal dívce jeho obsah. "A čaroděje jsem už taky úplně zničil! Tohohle!" Namířil prstem na Floriána. Ten přikývl.

"Ano, jsem úplně zničený čaroděj. Ani jeskyně už mi nezbyla."

"Aha," přikývla znovu dívka. "Takže už ti chybí splnit jen ten poslední." Vstala, pohladila páva, stojícího na opěradle a řekla: "Ale to nebude tak jednoduché, jako tvé první dva úkoly. Srdce můžeš dostat jedině za srdce. Ale… nepředbíhejme. Návštěvy tu moc často nemíváme. Vítejte v Pavím zámku." Vstala. "Dračí hlavu nech naložit do soli. Smrdí jak deset čertů. Takhle bys ji domů nedonesl." Otočila se a odešla. Lučištníci i páv také.

"To je nápad," zaradoval se poustevník. "Do soli! Konečně nebudeme páchnout na sto honů!"

Princ ale stál a nešťastně žmoulal vak. "Jak to myslela, nevíte? Jak srdce za srdce?"

***

Galadrin se opíral o skleněnou balustrádu a shlížel na jezero. "Nikdy bych nevěřil, že tu opravdu nemají žádné schody. Jak se dostaneme dolů?"

"Nezbyde, než na Lucince," promluvil poustevník. Seděl u stolu, kam mu ochotná sloužící donesla už třetí snídani, a labužnicky mlaskal. "Tak dobré koláčky uměla jen moje babička. Dávala dovnitř tvaroh a nahoru mák." Vzal jeden do ruky, rozpůlil ho, část snědl a část hodil velkému šedohnědému ptáku s bílým břichem. Ten mrkl korálkovým očkem a pustil se do svého dílu s velkou chutí.

"Chodí za mnou jako pejsek," liboval si Florián. "Mám ji rád. Je trochu menší než ostatní pávice. Možná proto ji nemají rády, pořád ji vyhánějí. Kdo ví. Ale mně se líbí. Má úžasně hebké peří a na hrdle kovově modrý proužek, koukej." Pávice, jako by mu rozuměla, vyskočila na lavici vedle něj. Přešlápla, složila nohy pod sebe a hlavičku mu položila na stehno. Poustevník se usmál a lehce ji pohladil prstem.

Princ trhl ramenem. "Pávice. Pávi jsou krásnější. Ty jejich nádherné ocasy! Třeba péřový plášť, co má královna, ten je! Jenže já svůj úkol asi už nikdy nesplním, víš. Paví srdce…"

"Zajímalo by mě, jak sis to vlastně představoval." Lucinka seděla ve své oblíbené poloze na ocase, zadní nohy zkřížené a prohlížela si drápy. "Nějak mi měknou, či co. Asi špatná výživa. Taky mě svědí kůže," podrbala se na hlavě. "Možná je to vodou. Nebo tím, že tu není špetka prachu. Ráda bych už byla pryč."

"Já taky," přikývl princ. "Myslíš, že by maminka poznala, že srdce není paví? Ale třeba husí?"

"Ty jsi nás vyvlekl na skleněnou horu jen proto, abys pak přišel na to, že mamince podstrčíš husí srdce? To tě nenapadlo dřív?" Poustevník vrtěl hlavou. "Slyšíš to, Rézinko?"

"To je zas kdo?" podivil se princ.

Poustevník sklonil hlavu a usmál se na přitulenou pávici. "Vidíš ho, truhlíka? Vůbec nic nechápe." Podíval se na prince. "Dal jsem jí jméno. Zasloužila si ho."

"Maminka mi nikdy nedovolila, abych našim kočkám dával jména. Prý bych k nim moc přilnul. Prý to není dobře, pojmenovávat zvířata. Ani ptáky."

"Ta tvoje maminka…" spustil Florián, ale pak ho napadlo něco jiného. "Jestli už nestojíš o paví srdce, proč tedy vlastně neodejdeme? Nic už nás tu tím pádem nedrží. Navíc, husy zde nemají, to musíme někam do vesnice. Lucinka by ráda pryč… ty jsi taky říkal, že už se těšíš domů… Mně je tu sice docela fajn, ale sám tady nezůstanu."

"Když já jsem zase pozvaný na večeři ke královně," přiznal Galadrin. "Ona je moc krásná. A hodná. Taková opuštěná. Říkala, že je ráda, že jsme tady. Že bude konečně zábava."

Dračice vzhlédla od drápů a zpozorněla. "Zábava? Nevěřím jí ani slovo, té tvé královně. Říkám ti, nejvyšší čas odejít. Od začátku mám z toho všeho divný pocit."

"Vydrž ještě jednu noc," zaprosil princ.

Lucinka pokývala odevzdaně hlavou. Jednu noc ještě vydrží, co by nevydržela. Ale zítra, zítra se sbalí a poletí domů. Všichni.

***

"Nemůžeš jen tak odejít!" mračila se paví královna.

"Já vím, není kudy," přikývl princ. "Ale nemusíš si s námi dělat starosti. Dračice nás odnese."

Skleněná zahrada se blýskala, jezero pod horou se modře vlnilo, pírka na šípech lučištníků se leskla pavím třpytem.

Královna se usmála. "Tak jsem to nemyslela. Přišel sis pro paví srdce, není-liž pravda? Bylo to první, co jsi řekl, když ses sem dostal, nepamatuješ? Tak bez něj přece nemůžeš odejít. Ale i já jsem něco říkala." Kývla hlavou a jeden z lučištníků přinesl páva. Poustevník vyskočil.

"Rézinko!"

Pták otočil hlavu a teskně vykřikl.

Paví královna se znovu usmála, tentokrát už ne líbezně, ale krutě. V ruce se jí zaleskl ostrý nůž.

"Srdce za srdce, pamatuješ?"

Galadrin strnul. "To nemůžeš myslet vážně! Takhle jsem to nechtěl!"

Čepel se zablýskla, dívka si ji zálibně prohlédla. Vypadalo to, že se opravdu baví.

"Pozdě. Dostaneš své paví srdce. Ale jak bylo vysloveno, něco za něco. Já dostanu srdce některého z tvých průvodců. Čí mi dáš? Floriánovo? Nebo dračí? Rozmýšlej rychle, nebudu čekat věčně." Zvedla ruku. "Až napočítám do tří, řekneš mi jméno. Já si vezmu srdce toho, koho jsi určil, dám ti za něj paví a ty se budeš moci vrátit domů. K mamince, která ti dává tak skvělé úkoly. Neřekneš-li žádné jméno, propadl jsi ve své zkoušce a vezmu si srdce vás všech."

Znovu se zářivě usmála na prince, který stál jako dřevěná socha a jen naprázdno otevíral ústa.

"Jedna."

"Ale to… nedám ti žádné srdce! Ani už nechci žádné paví! Nech nás odejít, rozumíš?"

"Zbytečně se rozptyluješ. Raději přemýšlej. Poustevníkovo? Dračí? Nebo se obětuješ sám? Dvě."

Galadrin se nešťastně otočil. Poustevník zíral na pávici, choulící se v lučištníkových rukou, nebezpečně blízko královnina nože. Dračice koukala na prince. Hloubavě, zádumčivě.

Kam jsem je to jen přivedl, proletělo princovi hlavou. Takhle to přece nemůže skončit! Podíval se ještě jednou na dračici a ukázal očima směrem k jezeru. Zachvělo se dračí víčko, nebo ne? Nebyl čas to zkoumat.

Galadrin se otočil. "Nedám ti ani Floriánovo, ani Lucinčino srdce! A nedostaneš ani moje! My nejsme tví otroci jako ti chudáci pávi. Byl jsem hloupý, když jsem sem přivedl své přátele. Ale nenechám je tu zemřít!"

Královna se ušklíbla. "Zbytečné řeči. Neřekneš-li jméno, já mám vybráno, čí bude první. Tř..."

Dračice roztáhla křídla. Poustevník, který mžikem pochopil situaci, vyskočil na její hřbet. Galadrin udělal několik kroků směrem ke královně, ale vtom ho popadly silné dračí pařáty a vynesly jej do vzduchu. Lucinka ještě několikrát mávla křídly, potom se ohlédla a lehce foukla. Roj šípů zmizel v hořících záblescích a z královnina pláště zůstala jen ohořelá brka.

"To nedomyslela," prohlásila pyšně. "Zahrávat si s dračicí! Holka hloupá. Myslím, že jí ta malá lekce jen prospěje." Znovu zamávala křídly a nabrala výšku. Poustevník, který objímal šupinatý krk, ani nedutal. Ohlížel se po zlatých střechách a hrdlo se mu svíralo smutkem. Snad královna ve svém vzteku malé Rézince neublíží… Představil si lesklé šedé peří, pod prsty opět ucítil jeho jemnost. Popotáhl nosem a snažil se nevnímat slzu, která se mu kutálela po tváři. Pocit smutku zesílil.

"Tak pomůžeš mi, ty kostnatej zadku, nebo ne? Vem si svou pávici, než mi upadne! Já vím, má křídla, ale co kdyby náhodou, že jo…"

Florián vytřeštil oči. Po dračí noze se na hřbet drápal Galadrin, mezi tělem a dračími šupinami chránil křehké ptačí tělo.

"Rézinko!" Poustevník zapomenul na strach, pustil se dračího krku a oběma rukama popadl pávici. Ta jemně zapískala a přitiskla se ke svému příteli. Princ přehodil nohu přes šupinatá záda a popleskal Lucinku po šíji.

"Chytrá holka!"

Lucinka se po dračím usmála a radostně znovu mávla křídly. Galadrin se naklonil a začal ji navigovat, stejně, jako když letěli na ostrov.

"Ještě jednou oběma, skvělé, moc dobře ti to jde! A teď pravým! Potřebujeme se dostat trochu doleva, vidím tam na břehu krásné místo na přistání!"

Dračí křídla přesně poslouchala jeho pokyny, a když přišel čas, pomalu a elegantně přistáli na písku nedaleko místa, kde nastoupili do černé lodě.

"Uf, to bylo o fous," oddechl si poustevník a seskočil na zem. Opatrně postavil pávici na kmen povaleného stromu. "Rézinko, jsi v pořádku?" Pták mu odpověděl něžným písknutím. Florián ji pohladil a pln vděčnosti se otočil na prince: "Galadrine, děkuji ti za ni. Jsem rád, že je tu s námi. Bál jsem se o ni. Kdoví, jestli by se jí zlá královna nepomstila."

"No," pronesl tiše princ, otevřel vak a vylovil nůž. "Nezapomněl jsi na něco? Na třetí, poslední položku mého seznamu? Musím matce donést paví srdce ze skleněné hory."

Poustevník strnul. Vyskočil a skryl pávici za sebe. Napřímila se i dračice. V očích jí problesklo zklamání.

"Galadrine? Co chceš udělat?" zeptala se znepokojeně.

"Pozor, panáčku, jen přes mou mrtvolu," zasyčel poustevník. "Nenechám tě zabít něco tak krásného, jako je má pávice, kvůli hloupému úkolu, na to zapomeň!"

Galadrin, který si chtěl z přátel utahovat ještě chvíli, to už nevydržel a rozesmál se. "To by mě zajímalo, co jste si mysleli, že asi udělám!" Sáhl do šatů, vytáhl okousaný špaček tužky a pořádně ho naostřil. Pak se prošacoval znovu, vylovil pergamen a s chutí přeškrtal třetí, poslední řádek.

"Tak," prohlásil vesele. "Můžeme se vrátit domů. Vždyť přece nikde nebylo psáno, že to paví srdce nemůže zůstat v pávovi, ne? Vy jste si vážně mysleli, že bych dokázal zabít tak krásného ptáka?"

Lucinka uvolněně vydechla a poustevník se rozesmál: "Kluku jeden ušatá, tys mi dal. Já už se bál, že ti budu muset podpálit boty!"

Seděli u velkého kamene, na kterém ležel umolousaný ubrousek, pojídali chléb se sýrem a zapíjeli jej vodou z blízkého potůčku. Mluvili jeden přes druhého, nedávné zážitky byly ještě moc silné.

"Tak jsem mu pávici vytrhl a jen čekal, až mě Lucinka popadne…" princ se vděčně ohlédl na dračici, která se zubatě usmála.

"Já se strašně bál, že řekneš moje jméno!" Poustevník ukrojil další kus bochníku. "Víte, že mi chutná mnohem víc, než všechny ty pochoutky na Pavím zámku?"

"A jak jsem tě vedl, Lucinko, viď! To bylo přistání! Ani ses nohou nedotkla vody, přistáli jsme krásně na pláži! Já bych z fleku mohl dělat dračího jezdce!"

"Když se mně potom dotklo paví peří, vůbec jsem nevěřil, že je to opravdu Rézinka, já si myslel, že se mi to jen zdá…"

Dračice tiše seděla a shlížela na své kamarády. V duši se jí usídlil klid a mír. Netušila, jestli to bylo tím, že neměla čas přemýšlet nad strachem z létání, nebo přemírou adrenalinu či co to koluje v dračí krvi, ale cestou zpátky necítila žádné kameny v žaludku, ani se jí útrobami nerozléval strach. Pohled pod sebe už ji neděsil. Přemítala, že by tajně zkusila ještě jeden okruh, jestli se jí to jen nezdálo, když v tom zaslechla dutý hlas:

"Hodláš jet na ostrov, králi?"

U pláže se zase houpala černá bárka.

Galadrin vyskočil. "Ale já už na ostrově byl!"

"Není možné. Nevezl jsem tě zpátky."

"My jsme přiletěli, přinesla nás Lucinka!"

"Hodláš jet na ostrov, králi?"

Princ se nešťastně ohlédl po ostatních. "Tomu chlapíkovi asi přeskočilo, ne? Vždyť jsme už na ostrově byli!" Otočil se zpátky k převozníkovi. "Nechci jet na ostrov! Už jsem tam byl!"

"Musíš jet na ostrov!" zaduněl hlas. "Musíš jet na ostrov a cestou zpátky převezmeš veslo. Tak je psáno."

Poustevník vyskočil. "Tak o to ti jde!" Otočil se na Galadrina a dračici. "To kouzlo znám! Je ze sady Zaklej svého nepřítele, verze II. Kdysi dávno se dalo volně koupit. Jenže časem se zjistilo, že se po řekách a jezerech potuluje čím dál tím víc převozníků, takže ho raději stáhli z trhu. Obsahem balení bylo kouzelné veslo, kterého se nezbavíš jinak, než že ho strčíš někomu dalšímu. Ten pak bude převozníkem tak dlouho, než mu to sepne a udělá totéž. Jako bonus byl k veslu přidáván magický hlas, kterým tě převozník donutí na loď vlézt a dělat, co ti poroučí." Pleskl se do čela. "Proto jsem z něho měl už poprvé tak špatný pocit! No jo, tomuhle chudákovi se někdo hodně pomstil. Jezero je odlehlé, takže najít někoho, komu vrazíš do ruky veslo, se ti taky nemusí podařit nikdy. Kdoví, jak dlouho tu už bloudí."

Princ mezitím vstal. Přesto, že se snažil nepodlehnout, táhlo ho to k vodě a převozníkovi. Magický hlas časem ztrácel svou moc, ale odolat mu nebylo lehké.

Dračice zvedla hlavu. Zadívala se na odcházejícího prince, bárku a převozníka, otočila se k Floriánovi a zeptala se: "Kouzelné je jen to veslo? Nebo i loď?"

"Myslím, že jen veslo. Loď si musel každý dodat vlastní, to by se kouzlo setsakra prodražilo."

"Dobrá," přikývla Lucinka. "Zastav ho, prosím tě. Potřebuji se soustředit."

Florián se na dračici zadíval. Chtěl ještě něco říct, ale pak zavrtěl hlavou, sebral ubrousek, schoval ho do kapsy a vydal se za princem, který už byl na půli cesty k vodě. Došel ho, chytil za ruku a otočil k sobě. "Stůj, Galadrine. Vydrž aspoň chvíli, říkám ti!"

Princ jeho slova nevnímal. Snažil se vyprostit a jít dál, ale v tom najednou kolem něj prokmitl úzký plamínek ohně a než se stačili vzpamatovat, místo statného tmavého muže stál u jezera prošedivělý stařec s rukou stále zvednutou, jak v ní ještě před chvílí držel veslo. To však pod Lucinčiným dechem shořelo na prach a s ním i staré, léty již zvetšelé kouzlo. Muž se nechápavě zadíval na své prázdné ruce, pak padl na kolena a rozvzlykal se. "Jsem volný! Je pryč, to hnusné těžké veslo! Je pryč!" Vstal, ještě jednou se ohlédl po černé lodi, poklonil se s mnoha díky dračici a zmizel v lese.

"Páni," vydechl princ. "Teď už se nikdy nedozvíme, kdo to vlastně byl a proč musel převážet na jezeře! Ale dobře, že je pryč. Ten hlas! Duněl mi v hlavě, nemohl jsem neposlechnout!"

Dračice se ušklíbla. "Myslím, že je nejvyšší čas tento kraj opustit. Co bys říkal na to, princi, že bychom navštívili tvou matinku? Pokud vím, všechny její úkoly už jsi splnil, tak proč čekat? Nasedejte!"

"Lucinko," strnul princ. "Ty už se nebojíš létat?"

"Nevím," odvětila dračice. "Let z ostrova se mi už docela líbil. Kdyby něco, zavřu oči a ty mě povedeš. To už přece umíme, ne?"

"Hurá," zajásal Florián. "Konečně pořádná řeč! Žádné lesy a pustiny a skály a bolavé nohy! Na co čekáš," šťouchl do prince. "Nasedáme, ať už jsme pryč!"

***

Na slavnost se scházeli lidé z širokého kraje. Všichni chtěli vidět prince, který se vrátil z cest, navíc doprovázený drakem a čarodějem! Někteří, ti bojácnější, si potichu šeptali, že zatímco jiní princové své krajiny draků a čarodějů zbavují, ten jejich je naopak přivedl, ale nahlas říct se to báli. Ostatní si pochvalovali, jaký je Galadrin pašák, když dokázal draka zkrotit a čaroděje zničit, jak měl za úkol. Ostatně, o třech úkolech, které královna zadala svému synovi, šly po kraji lecjaké fámy. Mluvilo se o dračích srdcích, pavích věžích, čarodějné moci… a protože tomu nikdo nevěděl ani hlavu, ani patu, chtěli všichni na vlastní uši slyšet, jaké úkoly vlastně princ dostal.

Uprostřed veliké louky stála prostorná tribuna. Dav, tísnící se kolem, nevěděl, kam se dívat dřív. Zda na barevné, zlatem vyšívané šaty dvorních dam, na vyřezávaná, rudým sametem potažená polstrovaná křesla, či vojáky ve slavnostních uniformách.

Zahlaholily trubky a dav pomalu utichl. Královská dvojice se přestala dohadovat, král unaveně přikývl a královna se zářivě usmála. Vstala, vztáhla ruku, aby hluk utišila zcela, a promluvila: "Uplynula už dlouhá řada dní od doby, kdy jsem svého jediného syna vyslala –" na královo zakašlání se hbitě opravila: " – kdy jsme našeho jediného syna vyslali do světa s třemi pečlivě vybranými úkoly. Na jeho návrat jsme čekali dlouho a dnes jsme se konečně dočkali. Princ nyní sdělí nejen nám, ale i všemu lidu, jak své poslání naplnil."

Usedla zpět na trůn. Král kývl na trubače. Trubky se opět rozhlaholily. Předstoupil Galadrin, v malém odstupu se za něj postavila Lucinka a Florián. Dav zahučel. Tak přece! Drak a čaroděj, pověsti nelhaly!

"Tvůj prvý úkol, synu, zněl jasně. Drak – připravit o hlavu."

"Ano, otče."

Lucinka se v duchu ušklíbla. Páni, Galadrin už nezní jako vyjukané princátko, kterým byl, když ho poprvé potkala!

"Mám pocit, že hned s prvním úkolem to vypadá bledě – drak má hlavu stále na krku," ukázala nespokojeně královna.

"Lucinčinu hlavu, vám, matko, nedám. Ale nebojte se, úkol jsem splnil. Hleďte!" Přitáhl špinavý zašívaný pytel, rozvázal jej a vytáhl nasolenou dračí hlavu. Po týdnech ve vaku nevypadala dvakrát vábně, o to víc zapůsobila.

"Ó," chytila se královna za nosík a znechuceným gestem nakázala stráži, ať vak i s odporným obsahem okamžitě odstraní. Nechala si podat osvěžující nápoj, napila se, pohlédla na krále, který souhlasně přikývl, a pravila: "Dobrá. Uznáváme, že tento úkol jsi zvládl."

Mávla kapesníčkem a herold v barevném hávu strhl první ze tří bílých praporů, visících na stěně v pozadí za královskými křesly.

"Druhý úkol zněl: Zlý čaroděj – zničit. Splnil jsi jej?"

Galadrin otočil hlavu a kývl na Floriána. Nikdo by v něm nepoznal poustevníka v roztrženém hábitu. Oděn v lesklou čerň vypadal impozantně.

"To je tebou zničený zlý čaroděj?"

"Ano."

Král luskl prsty a přivolal hradního mága. Oba čarodějové se do sebe zaklesli pohledem, ale netrvalo dlouho a Florián hlavu odvrátil. Královský mág smutně pokýval hlavou. "Tento čaroděj má již jen zbytky čarovných sil. Je opravdu zničený. Pokud dosvědčí, že jej porazil váš syn, je úkol splněn."

Královna se se zájmem překlonila v křesle. "Dosvědčíš to?"

Florián na ni vrhl zamračený pohled. "Znamená-li mé zničené obydlí a ztráta poslední šance na můj starý život to, že mne zničil, potom ano."

Pár na trůnech se zamyslel. "Myslíme, že i druhá úloha byla vykonána dle zadání," pronesla po chvíli královna. Kapesníček vyletěl do vzduchu a další prapor padl k zemi.

"Třetí úkol byl nejtěžší, můj synu," promluvil znovu král. "Přinést paví srdce ze skleněné hory. Máš?"

Princ se na své rodiče usmál. "Opravdu nejtěžší oříšek," odpověděl nenuceně. "Najít skleněnou horu, ukrást paví srdce… A přesto, hleďte!" Nastavil ruku, vzduchem zavířila ptačí křídla a Rézinka se usadila na princově zápěstí. Dav zašuměl překvapením. "Toto je pravý páv – tedy pávice – z Paví hory. Vydal jsem se pro ni až na daleký ostrov, kde sídlí Paví království. V této hrudi tluče paví srdce ze skleněné hory. Ukradeno bylo, to bezesporu. Víc nebylo žádáno. Zabíjet ji jen proto, abych vám ukázal její srdce, ji nebudu, to je zbytečné." Posadil Rézinku na bidýlko, které mu přinesl Florián. Nastalo naprosté ticho. Královna hleděla na pávici, ta ji ostražitě pozorovala též. Po chvíli se opět ozval králův hlas.

"Ano, synu. I třetí úkol jsi splnil."

Zazněly fanfáry, poslední bílý prapor klesl k zemi. Odkryl dveře, kterými vešla dívka ve skvostné róbě, ověšená zlatem a drahými kameny. Dav zašuměl. Princ zbledl a ustoupil o krok zpátky.

Královna opět povstala. Sestoupila z trůnu, vzala dívku za ruku a přivedla ji před prince. "Milý synu, představuji ti princeznu Rosalindu. Byli jste si zaslíbeni už jako děti a já jí teď mohu beze strachu slíbit, že se dostane do rukou muže statečného, nebojácného a přitom s dobrým srdcem, což jsi nám nyní dokázal." Usmála se. "Poslední položka seznamu je svatba, můj synu."

"Ale… Tu jsem v úkolech neměl!"

"Nebylo třeba. O vše se postarám já."

"Matko…"

"Neodmlouvej. Ještě pořád jsem tu královna."

Princ se trpce pousmál. "Pořád tu budete královna. Nechci vládnout zemi. Zatím ještě ne. Abych pravdu řekl, když jste mě posílali do světa, nechtělo se mi jít. Bál jsem se. Bál jsem se, na koho v tom velkém světě narazím. Ale stal se zázrak. Potkal jsem tam kamarády. Co kamarády, přátele! Takové, jaké jsem nikdy předtím neměl. A teď se mám nechat znovu zavřít do zámeckých komnat? Kdepak. Chci toho ještě spoustu vidět. To, jak jistě uznáte, z královského trůnu moc dobře nejde."

Otočil se, nenápadně mrkl na své společníky a vysekl dívce, která překvapením otevřela pusu, hlubokou poklonu. "Je mi líto, Rosalindo. Najdi si lepšího muže, než bych byl já. Protože kdybys měla čekat na mne, to by ses načekala." Než se všichni vzpamatovali, seděl on i Florián dračici na zádech. Ta roztáhla křídla a v mžiku kroužila vysoko nad loukou i slavnostně vyzdobenou tribunou.

"Nebojte se o mne," zaslechla ještě královna. "Jednou se vrátím!"

Zapleskala další křídla, to vzlétla pávice. Lucinka provedla efektní nízký průlet nad tribunou, diváci zahlédli, jak Florián obratně zachytil Rézinku do rukou a pak už jen zaslechli poslední princovy věty, kterým popravdě příliš nerozuměli.

"Já tušil, že to nebude jen tak! Tak jsem pro jistotu vzal s sebou vyšívaný. Už nebudeme pořád jen o chlebu a sýru! A má i pitný režim!"

POHÁDKA BOŽÍHODOVÁ

Takovej jsem tady měl klid. Povím vám, to jsem si tehdy fakt pískal pod fousy, když jsem tuhle stáj našel. Zastrčená za hospodou, nic moc velká, ale myší, těch vám tady bylo! A ještě je! Spousty! Vypasených, tlustých, s vypoulenýma očkama. Lidi jsou fakt divný. Nanosej na hromadu obilí, a pak jsou nešťastný z toho, že jim ho žerou myši. A přitom si ho neumí ani ochránit, neumí je chytit, bodejť by jim na ty jejich pastičky skočily, když mají za sebou spoustu dobrýho obilí.

Kdepak, na myši platíme jen my, kočky. To jen my máme tu trpělivost, abychom se pěkně přikrčily u díry, kudy ta myš leze, a počíhaly si v klidu a bez hnutí na tu správnou chvilku. A pak skok a chramst a lup… a za chvíli je bříško plné.

Jo jo, je to výhra, mít svůj domov plný myší. Však mi taky dalo práce, abych si ho ubránil. Tuhle se mi sem chtěl nakvartýrovat jeden takovej pruhatej, ale kdepak, já ho hnal až za roh. Ten ječel! Až se všechny kočky ohlížely. Doufám, že to viděla i ta černobílá krasavice, zatím mě přehlíží jak lány. Už jsem začal věřit, že teď, když mám tu stáj, tak by třeba někdy po mně mohla hodit okem, ale já vám povím, co já jsem za smolaře, to by jeden nevěřil.

To si to včera tak sedím u té osvědčené díry u zadní stěny, když vtom najednou uslyším, jak vrznou vrata a dovnitř se vevalí chlap s oslem, na kterém sedí ženská, co hrozně vzdychá. No ženská… dívka, taková odrostlá holčina. Chlap ji sundá z toho osla, rozloží na slámu nějaký pláště a hadry a na ně posadí tu dívku. Ta vám má ale hlas! Po prvním výkřiku jsem se zastavil až na konci ulice.

Zpátky jsem se doplížil až pozdě večer. Dívka už nekřičela, zato tam křičelo něco úplně jinýho. Malý lidský kotě. Teda hlas má po mámě, to mi věřte. Koukám na něj z horního trámu. Je to hezké kotě, na to, že je sotva narozené, má takový zvláštní pohled. Tak to bych ještě unesl, že se mi do stáje nakvartýrovala rodinka, no jo, to se tady stává velmi často, že lidi nemají kde spát, do hostince už se nevejdou, tak holt spí i tady. Taky už jsem tu pár takových viděl, ale ti většinou druhý den zmizeli.

Tihle nevypadají, že by hned tak někam šli. Holčina se na slámě pod pláštěm klepala zimou, dítě zabalený do lehkých hadříků taky nevypadalo zrovna v pohodě. Ještě že maj toho osla, ke kterému se přidal i ustájený volek hostinského. Zahřívali to dítě vlastním dechem, koukal jsem na to jako blázen. Jak říkám, na tom lidským kotěti něco je, takže mi ta rodinka vůbec nevadí. Spíš mám pocit, že bych jim měl nějak pomoct. Něco jim donést, prostě mu něco dát. Jenže já nic nemám, jen snad nějakou tu myš… Dávat miminu myš by asi ale bylo blbý, ne?

Jo, ti tři by mi fakt vůbec nevadili. Ale vadí mi to procesí, co se za nima táhne. Tady se fakt netrhnou dveře. Myši si normálně sbalily bágly a odstěhovaly se jinam, v tom rachotu to prostě nedávaly.

Tak jen abyste si udělali obrázek – kdo se tu vystřídal během dnešního dopoledne:

• Pastýři. To máme tři darované ovečky a dva beránky, co bez ustání bečej támhle v koutě.
• Kováři. V druhém koutě zůstaly jako dárek tři podkovy (pro osla??? Tři???) a jeden dlouhý řetěz.
• Husopasky. Zůstaly tu po nich dvě husy a kachna. Řvou v ohrádce v koutě naproti ovcím.
• Pekaři. No dobrá, aspoň se rodičové trochu najedli. A ten chleba byl aspoň potichu.
• Soukeníci. Taky dobrá návštěva, děvče už se aspoň tolik neklepe zimou.
• Kominíci. Tak to jsem nepochopil – tady přece žádný kamna nejsou. S těma žebříkama se tu motali jak vítr v bedně, fakt že jo. Ještě že si je zas odnesli.

A to navíc na střeše už od včera chvílema troubí anděl na takovou dlouhou trubku, nahoře na nebi svítí hvězda s dlouhým ocasem jako blázen, takže mě myši vidí na deset metrů a ke všemu jde jeden hlas, že sem míří nějací tři králové s průvodem, myrhou a kadidlem.

Nevím, co je to myrha a kadidlo, ale vím, že o svou starou, klidnou stáj jsem přišel. Tady už myším, potažmo ani mně, teda pšenka nepokvete.

No nic. Balím si i já pět švestek a jdu kouknout po nějaké jiné stáji, nebo třeba stodole. Snad bude ještě víc zastrčená, než byla tahle a nenastěhují se mi tam zas nějací jiní bezdomovci.

No jo, ale… když ono se mi od toho dítěte nějak nechce pryč. Hrozně mě přitahuje. A to přitom jen leží v těch jesličkách, nic nedělá, jen spí nebo občas křičí. Ale stejně si myslím, že je mu asi zima, i když toho plátýnka už má na sobě trochu víc… Hmm, co kdybych se tady takhle protáhl, taky prosmyknul – uhni, vole, nebo tě škrábnu, uvidíš!, a prolezl tudy – bacha, osle, nevidíš, že jdu!?!

Jo. To je ono. Stulím se tady. Jé to miminko má ale studené nohy! Neboj, koťátko, já tě zahřeju. Hezky si opři nožky o moje záda… jo, to je ono. Áááách, to je pohoda. Je mi ták dobře! Ať si sem přijde třeba celej svět, mně je to fuk. Já budu svému miminku zahřívat nožky. To by bylo, aby mu byla zima. Jé, a ta dívka se na mně tak krásně usmívá… a jak umí pohladit!

Dobře jsem si tehdy tu stáj v Betlémě vybral.

POHÁDKA SVATOŠTĚPÁNSKÁ

Víte, že tradice koled na Štěpána vznikla v době, kdy koncem roku děvečky a čeledíni měli možnost odejít ze služby (možná znáte rčení Na Štěpána není pána), a na "odchodnou" dostávali zvláštní koláč, který tvořily do kruhu spletené tři pruhy těsta, zdobené ořechy a pentlemi?

Později začaly chodit po koledě i děti. Určitě znáte nejznámější štěpánskou koledu, a my si dnes přečteme povídku o tom, jak třeba mohla taková koleda vzniknout…

Jejkote jejkote, to mi to ta zima štípe do nosíku! Načechrám chlupy, aby mě víc hřály, a utíkám k domovu. Už se těším na teplý pelíšek a v misce bude určitě taky něco dobrého, ta moje miska, ta mě nikdy nezklame! No dobře, tak jsem mlsoun, no a co? Kdo není? Taková rybička… nebo kousek masíčka… jo jo, hospodář se o mně docela stará, ale já mu za za to vychytal všechny myši ve stodole, tak co by se nestaral, ne? Však je to něco za něco, a to on dobře ví.

Joj, ale to fouká. Proč já se dneska vydával až k lesíku, to nevím teda. Ale už to mám domů jen kousek. Ještě oběhnu náves… jé, klouzačka! No jo, kluci ji tady včera ledovali, a pak až do večera na ní jezdili. To bylo křiku a výskání, panečku.

Taky bych to mohl zkusit, ukaž? Jak že to funguje? Rozběhnout a zastavit, tak to dělali. Uááá, buch. Au, můj nos. Jéje, takhle to asi být nemělo. Teda kluci taky padali, ne že ne, ale oni mají přece jen dvě nohy, a já mám čtyři, to by bylo, abych to nezvládl a neprojel se pořádně jako pán! Tak znova!

Á šup! Joooo, jedu! Pozór, jedůůůůůůůůů! Tý jo, to je paráda! Tak ještě jednou! A znovu!

Klouzačka je z kopce, sice takovýho mírnýho, ale jak tu kluci včera běhali, tak to tu udusali kolem dokola a já to musím na začátek klouzačky obíhat docela daleko, abych nesjížděl dolů po zadku, to je mně nedůstojné. Tak, už jsem zase nahoře, takže znovu – ale no tak, on už je tu zas nějaký kluk, no tak to abych asi šel. A druhý… no jo, koleda už asi skončila. Celý den dneska chodily všechny děti z vesnice koledovat od domu k domu, jako každý rok.

Tihle určitě taky, kapsy mají naditý až k prasknutí. Hele, už jedou! No mně to jde teda líp, co si budem povídat. Motaj se tam jeden přes druhýho a jejda, už se srazili a už se válej, fakt, a támhle letí jablko a nějaký ořechy, co se vykutálely z kapsy jednomu, támhle leží nějaký perník a ještě za ním… cože? Klobáska? No fakt, to vypadá jako klobáska, nebo jitrnička, nebo ne, to je vlastně asi nejspíš jelítko… jé, já mám jelítko moc rád… Kluk vstal, sotva udělal krok, už zas leží, a to jelítko se tam pořád tak opuštěně válí… a kluci se už perou, prej cos do mě strkal, ty nádhero, co já, to ty seš nemotora a mě jsi shodil – no jen se perte, hošánci.

Připravím se pěkně pár kroků před klouzačkou, rozběhnu se, a jak jsem to nacvičoval? Pěkně rozepřít všechny čtyři a jedůůůůů, ale tentokrát hezky potichu, profičím kolem kluků, přeskočím ořechy a šup, jelítko už mám v tlamce a už jsem na konci klouzačky, hezky elegantně skočím vedle, nezastavuju se, ale plynule přecházím v rychlý běh a jupí, už jsem u našich vrat, protáhnu sebe, pak prosmýknu jelítko a joj, to budou dneska hody!

Jen ještě mrknu zpátky na náves a vidím dvě postavičky na kolenou, jak šátraj po klouzačce a sbíraj zpátky do kapes všechno, co jim tam předtím vypadalo. Chacha, kdeže všechno hošánci, jedna tuze velká dobrůtka vám chybí!

"No je to možný?" uslyším z dálky. "To jelítko, na který jsem se celej den těšil, je fuč! To byl určitě nějakej zlodějskej pes, co tu proběh, zatímco jsme se prali, a já teď nemám nic," natahuje první kluk.
Ten druhý, místo toho, aby ho politoval, se toho hned chytil a začal mu strouhat mrkvičku:
"Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně, nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu, psi se ke mně sběhli, koledu mi snědli…" a už zas oba utíkají návsí, Štěpán po svém kamarádovi háže jednu sněhovou hroudu za druhou, ale ten nepřestává a říkanku opakuje a opakuje.

A už nikdy nikdo nezjistí, že na začátku téhle nejznámější koledy vůbec nebyl žádný pes, ale jeden malý chytrý kocourek, který si na druhý svátek vánoční náramně pochutnal na jednou výborném jelítku…

POHÁDKA ŠTĚDROVEČERNÍ

"Mamí, mamí, kdy už přijde ten Ježíšek?" skáčou okolo mne mé netrpělivé ratolesti. Tváře zčervenalé mrazem, čepice plné sněhových vloček, oči rozjásané radostným očekáváním.
"Večer přece," říkám.
"Ale večer už je, mamí, už je tma, podívej," ukazují kluci kolem sebe.
Zdrželi jsme se na sáňkovačce, opravdu už je nejvyšší čas vrátit se domů a začít chystat štědrovečerní večeři. Nebude to trvat dlouho – rybí polévka i salát jsou hotovy už od včerejška, aby se pěkně rozležely, takže stačí jen obalit kapra (který opustil vanu právě v době, kdy jsme mohutně sáňkovali) a usmažit řízky. Stromeček se tajně nastrojil také během našeho odpoledního sportování a za zamčenými dveřmi pokoje čeká i s dárky na své večerní představení.
Kluci utíkají přede mnou, kloužou se na sněhu a mezitím se ještě stihnou koulovat. Pak se najednou zarazí.
"Mamí, tady někdo brečí!"
"Kde," ptám se. Nic neslyším.
"No tady přece, poslouchej," přikládá si starší chlapec ukazováček na pusu. "Psst, slyšíš?"

Opravdu cosi uslyším. Jemné kňourání, spíš jen občasné kníknutí. Je div, že to ti mí dva křiklouni vůbec zaslechli. Opatrně se rozhlížím. Jsme kousek za městečkem, cesta je lemovaná velkými stromy, na jedné straně zasněžená stráň, na druhé straně se svah sklání k zamrzlému rybníku.

Zpoza hustého křoví se opět ozve jemné kníknutí. Sehnu se, posvítím si tam mobilem. Ve tmě se zablesknou dvě kulaté oči. Skloním se ke keři, opatrně sáhnu pod něj a – vytáhnu drobnou kočičku. Malou, černou, se studeným vlhkým kožíškem. Oba kluci stojí vedle mě, ani nedutají. Potom se odváží ten o pět minut mladší, pomalu natáhne ruku, dotkne se mokrého kožíšku a zeptá se:
"Mami, co s ní bude? Nenecháme ji tady, že ne? Že tu nebydlí, viď že ne? Nemá tu žádný domeček, ani pelíšek, mami…" otázka se vytratí do prostoru.

Držím v ruce to odrostlé kotě, které se okamžitě ovinulo kolem mé ruky a zavrtalo do ohbí lokte, do tepla péřové bundy. Přejedu mu po hřbetě, mohla bych mu spočítat obratle i žebra.

"Jdeme, kluci. To víte, že ho tady nenecháme. Vezmeme ho domů, přes vánoce ho necháme u nás a pak se uvidí. Buď si ho někdo vezme, nebo půjde do útulku. Víte dobře, že tatínek doma žádné zvíře nechce. Zajdu k paní Šulcové o patro níž, má kočky, určitě mi poradí, co a jak. Tak ale šupem domů, nebo tu zmrzneme všichni i s kotětem!" Kluci zavýskají a rozběhnou se k domovu. Nesu opatrně ten malý černý uzlíček, když vtom uslyším podivné zvuky. Kotě mám stále zabořené v ohbí levé ruky, pravou ho přidržuji seshora. A právě v té pravé ruce začnu cítit zvláštní vibrování. Zastavím se, přes zvuk kroků nemůžu poznat, co se to s kotětem vlastně děje. V klidu a míru, který je kolem nás, slyším, jak kotě mohutně přede. Už není tak zmrzlé, ani mokré, drží se mé bundy a já jen vidím, jak se mu lesknou oči.

Dnes je zase Štědrý den. V pokoji zas stojí ustrojený stromeček, dárky, zabalené do barevných obalů se blýskají zlatými stužkami. V kuchyni u stolu sedí dva kluci jako buci, teenageři v prvním rozmachu puberty. A na okně se rozvaluje mohutný černý kocour s modrým obojkem. Historku o tom, jak jsme kocourka našli, jsem vyprávěla těm mým puberťákům dnes už nejméně třikrát. Ostatně, jako každý rok touto dobou. A tatínek, ten už také nejméně třikrát musel vyprávět, jak se tehdy nad nalezeným hubeným kotětem prvně hrozně rozčílil. A jak kotě, které se mezitím u mě už docela zabydlelo, mu najednou hupslo na klín, čumáčkem se přilísalo k bradě a s důvěrou se mu stočilo na klíně. Jak na to stvoření nevěřícně zíral a pak se mu – fakt, věřte mi, sama od sebe, já vůbec nechtěl – zvedla pravá ruka a zabořila prsty do jemných černých chlupů. Kotě zvedlo hlavu, vědoucně vzdychlo, vstalo, párkrát přešláplo a uložilo se spokojeně na druhý bok. Mělo jasno – je doma.

A my, ač jsme to ještě nevěděli, jsme tehdy dostali ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký v žádném obchodě ke koupi nebyl. Našeho přítulného, milého, jak uhel černého kocourka. Tak jak jinak by se mohl jmenovat, než Ježíšek?

KOČIČÍ HVĚZDA

Jedna z hvězd na obloze září pro nás, kočky, obzvlášť přitažlivým světlem. Poznáme ji ihned, jakmile pozdvihneme hlavu a podíváme se na noční oblohu. Víme, že na nás shlíží z té velké dálky a dozírá na nás. Pokaždé, když zahlédneme její jas, probleskne nám hlavou matná vzpomínka. Vzpomínka na dobu, kdy jsme se na této hvězdě proháněly v nekonečných lesích, hrály si na provoněných loukách a pospávaly v teplých paprscích jejího zářivého slunce. Bylo nám tam dobře, moc dobře, ale časem – a že jsme ho tam měly hodně – každá z nás koček začala pociťovat určitý neklid. Něco nám chybělo. Nevěděly jsme co, ale věděly jsme, že na této hvězdě odpověď nenajdeme.

A tak se přiblížil čas našeho zrození, někde úplně jinde, na úplně jiné planetě, pod úplně jiným sluncem…

Narodili jsme se každý někde jinde, tak, jak to přinesl čas a naše nutkavá touha. Spousta z nás se narodila přímo v kočičím ráji. Ti šťastní poznali hned, co jim na kočičí hvězdě scházelo. Byl to dotyk lidské ruky, konejšivé slovo, láskyplný a obdivný pohled. Až když jsme se prvně odvážili sami přijít za tím velkým tvorem, zvaným člověk, a poznali uklidňující blaho pohlazení, pocítili jsme klid a naplnil nás šťastný pocit, že naše hledání je u konce. Někteří však toto štěstí neměli. Inu, Země je planeta velká a trefte se hned napoprvé, že.

Kočičí hvězda však dobře hlídá své děti. Ty, které se nedočkaly svého člověka, které prožily svůj život na planetě v nouzi a někdy i utrpení, si kočičí hvězda bere zpět. Znovu šťastně pobíhají po neohraničených lukách, hrají si na rozsochaných stromech, honí pestrobarevné motýly a vážky a jejich útrapy se v teplých paprscích rozpouštějí jak poslední zbytky sněhu na jarním slunci. Jejich čas ubíhá v hrátkách a mají ho tolik, kolik potřebují. A pak, když už jsou všechna příkoří zapomenuta, nastává opět doba, kdy jejich touha po něčem dosud nepoznaném nabude vrchu a děti kočičí hvězdy dostávají svoji další šanci.

Ti z nás, kteří však svého člověka našli, se na kočičí hvězdu již nikdy nevrátí. Nemohou. Nedokážou už zapomenout na něžné přitulení, na ruce zabořené do měkkých kožíšků, na mazlivý lidský hlas. Ale čas, vyměřený nám, kočkám. na planetě lidí, je krátký. Možná i proto, že na kočičí hvězdě je spousta koček, které také chtějí okusit to štěstí najít si svého člověka a lidí, ochotných přijmout do svého srdce kočku, zas až tolik není. A tak kočky, které zakusily lidskou lásku, odcházejí na svého člověka čekat za duhový most. Tam ve sladké nevědomosti prožívají čas čekání hrami a spánkem, prostě tak, jak je kočičí přirozenosti nejbližší.

A pak, když nastane ta správná chvíle, setká se člověk se svými kočkami opět. Ano, s kočkami. Málokterý kočičí člověk totiž má za duhovým mostem jen jednoho kočičího přítele, to už tak v životě kočičích lidí bývá.

Nikdy už pak neopustí člověk své kočky a kočky svého člověka. A to je ta nejkrásnější odměna, kterou člověk za svou snahu, lásku i slzy od nás, koček, dostává…